1. července uplyne 200 let od narození jednoho z největších objevitelů na poli medicíny Ignáce Semmelweise. Jeho život je důkazem, jak těžké je někdy prosadit pravdu na poli, kde se lidé pravdy bojí, zejména pak v nevhodných politických poměrech. Jeho tragický osud je jakýmsi mementem a i tento konec přispěl k tomu, aby se s vynálezy a vynálezci zacházelo ohleduplněji, než tomu bylo v polovině devatenáctého století.

Existuje dokonce odborný termín Semmelweisův reflex. Ten nemá kupodivu nic společného s medicínou, ale s výzkumem. Je definován jako: „okamžité odmítnutí určité informace nebo vědeckého objevu bez dalšího přezkoumání věcného obsahu.“

Semmelweis platí za zakladatele „evidence based medizin“ bez níž si dnes výzkum nedokážeme představit – je vlastně základem veškeré vědecké práce. Semmelweisova studie z let 1847/1848 je krásným příkladem randomizované studie porovnání dvou kolektivů a na základě signifikantních rozdílů jsou pak vyvozeny příslušné závěry. Ovšem Semmelweis publikoval tuto studii v době, kdy za nejdůležitější neplatila evidence ale eminence – tedy názor autorit. Proto například muselo v Česku zemřít hodně pacientů na zánět slepého střeva, protože se profesor Thomaier, největší tehdejší autorita české medicíny, kategoricky stavěl proti operačnímu řešení.

Semmelweis chtěl být původně právníkem, a proto odešel z rodné Budapešti do Vídně. Už v roce 1838 ale přestoupil na medicínu a tu dokončil v roce 1844. V roce 1846 mohl nastoupit na oddělení porodnictví u profesora Kleina ve Vídni.

Problém horečky omladnic, která tehdy zabíjela tisíce mladých žen po porodu je už dnes dobře známý, i zásluhy Semmelweise na zavedení její prevence. Semmelweis byl dobrým pozorovatelem – empirikem a proto si nemohl nevšimnout, že úmrtnost žen po porodu je na oddělení, kde porody a předporodní vyšetření prováděli lékaři, byla nepoměrně vyšší než na jiném oddělení, kde porody prováděly porodní asistentky. Horečka omladnic se objevovala u 5 – 15 procent žen a někdy stoupala až k třiceti procentům a byla téměř ve sto procentech případů smrtelná. Semmelweis marně pátral po příčině, jeho intenzivní vyšetřování rodících pacientek vedlo dokonce k dalšímu nárůstu úmrtnosti.

A pak přišla náhoda, která mu otevřela oči. Ta ovšem otvírá oči jen vědoucím a po vědění toužícím. Co by většina ostatních přešla bez povšimnutí, bylo pro Semmelweise jako úder blesku. Jeho přítel Jakob Kolletscha se při pitvě zranil skalpelem na prstě a zemřel na otravu krve. Symptomy byly natolik podobné těm, na které umíraly Semmelweisovy pacientky, že to mladého lékaře přivedlo na převratnou myšlenku. Mrtvoly jsou zdrojem choroby a lékaři je přenášejí na živé pacientky!

Hygiena byla tehdy považována za ztrátu času. Lékaři si po pitvě maximálně umyli ruce mýdlem, mnozí nedělali ani to a šli hned vaginálně vyšetřovat pacientky. Semmelweis správně postřehl, že porodní asistentky na jiném oddělení se pitev nezúčastňují a neprovádějí vaginální vyšetření. To byl ten podstatný rozdíl v ošetřování obou kolektivů pacientek! Ve své roční, i z dnešního pohledu čistě provedené studii tedy jasně prokázal tento fakt jako příčinu choroby a doporučil dezinfekci rukou chlorovým vápnem. Podařilo se mu snížit úmrtnost na svém oddělení z 12,3 na 3 procenta. Když náhle onemocnělo 12 pacientek, objevil jako příčinu této nové epidemie pacientku s infikovaným karcinomem dělohy a rozšířil tak své poznání na to, že nejen pitvy, ale i živí pacienti s otravou krve mohu být zdrojem infekce. Studii v roce 1848 zveřejnil.

A narazil.  Lékaři prostě nechtěli připustit, že to byli oni, kdo roky zabíjeli – byť i neúmyslně – stovky mladých žen a Semmelweisovu teorii pobouřeně odmítli. A na svém chování nic nezměnili, spíš se na výraz protestu přestali i umývat mýdlem. Byl to jakýsi způsob sebeobrany. I když tehdy soudní procesy nehrozily jako dnes, nemohli si lékaři připustit, že by byli oni příčinou smrti jejich pacientek. Klientela porodnic se navíc rekrutovala ze žen chudých společenských vrstev (bohaté ženy rodily doma za přítomnosti porodních asistentek) a ty neměly potřebnou politickou lobby.

Byly i výjimky, ale ty Semmelweisovi taky příliš nepomohly. Profesor Gustav Adolf Michaelis z německého Kielu po přečtení Semmelweisovy studie pochopil, že mladý Vídeňák má pravdu a z výčitek svědomí, že takto zabil dokonce i svou milovanou neteř, která na jeho klinice na horečku omladnic zemřela, spáchal 8. srpna 1848 sebevraždu. Předtím ještě napsal Semmelweisovi dopis, v němž jeho závěry uznal za správné. Jeho smrt ovšem zabránila tomu, aby mohl mladého vědce dále podporovat. A nahnala ostatním strach…

Navíc přišel Semmelweisův objev v nejhorší možnou dobu – v revolučním roce 1848. Už od března stála celá Evropa v ohni revolucí. Vídeň, Praha, Paříž a další metropole byly zachváceny touhou po svobodě, v ohni bojů si nikdo Semmelweisova objevu, který by možná v mírových časech vzbudil veřejnou pozornost, ani nevšiml.

Semmelweis sám dostal padáka. V roce 1849 musel kliniku opustit, byl degradován na učitele teoretického porodnictví na fantomu se zákazem přiblížit se k živým pacientkám. Lékařská společnost, do níž byl přijat, sice odhlasovala vytvoření komise na přezkoumání jeho objevu, ministerstvo zdravotnictví ale na intervenci Semmelweisova šéfa profesora Kleina tuto komisi zakázalo. Jednak panoval všeobecný strach ze všeho nového a revolučního, a ministerstvo si vzpomnělo, že Semmelweis byl – sice německy hovořící – ale přece jen Maďar a ti kladli vídeňskému dvoru houževnatý odpor, dokud je 13. srpna 1849 u Világoše nezlomilo na pomoc přivolané ruské vojsko. Dnes můžeme nad takovou zabedněností kroutit hlavou, ale doba Bachova režimu byla taková.

Uznání objevu nepřispěla ani Semmelweisova povaha. Do konce života měl problémy s němčinou. Hovořil dialektem a stejně tak i psal. (Ostatně hovořil i psal velmi nerad a ve Vídni začal veřejně vystupovat až v roce 1850, kdy už bylo mínění obráceno proti němu) Jeho kniha „Etiologie, definice a předcházení horečky omladnic“ z roku 1861 měla sice 500 stran, ale prostě se nedala číst. Byla napsána velmi špatnou němčinou, takže prakticky nikdo nebyl ochoten ani schopen se dlouhým textem prokousat.

Navíc byl Semmelweis popudlivé povahy a odmítání jeho teorie, které vedlo k dalším a dalším úmrtím, ho naplňovalo zoufalstvím, které se projevovalo záchvaty zuřivosti. Zejména vůči kolegům, kteří se zasloužili o jeho vypuzení z Vídně. Sám odešel do Pešti, kde vedl porodnickou kliniku se skvělými výsledky a minimální úmrtností, která klesla pod dvě procenta, přesto se ve Vídni uznání ani následování nedočkal. Kromě záchvatů zuřivosti jsou u něj popisovány i záchvaty zmatenosti, zapomnětlivost a snížená sebekontrola – tyto příznaky by mohly svědčit pro Alzheimerovu chorobu s velmi časným začátkem – ve věku 45 let je tato choroba velmi nepravděpodobná, ale možná. Na psychickém zhoršování jeho stavu ovšem mohla spolupůsobit deprese, kterou u něj neuznání jeho objevu nutně muselo způsobit. Když musel nečinně přihlížet, jak v celé Evropě umírají tisíce mladých žen, které by mohly být zachráněny, kdyby nebylo zabedněnosti vídeňské administrativy, muselo ho to přivádět k šílenství. Nenašel ale způsob, jak o své pravdě přesvědčit. Výsledky jeho pešťské kliniky byly lékařskou veřejností ignorovány. V Pešti byl prostě „lepší vzduch“.

Za příčinu horečky omladnic byly tehdejšími kapacitami, především někdejším Semmelweisovým šéfem Kleinem označován totiž špatný vzduch, chybění menstruace nebo opožděná laktace. Zajímavé je, že ani německý profesor Wirchov, který se tolik zasloužil o zlepšení hygienických podmínek v Berlíně a prosazením vybudování kanalizace výrazně snížil úmrtnost v dělnických čtvrtích, Semmelweisovu teorii striktně odmítal. Bakterie tehdy ještě nebyly objeveny, tedy ani smrtící zlatý Stafylokok, kterého přenášeli porodníci z mrtvol žen, zemřelých na sepsi způsobenu touto baktérií na ženy ještě žijící. Bakterie jako původce infekcí identifikoval až Luis Pasteur v sedmdesátých letech devatenáctého století. A to už Semmelweis nežil.

Zemřel 13. srpna 1865 v pouhých 47 letech v psychiatrické klinice v Oberdöblingu ve Vídni. Tam byl hospitalizován po sporu s několika někdejšími kolegy při návštěvě Vídně. Zda byl skutečně psychicky nemocný či jen poněkud psychopatická osobnost a jeho internace na psychiatrii byla jen intrikou lékařů, kteří ho nenáviděli, se už zřejmě nedozvíme. Jeho smrt byla ovšem hodně podivná. Pitva, kterou prováděl institut profesora Kleina (Semmelweisova největšího odpůrce) stanovila za původ smrti sepsi, tedy otravu krve ze zranění, které si měl psychicky nemocný Semmelweis sám způsobit. Až v roce 1963 byla provedena exhumace mrtvoly a její nové zkoumání. Toto stanovilo početné zlomeniny rukou, paží a žeber, což svědčí o tom, že byl Semmelweis ošetřovateli na klinice zřejmě brutálně ubit k smrti. Možná proto, že zatvrzele odmítal oprávněnost své hospitalizace, možná na objednávku svých „kolegů“ kteří se cítili být propagací jeho objevu ohroženi.

Semmelweise v očích veřejnosti rehabilitovala až biografie Alfreda Hegara, která byla publikována v roce 1882. Dnes platí za velkého vědce, lékaře a objevitele. Zakladatele asepse v porodnictví a chirurgii a zakladatele „evidence based medicine.“ V Budapešti je po něm pojmenována universita pro medicínu a sport.

Tímto článkem jsem mu chtěl vzdát hold. Jako i všem neuznaným géniům, kteří svými objevy daleko předběhli svou dobu.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.