Rituály

Jsou velikonoce a tím pádem vstupuje křesťanský kořen naší kultury zase do popředí. Ať už v Boha věříme či nevěříme, určité svátky nás s tradicí svazují a ať už vědomě či nevědomě se hlásíme ke kulturnímu dědictví našich předků, jež byla udržována nepředstavitelných dva tisíce let.
Dva tisíce let je neuvěřitelně dlouhá doba, představující okolo sto generací. Pokud připočítáme i velikonoce židovské, pak slaví lidstvo velikonoce ať už v té či oné formě, tři a půl tisíce let. Samozřejmě je hluboko na těmito svátky stará touha lidstva po jaru, po ukončení zimního nepříjemného období, po novém životě. Proto se jarní rovnodennost slavila bouřlivě už i v pohanských časech. Ale až rituály připomínající útěk Židů u Egypta a pak Kristovy mise v Jeruzalémě daly těmto svátkům jejich podobu a jejich přesné místo v běhu kalendářního roku. Už i jen onen pohyblivý termín velikonoc, opírající se o starý židovský lunární kalendář, jenž dnes už nikdo nepoužívá – s výjimkou určení termínu velikonoc – je něco iracionálního a přece přitažlivého. Právě pro svou nepředvídatelnost a tím i tajuplnost tento termín před veškerou iracionalitu i zůstal.
Kristus po celou dobu své mise boural rituály. Vyhnal z chrámu svatokupce prodávající obětní mince, prohlásil, že sobota je pro člověka a ne člověk pro sobotu a tím rozvolnil přísný zákaz jakékoliv činnosti v den pracovního klidu. Snažil se dát člověku více svobody, prohlásil starou „smlouvu s Bohem“ za neplatnou a trval na uzavření smlouvy nové. A přesto, když se blížil jeho konec, rozhodl se založit nový rituál. Rituál poslední večeře, rituál nekrvavé oběti chleba a vína, představující jeho tělo a krev. Odvažuji se pochybovat, že by křesťanská víra a církev bez tohoto opatření dva tisíce let přežila, možná by se ani nevytvořila a zůstala by krátkodechou bezvýznamnou židovskou sektou. (Bez onoho rituálu by zřejmě ani genialita svatého Pavla nedokázala udělat novou víru přitažlivou pro pohanský řecký svět a umožnit jí zapuštění kořenů v tehdejší helenistické společnosti) Byl to právě rituál, jenž dal Kristovu poselství nečinit jinému člověku nic zlého, nosnou sílu. Prvotní křesťané se scházeli, aby spolu povečeřeli. Předtím si četli z evangelií a listů apoštolů, vysvětlujících jim prameny a pravidla nové víry, pak se podělili o chléb a víno a šli domů. Právě ten chléb a víno, z něhož každý přinesl trochu, dával společenství pocit soudržnosti. Určitě se každá hospodyně snažila se vyznamenat, aby byl její chléb nejlepší, tam se na pozadí kázání biskupů vyměňovaly recepty a tipy, jak upéct chléb co nejlépe a kde se dá levně opatřit dobré víno. Obřad splýval s praktickým životem a dal nové víře sílu, již ztrácí až po dvou tisících letech.
Ztrácí ji hlavně díky představě dnešního člověka, že se bez rituálu obejde. A obejde se i bez příslušnosti k určité obci. Je přesvědčen, že se světem protluče sám. A do určité míry má i pravdu, jinak by takový směr vývoje ani nebyl možný. Příslušnost k určité obci znamenala ve společnosti, kde člověk bojoval o holé přežití, určitou sociální síť, s ní danou ochranu a lepší možnost protlouci se životem, přežít a zajistit přežití i pro své potomky. Dnes převzal (zatím) sociální funkce stát. Vyplácí podporu v nezaměstnanosti, podporu v mateřství, sociální dávky, stará se (ještě pořád, i když stále méně úspěšně) o vytváření pracovních míst atd. Návštěva kostela, motlitebny či klubu nějaké dobročinné či jiné společnosti se stává zbytečnou a stojí čas. A stát nás obměnou za náš individualismus odměňuje novými rituály. Co jiného jsou volby? Jen nový rituál, určující naši příslušnost k nové obci – k státu? Před volbami se rozezní předvolební kampaně, slibuje se modré z nebe, lidé slyší, co slyšet chtějí a chtějí tomu aspoň na těch několik týdnů věřit. Pak jdou a odevzdají hlas, úkon podobný lámání chleba v ranných křesťanstkých komunách. Poté přijde zklamání, nadávání, frustrace a čekání na další volby. Sice na tento proces nadáváme, ale jsme s ním spokojeni. Až jednou zmizí a bude nahrazen diktaturou populistů, bude nám chybět.
