Populismus
Význam tohoto slova je vlastně hezký. Populus znamená lid, populisté jsou tedy politici, obracející se k lidu. Komu by to už mělo vadit, proto jsou přece tady. Jenže něco jiného je obracet se k lidu, aby s ním člověk vedl dialog, aby vysvětloval svá rozhodnutí a hledal souhlas a konsenzus (Kdo už to ale dnes dělá? Je to přece tak namáhavé a nepohodlné a nedá se to dělat z kanceláře od počítače) a něco jiného je snaha se lidu prostě jen zalíbit. Bohužel dostalo slovo populismus právě tento význam. Populista nestojí lidu skutečně blízko, přesněji řečeno, je mu vzdálen stejně jako každý jiný politik. Jeho hlavním a jediným cílem je ale se lidu zalíbit a proto nešetří sliby a nezaváhá při své snaze získat důvěru občanů (rozuměj voličů) před ničím. Jeho cílem je dostat dostatek hlasů a vyhrát volby. Proto je populismus dítětem demokracie. Ne právě mladé dítě.
Už ve starém Římě spolu bojovala politická uskupení optimátů a populárů. Ti první se opírali o tradiční šlechtu a o bohaté občany, ti druzí se obraceli k lidu. Lidem je třeba rozumět nezaměstnaný dav římských občanů odkázaných na almužny, v dnešním slova smyslu tedy na sociální dávky. Otrocká práce jim vzala zaměstnání, museli vyklidit svá pole, zabraná do velkostatků či řemeslnické dílny, neschopné konkurovat velkovýrobě manufaktur s lacinou otrockou prací. Neměli ani majetek ani příslušnou kvalifikaci. O to lépe byli manipulovatelní a pomohli nakonec k volebnímu vítězství Gaiu Juliu Césarovi. Jakým způsobem svého volebního vítězství dosáhl nemusím rozepisovat do detailu, polévání protikandidátům výkaly, kdykoliv si troufli vyjít na ulici ale určitě nepatří k právě demokratickým prostředkům. Díky svým příznivcům v davech plebsu, jimž byl ochoten slíbit cokoliv, měl ale dostatek stoupenců, ochotných používat i takovéto způsoby eliminace konkurence. Populismus zvítězil a zahájil definitivní konec římské republiky.
Populista má ovšem jeden problém. Po volbách není schopen své sliby plnit. Právě proto, že nasliboval vše, co si lidé přáli slyšet. Nabízel jednoduchá, srozumitelná, ale neexistující řešení. Trestem za jeho lži by mělo být tedy zklamání obelhaných voličů, kteří ho při příštích volbách pošlou do propadliště dějin.
Jeho výhodou ovšem je, že on ví, že své sliby není schopen splnit a nemá ani v úmyslu se o to pokusit. Moci se ovšem přesto nehodlá vzdát. Proto mu nezbývá, než se pokusit udržet u moci jinak. Jednou z možností je kontrola médií, které jednosměrným proudem informací vymývají lidské mozky (samozřejmě že je mnoho rezistentních, kteří se oblbnout nedají, ale o ty nejde. Jde o dav, o většinu). Víte, že to byl Caesar, kdo vymyslel noviny? Dnes je samozřejmě kontrola masmédií mnohem složitější. Jsou tu nejen ony noviny ( a že jich je!), ale i rádio, televize, internet, facebook, mobilní telefony a já nevím co ještě. Ale i tady se dá zavést příslušná kontrola – když se člověk snaží, tak jde hodně. Čína je takovým příkladem úspěchu diktátorského režimu – absolutní většina obyvatelstva se k jiným než oficiálním informacím nedostane. Dále potřebuje populista, jež se stal vládcem nepřítele. Toho identifikuje už během své předvolební kampaně a nabídne se jako ochránce, případně zachránce před oním temným zloduchem. Je v podstatě jedno, kdo to je, musí být ale dobře identifikovatelný. Tady nepomůže bojovat s kriminalitou, zloděj či vrah jsou v davu neidentifikovatelní a netvoří žádnou kompaktní skupinu. Ale co takhle Židé, Arabi, Rómové, cizinci všeobecně atd atd? Mají jinou barvu pleti, hovoří s cizím přízvukem, jsou tedy snadno identifikovatelní pro každého, kdo populistovi uvěřil. Což nebývají ve většině intelektuálové s vysokoškolským diplomem. Dá se to zkusit i s poněkud abstraktnějšími nepřáteli, důležité je, aby lidé věděli oč se jedná. Takže velmi vděčným objektem je Evropská unie, už proto, že se neumí bránit. Proti ní se bojuje velmi dobře a bez jakéhokoliv rizika. Trošku obtížnější je to už s miliardáři, i když ti lezou populistovým voličům taky pořádně na nervy a jako cíl se přímo nabízejí. Ale ti mají dostatek prostředků, aby takového nešikovného populistu přivedli k pádu – na ty je lepší nesahat.
