23.května uplynulo právě 400 let od události, která měla rozhodujícím způsobem ovlivnit nejen české, ale i evropské dějiny. Ty české ovšem způsobem nevídaným, v naší zemi následkem tohoto činu doslova „nezůstal kámen na kameni.“

Začalo jí takzvané „Povstání českých stavů“, které skončilo o dva a půl roku vojenskou blamáží na Bílé Hoře. To takzvané jsem použil úmyslně. Prezentovat totiž tuto válku jako odpor českého národa vůči cizí habsburské nadvládě, jak to bylo rádo reprezentováno za minulého režimu,

je totiž hodně nepřesné. Zatímco totiž Morava odmítala celý rok se k povstání přidat, Horní Rakousko se připojilo k rebelii ihned a šlechtici Dolního Rakouska naháněli s vytasenými kordy krále Ferdinanda po jeho vídeňském Hofburgu (ovšem bez odvahy ho opravdu zapíchnout), než je rozehnal prapor vojáků plukovníka Dampierra, povolaný za tím účelem z blízkého Kremsu. Národní aspekt tedy povstání od samého začátku chyběl. Byla to rebelie náboženská s přídechem osobních ambicí a emocí nabitých touhou po osobní pomstě, která se účastníkům vymkla a přivedla je k záhubě. S nimi ale celý český národ, který se z té katastrofy vlastně nevzpamatoval dodnes.

Náboženské napětí panovalo nejen v Čechách, ale v celém habsburském mocnářství (s výjimkou Tyrolska, které zůstalo díky své blízkosti k Bavorsku katolické – Salcbursko tehdy pod habsburskou vládu nepatřilo). Od roku 1555 platila zásada Augsburského míru , který stanovil, že panovník rozhoduje o víře svých poddaných – tedy ona chronicky známá věta „Cuius regio, eius religio.“ „Čí vláda, toho náboženství“. To platilo v podstatě v celé Evropě s jednou jedinou výjimkou a tou byly habsburské državy. Nejen utraquistické Čechy a Morava, ale i Štýrsko, Horní a Dolní Rakousko, které byly převážně luteránské a kalvínské Uhersko. Habsburkové vládli v zemích Koruny české, jakož i v podstatné části Uherska od roku 1526, kdy byl na tyto trůny řádně zvolen rakouský vévoda Ferdinand I. Ferdinand byl sice přesvědčený katolík (vychován byl ve Španělsku, o které se reformace ani neotřela) byl ale moudrý a velmi tolerantní, snažil se celý život o smír mezi oběma křesťanskými proudy a neúspěch regensburských jednání v roku 1548 jakož i výsledky tridentského koncilu, který definitivně zmařil všechny snahy o smír mezi katolíky a protestanty, ho velmi silně zranily a zklamaly.

Jeho syn Maximilán II. sympatizoval poměrně otevřeně s luteránstvím (o to víc nenáviděl kalvíny), ovšem veřejně si nemohl dovolit skutečně protestantskou víru podporovat, nato byl příliš pod tlakem svého španělského bratrance Filipa II., který si sám dělal naděje na císařskou korunu.

Na Rudolfovi II. Maximilánově synu, se podepsala jeho španělská výchova. Maximilán totiž musel poslat své dva nejstarší syny na výchovu do Španělska – byla to jedna z podmínek jeho volby císařem a také vroucí přání jeho manželky Marie Španělské, která nedůvěřovala, co se výchovy dětí týkalo ani vídeňskému prostředí ani svému muži. Jak Rudolf, tak jeho bratr a následník Matyáš byli sice přesvědčenými katolíky, nebyli ale dostatečně odhodlanými politiky, aby dokázali schizofrenii své vlády, která odporovala závěrům augsburského míru, odstranit. Jejich podpora katolickému křídlu české šlechty byla ale velká a dělala už tehdy zlou krev. Rozhodující úřady dostávali už za Rudolfa především katolíci v míře mnohem větší, než odpovídalo počtu a významu jejich křídla. To přimělo mnoho šlechticů, aby oportunisticky přestoupili na katolickou víru – jako například Albrecht z Valdštejna nebo Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka. Právě tito konvertiti byli při násilném pokatoličťování svých poddaných nejbrutálnější, což zvyšovalo averzi vůči nim ale i vůči jejich podporovatelům, tedy vídeňskému dvoru. Od Rudolfa si čeští páni ještě v roce 1609 vynutili jeho „Majestát“ o svobodě vyznání, to ale neznamenalo, že by se domohli i spravedlivosti v rozdělení zemských úřadů. V době zápasu mezi Rudolfem a Matyášem o českou korunu byl oběma mocipánům každý spojenec dobrý bez rozdílu náboženského vyznání, proto například Jindřich Matyáš Thurn, statečný obránce Prahy proti pasovským, dostal za odměnu funkci strážce korunovačních klenotů a karlštejnského purkrabího, úřad, který nevyžadoval žádnou opravdovou námahu, vynášel ale úctyhodnou sumu 8000 tolarů ročně. Thurnovým předchůdcem v této funkci byl Vilém Slavata, který byl „povýšen“ na nejvyššího sudího, do funkce sice důležitější, ale i náročnější co se týká povinností a honorovanou pouhými 400 tolary.

