Napřed se musím omluvit všem čtenářům, kteří očekávali článek o antickém Římě, který jsem slíbil, ale událost, která se blíží, považuji za tak důležitou, že neodolám, abych se k ní nevyjádřil. Běhá mi totiž při představě, co se tam všechno může stát, trošku mráz po zádech. Nechci sice malovat čerta na zeď a doufám, že se z mých obav nic nesplní, ale přesto je možná dobré se nad plánovaným setkáním Donalda Trumpa s Vladimírem Putinem zamyslet. A být ve střehu.
Slibuji všem, kteří se mnou rádi cestují, že deficit doženu a pokud nevypukne hned 17.července světová válka – a ta nevypukne – pak budu poslední ze série článků o Římu publikovat příští týden.
Vlastně si na to setkání dělala ambice Vídeň, koneckonců to byl rakouský premiér Kurz, který se nabídl jako zprostředkovatel při nedávné Putinově návštěvě v Rakousku. Ale zřejmě se pánové Trump a Putin nechtěli cítit až tak zavázáni tomu holobrádkovi z Vídně a rozhodli se pro Helsinky. Koneckonců to tam má Vladimír Putin blíž.
A je to on, kdo má před tímto jednáním všechny trumfy v rukou. Donald Trump to buď neví, nebo je mu to jedno. Je rád, že se s ním vůbec někdo chce setkat, byl mu dobrý i Kim. S kartami, které má v ruce, mže jen blufovat, vyhrát se s nimi nedá nic. I kdyby s nimi uměl hrát. Jenže to on neumí.
Otázka je, co všechno Vladimírovi velikému slíbí, a obávám se, že to bude hodně. I Kimovi slíbil nemálo, jako například stažení amerických vojenských jednotek z Korejského poloostrova, americká administrativa se snažila hned na druhý den dementovat, ale Kim už slabost Američana využil k propagaci své osoby. Trump nesmírně upevnil jeho pozici vládce v stalinistickém režimu a za to dostal jen prázdné sliby. Jak tomu bude tentokrát? Kde jsou Trumpovy slabiny a Putinovy výhody?
- Trump musí pociťovat vůči Putinovi vděčnost. Byl to ruský prezident, pardon ne on, ale oni hakeři, například jeho petrohradský kuchař, který s Vladimírem samozřejmě nemá vůbec nic společného, kdo Trumpovi pomohl rozhodujícím způsobem vyhrát volby. Byla to opravdu profesionální práce. Ruská propaganda zasáhla právě v těch státech, kde volba stála na hraně nože a skoro všude se podařilo hlasy převážit na Trumpovu stranu. I když to Trump samozřejmě zapírá a Vladimír Putin taky, nikdo o tom v podstatě nepochybuje. Sestřelení holandského letadla popírá ruská propaganda taky, i když jí nikdo nevěří, protože ta raketa byla skutečně ještě týden před sestřelem na střelnici v ruském Kursku. Ale Rusové používají onu známou taktiku „Nepriznaj sa Janko, keby ťa párali.“
- Trump Putina obdivuje. Chtěl by vládnout jako on, ale nejde to. Podobný fenomén tu byl i v onom památném roce 1945, kdy Franklin Delano Rooswelt obdivoval Stalina a daroval mu celou východní a střední Evropu. Ruský prezidentský systém v podstatě kopíruje americký, jenže v Americe fungují ještě demokratické brzdy prezidentské moci jako nezávislá justice, či parlament. A konečně svobodné volby. A nezapomeňme na sdělovací prostředky. Tyto čtyři faktory v Rusku neexistují, a proto Putin může vládnout neomezeně, zatímco Trump si o tom může jen nechat zdát. Moc sdělovacích prostředků bych ale nepřeceňoval. Svou kritiku Trumpa přehnali novináři natolik, že je už nikdo nebere vážně, vlastně se sami vyřadili ze hry. Ale je stále mnohem méně Američanů netrpělivé čekajících na nový zápis na prezidentově twiteru než Rusů, čekajících na Putinův projev v televizi.
- Vojensky v posledních letech Rusko Ameriku naprosto překonalo. Zejména v zástupné válce v Sýrii si Rusové vyzkoušeli, že „na to mají“ a nesmírně jim stouplo sebevědomí. Američané (teď budu spravedlivý a podle pravdy napíšu, že to byla vina neschopné Obamovy administrativy a ne Trumpa) tam utrpěli nesmírnou blamáž a že občas bezdůvodně odpálí pár raket, když se jim zachce, jejich kredit nijak nezvýší.
- Zatímco za Putinem stojí celý ruský národ jako jeden muž (nebo skoro celý, jen pár intelektuálních kverulantů není ochotno uznat jeho neomylnost) Trump vládne rozdělenému národu, kdy se může opřít o necelou polovinu národa a navíc v intelektuálních kruzích a ve velkých městech má podporu minimální. A nikdy se za ním nesjednotí.
