Když jsem přijímal pacienta s křestním jménem Ingowulf, jenom jsem vyvalil oči. Jednalo se o milého inteligentního staršího pána, který si takové jméno rozhodně nezasloužil. Stačilo se ale podívat na datum jeho narození, aby člověk pochopil. Pán byl narozen v dubnu 1939. Tedy rok po Anšlusu Rakouska, půl roku po mnichovských dohodách a měsíc po obsazení zbytku Československa. Německá říše byla na zdánlivě nezastavitelném vzestupu a rodiče mého pacienta se mohli přetrhnout ve vyjádření loajality s režimem. Bez ohledu na to, co tím svému potomkovi způsobí.
Právě z té doby se to doslova hemží Siegfriedy, (ne ale Hageny), Ortwiny, Adolfy, Brunhildami, Kremhildami či Helmtrudami. Dokonce jsme zažili Orttrud. Prostě doba si žádala své. I u nás se vedle Vladimírů a Ivanů objevovali dokonce Sergejové či Borisové.
Na druhé straně, může člověk pojmenováním dítěte vyslat i signál, že s daným režimem nesouhlasí. Nedávno jsem měl pacienta jménem Quirinius, rovněž narozený bezprostředně po anšlusu Rakouska v červnu 1938. Nacisté měli nemalé problémy s vírou nových občanů (víc než se samotnou církví, jejíž vedení vídeňský arcibiskup kardinál Theodor Initzer – se před Hitlerem sklonilo). Kdyby nazval někdo svého syna Petr nebo Pavel, sotva by si toho někdo všiml. Jméno syrského místodržitele z doby Kristova narození (viz Lukášovo evangelium 2.2) bylo ovšem pro novou vládní moc zřetelným signálem, že rodiče novorozence nadšením pro Hitlera a jeho bandu neplanou. Pobavilo mě, že onen Quirinius nazval i svého syna stejně. Zjistil jsem to, když nás už opustil, takže jsem se ho nemohl zeptat proč, zda jen z otcovské hrdosti nebo proto, že se mu s tím jménem dobře žilo. Určitě byl jediný Quirinius ve třídě.
Ideologie si žádá své, jak jinak se dá vysvětlit, že dostane děvče hned dvě jména germánských svatých Hemma Gudrun. Takové dítě může téměř najisto počítat s tím, že prožije své dětství v klášterní internátní škole. (svatá Hemma, která žila pravděpodobně v letech 980 – 1045 a založila klášter v Gurku a je patronkou Korutan, svatořečená byla v roce 1938 a dóm v Gurku, úžasná románská basilika, stojí ještě i dnes za návštěvu, Gudrun je německá forma jména Gudula, tato svatá žila v Bruselu v sedmém století.)
S těmi svatými patrony je to někdy svízel. Zejména, pokud je v kalendáři svatých se stejným jménem víc. Správně je patronem člověka první světec stejného jména, který má svůj svátek po narození dotyčného. Protože jsem přišel na svět v červenci, trvala moje babička celých prvních šest let mého života na tom, že mým patronem je svatý Antonín egyptský poustevník, který má svůj svátek 17. ledna. Vzdala to, až když jsem začal chodit do školy a samozřejmě mi všichni gratulovali na úmrtní den svatého Antonína z Padovy 13. června. Ostatně, zkuste říct mému švagrovi Štefanovi, kovanému Slovákovi, že má slavit jmeniny 1. srpna, kdy slaví svůj svátek svatý Štěpán Uherský. Ještě jsem to nezkusil, život je mi přece jen stále milý.
Někdy propadnou rodiče šílenství na základě nějaké události, kterou jsou nadšení, tak v roce 1980 bylo jen v Moskvě přes čtyři sta novorozenců ženského pohlaví pojmenováno Olympiáda. Bez ohledu na to, že jejich dcery budou muset toto jméno nosit i v době, kdy si už na tuto – politicky poněkud problematickou – událost nikdo nevzpomene.