Dělá-li se to šikovně, dá se každý, kdo se probil cenzurou a obvinil populistického vládce, že neplní své sliby, nařknout, že se nachází v žoldu nepřítele. Že se dal koupit, jen aby zničil ochránce lidu a přivedl k moci ty, proti nimž bojuje. Tak se dá umlčet skoro každý. A pokud tyto osvědčené prostředky hrozí selháním, může se nechat přivést k detonaci bomba v metru blízko vládních budov a obvinit z takového činu nepřátele vlády. Anebo se dá nechat zastřelit vůdce opozice a obvinit z vraždy jeho společníky, jež se bez svého vůdce stejně nemohou bránit. (Tak to s úspěchem provedl Stalin, když nechal zastřelit Kirova a poté zlikvidoval všechny své možné konkurenty ve vedení komunistické strany). Taky se dá zapálit Říšský sněm.
César objevil nepřátele Římské říše v Galech, kterým byl nějaký Řím docela ukradený a vlastně o svém nepřátelství ani nevěděli. Když do jejich země ale vpochodovaly římské legie, logicky se nepřáteli stali a potvrdili tak Césarovu jasnozřivost. Když pak generála, jenž si svými vítězstvími nad nepřítelem získal patřičnou popularitu, chtěli republikáni v jeho moci okleštit, udělal s nimi krátký proces. Vyvolal občanskou válku a republikány buď pobil nebo přiměl k tomu, aby spáchali sebevraždu sami. Konci římské republiky nestálo nic v cestě, dokonce ani Césarova násilná smrt ji už nedokázala zachránit. Stejně tak Stalinova smrt neznamenala konec komunismu a Čína či Severní Korea přežívají střídání svých vůdců bez větších politických otřesů.
Samozřejmě, v Evropě stojí takovým diktátorským pokusům demokratická tradice dlouhá 900 let (pokud ji počítáme od Magny charty krále Jana Bezzemka). Za tu dobu vybudovala své kontrolní mechanismy, překonat je není lehké. Nespoléhejme se ale na to, že je to nemožné. Jestliže se při trošce dobré vůle dá dosáhnout mnohé, při trošce zlé vůle jde prakticky všechno.
Ten hlavní boj se totiž odehrává už před volbami. Ještě než se populista dostane k moci je třeba odhalovat jeho lži, nesplnitelnost jeho slibů. A nenechat se odradit skutečností, že mnoho jeho příznivců vám nebude věřit. Prostě proto, že CHCE věřit svému vůdci. Masa lidí, jimž berou práci otroci ( v tomto případě stroje) je totiž k dispozici. Jako za Césarových časů. Pokud ji necháme oněm slibům na pospas, budeme se pak už jen divit, že se stalo něco, co se dá jen těžko a za cenu bolestivých obětí zvrátit. Protestovat po volbách už totiž většinou nepomáhá. A nenechejme se ukolébat myšlenkou, že snaživý kadidát na diktátora nezíská nadpoloviční většinu hlasů, bude muset tvořit koalici a tím pádem svůj program nebude moci uskutečnit. Hitler nezískal NIKDY víc než 41 procent hlasů! Stačilo to. Stejně tak jako českým komunistům stačily v roce 1946 jejich 43 procenta v Čechách a 34 procenta na Moravě.
Nevěřte tedy populistům. Oni nemají rádi vás, oni jen chtělí, abyste měli rádi vy je!

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.