První zastávka možná překvapí, ale považuji ji za jednu z nejdůležitějších a nejpůsobivějších – Už proto, že na rozdíl od mnohých jiných míst Kristovy mise je toto místo autentické a s velkým symbolickým významem.

Zde, u pramene řeky Jordán (jednoho ze tří pramenů této řeky, ale jediném, který se nachází na území Izraele, ty další dva jsou v Sýrii) zazněla Kristova slova. „A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekelné ji nepřemohou. Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi (Matouš 16,18-19) Proč zrovna tady? A proč právě tady mají ta slova svůj mimořádný magický význam?

Město Caesarea Filipi nechal vybudovat syn Heroda Velikého Filip, nejmladší z jeho synů, který vládu svého otce přežil. Jak víme, tři nejstarší ze svých synů dal Herodes popravit, ti tři zůstávající si jeho říši rozdělili. (Čtvrtý Herodes Boethus, zvaný taky někdy Filip, nebyl při dělení říše zohledněn, žil jako soukromá osoba a po jeho smrti si jeho manželku Herodias vzal Herodes Antipas, což byl základ maléru s Janem Křtitelem) Archeláos dostal Judeu (ale udržel ji jen do roku 6 n.l., kdy ho pro nepokoje, které jeho vláda vyvolávala, sesadili Římané a dosadili sem vlastní správu), Herodes Antipas, kterého známe jednak z příběhu Jana Křtitele, ale i jako neochotného Kristova soudce z Velkého pátku, dostal Galileu a nejmladší Filip dostal tetrarchii (tedy čtvrtinu říše) Gaulanitis (dnešní Golanské výšiny) a Paneas na úbočích hory Hebronu. A právě u pramene řeky Jordánu si postavil hlavní město své tetrarchie.  Toto místo bylo totiž velmi lákavé. Už v časech Heroda Velkého si ho vytrucovala egyptská královna Kleopatra. Byla tam jednou u svého židovského spojence Heroda na návštěvě a to místo se jí tak zalíbilo, že ho nutně chtěla mít. A protože za Kleopatrou stál její milenec a Herodův dlouholetý přítel Marcus Antonius a za ním spousta římských legií, nedokázal Herodes žádosti egyptské královny odolat a „rád“ jí to místo odevzdal. Poté, co milenci v Alexandrii podlehli Oktaviánovi Augustovi a spáchali sebevraždu, vzal si Herodes toto území zpět (a postavil zde chrám císaři Augustovi, což se Židům ani trochu nelíbilo, nemohli proti tomu ale moc dělat.

To místo je i dnes krásné. Z jeskyně zde vyvěral pramen řeky symbolizující pro všechny lidi Palestiny život. Dnes, když zemětřesení výtok vody z jeskyně uzavřelo, vyvěrá řeka o něco níže. Ale právě na tomto místě s nesmírným symbolickým významem pod červenožlutou skalou, zpod níž vyvěral pramen řeky, pověřil Kristus Petra vedením církve, kterou hodlal založit a která se měla stát pro svět tímtéž, co je Jordán pro Palestinu, mohutným zdrojem života.

Pod skalou je řada trosek někdejších helenistických chrámů a řada míst, kde se dá sloužit mše pro poutníky. A pokud očekáváte v rodině přírůstek, vezměte si s sebou vodu z řeky, ve které byl pokřtěn i sám Kristus (i když místo jeho křestu je hodně níže po proudu řeky, jen kousek nad Jerichem a k němu se tak snadno nedostanete, protože to místo leží přímo na hranici mezi Izraelem a Jordánskem a tedy v militarizované zóně. Je zde ale ortodoxní chrám.).

Centrem Kristovy mise bylo městečko Kafarnaum na břehu Genezaretského jezera. Sem odešel poté, co ho v Nazaretu neuznali za Mesiáše. Zde žil Petr u své bohaté tchýně. A nad fundamenty Petrova domu stojí dnes visutý kostel františkánů jako centrum Kafarnaa. Samozřejmě se okamžitě nabízí otázka, jak se podařilo identifikovat Petrův dům. Ostatně se katolíci nedokážou dohodnout s pravoslavnými, kde ten dům vlastně stál – ortodoxní Kafarnaum je o několik desítek metrů dál a od katolického je odděleno zdí.

