Izraelské pobřeží nehraje v biblickém vyprávění klíčovou roli, rozhodně není srovnatelné s Galileou nebo s Jeruzalémem. Přesto si dovolím malý výlet do této oblasti než se vydáme do samého centra země, tedy do Jeruzaléma a Betléma, kde se život Krista začal i skončil.

Centrem izraelské pobřežní oblasti je Tel Aviv. Metropole s 850 000 obyvateli je roztroušena do vícero velkých sídlišť s výškovými budovami, obklopuje své někdejší centrum, přístav Jaffu, nebo jak ji známe ze Starého zákona – Joppe.

20180425_105653

Odtud vyrazil na moře Jonáš, aby ho spolkla a poté vyplivla velryba. Z biologického pohledu logický čin onoho kytovce. Vzhledem k tomu, že se živí planktonem, mohl být pro onu nešťastnou velrybu Jonáš poměrně velkým a nestravitelným soustem. Skulpturu oné dobrosrdečné velryby najdeme v Jaffě na malém náměstíčku.

Jaffa je malé městečko, hrdé na svou historii, krásně zrekonstruované a obývané, jak už je ve starých městských centrech v Izraeli obvyklé – Palestinci s izraelským občanstvím. Jaffu vzpomněl ve své zprávě o bitvě u Kadeše už Ramses II. a proto se zde nachází památník na jeho počest. Nedaleko od něj je most se znaky zodiaku. Když člověk na svůj znak položí ruku a s pohledem upřeným na moře si něco přeje, toto přání se splní.  Přál jsem si, abychom zůstali zdraví, pár dní po návratu si manželka zlomila ruku a dcera vymkla kotník. Takže bych turistům poradil, aby si přáli něco méně zásadního, kde je pravý opak tohoto přání neuvede do podobně svízelné situace jako se to stalo mně. Jaffu zničil Saladin v roce 1187 po vítězství u Hattinu, znovu byla vybudována v čase páté křížové výpravy. Tuto vedl císař Friedrich II. který se ale právě nacházel v papežské klatbě. Proto mu odmítli spolupráci Templáři, ale i Johanité, pouze němečtí rytíři byli ochotni císaře v jeho snaze o znovudobytí Jeruzaléma podporovat. Císař sám neměl dost vojáků, aby se sultánovi Al-Kamilovi postavil v poli. Protože v Akku nemohl pro nepřátelství Templářů zůstat, odešel se svým vojskem do Jaffy, která tehdy ležela v troskách a začal s Al Kamilem vyjednávat. A aby se jeho vojáci nenudili, protože nuda je původem všeho zlého, dostali za úkol postavit znovu zničené město. A protože vyjednávání se táhla jeden a půl roku (nakonec byla úspěšná a Fridrich Jeruzalém i s koridorem od pobřeží k městu od sultána dostal) dokázali město skoro dokončit. Konečné práce v Jaffě provedl pak francouzský král Ludvík IX. Svatý, který po vykoupení se z egyptského zajetí (do kterého se dostal po katastrofě šesté  křížové výpravy, kterou vedl). Ale ani nové hradby nepomohly, už v roce 1271 dobyl Jaffu egyptský vládce Baibars a pak už zůstala muslimská. Dnes zde stojí mešity vedle křesťanských kostelů a zdá se, že spolu nažívají v míru.

20180425_110249

K Jaffě se vztahuje jedna klíčová událost, týkající se vzniku křesťanské církve. Zde měl svatý Petr vidění, kterým mu bylo dáno na vědomí, že nové učení není míněno jen pro Židy, ale že má poskytnout privilegium křestu i pohanům, tedy Římanům. V tom totiž nebyli apoštolové se svatým Pavlem dlouho zajedno, trvali na obřízce nových křesťanů, což samozřejmě příliv věřících značně omezovalo.