Jméno v podstatě neprozradí příliš mnoho o jeho nositeli, zato poskytuje spoustu informací o jeho rodičích. A samozřejmě se dá odhadnout, jaký vliv zanechali rodiče na duši svého potomka. Jestliže někdo nechá pokřtít svou dceru Maruška, může to sice znamenat, že miloval pohádky s Janem Werichem, mnohem spíš to ale znamená, že vychovával svou dceru jako Marušku a nikdy jí nedovolil stát se Marií. S čímž může mít to děvče pak problémy celý život. Jedna moje pacientka se jmenuje Ludmilka. Zda s tím souvisí její chronické problémy s trávením, nevím. Samozřejmě se v zdrobnělinách zrcadlí láska rodičů k novému potomkovi, problém je, že ten potomek jednou vyroste. Jestliže se pak stokilová dáma jmenuje Jasmínka, budí to v nejlepším případě ironické úsměvy.
Stejně tak, jestliže někdo pojmenuje svou dceru Xénie, nebude ji vychovávat jako nějakou obyčejnou Janu nebo Zuzanu. Zda se mu ji z ní pak podaří vytvořit Xénii podle vlastní představy, to je už jiná otázka. Znám jednu Xénii, která se rodičům vzepřela a vyrostla z ní naprosto skromná a příjemná žena.
Jméno vypovídá o své době. Jestliže v nacistické době se to hemžilo jmény, která jsem vyjmenoval, v komunistické se zase lidé předháněli ve své demonstraci oddanosti Sovětskému svazu a tak to byl samý Ivan a Vladimír. Zajímavé je, že v současném Rakousku mají ruské tvary jmen zase boom. Natálii sice sotva najdete, zato Natascha je hodně častá. Rodiče, kteří pojmenovávají své dítě Sascha ani netuší, že je to ruská forma jména Alexandr. Lidé chtějí, aby se jejich dítě jmenovalo nějak zvláštně, aby mu propůjčili jedinečnost.
Stačí se podívat na jména dětí amerických herců, aby člověku doslova vstávaly vlasy hrůzou.
Demi Moore s Brucem Willisem poznamenali nadosmrti své děti jmény: Rumer, Tallulah Belle a Scout La Rue, Gwyneth Paltrow pak neváhala nazvat svou dceru Apple, tedy „Jablko“. Bůh ji ochraňuj! Přeji jí, aby byla aspoň postavou pěkná hruštička.
Jsou jména, která člověk nese jako stigma. Například jméno Kevin je podle sociologických studií velmi diskriminující. Muži s tímto jménem se dostávají mnohem hůře ke kreditům, a pokud nějaký dostanou tak za horších podmínek než nositelé jiných jmen. Jméno Kevin je synonymem nespolehlivosti – a zřejmě to nemá nic společného s oním filmovým Kevinem, který byl sám doma. My máme taky jednoho. Za posledních 14 měsíců jsme ho jedenáctkrát přijímali kvůli otravě alkoholem. Někde (hlavně na diskotéce La Noche) se ožere a nechá se dopravit na vyspání na naše oddělení. Protože nepracuje a žije ze sociálních dávek, může účty, které mu posílá pojišťovna, okázale ignorovat, jeho pobyty u nás musí zaplatit obec z peněz daňových poplatníků. Což našemu Kevinovi nijak nevadí. Když se mu při jeho devátém pobytu snažil ráno po probuzení domlouvat kolega Parcz, a zavedl ho do pacientského pokoje, aby mu ukázal několik alkoholiků v posledním tažení, byla Kevinova jediná otázka: „Kolik promile jsem měl?“ „2,1“ odpověděl kolega. „To je slabé,“ pravil na to náš Kevin. „Minule jsem měl 2,4.“
Takže apeluji na rodiče, pokud nechcete svému potomkovi způsobit nemalé problémy, nepojmenujte ho tímto jménem.
Někdy je to prostě jen smůla. Proti jménu Pamela nemůže nikdo moc namítat, kdyby nebylo Pamely Anderson – což rodiče mé kolegyně v čase, kdy ji křtili, ještě nemohli vědět, Baywatch tehdy ještě nebylo. V době kdy se moje kolegyně narodila, měla její jmenovkyně právě jedenáct let. Teď musí žít s tím, že když se představí, každý chlap se jí aicky podívá na prsa.
Někdy dokážou být rodiče docela vtipní, když pojmenují potomka příjmením Jirka křestním jménem Jiří. Je to praktické, majitel takového jména nepotřebuje vědět, zda si s dotyčným tyká nebo vyká, představí se prostě „Jirka“ a je vymalováno.
