Betlém, kde se životní cesta Kristova začala, je dnes v podstatě srostlý s Jeruzalémem. Tedy byl by srostlý, kdyby mezi oběma městy nestála osm metrů vysoká zeď. A hraniční přechody s ozbrojenými izraelskými vojáky. Betlém leží totiž v Palestině, tedy na „Západním břehu Jordánu“ v autonomní palestinské oblasti. Betlém patří k zóně A, tedy k části palestinského území s plnou autonomií, tedy s civilní správou i palestinskou policií (armádu Palestinci mít nesmějí). Trošku vás možná zaskočí hned po přechodu hranice velká červená tabule s bílým nápisem „Tato cesta vede do palestinské vesnice.  Pro izraelské občany je její používání smrtelně nebezpečné.“ Proto tady turistické skupiny, které mají izraelského průvodce, průvodce na hranici vymění a turisty po Betlémě provází výhradně Palestinci.

K basilice Kristova narození musíte tedy přes hranici – nejlépe taxíkem. Betlém je totiž prosperující město, stejně jako Ramallah těží z loajality současného palestinského vedení – a z turistiky. Vyrostly zde luxusní čtyřhvězdičkové a pětihvězdičkové hotely (i když v porovnání se středoevropským standardem musíte jednu hvězdičku ubrat a například v hotelu Gabriel je celý bar kuřácká zóna, takže pro nekuřáky je to trošku svízel.) Ale cigareta patří v Orientu ještě víc než u nás k image dospělého člověka a medicínské pindy o její škodlivosti sem očividně ještě nedorazily. V centru města je obrovské moderní nákupní centrum, kdyby nebylo popsáno arabsky (jen arabsky a anglicky, hebrejský nápis tady nenajdete) mysleli byste si, že jste doma.

Basilika je obrovská stavba v románském stylu. Údajně je to jediný kostel v Palestině, který přečkal perské řádění v roce 614. To proto, že na fasádě kostela byla mozaika s obrazem tří králů. Tito byli zobrazeni v tradičních perských slavnostních oděvech a to vojáky perského krále zastavilo – báli se, aby nezničili nějakou perskou svatyni. Mozaika tu dnes už není, vchod do baziliky je přesto hodně zajímavý. V podstatě jsou tu tři vchody nad sebou. Z toho je ten největší i ten středně velký (řekněme normálně velký) zazděný, zůstává jen zcela maličký vchod, do kterého se člověk musí hodně shrbit, aby jím prošel.  Je to údajně proto, aby se do kostela nemohl dostat žádný muž v brnění a v plné zbroji. Což může fungovat, obrněnec by se zřejmě na velikost oněch dvířek neskrčil.

Vnitřek chrámu je veliký. Dost veliký, aby se zde mohla vytvořit až tříhodinová fronta čekajících na vstup do jeskyňky v suterénu, kde se měl malý Ježíšek narodit.

Také Josef se vydal z Galileje, z města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývalo Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě.  Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. (Lukáš 2,4-7)

               Apokryfické Pseudoevangelium Matoušovo historku obohacuje o onu jeskyni a taky o naše známá zvířata: Třetího dne po narození našeho pána Ježíše Krista vyšla nejpožehnanější Marie z jeskyně, šla do stáje a položila chlapce do jeslí a vůl a osel ho uctívali. Tak se vyplnilo, co zvěstoval prorok Jesaja, když řekl: „Vůl zná svého majitele a osel jesle svého pána.“

               Protože apokryfy hrají v křesťanské tradici velkou roli, musí být samozřejmě místo Kristova narození v jeskyňce – označeno na podlaze hvězdou. Napřed si ovšem musíte vystát několikahodinovou frontu, která se vine pravoslavnou bazilikou, než se dostanete ke vchodu do jeskyňky, lidé do vchodu do jeskyně vsakují jako písek do díry v zemi, místo samotné má ale i přes nával poutníků a turistů něco do sebe. Tady zní slova Lukášova evangelia: „Stalo se v těch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta….“ prostě jinak než v jakémkoliv jiném kostele.

Nádherný ikonostas a obrovské stříbrné lustry v čele kostela dodal poslední ruský car Mikuláš II. Ten, který je ve své domovině i s celou svou rodinou vyhlášený za svatého mučedníka, protože padl za oběť bolševické revoluci.

Betlém je i rodné místo krále Davida, zakladatele židovského státu a dobyvatele Jeruzaléma. Prvního (i když vlastně druhého, ale Saula Židé tak nějak neberou) židovského krále. Jak on, tak i Josef a Kristus tedy odvozují svůj původ od židovského kmene Benjamin, jsou tedy potomky nejmladšího z Jákobových synů. Davidovo narození se ale na území nepřítele nevzpomíná, Židé si ho uctívají u jeho fiktivního hrobu na hoře Sion před Jeruzalémskými hradbami.

