Samozřejmě, jak jinak, co by už byla Itálie bez věčného města? To uznávají i zarputilí severoitalové, příslušníci Liga Nord. Jak mi jeden vysvětlil, Itálie končí deset kilometrů na jih od Říma, ale to jen proto, že Řím je italské hlavní město.

Je nápadné, že Řím ačkoliv je centrem Itálie, nemá nejvyšší příjem na hlavu. Není nejbohatší italskou provincií, jak už to jinak bývá skoro ve všech evropských městech. Zaostává výrazně za Piemontem s Turínem a dokonce i za Lombardií s Milánem. Ale Řím je prostě Řím, je to něco, co člověk vidět prostě musí.

Římané jsou tak trochu vlastní národ, úplně se se zbytkem Itálie nesžili (byli k ní připojeni až v roce 1870 jako poslední její kousek v důsledku porážky francouzského císaře Napoleona III. u Sedanu ve válce proti Prusku.) Až do té doby byl Řím pod francouzským protektorátem a Italové museli hlavní město svého nového království překládat z Turína do Florencie a čekat na vhodný okamžik. V roce 1870 nastal, nepomohl ani stařičký Alexandr Dumas, který si na záchranu Říma před zlými Italy najal dokonce bojovou lodí s jedním dělem a jednou mladou plavčicí a vyrazil na moře. Když Řím nezachránil, ještě ve stejném roce zemřel.

Římané se tak úplně nesmířili ani s italštinou, která k jejich nevůli vychází z toskánského a ne z římského dialektu. Pěstují tedy své nářečí velmi pečlivě a nenechávají se spisovnou italštinou mást. Možná i proto je nápis SPQR, který se nachází na všech římských kanálech jako vzpomínka na někdejší Římskou říši (Senatus populusque Romanus – tedy senát a lid římský) překládán zbytkem Italů „Sono pezzi questi Romani“ – čili, volně přeloženo „Tito Římani jsou cvoci“.

To svědčí jen o tom, že zbytek Itálie Římanům prostě nerozumí. Říman si je vědom toho, že žije v městě, které je kolébkou současné civilizace a pohlíží tedy na všechny ostatní jako na víceméně civilizované barbary. Cítí zodpovědnost za zbytek Itálie, ovšem nenechá si proto vzít svou jižanskou rozšafnost. Hlavní vlastností Římana je, že nestíhá. Ovšem on to ví a tento fakt si už zabudoval do svého životního programu, aniž by mu to způsobovalo stres či bolení hlavy. Fakt, že přijde pozdě do kanceláře, mu nemůže zabránit v tom, aby si nepobesedoval s prodavačem novin, kterému právě způsobuje problémy nový přítel jeho dcery. Prostě „Dolce vita“ jak tento životní postoj definoval geniální Federico Fellini.  Řím je prostě Řím a zažít ho je v podstatě povinný program každého příslušníka západní, tedy křesťanské civilizace.

Ovšem chci-li psát článek o Římu, zejména pokud se má držet v určitém limitovaném rozsahu, mám nemalý problém. Protože Řím je nejen obrovský, ale i mnohotvárný. Existuje Řím antický, Řím středověký, Řím papežský a konečně Řím moderní. Vše je tak neskutečně propleteno, že se město podobá gordickému uzlu, který je téměř nemožné rozplést. Jedinou výjimkou je Musolliniho římská čtvrť E.U.R, která tvoří skutečně kompaktní artefakt – příšerný památník fašistické architektury velmi podobné fašistické tvorbě nacistů či socialistickému realismu. Naštěstí si ani Musollini netroufal bourat některou z čtvrtí v starém městě a nahradit ji tímto svým památníkem – ulehčeno to měl tím, že Italové vůbec bourají neradi. Je s tím moc práce. Raději přestavují. Chválabohu.

Nicméně si zdaleka netroufnu psát nějaký souhrnný článek o římské kultuře a pamětihodnostech, maximálně se mohu pokus o několik subjektivních sond. Za tři návštěvy věčného města můžete stihnout vidět jen zlomek jeho krás a k záhadám se vůbec nedostanete.