Habsburkové sice byli panovníky v Zemích koruny české, neexistovalo ale žádné dědičné právo (to vzniklo až v nové zemské ústavě z roku 1627). Byli volenými panovníky a stárnoucí Matyáš se mohl právem obávat, že by mohl být posledním Habsburkem na českém trůnu. S habsburským dorostem to totiž nevypadlo nijak valně. Žádný z pěti synů císaře Maximilána II. neměl děti. Matyáš se o to sice statečně snažil se svou sestřenicí Annou, dcerou svého strýce Ferdinanda tyrolského, ovšem ženil se poměrně pozdě ve věku 54 let a už v době svatby u něj byla lékaři diagnostikována „impotentia totalis.“

Maximiliánův bratr Ferdinand zplodil sice dva syny, ovšem s manželskou měšťanského původu Filipínou Welserovou a tito byli tedy z následnictví vyloučeni. Z druhého manželství s Annou Kateřinou Gonzagou z Mantovy pak vzešly jen tři dcery a jediná z nich se dožila dospělosti, právě ona už vzpomenutá Anna, která založila habsburskou hrobku v kapucínském klášteře ve Vídni, kam se nechala jako první v prosinci 1618 pochovat (starý Matyáš ji následoval o tři měsíce později). S výjimkou Ferdinanda II. který si nechal postavit vlastní mauzoleum v rodném Grazu, jsou zde pochováni všichni následující habsburští panovníci.

Zbývalo tedy potomstvo nejmladšího ze tří synů Ferdinanda I. Karla štýrského. Ten se po neúspěšných námluvách o královnu Alžbětu anglickou oženil s bavorskou vévodkyní Marií, což mělo mít neblahé následky nejen pro něho, ale pro celou Evropu. Marie byla fanaticky katolická a svým fanatismem ztrpčovala svému tolerantnímu muži život (ne nadarmo nejsou manželé pochováni spolu, i když si to Marie ve svém testamentu přála). Karel odpočívá v kryptě kláštera v Seckau, jeho žena v 100 kilometrů vzdáleném mausoleu v Grazu. Štýrští poddaní měli dostatek ohledu ke svému arcivévodovi a očividně mínili, že si už se svou ženu vytrpěl dost. Marie, nenávidící všechno protestantské, nechala svého prvorozeného syna Ferdinanda studovat na jezuitské škole v Ingolstadtu. To zanechalo na jeho i tak nepříliš rozvinutém intelektu nenapravitelné škody. Stal se přímo fanatickým katolíkem, který se obával, že skončí v pekle, pokud neobrátí na pravou víru všechny své poddané. Hned po návratu z Ingolstadtu do Štýrska se dal do díla. Štýrsko sice ekonomicky zruinoval, ale podařilo se mu přinutit ke konverzi podstatnou část obyvatelstva – ten zbytek pak donutil k opuštění země. V roce 1617 mu papež Pavel V. poděkoval za obrácení jeho země darem svatých ostatků několika světců, jejichž kosti jsou dnes uloženy ve dvou slonovinových truhlách v grazském dómu. Vliv matky Marie na Ferdinanda byl obrovský. Nejenže nedovolila, aby se chlapec po smrti svého otce v roce 1590 vrátil do Štýrska, protože se bála zhoubného vlivu štýrských pánů na dvanáctiletého chlapce, ale i na jeho svatbu s Annou Bavorskou v roce 1599 pozvala do Grazu kardinála Dietrichštejna až z daleké Olomouce, protože nedůvěřovala pravověří štýrských kněží.