Zatímco mu připravovali jídlo, upadl do vytržení mysli. Vidí, jak se z otevřeného nebe cosi snáší, podobalo se to veliké plachtě, kterou spouštějí za čtyři cípy k zemi. Byly v ní všechny druhy živočichů, čtvernožci, plazi i ptáci. Tu k němu zazněl hlas: „Vstaň Petře, zabíjej a jez!“ Petr odpověděl: „To ne, Pane! Ještě nikdy jsem nejedl nic, co poskvrňuje a znečišťuje.“ Ale hlas se ozval znovu: „Co Bůh prohlásil za čisté, nepokládej za nečisté.“ (Skutky, 10,11)

20180425_103726

Dnes stojí na místě tohoto vidění křesťanský kostel, na hlavním oltáři je samozřejmě vyobrazeno Petrovo vidění. Petr byl samozřejmě zděšen – židovské předpisy, co se týká jídla, jsou velmi přísné, smí jíst jen dvoukopytníky, drůbež a ryby. Vzápětí po probuzení stála ale před jeho domem delegace Římanů z Caesareje, která ho přišla požádat, aby přišel do Caesareje pokřtít důstojníka Kornelia, který touží po tom, stát se křesťanem.  Tehdy Petr pochopil význam svého snu, tedy že má křtít nejen Židy ale i pohany a odjel do Caesareje vykonat, co po něm Bůh (a hlavně ozbrojení římští vojáci, kterým se odporuje ještě hůř) žádal.

Nazítří přišli do Caesareje. Kornelius je očekával a spolu s ním jeho příbuzní a nejbližší přátelé. Když chtěl Petr vejít, vyšel mu Kornelius vstříc, padl na kolena a poklonil se mu. Ale Petr jej přinutil vstát a řekl: „Vstaň, vždyť i já jsem jen člověk.“ (Skutky, 10,24)

Caesarea marritima leží severněji a je to geniální dílo Heroda Velikého. Izraelské pobřeží je rovné jako podle pravítka, od Haifského zálivu až po Egypt zde není žádný pořádný záliv, který by kotvícím lodím poskytoval ochranu před větry a vlnami. Herodes se rozhodl tento deficit odstranit a dal vybudovat přístav uměle. A město pojmenoval po svém „příteli“, jehož z celé duše nenáviděl, Oktaviánovi Augustovi, který byl v té době římským císařem, tedy Césarem. Dokonce mu tam nechal postavit chrám, i když něco takového byla pro Židy svatokrádež. Obrovská mola a vlnolamy umožňovaly přistávat celým flotilám ať už obchodním či vojenským. Svůj palác si nechal Herodes vybudovat na mysu nad mořem hned vedle Hippodromu, takže měl krásný výhled na moře, ale mohl sledovat přímo z oken paláce i koňské dostihy. Herodes měl určitě cit pro luxus a příjemnosti života, to dokázal nejen v Caesareji, ale i v pouštní Massadě, kde si vybudoval na stinné straně hory palác na třech poschodích a nezapomněl zde – v poušti – ani na lázně. Není tedy divu, že se Caesarea po roce 6 n.l. stala sídelním městem římského prokurátora. Kámen se jménem Pontia Piláta se našel v caesarejském divadle, očividně se jednalo o místenku pro VIP osobu v první řadě.

DSC_0158

Prokurátoři se zde zřejmě cítili dobře, město bylo vybudováno podle helenistických vzorů s divadlem, Hippodromem (na pobřeží přímo u královského paláce, kde prokurátor sídlil) a aquaduktem, kterým nechal Herodes do města přivádět vodu z desítky kilometrů vzdálené hory Karmel. Zbytky tohoto aquaduktu se dochovaly dodnes a je možné je obdivovat. Caesarea je dnes obrovským archeologickým areálem. Divadlo bylo opraveno dost nešetrně, v podstatě ho zrekonstruovali tak, aby se v něm dalo hrát i dnes, samotný Herodův přístav je dnes dál v moři. Nachází se těsně pod hladinou, ze břehu ho člověk tedy nevidí, měl jsem možnost jednou vidět fotografie v National Geografic pořízené z nízko letícího letadla, je to opravdu impozantní dílo.  Městské brány a hradby pocházejí z roku 1251, kdy je dal dokončit Ludvík IX. – stejně jako ty v Jaffě moc nepomohly, již v roce 1265 byla Caesarea egyptskými Mameluky (opět onen Sultán Baibars) dobyta a zcela zničena – v tomto roce zmizela ze zemského povrchu, aby ji pak v dvacátém století vyhrabali archeologové.

