Alkohol je metla lidstva, alkohol je jediná volně prodávaná droga, alkohol je poživatina, alkohol je utěšitel osamělých lidí.
Alkohol se samozřejmě vyskytuje v nejrůznějších podobách a tiskne své kontury celé lidské kultuře. Všimli jste si, že kultura zemí, kde se pije víno je zcela jiná než těch, kde je národním nápojem pivo? Má to samozřejmě svůj důvod. V zemích, kde se urodí víno, je klima mnohem příznivější a umožňuje lidem žít venku, na náměstí v kolektivu, domů se chodí jen přespávat. V zemích, kde se už víno neurodí a lidé jsou odkázáni na pití piva, se žije spíše doma, pokud se lidé setkávají, tak v hospodách, čili pod střechou a tam se sedí a nekorzuje, život je tedy spíše uzavřený. I jídlo odpovídá těmto dvěma kulturám, ve vinných oblastech jako je třeba Itálie je to zelenina, chléb, ryby sýr, prostě lehká strava, protože jinou by tělo v tamějším horku nestrávilo. Pivní oblasti jako Čechy nebo Německo se vyznačují dobrým tučným vepřovým, klobásami, zelím, protože takto plný žaludek v tamějším klimatu zahřívá. A ono to pivko či sklenička vína nejen zvyšuje náladu, ale snižuje cholesterol, snižuje krevní tlak a zabraňuje vzniku srdečního infarktu. Takže by ho člověk vlastně mohl považovat za lék.
Alkohol se ovšem chová jako každý jiný lék – jak věděl už Paracelsus, lék se od jedu odlišuje pouze podanou dávkou. Jestliže opatrní konzumenti mohou z jeho vlastností profitovat, ti, kdo to přeženou, jsou potrestáni. Buď hned opicí s bolestí hlavy a nevolností, případně později cirhózou jater, alkoholovou demencí čili zblbnutím v horším případě pak Korsakovovou psychózou, tedy zblázněním. Kdo jednou viděl krvácející jícnové varixy, dívá se na lahev s alkoholem maximálně podezřívavým pohledem. Ovšem…
Měl jsem jednoho pacienta, říkejme mu Müller. Byl to už starý pán nad osmdesát let, veterán z druhé světové války a žil ve vesnici Turachu. Turach je obec odřezaná od světa, která vznikla v časech, když se kníže Schwarzenberg rozhodl těžit v té oblasti železo. Jenže železo časem došlo a obživa zmizela. Naštěstí se poté rozmohl turismus a v horách nad Turachem na takzvané Turacherhöhe bylo vybudováno lyžařské středisko. Obci Turach to příliš nepomohlo, spíše naopak. Poslední mladší lidé se odstěhovali na Turacherhöhe a obec se definitivně vylidnila. I hospoda „U horníka“ je otevřena jen v zimní sezónu, v létě zde definitivně chcípl pes. A co pak teprve na podzim, kdy přijdou mlhy a zima a turisti ještě nepřijeli a hospoda se neotevřela.
Poprvé jsem se s panem Müllerem seznámil v jedné z nočních služeb. Přivezla jej dcera a pohled na starého pána nebyl nijak lákavý. Špinavý, nemytý určitě už několik týdnů a pokálený až na záda. Byl v bezvědomí, podle typického zápachu (zjistitelného až když jej sestřičky osprchovaly a tím pádem se k němu mohl člověk příblížit bez plynové masky) jsme ale příčinu bezvědomí lehce identifkovali a následný krevní test s 3,6 promile alkoholu nám dal zapravdu. Pan Müller byl ožralý jako svině.
Dcera se za otce velmi styděla, byla to distingovaná dáma, žijící ve Vídni. Vyprávěla nám, že s otcem pravidelně telefonuje a že jí byl už nějakou dobu podezřelý. Když se ale dnes vůbec nehlásil, rozjela se z Vídně na Turach a tam jej našla ležícího vedle postele na zemi v tomto stavu a zavolala záchranku. Dalším vyptáváním jsme se dozvěděli, že tento stav většinou odstartuje setkání válečných veteránů, které se odehrává někdy v září. Tam se otec rozpije a potom už nedokáže přestat.
Druhý den na vizitě stál pan Müller vedle postele v pozoru jako na přehlídce, na oslovení se ohlásil břeskným „zde“ – vlasatně „hier“, považoval se za zcela zdravého a dožadoval se propuštení domů. Museli jsme mu dát zapravdu, byl opravdu zdravý jako řepa, dokonce ho z jeho opice ani nebolela hlava. Takže jsme se rozloučili a on odjel zpět na svůj Turach.
O rok později se situace do puntíku opakovala. Opět záchranka, za níž v autě trpěla zfrustrovaná dcera z Vídně. Pan Müller v bezvědomí, páchnoucí močem a výkaly a tentokrát s 3,9 promile. Osprchovali jsme jej, strčili do postele a nechali vyspat.
Následující den stál na vizitě opět jako ve svých mladých letech, když nosil uniformu Wehrmachtu ve skvělém stoji spatném vedle postele a odpovídal na všechny mé otázky stručně a přesně. Nezdržel jsem se.
„Poslouchejte, pane Müller, to je už podruhé, co vás přivezli v takovém hrozném stavu.“
„Jawohl, Herr Oberarzt,“ odpověděl s pohledem upřeným před sebe.
„Vaši dceru vaše chování opravdu velmi mrzí,“ podotkl jsem.
„Jawohl,“ souhlasil.
„Prosím vás, nemohl byste si dát s tím alkoholem trochu pozor?“
Teď se na mne konečně podíval. Zatvářil se smutně, jeho vojenské držení těla povolilo. A pak pravil: „A pane doktore, co já tam mám na tom Turachu jiného dělat?“
A mně nezbylo, než mu dát zapravdu.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.