Biochemie

Biochemie je v podstatě napínavá věda, která se snaží nacházet odpovědi na otázky proč lidské tělo funguje nebo naopak nefunguje tím, že zkoumá nesmyslně malé předměty zvané molekuly, jak prostupují různými tělesnými membránami a vytvářejí tam elektrické a jiné potenciály. Biochemii vyučoval na lékařské fakultě v Olomouci profesor Šantavý. Vědec světového formátu, objevitel Demekolcinu, látky zastavující mitózu. Tradovalo se , že jen skutečnost, že chtěl zveřejnit svůj objev, převratný pro zkoumání mitóz, chromozómů a tím genetického kódu živočichů v době, kdy komunistická propaganda považovala genetiku za buržoazní pavědu a tvrdila, že vše je dáno jen a jen výchovou, mu znemožnila dosáhnout Nobelovy ceny. Ta byla udělana později za objev Colchicinu, látky se stejným účinkem jako Šantavého Demekolcin. Až pak se prý páni komisaři chytili za nos a udělili panu profesorovi za jeho objev „Cenu Klementa Gotwalda“. Což frustraci pana profesora nedokázalo nijak podstatně zmírnit. Zda je ta historka s demecolcinem und colchicinem pravdivá, vám neřeknu, nezájem pana profesora u přednášení a zkoušení byl ale legendární. Hledal tedy rozptýlení mimo stěny katedry, zejména pak v lese, protože byl vášnivým lovcem. Svého loveckého psa měl stále s sebou, sdílel s panem profesorem společnou kancelář.
Jak už jsem řekl, pan profesor Šantavý byl skvělý badatel, měl ale určité slabiny. Neuměl přednášet a nenáviděl zkoušení. Což jsou slabiny u vysokoškolského pedagoga nezanedbatelné. Tu svou první demonstroval hned na úvodní přednášce v semestru. Když na tabuli nakreslil obrovskou molekulu kyseliny chlorovodíkové HCl a půl hodiny o ní nesouvisle horoval, pochopil jsem, že to není nic pro mně a na další přednášky jsem nešel.
O mnoho lépe se nám nedařilo ani na praktických cvičeních. Asistent, který nás měl praktiky vést, měl nějaké privátní problémy – se ženou, s autem, s úřady a já nevím s čím ještě. Proto se vždy objevil na začátku, řekl nám, co zhruba máme dělat, zmizel a už se neobjevil. Semestr nám tak uběhl v blažené nevědomosti, o biochemii jsme sice neměli páru, nijak zvlášť nám to ale nevadilo.
A pak se to stalo. Jednoho krásného dne náš virtuální asistent ochořel a přišel ho zastupovat jiný jeho kolega. A ten se rozhodl – nevídaná a hlavně naprosto nečekaná věc – zkoušet naši připravenost na praktika. Nemusím podotýkat, že byla nulová. Každý dostal otázku, Kdo věděl, toho kartičku položil na pravou stranu. Kdo nevěděl, byl položen vlevo a dostal ještě jednu šanci. Pokud nevěděl ani podruhé, byl z praktik nemilosrdně vyhozen. Průběh byl odpovídající naší neexistující přípravě, vlastně jsme dlouho ani nevěděli, že by bylo možné pokládat kartičky s naším jménem i jinam než vlevo.
A pak přišla otázka, jak vypadá molekula aktivního vitamínu D. To byla jediná věc, kterou jsem znal. Ten název 1,25 – Dihydrocholekalciferol mi kdysi na střední škole připadal tak praštěný, že jsem si ho zapamatoval a dokonce jsem uměl i nakreslit jeho strukturu. A pan asistent vyvolal jméno: „Polák!“ Sice jsem věděl, že se jedná o kolegu Petra Poláka, ale nehodlal jsem svou šanci pustit. Když se Petr jen ustrašeně přikrčil, vyskočil jsem k tabuli a nakreslil jsem tam molekulu onoho šíleného vitamínu. „Výborně,“ potěšil se asistent. „Aspoň někdo se připravil.“ A položil první kartičku vpravo. Až tehdy jsme pochopili jeho systém.
Načež položil nějakou další naprosto nesmyslnou otázku a vyvolal. „Polách.“
Rozpačitě jsem se postavil: „Ale já jsem už přece byl!“
Asistent se na mne překvapeně podíval: „To je pravda,“ připustil a položil mou kartičku vpravo.
Nebudu nikoho napínat, z celé skupiny jsme zůstali na praktiku nakonec tři, já, Petr Polák a kolega Řehák, který byl opravdu z nepochopitelných důvodů připraven. Možná mu biochemie imponovala.