DSC_0154

Siluetu Caesareje hyzdí velká uhelná elektrárna v její bezprostřední blízkosti. Od ní vede do moře dlouhá rampa, na jejímž konci hluboko v moři stojí tři jeřáby. Dlouho jsem přemýšlel, k čemu to je, ale právě sem přivážejí polské lodě uhlí – koneckonců byl zakladatel židovského státu Ben Gurion  polský Žid.

Pro křižácký stát neměly tyto přístavy rozhodující význam. Tento mělo město Akko v severní části haifského přístavu. Do moci křesťanů se město dostalo v podstatě bez boje v roce 1104. Stalo se hlavním přístavem jeruzalémského království, než ho v roce 1187 dobyl Saladin. Hlavním úkolem třetí křížové výpravy bylo dobytí právě tohoto města. Tuto výpravu vedli anglický král Richard Lví srdce a francouzský král Filip August. Ti dva pánové se moc neráčili, ale nezbylo jim, než za skřípění zubů spolupracovat. (Po dobytí města Akkonu se ostatně francouzský král vymluvil na rodinné problémy a odcestoval a nechal Angličana v Palestině samého) Richard byl dost ješitný a to se mu stalo osudným. Když křižáci město v roce 1191 po dvouletém obléhání dobyli, pověsili vítězní velitelé své vlajky na hradby dobytého města. Rakouský vévoda Leopold (který vedl zbytky německého kontingentu, jenž se po smrti císaře Friedricha Barbarossy na cestě do svaté země víceméně rozpadl a při obléhání Akkonu hrál jen podružnou roli) si dovolil vyvěsit svou vlajku (zlaté orlice v modrém poli) hned vedle tří anglických lvů. To se Richarda dotklo, koneckonců byl Leopold pouhý vévoda, a rakouskou vlajku nechal shodit do hradního příkopu. Leopold opustil vztekle křížovou výpravu a čekal, až se bude  Angličan vracet domů. Dočkal se. Richard to totiž ve své nafoukanosti vzal přes Rakousko. Leopold Richarda zajal, uvěznil ho v Dürnsteinu ve Wachau a požadoval od Richardova bratra Jana Bezzemka obrovské výkupné. A protože se Janovi v Anglii bez panovačného bratra vládlo lépe než s ním, čekal dlouho. Nakonec prodal cenného zajatce císaři Jindřichovi VI. který peníze nějak vymohl, a za ně pak postavil vojsko, díky kterému se zmocnil sicilského království. Leopolda dal za útok na křížového rytíře papež do klatby a vévoda krátce nato tragicky zahynul při pádu s koně na turnaji v Grazu. Slavným ale zůstal, současná rakouská vlajka se odvolává právě na něho a na jeho působení u Akkonu. Údajně zde bojoval Leopold tak statečně, že celý jeho bílý plášť byl pokryt krví nepřátel, jen uprostřed, kde měl široký pás, zůstal bílý. Kdo chce, ať tomu věří, ale od té doby mají Rakušané svou červeno-bílo – červenou vlajku. Protože Richard nedokázali dobýt Jeruzalém, udělal Akko novým hlavním městem Jeruzalémského království a tím – s krátkým přerušením po páté křížové výpravě – zůstalo až do zániku tohoto státu.