- Trump v poslední době ztrácí jednoho spojence za druhým, Putin nemá co ztratit. Žádné přátele neměl, (s výjimkou prezidenta Zemana) může jen získat – a získává. Díky útokům Trumpa na své evropské spojence, obchodním clům, začala Evropa najednou hledat blízkost Ruska. USA se stále víc izolují – vystoupily už z UNESCO, z Dohody o Klimatu, z Atomové dohody s Iránem, uvažují dokonce i o vystoupení ze Světové zdravotné organizace (důvodem má být rezoluce, která doporučuje kojení jako způsob zdravé výživy kojenců, což nevyhovuje americkým firmám produkujícím umělou výživu) atd. atd. Rozpoutáním bezhlavé obchodní války nahání Trump dohromady koalice, o kterých by před rokem nedokázal snít ani největší fantasta – EU s Čínou a Ruskem proti USA? Že dal cla na čínské výrobky, by zřejmě svět pochopil, koneckonců je čínský trh protekcionalisticky uzavřený a krádeže know how tam patří k dobrým mravům – ale proč se pustil i do svých spojenců z G7? Trump stojí na světovém jevišti stále víc osamělý – ne že by mu to vadilo, pro své skalní voliče to prezentuje jako svou sílu, ale při jednání s Putinem to bude nemalá nevýhoda.
- Trump se po cestě do Helsinek má zastavit v Británii. Putin od něj očekává, že přinese dobré zprávy, že přemluvil britskou vládu k tomu, aby se postavila k Rusku vstřícněji. Otrávení Sergeje Skripala a jeho dcery byl přece jen takový malý předvolební gag, který ruský prezident potřeboval, aby získal víc hlasů. Proč z toho Britové, kterým se stejně právě rozpadá vláda, dělají takovou aféru? Jenže Trump toho asi moc nedosáhne. Použití zbraní hromadného ničení na území cizího státu je překročením rudé linie, a pokud se Theresa May nechce zcela blamovat, nemůže Rusům najednou po Trumpově návštěvě odpustit. Že novičok mohl pocházet z Československa, jak tvrdí prezident Zeman, (nebo jak jeho výroky interpretuje ruská propaganda) tomu nevěří ani on sám.
- A konečně osobnosti obou pánů. Zatímco Trump je narcis, který je zamilován sám do sebe a diplomacii nerozumí ani trochu, proti němu bud stát nesmírně zkušený a inteligentní protivník, který přesně ví, co chce a ví, jak svých cílů dosáhnout.
A ty cíle jsou právě to, co mi nahání strach. Protože do značné míry jsou s Trumpovými společné a Putin má svému americkému protějšku co nabídnout. A naopak.
Oba mají extrémní zájem na rozpadu Evropské Unie. Pohnutky jsou sice rozdílné, ale cíl stejný. Trump chce EU rozložit proto, že chce jednat s každým státečkem jednotlivě, to znamená s pozice síly, kdy může diktovat americké podmínky. S těžkopádným, ale přece jen velkým kolosem Evropské Unie to má těžké, Evropani kladou odpor, dokonce si dovolil odpovědět na americká cla recipročními opatřeními, a to ho přivádí k zuřivosti. Putin chce obnovit ruský vliv ve východní části Evropy. Ruská propaganda je velmi aktivní v bývalých zemích socialistického tábora (dokonce i na území bývalé NDR, kde otevřeně podporuje stranu AfD, bojující za vystoupení Německa z EU). A EU už ukazuje trhliny a nebezpečí, že by se skutečně mohla rozpadnout. Británie je už stejně pryč., Další trhlina je mezi státy Višegrádské čtyřky a zbytkem EU. Východ se stále více vzdaluje ideálům liberální demokracie, na kterých EU kdysi vznikla. Maďarsko je už zcela zavrhlo, Polsko na tom intenzivně pracuje, slovenská vláda se zapletla s organizovanou kriminalitou a v Česku zlobí aspoň pan prezident a vzniká vláda vydaná na milost podpoře stalinistické komunistické strany. Ani jedna z těchto zemí (snad s výjimkou Slovenska) se nijak nebrání návratu k totalitním způsobům vlády, a nachází stále větší sympatie pro systém Putin. Putin pak obnovil v Rusech jejich imperiální pocity z časů Sovětského svazu a tím jejich národní hrdost. Jelcinova epizoda, kdy se snažil vyrovnat se s dějinami, je už pryč. V ruských školách se už zase učí o tom, jak Rusové osvobozovali Evropu a Československo už zase osvobodili dvakrát. V roce 1945 a v roce 1968. V roce 1968 podle oficiální ruské propagandy nás zachránili před imperialistickou agresí. V Československu byly sklady zbraní NATO a ruští vojáci hynuli po stovkách v palbě imperialistických agresorů. Prostý Rus nechápe, proč mu Čech není za tento obětavý čin vděčný a je uražený. Neváhal by nevděčného trpaslíka přivést k rozumu, stačí, aby dal pan prezident příslušný rozkaz. Druhá trhlina v EU se už rýsuje v spolupráci Rakouska s Itálií, které se svou politikou také vzdalují společnému kurzu EU. Vzpomínky na pakt Musolliniho s Dollfußem se stávají živými. Zapojit do této koalice Bavorsko byl jen chabý pokus, který skončil ihned, když rakouskému premiérovi došlo, že Bavoráci hodlají posílat běžence z Bavorska zpět jemu. Ale i tyto vlády svým stále méně skrývaným rasismem a zpochybňováním dělení moci divergují od EU. Není náhoda, že to bylo právě Rakousko, které přijalo Putina postiženého evropskou klatbou a nabídlo mu zprostředkování obnovy diplomatických vztahů – Krymu a východní Ukrajině navzdory.