V Rakousku je velmi milé, že čeští přistěhovalci dávali svým dětem často germánská křestní jména, aby vykompenzovali slovanské příjmení a ukázali svou loajalitu s novou domovinou. Takže máme v parlamentu Reinholda Lopatku či Wolfganga Sobotku, kdysi mělo Rakousko ministra financí s kouzelným jménem Ferdinand Lacina (lacino je nepřišel), v Pörtschachu má svou kancelář paní Ute Kloucek a vůbec nejkrásnější paradox jsem viděl ve Vídni, když okolo mne projelo firemní auto majitele Siegfrieda Mrkvitschky.
Ono najít jméno, které by bylo stejné v češtině, slovenštině i němčině, není vůbec jednoduché. U dívčích jmen to ještě jakž tak jde (takže máme Veroniku, Michaelu, ale možná by byla i Petra, Anna, Martina, Gabriela nebo třeba i ta Pamela.)
U chlapců je to už obtížnější, ještě tak Adam je univerzální, taky Robert, nebo pak jména germánského původu jako Ferdinand, či Leopold. Nebo jména čistě slovanská, jako například Lubomír – i když i tady je rozdíl – slovensky se Ľubomír píše s měkkým ľ. Naše dobrá známá je sice Němka, ale narozená před válkou v Popradě. Proto se nejmenuje Katharina, jak by se patřilo, ale Katarina a představuje se „Katarina bez H“.
Většinou je rozdíl minimální, ale na křestním listě přece jen patrný. Občas zlobí jen jeden jazyk a dva jiné jsou totožné, ale aby se shodly všechny tři, to už je fuška. Někdy je to jen háček nebo čárka, která se v němčině stejně nedá psát, ale stejně…
Antonín – Anton – Anton
Petr – Peter – Peter
Pavel – Pavol – Paul
Michal – Michal – Michael
Marek – Marek – Markus
Řehoř – Gregor – Gregor
František – František – Franz
Julius – Július – Julius
Lukáš – Lukáš – Lukas
Filip – Filip – Philipp
Alexandr – Alexander – Alexander
Sebastián – Šebestián – Sebastian
Maxmilián – Maxmilián – Maximilian
Josef – Jozef – Josef
Jan – Ján – Johann ( i když se díky cyklistovi Janovi Ulrichovi, pojmenovaném svým otcem na počest jeho přítele a soupeře Jana Veselého, ujalo v německy hovořícím prostoru i toto jméno.)
Atd.atd.
I u děvčat jsou rozdíly:
Pavla – Pavla – Paula
Zuzana – Zuzana – Susanne
Karolína – Karolína – Karoline
Kristina – Kristína – Christine
Marie – Mária – Maria
Alžběta – Alžbeta – Elisabeth (zde vytvořili Češi kuriozitu tím, že toto jméno má i druhou formu Eliška)
Viktorie – Viktória – Viktoria
Táňa – Táňa – Tanja (Originál Tatjana už mimo území Ruska zřejmě nikdo nepoužívá)
Soňa – Soňa – Sonja
Sára – Sára – Sarah
Kateřina – Katarína – Katharina
Jana – Jana – Johanna
Někdy jsou ovšem rozdíly přímo do nebe volající. Jako například:
Jiří – Juraj – Georg
Jindřich – Henryk – Heinrich
Toto dilema měla i má dcera se zetěm. Naštěstí mají dvě děvčata, kde, jak řečeno, není problém nijak výrazný.
K tomu jen malý příběh. Když dcera čekala druhé dítě, chtěli jsme samozřejmě vědět, co to bude. A tak jsme se zeptali starší vnučky Veroniky, která tehdy měla tři roky.
„Verči, co to bude, chlapec nebo děvče?“
Vyvalila na nás oči a řekla: „To já nesmím říct. To je tajemství!“ (Později jsme se dozvěděli, že jí otec slíbil za mlčení velkou zmrzlinu.)
„A jak se to bude jmenovat?
„Tatínkovi se líbí Michaela.“
Bylo to nečestné a nesportovní, to uznávám. Ale otázka vedla k cíli. Zmrzlinu dostala Veronika i tak.