DSC_0012

Akko zůstalo křesťanským do roku 1291, kdy i ono padlo do muslimských rukou, a tím se definitivně uzavřelo období Jeruzalémského království v Palestině. V roce 1517 dobyl Akko s celou Palestinou sultán Selim I. a na čtyři sta let zavlál nad akkonskou pevností turecký půlměsíc.  V roce 1799 nestál před městem nikdo jiný, než sám Napoleon Bonaparte, který se po zničení své flotily admirálem Nelsonem u Abukiru pokoušel probojovat z egyptské pasti po pevnině. U Akkonu jeho cesta skončila. Místní emír Ahmed Paša zvaný zřejmě ne bez důvodu Džazáŕ, čili „řezník“ město ubránil a Napoleon se musel naštvaně vrátit do Egypta, odkud pak tajně utekl do Francie a své vojáky ponechal svému osudu. Proto je u Akkonu „Napoleon Hill“ a ukazují zde „ukořistěná“ Napoleonova děla – chybička krásy je jen v tom, že tato děla byla pro Turky odlita v Belgii v roce 1841. Ale to samozřejmě vadí jen hnidopichovi, jako jsem já.

Dominantou města je jednak Džazarova mešita, ale hlavně Johanitská pevnost. Rytíři řádu Jana Křtitele byli v rámci mírové smlouvy mezi Friedrichem II. a sultánem Al Kamilem v roce 1229 pověřeni správou Jeruzalémského království. Friedrich II. byl nominálně Jeruzalémským králem (oženil se s dědičkou království Isabelou II., kterou údajně podvedl ještě o svatební noci s její sestřenicí, která ale v roce 1228 ve věku šestnácti let po porodu už svého druhého !!! dítěte zemřela na horečku omladnic). Nechal se sice v Jeruzalémě v Chrámu božího hrobu i korunovat, v žádném případě ale v Palestině nehodlal zůstat. Vrátil se zpět do Itálie a Johanité převzali komando. Jejich pevnost byla monumentální, i její dnešní zbytky berou člověku dech. Vysoké gotické sály, především jídelna, měla na poutníky udělat dojem.

DSC_0028

Křesťanští poutníci ve Svaté zemi přistávali v Akkonu a napřed museli k Johanitům, kteří je zaregistrovali, nakrmili, ošetřili a zkasírovali. Uprostřed pevnosti je velké nádvoří, kde se rytíři cvičili v boji se zbraní. Výcvik člena řádu trval sedm let, první čtyři se učili medicínu, další tři bojovat. Johanité vznikli původně jako špitálnický řád, který se měl starat o nemocné a zraněné poutníky. Potom přišli na to, že je lepší poutníky chránit a jejich přepadení a zranění zabránit, než jim potom ovazovat rány. Byla to tedy jakási první forma zdravotní prevence. Akkonská pevnost sloužila ještě v britských časech jako vězení pro izraelské ilegální bojovníky proti britské nadvládě. Údajně když se snažili podhrabat z vězení, propadli se do oněch už zapomenutých a zasypaných johanitských sálů, které pak začali Britové vykopávat a archeologicky zkoumat. Dnes jsou opravdu impozantní.

Do akkonského přístavu se člověk může z města dostat templářským tunelem. Byla to vlastně městská stoka, která ale současně sloužila i jako úniková cesta a onoho 18. května 1291 ji poražení rytíři skutečně použili, aby se zachránili před vítězícími Mameluky. Templářům to pomohlo jen nakrátko. V pátek 13. října 1307 zničil jejich řád francouzský král Filip IV. Sličný, Němečtí rytíři, kteří si už mezitím darováním Fridricha II. našli nové působiště v Pobaltí, existují dodnes. I Johanité se zachránili (přesídlili nejdříve na Rhodos a pak na Maltu a existují jako Maltézští rytíři dodnes, i když byli na určitý čas v roce 1799 Napoleonem zrušeni.)   Procházka po akkonských hradbách je působivá, jakož i Karavanserrai s vysokou věží s tureckými symboly. Odtud je vidět přes záliv Haifu, současný největší izraelský přístav.