K lokalizaci svatých míst se dá říct obecně následovné. Jejich místo určila svatá Helena, matka císaře Konstantina. Když její syn milánským ediktem z roku 313 uznal křesťanství za náboženství rovnocenné s tradičním mnohobožstvím, odjela v roce 326 jeho matka, která sympatizovala s křesťanstvím už v době jeho pronásledování a už v roce 312 se nechala pokřtít, do Svaté země na pouť. Rozhodla se navštívit všechna místa Kristova působení a samozřejmě našla jakožto císařova matka dost lidí, kteří jí ta místa byli ochotni ukázat – jedno, zda si na ně ještě někdo dokázal vzpomenout – řada těchto míst se už ovšem mezitím stala poutními. Mimochodem našla na Golgotě i „původní“ kříž, na němž byl Kristus ukřižován. Na místech, která císařovna matka určila, se hned začaly stavět příslušné kostely.  Tyto byly vesměs zničeny při perské invazi v roce 614 a po arabské anexi území která následovala po roce 635 n.l. nebyly obnovovány. Až křižáci ve svém království v letech 1099 – 1291 obnovili řadu těchto kostelíků, omezili se ale hlavně na oblast Jeruzaléma a Betléma. Takže současné kostely, stojící na fundamentech byzantských předchůdců, které dala stavět císařovna Helena, pocházejí hlavně z dvacátého století, některé dokonce i z dvacátého prvního. Nad Petrovým domem tedy stojí zbytky byzantského chrámu a nad ním se vznáší konstrukce nového františkánského kostela. Zde je vzpomenut (v latině) začátek Kristovy mise v Kafarnau: „Když Ježíš vstoupil do domu Petrova, spatřil, že jeho tchýně leží v horečce. Dotkl se její ruky a horečka ji opustila; i vstala a obsluhovala ho.“ (Matouš 8, 14-15, také Marek 1, 29-31 a Lukáš 4 38 – 39).

               Kafarnaum se může pochlubit i zbytky nádherné synagogy v helénistickém stylu s korintskými sloupy, vybudované ve čtvrtém století, očividně se tehdy začali Židé do Palestiny zase vracet.

               Nedaleko Kafarnaa je na břehu Genezaretského jezera i kostelík svatého Petra. Stojí na místě, kde Kristus pověřil Petra řízením církve po své smrti a zmrtvýchvstání. Je to tedy vlastně místo, kde byl vyjmenován první papež. „Když pojedli, zeptal se Ježíš Šimona Petra: Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde?“ Odpověděl mu: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Řekl mu: „Pas mé beránky.“ (Jan 21,15)

Janovo evangelium, které nepatří mezi evangelia synoptická a těm ostatním dokonce mnohdy protiřečí, má velkou vyjadřovací sílu. I tato historie zjevení Krista rybářům, svým někdejším průvodcům, kteří jej nejprve nepoznali, aby jim poradil na kterou stranu lodě mají ponořit síť, aby měli bohatý úlovek (ulovili symbolický počet 153 ryb, protože tolik bylo v té době známých národů) a pak jim sám prostřel na skále na pobřeží snídani z chleba a pečených ryb. Jen prostá slova: „Pojďte jíst“ A nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat „Kdo jsi.“ (Jan 21,12) propůjčují celému příběhu úžasnou autenticitu, při které běhá po zádech mráz. Zejména, když na tom místě, kde se událost odehrála, stojíte. Ona skála, na níž Ježíš svým společníkům prostřel, je uvnitř kostela. Je označena nápisem „Mensa christi“ a člověk se jí může dotknout i se u ní pomodlit. Sousoší před kostelem upomíná na Petrovo jmenování, okolo je mnoho přístřešků pro sloužení mší a hodně květin. Místo omývají vody jezera a na hladině i dnes plují rybářské loďky – nejlepší rybou, kterou jezero nabízí, je „Ryba svatého Petra“. Má bílé maso a chutná skvěle, lépe grilovaná než smažená.