Vizita v nemocnici není taky ničím jiným než rituálem. Setkávám se s tímto fenoménem denně. Jsem znova a znova překvapen (i když stále méně a tím i stále méně pobouřen) tím, že pacient po vizitě nemá ani tušení, o čem jsem s ním hovořil. Je to tím, že vizita má pro mne a pro něj zcela odlišnou funkci. Zatímco pro mne je to možnost s pacientem hovořit, dozvědět se něco o jeho stavu, vysvětlit mu další postup vyšetřování či léčby, pro značnou část pacientů je to pouze „rituál“. Abychom si rozuměli, rituál je to samozřejmě pro všechny, pro lékaře, sestry i pacienty. Pro část z pacientů je to ale „pouze“ rituál. To znamená, že vnímají jen, že přišel pan doktor, mluvil s nimi a tím pádem je určitě všechno v pořádku. Obsah tohoto rozhovoru je pro ně už zcela nezajímavý a irelevantní. Informace není a ani nemůže být předána. Přesto ale měla i takováto vizita svůj význam. Teta mé ženy chodila do kostela denně. Neznala bibli, neměla ani tušení, co říkají evangelia, neznala nic z historie církve a neznala význam obřadu, jehož se zúčastňovala. Přesto ji denní návštěv kostela držela na životě, byl to rituál, jenž jejím, jinak dosti prázdným dnům, dával smysl.
Je velikonoční neděle a tak tedy slavíme. Minimálně máme volno z práce a to přece potěší! Ne všichni ale víme, co vlastně slavíme. Někteří možná jen ono volno z pracovního procesu. Proč ne? Je to sice trochu ploché, ale důvod to určitě je.
Křesťané oslavují zmrtvýchvstání Krista, které tolik připomíná pohanský svátek vítězství jara nad zimou, že se je Luther, bojující proti všem pohanským prvkům v katolické církvi, rozhodl neslavit. Zrušil kult svatých, zrušil kult panny Marie. Rituál oslavy velikonoc ale zrušit nemohl. Přesunul tedy oslavu na pátek. Protestanti slaví místo zmrtvýchvstání Kristovu mučednickou smrt. Má to logiku, protože právě v oné smrti byl smysl jeho existence, jejím prostřednictvím zbavil lidstvo dědičného hříchu. Rituál nebyl odstraněn, jen zmodifikován, změněn, aby odlišil novou komunu od té staré. Tak jak se to dělávalo odjakživa.
Věřte tomu, že první diktátor, jemuž se podaří odstranit rituál svobodných demokratických voleb, nabídne ihned rituál nový, s pokusem připoutat lidi ke svému režimu. Asi to už nebude první máj, ten k tomu účelu zneužívali komunisti a tím pádem se dost zprofanoval. Ale pochodňové průvody nacistů už upadly dost do zapomenutí a vypadaly opravdu velkolepě. Stálo by to za pokus?!
Za sebe můžu říci, že i když mi ony rituální tanečky politiků před volbami dost lezou na nervy, raději bych si je ponechal. Stejně jako rituál velikonoc či vánoc. Z bezpečnostních důvodů.
A na vizitu budu chodit tady i nadále a nebudu se rozčilovat, když pacient nebude mít ani tušení, o čem jsem s ním mluvil. Opravdu!!! I když tahle frustrace je možná větší než ona z nesplněných volebních slibů.