DSC_0119

Haifa byla vedle Akkonu bezvýznamnou rybářskou vesnicí, než si její polohy všimli Britové a rozhodli se z ní udělat svůj centrální přístav. Jedním z důvodů, proč Britové převzali v roce 1917 mandát nad Palestinou, byla ropa. Kuvajt byl už dávno britskou kolonií, teď vytvořili nesmyslné irácké království, aby měli jen jednoho a k tomu na jejich milosti plně závislého partnera, protáhli ropovod Irákem a ukončili ho terminálem v Haifě. Ušetřili si tím náročné a dlouhé plavby suezským průplavem, okolo nejistého afrického rohu a Perským zálivem. I dnes je zde obrovský ropný terminál, město se zajímavě rozdělilo na obě strany od průmyslové zóny, umístěné centrálně. V Haifě by toho nebylo až tak moc k vidění, kdyby tu nebyl pochován syn proroka nového náboženství Bahái. Toto náboženství, které se snaží s jednocení všech monoteistických náboženství, je v Izraeli oficiálně uznáno. V Haifě stojí na úpatí hory Karmel Mauzolum Baba, syna Baha u-laha, proroka tohoto náboženství. Perská zahrada, která mauzoleum obklopuje, je prostě úžasná.

DSC_0092

Když už je člověk v Haifě, musí navštívit horu Karmel. Ta hraje v Starém zákoně podstatnou roli, protože zde žil prorok Eliáš, zřejmě nejvíc ceněný prorok starého zákona. Nad jeskyní, ve které údajně žil, stojí kostel Panny Marie, který patří – jak jinak – řádu Karmelitánů. Je to jediný církevní řád, který vznikl ve Svaté zemi, a sice v roce 1150 právě na tomto místě. Eliáš se na této hoře přel s pohanskými kněžími o pravosti jejich a svého boha a nabídl pokus.

Eliáš řekl lidu: „Jako Hospodinův prorok zbývám už sám, ale Baalových proroků je čtyři sta padesát.  Ať nám dají dva býky. Oni ať si vyberou jednoho býka, ať ho rozsekají na kusy a položí na dříví, ale oheň ať nezakládají. Já udělám totéž s druhým býkem, dám ho na dříví, ale oheň nezaložím. Vzývejte pak jména svých bohů a já budu vzývat jméno Hospodinovo.  Bůh, který odpoví ohněm, ten je Bůh.“ (první královská 18,22)

Samozřejmě se vznítila Eliášova hranice – je možné, že už tehdy znal prorok trik s čočkou, koneckonců byl slunečný den a Eliáš čekal takticky na pravé poledne, kdy byl sluneční svit nejsilnější.

DSC_0104

Eliáš je jediný z proroků, který nezemřel, ale byl vzat přímo v ohnivém voze do nebe, to se ovšem stalo u řeky Jordánu nedaleko Jericha a oblast toku Jordánu není pro normálního smrtelníka navzdory mírové smlouvě mezi Izraelem a Jordánskem až tak lehce přístupná.

V Haifě můžeme nás výlet po izraelském pobřeží ukončit. Askalon na jihu není zajímavý a Gaza už vůbec ne. Gaza měla být podle mezinárodního plánu největším přístavem v regionu, hlavním překladištěm zboží pro celý Přední východ. Ten plán, který chtěla mnoha miliardami dolarů financovat UNO i soukromí investoři, by Palestincům přinesl blahobyt. Ale pak se moci v Gaze zmocnil Hamas…

Příští týden tedy pojedeme do Jeruzaléma a Betléma, k nejdůležitějším poutním místům – bohužel nejen křesťanským, ale i židovským a ke všemu neštěstí i muslimským.

Takže pokud máte chuť a čas…

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.