Okolo Genezaretského jezera se odehrála největší část Kristovy mise. Největším městem na břehu jezera je Tiberias. Město, které dal postavit okolo zde vyvěrajících teplých termálních pramenů, Herodes Antipas a pojmenoval ho po tehdejším císaři Tiberiovi, stojí dodnes. V bibli je Genezaretské jezero dokonce někdy nazýváno jezerem Tiberiadským. Zda byl právě zde popraven Jan Křtitel, není v bibli vzpomenuto, je to ale velmi pravděpodobné. Jestliže se tak mělo stát v den Herodových narozenin, kde byli pozváni četní vznešení hosté, je nabíledni, že se tak stalo v jeho výstavní rezidenci. Přiznám se, že dodnes mi není zcela jasné, proč Jan Křtitel na Heroda tak zběsile útočil pro jeho svatbu s ovdovělou švagrovou Herodias, kterou opravdu miloval. Starý zákon dokonce přikazuje bratrovi zemřelého, který zemřel bez syna a tedy dědice, aby zplodil s vdovou syna, který by byl dědicem zemřelého. Víme, že to nedopadlo dobře s Onanem, který se tomuto rozkazu příčil. A Herodes Boethus měl se svou ženou Herodias jen dceru Salome. Na jiném místě sice starý zákon zakazuje muži, aby viděl svou švagrovou nahou a o toto místo se opíral ve své kritice Jan Křtitel, ovšem zde se jedná zřejmě o manželku žijícího bratra. Herodes Antipas byl mírný člověk. Nechtěl si to s proroky rozházet a tak mlčky trpěl, ne ovšem Herodias. Ženy si člověk nemá udělat nepřáteli. To může být smrtelné, a když vás mají plné zuby, jsou ochotny použít jakékoliv prostředky, aby se vás zbavily. Bylo to tak i u Jana Křtitele a to je poučení z celé této tragické události, která se odehrála – zřejmě – v Tiberiadě na břehu Genezaretského jezera.

Město vstoupilo do dějin ještě v roce 1187. Tehdy se rozhodl sultán Saladin skoncovat s Jeruzalémským královstvím. Templáři mu svým fanatismem a vraždou jeho sestry poskytli záminek k válce víc než dost. Saladin ale vyčkával až do léta a v největším vedru začal obléhat měst Tiberias, kde se právě zdržovala manželka krále Guida z Lusignanu Sibyla. Zahájit vojenské tažení v létě bylo velmi neobvyklé, proto se zde Sibyla cítila v bezpečí, lstivý Saladin tím ale sledoval jasný cíl. Znal ctižádostivého krále Guida a věděl, že ten nebude chtít riskovat zajetí své ženy, aby byl obviněn se zbabělosti. Křižácké vojsko se dalo v největších vedrech na tažení k Tiberias a nedaleko od města bylo u Hattínu obklíčeno, odříznuto od vody a pak zcela zničeno. Na tomto místě se tedy rozhodlo o konci křesťanské vlády nad Palestinou. Dalších sto let do roku 1291, kdy poslední křižáci Palestinu skutečně opustily, a o nichž se hodlám zmínit v jiném článku ze Svaté země, byly jen neslavné dozvuky.

Genezaretské jezero se nachází 200 metrů pod hladinou středozemního moře a má stejný původ jako Mrtvé moře, jeho voda je ale sladká. Přesto po ní dokázal Kristus kráčet. „K ránu šel k nim, kráčeje po moři. Když ho učedníci uviděli kráčet po moři, vyděsili se, že je to přízrak a křičeli strachem. Ježíš na ně hned promluvil a řekl jim: Vzchopte se, já to jsem, nebojte se.“ (Matouš 14,25 – 27, nebo Marek 6 48 – 51, také Jan 6, 19-20) Dnes se samozřejmě organizují výlety lodí po jezeře, patří to k povinnému programu, cílem bývá přístav v Tiberiadě. Bouři jsme na jezeře nezažili, abychom si mohli udělat obrázek, co mohli zažít učedníci (Matouš 8, 23 – 27, Marek 4 35- 41, také Lukáš 8, 22-25)

               Krásný výhled na jezero je z Hory blahoslavenství.

To je opravdu kouzelné místo s kostelíkem, františkánským hospicem pro poutníky a zahradami plnými květů. Je velmi dobře možné si představit, že právě na tomto místě Kristus sdělil hlavní zásady svého učení, i když jen Matouš nechává k tomu vystoupit Krista na horu (Matouš 5. 1-12). Lukáš 6, 20 – 26 naproti tomu nechává Krista sejít z hory do roviny. Nicméně na onom kopci je to rozhodně hezčí, takže dejme zapravdu Matoušovi a nechejme zaznít ony úžasné věty: „Blaze chudým na duchu, neboť jejich je království nebeské. Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni. Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství. Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha. Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími. Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské.“ (Matouš 5 3-19) Ty věty jsou napsány v angličtině podél cesty ke kostelu a v kostele samotném latinsky v oknech chrámu.

Dalším významným místem je místo rozmnožení chlebů, jeden z neznámějších Kristových zázraků, kdy několika chleby a rybami nasytil Kristus zástupy.