Samozřejmě je ale třeba ochutnat Frascati, víno z Latia, (červené Cesanese se dá sehnat trošku obtížněji, produkuje se na rozdíl od bílého vína v této oblasti jen v malých množstvích) z jižních předměstí Říma a samozřejmě ochutnat gnochi ala romana či saltinbocu, vepřový přírodní řízek, pečený na másle, který, jak už název napovídá, skáče sám do pusy. Kupodivu se dá najíst za celkem přijatelné ceny, konkurence stravovacích zařízení je obrovská, není třeba zůstat v prvním podniku, který se vám připlete do cesty, i když už máte pocit, že umíráte hlady.  Insider tips jsou hodně žádoucí, protože kvalita je velmi rozdílná a cena jí ne vždy odpovídá. Pokud se samozřejmě rozhodnete obědvat na Piazza Navona, musíte se smířit s tím, že zaplatíte hodně za málo. Platíte za výhled na jedno z nejkrásnějších římských náměstí. Ale například v Osteria suburana v někdejší hříšné čtvrti antického Říma Subuře nebo Pane e Vino na Via di Parione se dá dobře najíst, aniž by člověk musel sahat nějak výrazně hluboko do kapsy.

Pokud se vydáte do Říma, smiřte se s tím, že se nachodíte. Historické centrum je logicky poměrně velké a trasa metra C, která měla centrem vést, zřejmě nebude postavena nikdy. Staví se už desítky let, jenže jedno, kde stavbaři kopnou, najdou nějaký historický artefakt a už mají na krku památkáře. Takže existují pouze trasy A a B, které historické centrum antického Řím obcházejí v zdvořilé vzdálenosti. Kterou pak musíte zdolat pěšky. Ale dá se to, zvládla to i moje osmdesátiletá maminka. I když za cenu akutní bursitidy v kyčelním kloubu.

Pokusím se cestovat časem zpátky, tedy od Říma moderního k Římu antickému a prosím o prominutí, pokud sejdu z cesty. To se vám totiž může v Římě stát lehce. Pokusím se tedy hrabat z povrchu do stále větší hloubky po způsobu archeologů, cestovat proti proudu času.

A rozdělit mou zprávu o Římě do tří bloků. Dnes tedy začneme Římem moderním a ponoříme se až do vrstev vrcholné moci papežů – tedy do baroka a manýrismu. To bude pro dnešek stačit.

Možná nejnovější stavbou, která stojí za návštěvu, je Museo Nazionale delle Arti del XXI Secolo, krátce zvané MAXXI. Samozřejmě moderní umění není pro každého, ale člověk tu najde i věci starší, například v Museo Aristaios jsou sbírky věnované dirigentem, komponistou, archeologem ale i psychiatrem Giuseppem Sinopolim. Zajímavější než sbírky je samotná budova, které dala její avantgardní tvar architektka Zaha Hadid (1950 – 2016). Pokud možno, navštivte toto muzeum za pěkného počasí, protože nejhezčím zážitkem je espresso na terase. Problém je, že toto muzeum je z centra poněkud excentricky položené, od Piaza di Popolo je to na sever pěšky ještě kousek cesty. Jede tam tramvaj, linka 2 ve směru na Piaza Mancini.

O sedmdesát let dříve bylo postaveno ono příšerné Mussoliniho město E.U.R. Vlastně stojí za návštěvu. Je to v podstatě jediný výraz fašistické architektury, který se dochoval – taky zřejmě jen díky tomu, že Italové – na rozdíl od Němců – hrozně neradi něco bourají a taky proto, že Řím vydali spojencům vlastně bez boje, takže nebyl pouličními boji zničen. Betonové domy s reliéfy jako z reálného socialismu a dokonce i jeden obelisk – ne ovšem starý egyptský ale nový. Pokud si někdo myslí, že jej dal Mussolini postavit proto, aby těch obelisků nebylo v Římě nešťastných třináct, pak ho musím zklamat – jeden z nich, který stál na Piazza Porta Capena, totiž vrátili Římané do Etiopie v roce 2005. O Mussoliniho skromnosti svědčí fakt, že tento obelisk je se svými 17 metry výšky až pátý největší. Metro trasy B vás k E.U.R doveze a zase odveze, když toho pohledu budete mít dost. Což může nastat dost rychle.

