V očekávání adventu a s ním spojené nákupní horečky, si dovolím vzpomenout na zážitky z minulého roku, kdy jsem poprvé v životě našel v nakupování zalíbení. Prosím, nedosuzujte mě hned, napřed si přečtěte, jak k tomu došlo.
Vydali jsme se s manželkou totiž za bodem „G“. Znáte ho, to je onen legendární bod, kterého dotykem dovedete kteroukoliv ženu k orgasmu. Dlouho byla jeho existence zpochybňována, Paolo Coelho se ve svém románě „12 minut“ věnuje hledání tohoto bodu podstatnou část knihy. Teprve před několika lety byla jeho existence definitivně potvrzena – byl objeven na konci slova „shopping“.
Co je pro ženu rozkoš, je pro normálního muže mučení. Nákupní centra doslova nenávidím, do největšího z nich v blízkosti Grazu jménem Seiersberg by mně bylo možno dostat jedině s nabitou pistolí přiloženou ke spánku – dodávám, že jedině s odjištěnou. Už samotný stress hledání parkovacího místa stačil na to, abych se nervově hroutil. Minulý týden se ženě podařilo vylákat mě do nákupního centra El Muelle v Las Palmas („Kde aj tak nebolo potom čo kúpit“ – konec citátu). Přiznám se, že jsem naivně neprotestoval, protože turistický průvodce toto nákupní centrum doporučoval jako ideální místo na parkování pro návštěvu blízkého akvária. V okamžiku, kdy jsem se beznadějně zasekl mezi v obou směrech stojícími auty bez nejmenší naděje objevit jediné volné parkovací místo a smiřoval jsem se s tím, že se z tohoto podzemí na Gran Canaria už nikdy nedostanu, jsem byl těsně před nervovým zhroucením. K těmto zážitkům se pak připojuje moje agorafobie v přeplněných prostorách nekonečných chodeb a pak hodinové hledání patřičného zboží v obchodech – hledání většinou bezvýsledné, protože manželka stejně nakonec nic nekoupí.
Minulý rok jsme bohudík nenašli čas, abychom se do nějakého centra vydali a v poslední adventní neděli, kdy už je v pravém slova smyslu „oheň na střeše“ jsme vyrazili na návštěvu na Moravu. Projížděli jsme sice okolo Olympie v Brně a v Olomouci, které se tvářily stejně lákavě a svůdně jako onen už vzpomenutý Seiersberg (o pekle v El Muelle jsem tehdy ještě neměl tušení), naštěstí jsme je míjeli pozdě večer a v dešti, takže nám ani nenapadlo tam zastavit. Nicméně předvánoční nákupy člověk vyřídit musí. A tak jsme se vydali do měst moravských, malých jako je Valašské Meziříčí či Nový Jičín, kde se ještě takové nestvůry nevyskytují. Nelitovali jsme.
Ve Valašském Meziříčí jsme nejprve navštívili obchod s prádlem a oblečením. Přivítala nás prodavačka statné (ne ale obézní) postavy. Žena hledala noční košili pro sestru. Ty, které našla, jsem označil za „babičkovské“. Švagrová ještě babička na rozdíl od nás není, nákup byl tedy zamítnut. Prodavačka se mnou naprosto souhlasila a řekla, že pokud chceme něco sexy, pak jedině z řady Obsession. Moje žena vytřeštila oči na modelky v průhledném prádle na obalech a pravila nesměle, že to je něco pro mladé.
„Jak pro mladé, paní?“ odvětila bodře prodavačka. „Ty něco takového nepotřebují. MY to potřebujeme!“
Pochopil, jsem, že se budu bavit. Nehodlal jsem tuto prodejnu jen tak lehce opustit.
„Podívejte,“ pravila prodavačka poté, co tak vzbudila u mé ženy zájem. „Řekněme si pravdu. To je košilka na pět minut. Chlapi u toho řeší úplně jiné věci.“
Poté si manželka skutečně nechala ukázat dvě košilky. Byly opravdu sexy, usoudil jsem, že bychom mohli koupit i třeba dva kousky. Proč má mít požitek jen švagr, že ano? Přidal jsem na hromádku ještě jeden.