Tady jsme se dostali s našim průvodcem do sporu. Nechával vždy na každém z těchto svatých míst číst texty z Bible vztahující se k danému místu, naši společníci ze skupiny si přinesli vlastní text a četli o nasycení čtyřech tisíců sedmi chleby a několika rybičkami.  Náš milý Šibli se velmi vzrušil a chtěl vědět, odkud mají tento text. Trval na pěti tisících poutníků, pěti rybách a dvou chlebech. Přiznám se, že jsem byl sám poněkud zmaten, protože jsem znal také jen tento text.  Musel jsem do textu bible, abych našel – alespoň částečné vysvětlení problému.

Ona jsou ty zázraky rozmnožení chlebů dva. Aspoň podle Matouše a Marka. Lukáš a Jan znají jen jeden takový zázrak a to opravdu oněch pět chlebů a dvě ryby. Čili jen tento jeden je popsán ve všech čtyřech evangeliích a je tedy známější. Podle Lukáše k tomu ovšem došlo v Betsaidě a podle Jana na nějakém kopci. Kostel zázraku rozmnožení chlebů  – ztotožňovaný s oním prvním zázrakem o pěti chlebech a dvou rybách – stojí na západním břehu Genezaretského jezera na místě téměř nevyslovitelného jména Taghba. Betsaida, kam lokalizuje zázrak Lukáš, (Lukáš 9, 10-17) leží severně od jezera, kde do něj ústí řeka Jordán, do úvahy ale přichází ještě jedno místo na východním břehu Jordánu jménem Tell Hadar. Ani jedno z těchto míst neleží na kopci, což poněkud zpochybňuje zprávu Janovu. Taghba má výhodu, že je nejsnáze dosažitelná – především před šestidenní válkou, protože až během ní Izrael obsadil Golanské výšiny a tím i východní břeh jezera s Betsaidou a Tell Hadarem. Možná proto Taghba soutěž vyhrála a stojí zde krásný kostelík s velkým atriem a bazénem, ve kterém plavou velké ryby a který se prý pokusili zapálit militantní Židé. Jméno pochází z arabského El-Tabega, což byla vlastně zkomolenina řeckého jména Heptapegon, čili „Pramen sedmi“. Je ztotožňován s biblickými jmény Magadan čili „Vody štěstí“ (Matouš 15.39) nebo Dalmanutha „Místo Jeho pobytu“ (Marek 8.10). Což je trošku problém. Obě tato jména jsou totiž v bibli vzpomenuta ve spojení s druhým zázrakem rozmnožení chleba. Ovšem s tím, že na tato místa Kristus odešel PO vykonání onoho zázraku.  „Potom propustil zástupy, vstoupil na loď a připlul na území Magadan“ (Matouš 15.39) nebo „Hned nato vstoupil se svými učedníky na loď a připlul do končin dalmanutských“ (Marek 8.10). Z toho se dá vyčíst jen jedno – druhé rozmnožení chlebů se tedy v Taghbě nemohlo odehrát, očividně se druhý zázrak odehrál na druhém, tedy východním břehu jezera. Kde se ale odehrálo ono první, známější? Nikde kromě v evangeliu Lukášovu se místo prvního zázraku neuvádí. Lukášův údaj – tedy Betsaida – z nějakého důvodu není akceptován. Zřejmě rozhodlo, že Taghba byla poutním místem křesťanů z Kafarnaa a okolo roku 350 zde byl postaven první poutní kostel. Je možné, že z iniciativy císařovny matky Heleny, které zřejmě bylo toto místo při její návštěvě Kafarnaa ukázáno a určeno za místo zázraku. Tradice byla silnější než slova evangelia! Na fundamentech tohoto prvního kostela byl okolo roku 480 postaven chrám byzantský, který neušel zhoubě v roce 614. V roce 1932 byly jeho trosky včetně neporušených raně křesťanských mozaik vykopány týmem pátera Andrease Madera a v letech 1980 – 1982 byl zde postaven nový kostel architekty Antonen Goergenem a Fritzem Baumanem z Kolína nad Rýnem. Takže dnes je to oficiálně místo, kde se stalo následovné:

„Když už čas pokročil, přistoupili k němu jeho učedníci a řekli: „Toto místo je pusté a je už pozdě. Propusť je, ať si jdou do okolních dvorů a vesnic nakoupit něco k jídlu.“ Odpověděl jim: „Dejte vy jim jíst!“ Řekli mu: „Máme jít nakoupit za dvě stě denárů chleba a dát jim jíst?“ Zeptal se jich: „Kolik chlebů máte? Jděte se podívat.“ Když to zjistili, řekli: „Pět a dvě ryby.“ Přikázal jim, aby všechny rozsadili po skupinách na zelený trávník. Rozložili se tam oddíl za oddílem stokrát po padesáti. Potom vzal Ježíš těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, vzdal díky, lámal chleby a dával učedníkům, aby je lidu předkládali. Také ty dvě ryby rozdělil všem. A jedli všichni a nasytili se; a ještě sebrali dvanáct plných košů nalámaných chlebů a ryb.“ (Marek 6, 35 – 44).