Jestliže se Kristova cesta začala v Betlémě, skončila po mnoha oklikách do daleké Galileje do Nazareta a Kafarnaa, ke Genezaretskému jezeru a – možná – i do Kány Galilejské, v Jeruzalémě – tak jak skončit musela.

Když vtáhl na Květnou neděli do města Zlatou branou jako Mesiáš, nebylo už cesty zpět. Jeho mise v hlavním městě trvala pět dní. Neklid, který jeho příchod vyvolal, přinutil dokonce i římského prokurátora Pontia Piláta, aby zdvihl zadek ze svého luxusního sídla v Caesareji a dorazil do města, které Římané nenáviděli – protože mu prostě nerozuměli. Jestliže ovšem židovští radikálové očekávali, že Ježíš vyzve k povstání a k svržení římské vlády, byli hrozně zklamáni. Kristovo království nebylo z tohoto světa a ke všemu ještě vyzýval, aby dávali císaři, co je císařovo a Bohu, co patří jemu. Takhle si Židé Mesiáše nepředstavovali. V noci ze čtvrtka na pátek byl Ježíš v Getsemanské zahradě na druhé straně údolí Cedron zajat a odveden do domu velekněze Kaifáše. Na místě toho domu stojí samozřejmě kostel, dobře viditelný z Olivové hory. Kaifáš ovšem nemohl proroka odsoudit, protože soudy s hrdelním právem podléhaly římskému prokurátorovi. Pontius Pilatus nebyl nijak nadšený skutečností, že ho Židé hodlají zaplést do svých náboženských sporů. V důvodech jejich hašteření se nevyznal a vyznat ani nechtěl. Pak se ale dozvěděl, že se v Jeruzalémě nachází právě Herodes Antipas, galilejský tetrarcha. Proto poslal Ježíše k němu s odůvodněním, že se jedná o Galilejce a tedy Herodova poddaného a je Herodovou povinností, odsoudit falešného proroka k smrti. Herodes Antipas, který už měl dost špatné svědomí popravou Jana Křtitele, neměl žádnou chuť nechat se chytit do této pasti a vrátil Krista zpět s odůvodněním, že se v Galileji ničeho trestného nedopustil a proto ho nehodlá jako galilejský tetrarcha soudit. Pokud se dopustil zločinu na území Judey, pak tedy prosím, je to oblast římské jurisdikce, ať si s tím pan prokurátor poradí. Černý Petr zůstal tedy nakonec přece jen Římanům. Koneckonců měl Herodes Antipas pravdu. Judea byla od roku 6 našeho letopočtu pod jejich přímou správou a prokurátor zodpovídal za pořádek v provincii – ať se mu to už líbilo nebo nelíbilo. Je třeba podotknout, že nelíbilo. Na druhé straně byl jinak dost brutální Pilát dostatečně politikem, aby Herodovu chytrost ocenil – podle Lukáše se toho dne stali přáteli, i když se dříve moc neráčili. Ostatně, tuto zápletku s Herodem Antipou líčí ve svém evangeliu pouze Lukáš, Matouš, Marek i Jan posílají Ježíše od Kaifáše přímo k Pilátovi – k soudu, který pro něj nemohl dopadnout dobře.

Na místě, kde Pilát vyslovil svůj rozsudek, začíná Via Dolorosa – tedy Bolestná nebo Křížová cesta, vedoucí starým jeruzalémským městem až na Golgotu, tehdejší jeruzalémské popraviště. Samozřejmě musel Pilát soudit v pevnosti Antonia, kterou dal postavit Herodes Velký a pojmenoval ji po svém příteli Marku Antoniovi. Ta naléhala přímo na chrámový okrsek, byla vlastně dokonce jeho částí. Z pevnosti se po roce 70 nedochovalo nic. Existují ale schody, vedoucí k pevnosti, na nichž Pilát svůj rozsudek vyřkl. Jmenují se „Scala sancta“, tedy „Svaté schody“. Ty ale v Jeruzalémě nenajdete. Císařovna Helena je nechala v roce 326 převézt do Říma, kde tvořily po staletí vstupní schodiště do papežského chrámu v Lateránu. Jako vzpomínka na Kristovo utrpení bylo i tehdy možné po nich vystoupat do kostela pouze po kolenou. Musela to být pořádná fuška mramorové schody rozebrat, převézt na tehdejších lodích přes Středozemní moře a v Římě je znovu složit dohromady. Poté, co byl Laterán nově přestavěn a papežovo sídlo se po jeho návratu z Avignonu do Říma v roce 1377 se přesunulo do Vatikánu, ztratily tyto schody svou úlohu. Koncem šestnáctého století dostaly už volně stojící schody svou vlastní budovu a v roce 1723 byl jejich mramor pokryt dřevěným pouzdrem – aby je chránil před opotřebováním. Myslím si, že víc než schody chrání toto ořechové dřevo kolena poutníků – i dnes se totiž smí po oněch schodech stoupat jen po kolenou. V roce 2017 byla budova Scaly sancty ozdobena velkoplošnou reklamou na Huynday. Někdo se o údržbu svatých reliktů přece  starat musí.

Hned vedle první zastávky Křížové cesty je zastávka druhá, kde Kristus přijal kříž. Kapli nad tímto místem dal postavit vévoda Maxmilián bavorský na své poutní cestě do Svaté země v roce 1838, kdy byl pasován i na rytíře Svatého hrobu. Tento velmi aktivní pán pocházel z vedlejší větve Wittelsbachů, oženil se ale se sestrou bavorského krále Ludovikou, zplodil s ní deset dětí a kromě toho nesčetně dalších levobočků. Například do Egypta jel hlavně proto, aby mohl recitovat své verše na špici Cheopsovy pyramidy, protože chtěl zjistit, jestli odtud znějí lépe než v jeho zámku Possenhofenu v Bavorsku. Zněly. Pro ty, kdo tuto poněkud obskurní postavu evropských dějin ještě nepoznali, jedná se o otce císařovny Alžběty, manželky Františka Josefa I. zvanou Sissy.

V blízkosti třetí zastávky stojí rakouský hospic. Postaven byl v roce 1858, vysvěcen 1863 jako útulek pro všechny poutníky z rakousko-uherského mocnářství. Proto stojí na schodišti socha Panny Marie – Magna Mater Austriae, která je uctívána na poutním místě v Mariazellu, s erby všech zemí někdejšího mocnářství, tedy i českým. Hospic prodělal za sto šedesát let své existence pohnuté časy, za první světové války byl hlavním stanem rakouských důstojníků (Turecko bojovalo na straně Německa a Rakouska-Uherska) v listopadu 1917 dobyly Jeruzalém britské jednotky a v únoru 1918 udělali Britové z hospice sirotčinec. Poté ho změnili na penzion pro britské důstojníky a po roce 1933 zde byli internováni rakouští mniši a jeptišky, kteří se stali po anschlussu Rakouska německými občany. Po roce 1948 zde byla jordánská nemocnice, kde 20. července 1951 zemřel jordánský král Abdallah, smrtelně zraněný při atentátu u mešity Al Akša. Po osmidenní válce se Jeruzalém stal součástí izraelského státu a hospic byl vrácen Rakousku, které budovu, ohroženou zřícením, zrenovovali a v roce 1988 znovu slavnostně otevřeli.

Hospic stojí za návštěvu. Nejen pro svou nádhernou kapli z roku 1908, kde jsou nad oltářem znázorněni všichni svatí patroni zemí císařství, tedy i svatý Václav, ale člověk si tu může dát dobrou vídeňskou kávu, jablkový závin či „sachertorte“. Hlavní atrakcí je ale střešní terasa (za vstupné 5 šekelů) odkud je nádherný výhled na celý Jeruzalém. Na jedné straně Skalní chrám na druhé kopule Chrámu svatého hrobu a Chrámu vykoupení, které stojí vedle sebe na konci Via dolorosa. Chrám svatého hrobu je určen pravoslavným a katolickým křesťanům. Aby i evangelíci měli svůj kostel, dal císař Vilém v bezprostřední blízkosti postavit kostel pro své evangelíky – Erlösungskirche. Jak víme, evangelíci slaví mnohem víc Kristovu smrt než jeho zmrtvýchvstání, svou smrtí totiž vykoupil lidstvo z dědičného hříchu. Ze střešní terasy hospice má člověk celé jeruzalémské staré město jako na dlani, ani se odtud nechce pryč.

Jenže Via dolorosa pokračuje třetí a čtvrtou zastávkou, které jsou poměrně nenápadné, první pád pod křížem a setkání s matkou Marií jsou od sebe vzdáleny sotva deset kroků. Pak se jde už nahoru do kopce směrem na Golgotu. Pátá zastávka je věnována Simonu Kyrenejskému, který pomáhal Kristovi nést kříž. Na stěně jednoho z domů je kámen s „otiskem“ Kristovy dlaně. Zde se měl unavený Spasitel opřít o stěnu. K určitým svatým reliktům jsem poněkud skeptický, snad mě čtenář pochopí.

Pak se prochází někdejšími jeruzalémskými hradbami, protože opevnění postavené Sulejmanem zabralo podstatně větší území, než byla rozloha antického města. Popraviště bylo logicky za hradbami, dnes je uvnitř starého města. Setkání s Veronikou jakožto šestá zastávka je tedy jednak nad někdejší městkou branou, jakož i za ní. V blízkosti sedmého zastavení křížové cesty je někdejší špitál Johanitů označený maltským křížem.

Poslední zastávka mimo chrám božího hrobu je zastávka osmá, všechny ostatní se pak nacházejí pod střechou chrámu. Kostel božího hrobu vlastní čtvrtinově ortodoxní křesťané řečtí, egyptští, arménští a aramejští, katolíci zde mají jednu boční kapli, kde je uchováván zbytek sloupu, u něhož měl být Kristus bičován. Samotný hrob je obestavěn mramorovou stavbou uvnitř kostela, na vstup k hrobu se čeká hodiny. Zejména, když se ve chvíli,když už už máte vstoupit dovnitř, koná procesí polských poutníků, které k hrobu doprovázejí rytíři Svatého hrobu ve svých skvostných ornátech – kupodivu jsou mezi nimi i ženy. Čekali jsme sice na vstup k hrobu o půl hodiny déle, ale stálo to za to, procesí rytířů byla pěkná podívaná. Horší to měli ti, kteří stáli až za rohem – neviděli nic, ale čekat museli stejně. A neměli rádi Poláky. Těch tam ostatně, stejně jako Rusů bylo neuvěřitelné množství, východní Evropa očividně dohání své někdejší deficity.

Boží hrob je samozřejmě mystické místo. Pokryt plochými mramorovými deskami osvětlen jen svícemi má svůj posvátný charakter. Je malý, vejdou se sem jen tři osoby najednou. Zrovna, když přišla řada na nás, vtrhla dovnitř nějaká fanatická mladá žena v šátku, vrhla se na desky hrobu a nechtěla už Svatý hrob opustit. Válela se po kamenech v extázi, pálila si ruku na svíčce, pop, který dává na návštěvníky pozor, ji odtud musel vyvést násilím.

V předsíni kostela je pak mramorová deska nasáklá olejem, kterým natřela Ježíšovu mrtvolu Marie Magdalena. Najdete ji lehce, u ní klečí či na ní leží spousty lidí, kteří chtějí cítit onu kouzelnou vůni oné masti. Skutečně ji cítí, možná proto, že ona mramorová deska se jím natírá denně. Vůně je to hodně příjemná.

Golgota je ve stejném kostele jako Boží hrob. Jenom se musí o poschodí výš. Po úzkých schodech se člověk dostane k další kapli, postavené nad kameny někdejšího popraviště. Tyto jsou pod sklem, aby je člověk mohl vidět, pod oltářem je pak jedno místo, kde člověk může vložit ruku a kamene Golgoty se dotknout. Podmínkou je, aby byl člověk slušně oblečen, turistu v krátkých kalhotách i přes jeho hektický odpor kněží nekompromisně vyhodili.

 

Protestanti mají svou Golgotu jinde. A anglickém parku za hradbami města, pokud je opustíte Damašskou branou. Zdůvodňují toto místo biblí, tedy skutečností, že popraviště bylo mimo město. Navíc se v tomto parku skutečně nachází skála v podobě lidské lebky. V roce 1867 zde byl objeven skalní hrob a v roce 1883 britský generálmajor Charles Gordon rozhodl, že místo Kristovy smrti a pohřbu bylo tady a hned koupil příslušný pozemek. Je to klidné místo, mnohem klidnější než ten dav lidí v Kostele svatého hrobu, takže je zbytečné se s protestanty přít, zda Sulejmanovy hradby odpovídají oněm antickým či ne. Kdo má chuť či pochybnosti, může navštívit i toto místo.

Jedno zda tam či onde, zde někde se pozemský život Ježíše Krista uzavřel.

A tady je dobré místo uzavřít i naši pouť po Svaté zemi. Dostali jste chuť se tam podívat?

V poledne nastala tma po celé zemi až do tří hodin. Kolem třetí hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: „Eli, Eli, lema sabachthani?“ tj.: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Když to uslyšeli, říkali někteří z těch, kdo tu stáli: „On volá Eliáše.“ Jeden z nich hned odběhl, vzal houbu, naplnil ji octem, nabodl na tyč a dával mu pít. Ostatní však říkali: „Nech ho, ať uvidíme, jestli přijde Eliáš a zachrání ho!“ Ale Ježíš znovu vykřikl mocným hlasem a skonal.“( Matouš 27, 45 – 50)

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.