Protože se další zastupování nekonalo a dále už nás vzdělával pouze náš původní asistent, zůstaly tyto známky jediné v klasifikaci za celé dva semestry. Takže když šlo o to, kdo by měl jít na předtermín a měli to být studenti s nejlepším prospěchem ze skupiny, připadali jsme v úvahu jen já a kolega Řehák, protože Petr Polák na něco takového ani ve snu nepomyslel. Takže jsem se mohl přihlásit na předtermín a to jsem i udělal.
Profesor Šantavý byl znám tím, že zkoušel na poslední přednášce a dával na ní téměř výhradně jedničky. Jednalo se přece o předtermíny a tím o studenty s nejlepšími výsledky z praktik!
Proto jsem dorazil na jeho poslední přednášku (byla to moje druhá účast v roce po oné nešťastné molekule HCl) v obleku a s indexem. Bylo nás pět jako za Karla Poláčka. Když nás pan profesor uviděl, šíleně se rozčílil.
„Jak to, že vás tu je jen pět?“ vykřikl.
Otázka byla v podstatě oprávněná, ale zodpovědět jsme ji nedokázali.
„Třicet studentů je přihlášených na předtermín!“ rozčílil se profesor. „A na přednášku jich přijde jen pět! Taková drzost! Taková ignorance! To vás přijde draho! Já si na vás posvítím!“
Opustil přednáškový sál, aniž by dal sepsat prezenční listinu. Pochopili jsme, že jsme ztraceni. Bylo zřejmé, že pan profesor už za minutu nebude vědět, kdo na přednášce byl a za pět minut nebude vědět ani, koho by se na to měl zeptat.
Na zkoušku jsme tedy nastupovali v dosti pochmurné náladě a v obavách z nejhoršího. Což se hned začalo naplňovat. Z první desetičlenné skupiny šest lidí vyletělo a čtyři dostali trojku. Já byl ve skupině druhé.
„Sedněte si,“ zavelel profesor a se zákeřným úsměvem nám podstrčil nějaký papír. „Najděte se!“
Byla to prezenční listina z jeho přednášky někdy z poloviny semestru. Protože jsem byl pouze na přednášce první a ani tam jsem nevydržel do konce a pak na oné zmíněné poslední, která se neuskutečnila, nahlédl jsem do seznamu bez jakékoliv naděje. A – stal se zázrak. Nějaká dobrá duše mne zapsala. Zašktl jsem tedy své jméno a pan profesor se poprvé usmál. V té chvíli se zdvihl v rohu místnosti jeho lovecký ohař, přešel kancelář, přišel ke mně a vložil mně svou hlavu do klína. Upřel na mně své oči a já jej poškrábal za ušima. Pes blaženě zavrněl a pak profesor se usmál podruhé. Očividně zastával všeobecně rozšířený názor, že pes pozná dobrého člověka,, zřejmě si jej ale upravil o vcelku logický dodatek, že dobrý člověk chodí ke zkoušce vždy připraven (není to pravda). Nicméně zřejmě dospěl touto logickou úvahou k závěru, že se v mé osobě jedná o nadějného budoucího biochemika (neměl pravdu).
„Tak pojďte, studente,“ pokynul mi a já se posadil proti němu. „Jakou máte otázku.“
„Pufry,“ pravil jsem.
„Tak prosím,“ vyzval mne.
O pufrech jsem něco věděl, ale uťal mne hned po první větě. „pH krve!“ vybafl na mne.
Nebyl jsem si v té chvíli zcela jist, jaké je správné rozmezí normality (je 7,36 – 7,44) a tak jsem se rozhodl neriskovat. „7,4,“ odpověděl jsem.
„Výborně,“ pravil profesor. „Dejte mi index.“
Když jsem s takto získanou jedničkou opustil kancelář, zahlédl jsem ještě kolegyni, jež byla zkoušena přede mnou, jak zavírá dveře na konci chodby katedry. Tak krátká a úspěšná byla má zkouška. Díky důvěře, kterou ke mně pojal pes profesora Šantavého.
Nemusím tajit, že se historka roznesla. Mí kamarádi chodili na zkoušku se salámem či klobásou v kapse obleku, ale nic nepomohlo. Pes je ignoroval a profesor Šantavý mohl dát průchod své frustraci ze nedostatečné navštěvovanosti jeho přednášek.

1 comment

  1. D.Poláchová 4.12.2011 at 15.49 Reply

    Jsem v šoku,že jsem se o této historce dozvěděla až nyní.
    Pobavila mě.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *