S tou babylonskou věží to nebyl dobrý nápad. Dal totiž všemohoucímu možnost předvést zase jeden z jeho velmi podařených žertů a vytvořil stovky rozličných jazyků, aby se lidé nemohli dohovořit. Což o to, podařilo se mu to nad očekávání. A aby nebyla ani trochu nuda, mluví lidé nejen česky, slovensky, francouzsky nebo německy, ale hovoří tak jak jim zobák narostl – totiž dialekty. V Čechách a na Moravě ten problém není až tak vypouklý a tak jsou pěstování moravskoslezského nářečí mým přítelem ze studií Vrbou, či blog Ostravaka ostravskeho věci milé, nicméně nebrání našemu vzájemnému porozumění. I když sestra Eva, původem z Prahy, měla v naší české (nebo spíše moravské) komunitě na Stolzalpe nemalé problémy se slovy jako kobzole, šufánek či sopel. Spisovné jazyky vymysleli totiž lidé až poté, když Evropou natáhli politické hranice a v rámci nich se pokoušeli vytvořit pocit národního uvědomění a sounáležitosti. Přesto má stále Slovák z Turzovky k Valachovi ze Vsetína jazykově mnohem blíž než ke krajanovi z Michalovec.
Jsou ovšem země, kde jsou dialekty spisovnému jazyku mnohem mnohem vzdálenější, než je tomu u nás a já měl tu smůlu, že mne osud zanesl právě do těchto zemí. Tvrdý trénink začal už při mé první návštěvě rodiny mé budoucí (a současné) ženy. Můj budoucí tchán popadl po mém příjezdu svého jediného syna (tedy budoucího – a současného švagra) a zmizel s ním neznámo kam a ponechal mne v péči čtyř sester mé (budoucí) ženy (tedy budoucích švagrových), její matky (budoucí – vždyť víte co), dvou tet a jedné sestřenice. Pokud se vám to zdá být samo o sobě už dost tvrdé, pak přidám informaci, že rozhovor vedla teta Maňa, nejstarší z přítomných, hovořící nejčistším východoslovenským dialektem. Už jste se s ním někdy setkali? Pokud ne, tak jen krátná informace na úvod: Jedná se o podivnou směs polštiny, ukrajinštiny, maďarštiny, němčiny a ojediněle se najdou i anglická slova (například ambrela – deštník). Vzdálený vliv slovenštiny se dá vystopovat taky, chvilku to ale trvá. Potřeboval jsem tlumočníka nejen tehdy, ale i později, když nám teta Maňa hlídala děti. Když mne poslala k sousedům pro „čarvený harčok a kanvu na šmalc“ nezbylo mi, než si příkaz zapamatovat foneticky a pak čekat, do mi sousedé vlastně dají. Když jsem měl vymalovat schodiště, držela mi žebřík a neustále důrazným hlasem kromě řady naprosto nesrozumitelných pokynů připomínala „trimaj drabinu“.(Pro ty zvlášť zvědavé překládám do češtiny – “Drž se žebříku”) Tehdy jsem ovšem nevěděl, co po mně chce, nicméně byla s mým výkonem velmi spokojena a referovala, že jsem dělal vše přesně podle jejích rad. Když jsem jednou po návratu z práce hledal manželku a zeptal se tety, kde by mohla být, dostalo se mi odpovědi: „Ta u sklepu“. Po půlhodině mi začalo být nápadné, co žena tak dlouho ve sklepě dělá, teprve později mi došlo, že polsky (a tím pádem i východoslovensky) se obchod řekne sklep.
S tímto tréninkem – řekl by si člověk – nemůže už nikoho nic překvapit. Chyba lávky. Rakousko je hornatá země stejně jako Slovensko, což vede k izolaci jednotlivých údolí a vývoje vlastních nářečí. Navíc se jedná o skutečně okrajovou německy hovořící oblast – stačí se podívat na mapu- do níž zasahují vlivy slovanské (Vídeň), maďarské (Burgerland a jižní Štýrsko), slovinské a italské (Korutany). Aby to nebylo tak nudné, skládá se Rakousko vlastně ze tří rozdílných etnik, která kdysi předtím, než Luther vymyslel spisovný německý jazyk a Goethe ze Schillerem jej přivedli k dokonalosti, patřila k třem odlišným germánským kmenům a vyvinula tedy i vlastní řeč. Dolní Rakousko, Štýrsko a Korutany jsou vlastně poněmčení Slovani ( i když o tom hrozně neradi slyší), Horní Rakousko, Salzbursko a Tyroly jsou Bajuvaři, tedy vlastně Bavoři a ve Vorarlbergu žijí Alemani, tedy vlastně jeden ze švýcarských kmenů, který se z nepochopitelných důvodů rozhodl zůstat věrný Habsburkům a nepřidat se k švýcarskému spříseženstvu. (Až někdy přijedete do Bregenzu a budete se snažit porozumět domorodcům, pochopíte, že to bylo rozhodnutí naprosto mylné).
Když jsem nastupoval do práce, vyzbrojen certifikátem o absolvování jazykové zkoušky na Goethově institutu ve Vídni, byl jsem naplněn sebedůvěrou – vždyť jsem přece zprávám v rakouské televizi, přednášené komentátorem s typickým rakouským jménem Josef Broukal, docela rozuměl. Mělo mne čekat bolestné vystřízlivění. S hrůzou jsem pochopil, že v horním Štýrsku se německy nehovoří, ba nikdo tam ani německy nerozumí – tedy aspoň ne němčině v mém provedení. Což o to, s těžkostmi s pacienty jsem počítal, horší ale bylo, že nesrozumitelně hovořil i zdravotní personál, kolegové doktoři a dokonce i polobožsky uctívaný profesor Graf. Když na konci prvního ranního sezení pronesl „Hamanovos?“ (Německy „Haben wir noch etwas – máme ještě něco?“) udělalo se mi zle. A nemělo zůstat jen u toho. Byl jsem v první noční službě dostatečně vynervovaný i bez toho, že mne náhle zavolala sestra Sabine a volala vzrušeným hlasem do telefonu: „Herr Doktor kumans uma, kumans uma!“ Pochopit, že volá „Kommen Sie rüber!“ tedy „přijďte na druhou stranu“, bylo na samé hranici mých schopností. Když na mne kolega Scheuch vydával zvuky „Í á!“ trvalo mi taky chvilku, než jsem pochopil, že nepovažuje za osla ani mne ani sebe sama, ale říká mi „Ich auch“ tedy „Já taky.“
Při ultrazvukových vyšetřeních jsem se marně snažil pacientům vysvětlit, že se mají otočit na levý bok. Na mé výzvy ve spisovné němčině: „Drehen Sie sich, bitte, auf die linke Seite,“ reagovali většinou nechápavým „Ééééh?“ Teprve saniťák mne uvedl na pravou míru, když pacientovi poručil „Umadraahn!“ a oni ihned věděli, co chci a na tu levou stranu se bez dalšího odmlouváni otočili. Předpokládám tedy dodnes, že ony dvě poslední uvedené německé věty jsou svým významem totožné.
Poslední, komu jsem začal rozumět, byl nešťastnou náhodou můj vlastné šéf. Nehodlám vás tu trápit hororovými představami, co znamená být v zkušební době v cizí zemi a na ranním sezení při rozdávaním úkolů nerozumět ani slovo. Po sezení jsem se nenápadně připlížil ke kolegovi Laszlovi a zeptal jsem se ho tiše, aby šéf neslyšel: „Co to vlastně šéf dneska na sezení říkal?“ „Nevím,“ odpověděl klidně doktor Laszlo (navzdory svému maďarskému příjmení rodilý Rakušák) „my mu nerozumíme.“ Nemůžu říct, že by mne tato informace nějak mimořádně uklidnila, i když jsem se cítil o něco více být členem kolektivu. Později jsem zjistil, že u šéfa to není dialekt (ten se podílel na nesrozumitelnosti jeho sdělení jen minimálním podílem). Jenže pan primář nosí plnovous, mluví rychle a potichu a to právě do onoho vousu a kromě toho má takzvané skákavé myšlení. Než pochopíte, že se při líčení problémů pacienta dostal k antickým bájím, je už zase někde jinde, u Konráda Lorenze, Kristova utrpení na kříži nebo možná někde u svých vzpomínek z mládí, kdy se setkal s podobným medicínským případem.
Je zajímavé, že přes to všechno, co jsem teď popsal, stále ještě žiji a vlastně ani ne tak špatně. Třeba byl ten boží vtip s popletením jazyků docela nevinný. Jestliže totiž svět bereme tak, že stvořitel je vlasně vtipná bytost a rád se pobaví, je ten svět rázem mnohem srozumitelnější.
A ušetříte si tím spoustu problémů a frustrace. Jiné to totiž už nebude. A pokud lidé opravdu chtějí, tak si stejně porozumí navzdory té babylonské věži.

1 Comment on Dialekty

  1. Ano,závěr Vašeho článku řeší mnoho. Dle mého názoru je nutné:být slušný,vstřícný,nebojácný,snažit se,nepřetvařovat se,alespon něco znát, dle možnosti cestovat.To otevře hodně možností hlavně mladým lidem, když si to včas uvědomí. Štarha František

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.