A právě tohoto mladého muže chtěl náhle v roce 1617 nechat stárnoucí Matyáš zvolit svým nástupcem. A to přesto, že se v roce 1611 při převzetí české koruny zavázal, že něco takového za svého života neudělá.  V červnu 1617 byl Ferdinand po bezostyšném nátlaku na voliče, za který by se nemuseli stydět ani Vladimír Putin či Viktor Orbán, zvolen českým králem. Jen několik málo pánů, jako Jindřich Matyáš Thurn, projevilo odvahu nedat novému panovníkovi svůj hlas. Vzápětí byl Thurn „povýšen“ na dvorského sudího a přišel o úřad karlštejnského purkrabího, který obdržel fanatický katolík  Jaroslav Bořita z Martinic. Brzy se měli tito pánové, jakožto i Thurnův předchůdce v úřadě Slavata, setkat v kanceláři v prvním poschodí pražského hradu, pod kterou zívala propast 16 – 18 metrů vysoké zdi končící v hradním příkopu. Posuzovat oba pány, kteří měli vylétnout z okna kanceláře jen negativně, by bylo nespravedlivé. Samozřejmě prosazovali nekompromisně královskou politiku a vůči svým poddaným byli v náboženské otázce nesmlouvaví. Byli typičtí oportunisté své doby a nezapomněli se ve svém úřade patřičně obohatit. Oba se ale vzdali pomsty za útok na jejich životy, když odmítli s uvedením své zaujatosti účast na soudu, který v roce 1621 soudil povstalce. A to přesto, že si to král Ferdinand přál. Ukázali tedy určitou morální sílu. V kanceláři pražského hradu tedy proti sobě nestálo dobro a zlo, ale dvě politické strany, přičemž jedna byla ochotna zabíjet a ta druhá toto nebezpečí naprosto podcenila.

Film, který prezentovala česká televize u příležitosti stavovského povstání, líčil Jindřicha Matyáše Thurna jako hrdinu a přesvědčeného bojovníka za práva českých svobod. Realita byla poněkud prozaičtější. Thurn se narodil v Tyrolsku, kde jeho otec František dělal kariéru na dvoře arcivévody Ferdinanda. Zakoupil se pak v Čechách, když koupi panství Velíš a získal v zemi domovské právo. Česky se ale nikdy pořádně nenaučil, i když to bylo podmínkou získání onoho domovského práva. Ale autorita jeho otce byla dostatečná, aby byl kooptován za českého pána, i když uměl česky jen klít. Thurn byl typické dítko své doby. Prudká přímá povaha, voják každým coulem, odvaha mu nechyběla – to ostatně dokázal statečnou obranou Malé Strany proti pasovským, ovšem politická rozvaha mu chyběla zcela a jako stratég a velitel vojska se v budoucnosti také neměl osvědčit. Jeho tažení na Vídeň bylo naprosto zpackané. Zatímco jej ve městě netrpělivě očekávala rakouská šlechtická opozice, aby mu otevřela brány města, on vyjednával dva týdny o kapitulaci městečka Laa na Dyji (Potřeboval z města vymámit výpalné, aby měl na žold pro vojáky?) a dal tak Ferdinandovi čas, aby povolal pluky na obranu města. Na Bílé hoře to byl právě jeho pluk, demoralizovaný a nezaplacený, který nevydržel první nápor císařských a spustil tak dominový efekt, který vedl k naprosté porážce – velitel pluku se v té době u svých vojáků ani nenacházel, byl u Anhaltovy jízdy a nechal své vojáky jejich osudu.(Thurnovu pověst jako vojenského velitele charakterizuje historka z roku 1633. Valdštejn tehdy propustil Thurna, nad nímž byl vynesen rozsudek smrti a nikoho jiného by Ferdinand neviděl tak rád na popravišti jako jeho, ze zajetí s odůvodněním, že jako velitel na straně nepřítele bude Habsburkům prospěšnější než mrtvý).

V roce 1618 byl právě nepříčetný vzteky, že ztratil svůj karlštejnský úřad a nenáviděl na smrt jeho nového majitele Martinice (jeho samého zase stejně nenáviděl Slavata, kterému ten úřad kdysi vyfoukl on). A katolíci při vědomí podpory nového krále provokovali, jak mohli. Císař, který působil smířlivě, byl naprosto bezmocný. Nedokázal ubránit ani svého hlavního poradce, kardinála Klesla, kterého nechal Ferdinand spolu s Matyášovým bratrem Maximilánem  20. července 1618 zatknout a internovat v Innsbrucku. Vědomou provokací bylo zavření evangelického kostela v Broumově a zboření protestantského kostela v Hrobu u Duchcova. Katolíci hledali možnost ke konfrontaci, kterou si troufali vyhrát. Nedomysleli, že Thurn, vedený osobní nenávistí, bude ochoten sáhnout k vraždě. Sněm protestantských stavů si v březnu 1618 stěžoval na bezpráví císaři Matyášovi. Nebyla to nejlepší adresa, ale lidé vždycky rádi věří pohádce o dobrém panovníkovi a zlých rádcích. Odpověď je překvapila. Císař se zastal rozhodně svých úředníků a zakázal květnový sněm.

Ten se přes onen zákaz sešel  – vlastně protizákonně, protože panovník měl opravdu pravomoc konání zemského sněmu zakázat – 22. května 1628 v Karolinu. Thurn volal po vzpouře, šířily se – nepravdivé – zprávy, že hradní posádka má začít zatýkat účastníky sněmu a vůdce popravit. Jak vidno, fungovalo to tehdy i bez hoaxů na internetu. Kdo chtěl, uvěřil. V noci na 23. května byl v domě tehdejšího nejbohatšího pána českého království mladého dvacetičtyřletého Alberta Smiřického dohodnut další postup.

Zda byla defenestrace dopředu připraveným pokusem o vraždu nenáviděných místodržících nebo jen vyplynula z planoucích emocí při hádce v kanceláři, není dodnes jasné. Muži, kteří se sektali v noci u Smiřického, tedy vedle hostitele samého Thurn, Oldřich Vchynský, Václav Budovec z Budova, Colona z Felsu a Václav z Roupova měli jasno. Že Thurn šel do kanceláře cíleně zabíjet, o tom svdčí i to, že jeho vojáci měli už od rán obsazeny brány hradu. Ale hlavně byl defenestrovaným před jejich vyhození z ona přečten dopředu připravený rozsudek, který je označoval za „rušitele obecného pokoje a dobrého, odbojníky království, za úhlavní nepřítele pod obojí a rušitele Majestátu.“  Že tato „poprava“ měla nádech osobní Thurnovy pomsty svědčí o to, že další zemští úředníci, které v kanceláři povstalci zastihli, tedy nejvyšší purkrabí Adam ze Šternberka a zemský soudce Matouš Děpold z Lobkovic neutrpěli žádnou újmu a skončili jen v domácím vězení. Slavata a Martinic, s kterými měl Thurn nevyrovnané účty, ale museli zemřít. Velká část přítomných byla akcí překvapena, stali se ale částečně nechtěnými spolupachateli a museli teď držet basu. Jenže jak.