Monumentem o dalších padesát let starším než E.U.R  je jeden ze symbolů Říma „Monumento Nazionale Vittorio Emanuelle II.“ Postavil ho v letech 1885 – 1911 architekt Giuseppe Sacconi a navždy tak znehodnotil centrum Říma. Kromě obrovské jezdecké sochy prvního italského krále (který se naštěstí svého monumentu nedožil (zemřel 1878), je zde hrob neznámého vojína s věčným plamenem a „Oltář vlasti“. Římani tuto příšeru nikdy zcela nepřijali za svou (na rozdíl od Pařížanů, kteří se po počátečních protestech s Eifelovou věží smířili), nazývají ji dodnes posměšně podle jejího tvaru „Psací stroj“. To je právě na Italech to, co miluju. Dokážou si dělat legraci sami ze sebe, jejich humor směrem k nim samým dokáže být i hodně ostrý, přesto nepřestávají být na svou zemi, její dějiny a její kuchyni hrdí. Darmo se říká, že dvě nejkratší knihy na světě je britská kuchařka a Kniha italských hrdinských eposů. Jedno, kolik válek Italové prohráli, vždy nakonec něco pro sebe získali. Rakušáci jim samozřejmě nemohou zapomenout Jižní Tyrolsko a už vůbec ne Terst. Ale jiné už to nebude. Sice trochu ironická, ale přece jen pompa, to je monument Vittoria Emanuella, oslava italské státnosti.

Naštěstí ale Řím takovými moderními monumenty neoplývá. Můžeme se hned pohroužit o několik století zpět a začít obdivovat Řím barokní. Protože baroko, které zde vzniklo, dává Římu jeho dominantní tvář. A na jeho počátku byl Gian Lorenzo Bernini, otec tohoto stavebního stylu.

Bernini přišel do Říma jako osmiletý chlapec se svým otcem, kterého si jako stavitele najal papež Pavel V. Borghese. Papež, který poznačil začátek třicetileté války a který sloužil 3. prosince 1620 slavnostní mši na oslavu vítězství katolických zbraní na Bílé hoře. Sám Bernini pro něj začal pracovat v roce 1618 a do své smrti v roce 1680 vytvořil v Římě řadu děl, která dávají dnešnímu městu jeho charakter. Borghese zůstali v Římě přítomni dodnes díky své Vile na kopci nad Španělskými schody, pozemku se zmocnil synovec papeže Pavla V. Scipionne Scafarelli a Borhesové už zde zůstali. Jedná se o vilu s obrovským parkem a galerií soch, zřejmě nejkrásnější v Římě – mimo jiné je zde i socha Napoleonovy krásné sestra Pauliny, která se provdala za jednoho člena rodiny Camilla Borhese. Císařova sestra se nechala zobrazit nahá jako ležící bohyně Venuše . V té době to byl obrovský skandál, ale Pavlína se rozhodně neměla za co stydět.

Po Berninim zůstal Baldachýn nach hrobem Svatého Petra ve Vatikánské katedrále i gigantické sloupořadí, lemující náměstí před chrámem Svatého Petra. Když jsem se k tomuto náměstí blížil poprvé v životě, nechápal jsem, jak může vést středem Říma dálnice. Berniniho sloupy by ji  mohly hrdě nést, lemují ale jedno z největších a nejkrásnějších náměstí Evropy. I předsíň Pantheonu je Berniniho dílo a samozřejmě legendární fontána čtyř řek na Piazza Navona.

Bernini pracoval celkem pro osm papežů, na konci života mu ale ztrpčovala život závist kolegů. Pochován je v chrámu Maria Maggiore, jeho hrob je tak jednoduchý, že je těžko k nalezení, jen jeho jméno na jednom ze schodů vedoucím k apsidě připomíná místo jeho posledního odpočinku. Velcí mistři nepotřebují velkolepé náhrobky, jejich dílo za ně hovoří dostatečně. Baroko, tento representativní styl v Římě díky Berninimu definitivně zvítězil.

Vrcholem barokního umění jsou další známé památky, jako španělské schody, stavěné za francouzské peníze za krále Ludvíka XV. Naštěstí se původní projekt, kdy nad schody měla stát obrovská jezdecká socha tohoto krále, neuskutečnil,(papež byl proti) dnes stojí nad schody francouzský kostel Svaté trojice.