„Ta taky není špatná,“ mínila prodavačka. „Ale tahle,“ ukázala na jednu z těch prvních dvou. „Ta má úplně jiné grády.“ Měla.
Nějaká zákaznice hledala kabát. Prý ho tam včera viděla, vyzkoušela si a rodina jí nákup schválila.
„Jó paní,“ pravila prodavačka, která se už stala naším miláčkem. „U mne se váhat nesmí. Když se vám to líbí, koupit. Jinak je to pryč.“ Prohlédla stojan. „Je to pryč,“ potvrdila. „Prodáno.“
Jiná paní kupovala noční košili pro svou dceru. Neznala ale její velikost.
„To je jednoduché,“ pravila prodavačka. „Podívejte se na mně. Víc nebo míň.“
Víc nebylo dost možné. „Míň,“ hlesla zákaznice.
„Tak to je jasné,“ konstatovala prodavačka. „To je M-ko.“ A už balila zboží.
Už dávno jsem nepozoroval někoho s takovým požitkem při jeho práci. Samozřejmě že jsme nejen nakoupili, ale opustili obchod v podstatně lepší náladě, než jsme do něj vstupovali. Zazdálo se mi, poprvé v životě, že shopping může být i docela zábavná věc.
Byla. Zejména, když žena chtěla kupovat šaty pro dceru ve velikosti 36. Zjistila, že na Moravě toto číslo nevedou. Prodavačka v jiném obchodě si ji kriticky změřila a pravila. „Musíte jíst něco pořádného, paní. Jako my tady.“
Je pravda, že žena si musí brát vysoké podpatky, jinak jí aické dveře v obchodních centrech neotvírají, protože nesplňuje standardní velikost a kamery ji nevidí. U dcery jsou zase vitální vnučky (tedy její dcery) příčinou, že zhubla na velikost spíše 34 než 36. Na Moravě se na takové typy postav oblečení neprodává. Odebrali jsme se domů na vydatný oběd, který vařila moje maminka. Přesto žena ani poté na minimální potřebnou velikost 38 nedosáhla.
V jednom z obchodů prodavačka zřejmě ihned při pohledu na mou ženu věděla, že pro ni nic nebude mít a tak v naší přítomnosti ani nepřerušila vysávání podlahy. Až když jsme přišli k ní, ohodnotila naši naivní otázku, zda má oblečení ve velikosti „36“ jediným slovem „Ne“ a znovu zapnula vysavač.
Na vánočních trzích v Novém Jičíně jsme se zastavili trošku bezradně mezi spoustou stánků a já se zeptal ženy, zda má představu, co by chtěla koupit. Odpověděla, že ne.
„Tak to jste u našeho stánku naprosto správně,“ reagoval prodavač. Samozřejmě jsme neodolali a koupili jsme u něj ponožky „Televizorky“, kus za 12,50. Jak nám vysvětlil, prodává je samozřejmě v páru, ale cena za ponožku zní lépe. Bavil nás skoro deset minut, i když jsme nakoupili za pouhých 50 korun. Ale očividně se rozhovorem bavil stejně jako my.
Velmi příjemně jsme si popovídali i v prodejně porcelánu v Novém Jičíně, prostě celý nákup probíhal v jakési přátelské, skoro rodinné atmosféře a mně se líbil čím dál víc. A začal jsem uvažovat, proč tomu tak není v Rakousku. Odpovědí je zřejmě „politic correctniss“. Žádná prodavačka si tam nedovolí navázat k neznámé zákaznici tak důvěrný kontakt ve strachu, že by se tato mohla urazit. Věnují se, běhají kolem vás, nevysávají ve vaší přítomnosti podlahu, ale v porovnání s nákupem v moravských obchůdcích je to zoufalá nuda.
Takže, pokud nakupovat, tak v mé staré domovině.
I muži mají svůj bod „G“.