Pro to, že se jednalo o nepřipravenou akci, svědčí nejen neúspěch činu – všechny tři oběti pokus o vraždu přežily a jen jedna – Slavata – byla zraněna, ale i naprostá bezradnost po činu.  Jakoby povstalci nevěděli, co dál. A zřejmě opravdu nevěděli. Odhodlanost se vytratila. Thurn dokonce navštívil zraněného Slavatu, který ležel v paláci Lobkoviců, nic mu ale už neudělal, jen si od něj nechal podepsat reverz nově zvolenému direktoriu. Stavové napsali do Vídně smířlivý dopis a věřili na vyjednávání. Povstalci tvrdili, že vlastně ani nepovstali a naivně doufali, že tomu císař uvěří. Vůbec nepochopili, nakolik se změnila doba. Byli zvyklí na tolerantní panovníky typu Maximiliána II. či poněkud bláznivé, ale bázlivé vládce typu Rudolfa či Matyáše. Teď ale proti nim stál zcela jiný kalibr. Ferdinanda jejich čin určitě potěšil – poskytl mu vítanou záminku skoncovat konečně s kacířstvím v Českém království, jehož byl od minulého roku zvoleným panovníkem a ručil teď za spásu duší těchto nových poddaných.  Proč by se nemělo podařit v Čechách to, co se podařilo ve Štýrsku? S vírou v Boží pomoc, o které ho ujišťovali jeho poradci Jezuité, byl Ferdinand ochoten bojovat třeba i s celou  Evropou. (A později i musel) Co ho brzdilo v okamžité akci, byl jen nedostatek prostředků. Musel čekat na peníze a vojáky ze Španělska a na to, až starý císař, hledající stále smír a kompromis, konečně natáhne bačkory. Stavové si nezajistili dopředu ani podporu ostatních korunních zemí, Moravy, Slezska a Lužice. Jestliže ve Slezsku měli nadšeného podporovatele v osobě Jana Jiřího Krnovského, který dokázal na cestu války strhnout i ostatní slezská knížátka, (a poté se k Slezanům přidaly i Lužice) na Moravě byla situace zcela jiná. Moravští pánové byli ještě stále na smrt uraženi, že nebyli pozváni k volbě nového krále. Ferdinanda skutečně zvolily jen české stavy, na Moravě se pak dočkal jen potvrzení své volby aklamací. (Thurn zdůvodňoval, proč nedal Ferdinandovi při královské volbě hlas právě skutečností, že to měla být věc generálních stavů koruny – nebyl ale vyslyšen.)  Moravané takovou potupu těžko snášeli a proti české rebelii se postavila nejen oficiální moravská vláda (která byla samozřejmě katolická) ale i protestantská opozice vedená Karlem Starším ze Žerotína.  Nepomohlo Thurnovo přemlouvání na moravském sněmu, Moravané se nabídli jako zprostředkovatelé, trvali ale na své neutralitě. Nově naverbovaný moravský pluk táhl pod vedením přesvědčeného katolíka Valdštejna k Jihlavě, aby zemi bránil PROTI  vpádu českých vojsk a aby zabezpečil zásobování císařského vojska, které dostalo povolení protáhnout Moravou.  Moravu se podařilo dostat na stranu povstalců až násilným převratem v květnu 1619.

Bezradní čeští páni se museli rozhodnout co dál. V podstatě bylo třeba vyčkat smrti císaře Matyáše a pak se pokusit sesadit jeho nástupce Ferdinanda. Vážně se uvažovala o volbě šlechtice z vlastních řad – nového Jiříka z Poděbrad. Jediným vhodným kandidátem, který měl dostatečnou morální autoritu a byl schopen takovou zátěž unést i finančně, byl mladý Albrecht Jan Smiřický. Ten ale všechny nepříjemně překvapil, když v listopadu 1618 nečekaně zemřel.

Češi museli hledat kandidáta v zahraničí. Podpory u panovnických evropských dvorů se nedočkali. Dopis, v němž vysvětlovali své činy a který sepsal Václav Budovec z Budova, vysoce přecenil intelektuální schopnosti evropských knížat. Pokud ho vůbec četli, nebyli z něho moudří, oč Čechům vlastně jde. A skoro nikdo neměl o problematický královský trůn zájem. To si Češi ostatně vyzkoušeli už jednou po smrti Albrechta II. v roce 1439, kdy dlouho hledali někoho, kdo by byl ochoten na Hradčany přijít a nakonec se museli spokojit s nemluvnětem Ladislavem Pohrobkem, který se této pochybné cti nemohl bránit. Teď byli kandidáti dva: savojský vévoda, který byl ale katolík a falcký kurfiřt Friedrich, který byl ovšem příslušník reformované církve. Kalvíni byli s Luterány na nože a bylo celkem jasné, že volba panovníka z řad reformované církve bude provázena nemalými problémy. Karel Starší ze Žerotína úporně odmítal Friedricha uznat za svého panovníka a to přesto, že českobratrská církev měla k reformovaným mnohem blíž než utrakvisté. Žerotín ostatně už rok před defenestrací, po oné nešťastné volbě Ferdinanda II. králem, vysvětloval ve svém dopise Janu Jiřímu Krnovskému, proč nevěří na úspěch možného povstání. Nejednotnost velení, neochota k obětem finančním i válečným, nezkušenost ve vedení války, osobní a partikulární zájmy. Vše se potvrdilo. Ačkoliv stáli Češi dokonce i pod hradbami Vídně, neměli vlastně po celou dobu reálnou šanci na vítězství.