Trump nemá zájem o posilování NATO,které leze Putinovi zejména rozšířením na pobaltské státy extrémně na nervy. Trump se cítí být za svým oceánem bezpečný a nechápe, proč by se měly USA angažovat v bezpečnosti evropských spojenců. Pravdu má v tom, že například Německo i přes přebytky státního rozpočtu zvyšuje rozpočet na obranu jen marginálně. Ale že ona přítomnost USA v Evropě po druhé světové válce byla důsledkem toho, že Američané museli až dvakrát hasit požáry, které v Evropě vznikly a přitom jich tisíce zahynuly, už upadlo do zapomenutí. Putin si samozřejmě nepřeje nic jiného, než stažení Američanů z Evropy. Ví, že EU bez USA, tedy bez NATO, mu bude vydána na milost a nemilost. Že může hrozit a harašit zbraněmi. Ostatně jeho výrok, že když bude chtít, může být během týdne v Bukurešti, není zas až tak starý.
Americká hospodářská válka proti celému světu postihuje Rusy ze všech nejméně. Rusové nevyvážení prakticky žádné výrobky, na něž by Donald Trump mohl uvalit cla – jejich výroba není – kromě zbraní – v žádném oboru konkurenceschopná. Putin tedy může s klidným svědomím slíbit Trumpovi podporu v jeho boji o ekonomickou americkou dominanci, jejich zájmy si nikde v ekonomické oblasti nekonkurují. A Trump už navrhl znovupřijetí Ruska do G7. Je logické proč. Je tam úplně sám proti všem, od Rusů by očekával podporu pro své zájmy. Putin sice ví, že to Trump dělá pro sebe, dostat se ale do této vybrané společnosti je jeho eminentním zájmem. Vyloučení Ruska z G8 bylo jednou z největších potup, jaké musel ruský prezident zažít.
Dohoda o stanovení zájmových zón v Evropě, i když zřejmě ne psaná, by tedy byla velmi dobře možná. Jako kdysi mezi Roosweltem a Stalinem či mezi Riebentropem a Molotovem. Trump může vyklidit evropský kontinent (tak jako už vyklidil Asii) a slíbit Putinovi, že se do evropských záležitostí nebude míchat. Pokud by to opravdu udělal, nedozvíme se to sice veřejně, ale nebude daleko okamžik, až na radnici v Narvě zavlaje ruská vlajka a Putin se bude cítit být povinen jít na pomoc ruským vlastencům, kteří jsou utiskováni „fašistickým“ estonským režimem.
Helsinky se můžou stát novou Jaltou s nedozírnými důsledky. Silnějším hráčem je Putin, ostatně Trump musel počkat, až ruský prezident 15. července slavnostně ukončí mistrovství světa v kopané. Až pak bude mít na svého amerického kolegu čas.
Doufejme, že se tak nestane. Hlavně proto, že Trump není všemocný. Je tu americký kongres a senát, je tu opozice a na podzim volby do kongresu a senátu, kde republikáni mohou ztratit svou už i tak křehkou většinu. Pak může být jakýkoliv Trumpův dekret zrušen hlasováním parlamentu.
A je tu ještě jedna naděje. Je otázka, nakolik Putin omezené mocenské možnosti svého protějšku chápe. Zda nebude nemožnost dodržení slibů, které mu Trump zřejmě v Helsinkách dá, považovat za zradu. A pak Trumpa znenávidí, stejně jako kdysi Toniho Blaira. V čase Putinových politických začátků byli s Blairem velcí přátelé. Až pak Putin požadoval vydání disidenta Borise Berezovského, který požádal v Británii o politický azyl. A nepochopil, že Blair prostě NEMOHL zavolat příslušnému soudci a přikázat mu, že musí Berezovského vydat. Nikdy nepochopil, že by takový telefonát byl Blairova politická smrt. Bral to jako zradu a Blaira už navždy nenáviděl. Otázka je, nakolik se mezitím naučil chápat mechanismy fungování západní demokracie. Naše naděje je v tom, že ještě stále ne.