Nedaleko od této památky je pak Fontána Trevi. Tuto nádhernou vodní hru proslavil především film „Dolce vita“ od Federica Felliniho s Anitou Ekberg a Marcellem Mastroianim z roku 1959. Noční koupel ve fontáně proslavila toto barokní dílo víc než cokoliv jiného, od té doby je povinným programem každého návštěvníka Říma a podle toho to tam i vypadá. Pokud přijdete k fontáně v odpoledních hodinách, připravte se na neuvěřitelné davy návštěvníků, kteří přímo hoří touhou se před dílem architektů Nicola Salviho a Giuseppeho Panniniho, postaveným z podnětu papeže Klementa XII. vyfotit. Skupinky, jednotlivci, selfie, vše, co je jen možné a samozřejmě všude neuvěřitelné množství prodavačů růží, kteří vás nenechají na pokoji. Na jednu jedinou chvíli jsem zadoufal, že jsou konečně pryč – to když začalo pršet. Chyba lávky – během několika minut byli zase všichni zpět, sice bez růží, ale s deštníky. Podnikatelského ducha jim člověk opravdu upřít nemůže. Pokud tedy chcete zažít aspoň trošku soukromí, jak u této slavné fontány tak na španělských schodech, je jen jedna spolehlivá metoda, musíte si přivstat. Přičemž přivstat si neznamená v Římě šest ráno. Stačí, když na Španělské schody dorazíte okolo osmé, ještě stále budete mít fotku sami pro sebe.

Jen několik minut chůze dále je Fontána tritonů na Piazza Barberini, opět jedno dílo geniálního Berniniho, tentokrát postavené pro papeže Urbana VIII.

Ale pojďme zase o jednu architektonickou vrstvu zpět, k manýrismu. A zakladatelem tohoto směru, který opustil klasickou renesanci a dal umění nový rozměr, nebyl nikdo jiný, než další génius, který žil a pracoval (mimo jiné i) v Římě – Michelangelo Buonarotti. Jeho díla, podobně jako díla Berniniho jsou také rozeseta po celém Římě, nejslavnější jsou samozřejmě Pieta v chrámu svatého Petra, jeho první velké dílo, kterým si tehdy mladý umělec získal místo na slunci. Shodou okolností jedním z posledních děl už více než sedmdesátiletého umělce byla kopule Chrámu Svatého Petra. Právě obrovské náklady, spojené se stavbou gigantické katedrály nad hrobem svatého Petra, se kterou začal Julius II. vybírané nestoudně formou odpustků po celé Evropě, byly důvodem, proč Luther začal v roce 1517 svou revoltu. Michelangelo je ovšem přítomný i na mnoha jiných místech v Římě. Samozřejmě je to legendární Sixtinská kaple, tedy její strop a čelní stěna – boční stěny jsou vyzdobeny freskami jiných umělců, jako Sandra Botticelliho, Perugina, Roselliho a dalších. Ovšem freska stvoření člověka je jedním z nejznámějších motivů, a vedle florentského Davida zřejmě nejslavnějším Michelangelovým dílem. Ostatně svůj Poslední soud na čelní stěně Sixtinské kaple namaloval Michelangelo o dobrých dvacet let později – Bůh mu na jeho tvorbu dopřál dostatek času. Ovšem Michelangelo se podílel rozhodujícím způsobem i na stavbě nádherného Palazzo Farnese,  v kostele San Pietro in Vinculi v Subuře najdete jeho slavného Mojžíše, v Santa Maria Sopra Minerva pak jeho „Zmrtvýchvstalého Krista.“ A skutečnou lahůdkou je chrám Santa Maria degli Angeli e dei Martiri na Piazza della Republica.

Tehdy už pětaosmdesátiletý umělec se rozhodl pro naprosto geniální řešení, když měl vytvořit kostel ze zříceniny starých Diokleciáových lázní. Rozhodl se použít vysoké sály Tepidária lázní (90 metrů dlouhé, 30 metrů vysoké a 27 metrů široké) a kostel postavil ve formě řeckého kříže (řecký kříž má na rozdíl od kříže latinského všechna ramena stejně dlouhá), což tomuto kostelu dává úžasnou symetrii. Zvenku naprosto nenápadná stavba – průčelí je zachováno z římských zřícenin – je uvnitř neuvěřitelně krásným zážitkem. Jan Pavel II. věnoval chrámu Miléniové varhany, už před ním nechal papež Klement XI zapustit do podlahy chrámu takzvaný Meridian, který měl sloužit k přesnému měření času.

Michelangela jsem vždy obdivoval. Byl jedním z těch umělců, kteří nedovádějí do dokonalosti už existující umělecký směr jako Leonardo da Vinci, ale prorážejí nové prostory. V tom se pozná pravý génius. Michelangelo měl odvahu opustit strohé, i když krásné formy renesance a pustit se novým neprozkoumaným směrem. Který vedl dál k baroku a k dalšímu vývoji lidské tvorby.

Pokračovat v článku dál by byl skoro hřích. Zakončeme první římský úsek Michelangelem, do další vrstvy římských dějin, do města papežů, renesance a středověku se můžeme podívat příště.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.