Situace byla zlá. Dva z deseti místodržících vyletěli z okna, ostatní byli vykázáni ze země a byl jim zkonfiskován majetek (což bylo protiprávní, české zákony zakazovaly konfiskaci majetku z politických důvodů – toto porušení zákona se mělo povstalcům po roce 1621 strašně vymstít) a nikdo nevěděl, co dál. Váhavě a neochotně se daly do pohybu armády, začalo se opatrně bojovat. Nikdo netušil, že se Evropa dala na cestu do jedné z největších katastrof, které ji v jejich dějinách potkaly.  Tragédie teprve měla nabrat rychlost a směr. Ale byla už nezadržitelná.

Události 23. května 1618 byly tedy naprostou katastrofou. Zpackaný a nepřipravený puč bez reálné naděje na úspěch.  O dva a půl roku později se to vše potvrdilo a země Českého království se měly už navždy nenapravitelně změnit. Změnila se nejen struktura vládnoucí vrstvy, ale i obyvatelstva, Češi ztratili téměř celou svou národní elitu a z této ztráty se už nikdy neměli vzpamatovat. Bylo jim vnuceno náboženství, s kterým se nebyli ochotni ztotožnit a i proto je zde dnes největší podíl ateistů v Evropě. Ty následky bělohorské katastrofy jsou citelné dodnes, formovaly povahu moderního českého národa a odeznívají jen velmi pomalu. Češi se díky ztrátě své národní elity stali outsidery mezi svými sousedy, jejich xenofobie je pak jen logickým důsledkem. Ještě se jí nedokázali zbavit, od cizích, včetně EU, očekávají především zákeřnosti a úklady na pracně znovuvybudovanou národní identitu. Jen tím se dá zdůvodnit, že podle nejnovějšího průzkumu je pro Čechy nejdůvěryhodnějším světovým politikem Miloš Zeman. Nový český národ vznikal v devatenáctém století z vrstvy maloměstské buržoazie a tento charakter si i zachoval. Doporučuji čtenářům knihu Jana Patočky „Co jsou Češi“ aby pochopili, jak ona nešťastná zpackaná defenestrace ovlivňuje ještě i život současné české generace.  Stále ji ještě máme v kostech. A ne a ne se jí zbavit.

 

Abychom problém defenestrace na závěr trošku odlehčili: V podstatě dobrá myšlenka se vymkla a zprofanovala sama sebe.

Jak říká Jára Cimrman, defenestrace vznikla jako reakce na přísloví: „Vyhodíš-li ho dveřmi, vrátí se ti oknem. Opačným postupem, tedy defenestrací, se nebezpečí návratu politika do funkce minimalizuje.“

V podstatě není třeba kvůli jednomu zpackanému provedení samotnou myšlenku zavrhnout. Ovšem takovou akci je třeba pořádně připravit podle následovných bodů:

  • Budova musí být dostatečně vysoká. Zdařilou defenestraci je tedy možno provádět pouze v urbanisticky vyspělých zemích (citát Jára Cimrman)
  • Pod okny budovy musí být pořádek. Tedy nejméně tvrdá dlažba, ještě lepší jsou ovšem vzpomínané kopí a sudlice ozbrojeného davu, v žádném případě ale hromady odpadků, jak tomu bylo 23. května 1618 pod okny pražského hradu.
  • Politiky vhodné na defenestraci je třeba starostlivě vybírat. Měli by to být takoví, kteří zemi škodí a v případě zdařilé defenestrace nebudou nikomu chybět. Na druhé straně je ovšem nutné, aby za nimi nestála nějaká cizí ozbrojená moc, na kterou síly národa nestačí.
  • Jestli si někdo myslel, že nabádám k defenestraci na Hradčanech, musím ho zklamat. Pana prezidenta jsem v žádném případě nemyslel. Nikdo přece nechce válku s Ruskem.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.