               První svůj zázrak učinil Kristus trošku nerad a z přinucení, ale kdo by už odepřel prosbu své vlastní matky? Bylo to v Káně, v blízkosti Nazareta, kde žil.

Tento zázrak, který je jedním z nejpopulárnějších, se stal i tématem divadelních her – nezapomenu na představení Divadla na provázku – bylo úžasné. Popisován je jen v Janovi, protože vlastně s Kristovou misí nemá co do činění. Ostatní evangelisté o tomto zázraku nic nevědí. Dnes stojí v Káně Galilejské na místě onoho zázraku katolický kostel z roku 1883, a v podzemní kryptě přechovávají kamennou nádobu na víno, která je opravdu z prvního století našeho letopočtu a  vejde se do ní dvě stě litrů vína. Z kamene vyráběli tyto nádoby proto, aby v nich víno zůstávalo chladné.

Chceme tedy věřit, že je to nádoba původní, pod kostelem jsou i vykopávky domu z prvního století, kde se měla ona vzpomínaná svatba odehrát. Ortodoxní křesťané mají opět jednou jiný názor a jejich kostel stojí na místě, kde měl stát „Nathanelův dům“. Samozřejmě je hned vedle kostela suvenýrový obchod, kde můžete víno koupit – buď sladké, jaké se pilo za Kristových časů, nebo suché, jaké se pije dnes – zejména pokud vás pálí po sladkém žáha jako mne. Ovšem protože obchodník je Palestinec, izraelskými šekely se mu nezavděčíte – a to přesto, že Kana je na území Izraele.

Třetího dne byla svatba v Káně Galilejské. Byla tam Ježíšova matka, na svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci. Když se nedostávalo vína, řekla Ježíšovi jeho matka: „Už nemají víno.“ Ježíš jí řekl: „Co to ode mne žádáš! Ještě nepřišla má hodina.“ (Jan 2,1-4)

               Co by byla pouť do svaté země bez návštěvy Nazareta? Místa, kde panna Maria počala, kde ji navštívil archanděl Gabriel a kde po návratu z Egypta žil Ježíš u svého otčíma Josefa a učil se řemeslu tesaře. Nazaret je dnes město o devadesáti tisících obyvatelích, žijí zde skoro výhradně Palestinci. To je dáno tím, že se ve válce 1948 stal útočištěm Arabů utíkajících z okolních vesnic. Do roku 1948 měl údajně jen okolo 1500 obyvatel. Zde žijící Palestinci mají samozřejmě izraelské občanství, nápisy na stěnách ale stále upozorňují na to, že se skutečnými Izraelci necítí. Kostely „Zvěstování panny Marie“ jsou opět dva. Je to dáno rozdílnou interpretací ortodoxních a katolických křesťanů, kde archanděl Gabriel Marii navštívil. Podle pravoslavných to bylo u pramene, kde chodila pro vodu, a proto na všech pravoslavných ikonách je mezi Marií a andělem pramen vody. Katolíci jsou přesvědčeni, že to bylo u ní doma a tomu odpovídají i příslušná zobrazení, od ikon až po obrazy Leonarda da Vinciho či Sandra Boticelliho. Proto stojí ortodoxní kostel nad pramenem a katolický kostel nad údajným Mariiným domem. Praktické na tom je, že se obě církve nepřou o pozemek. Ale jak k tomu sporu vůbec došlo?

Zvěstováním se zabývá pouze jediné evangelium a to je Lukášovo.  Ten ovšem píše: Když byla Alžběta v šestém měsíci, byl anděl Gabriel poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret k panně zasnoubené muži jménem Josef z roku Davidova, jméno té panny bylo Marie.“ (Lukáš 1, 26 – 27) Lukáš tedy konkrétní místo vůbec neřeší. Musíme opět jednou k apokryfům, tedy evangeliím sice oficiálně neuznaným, majícím ale velký vliv na křesťanskou tradici. A v Proevangeliu Jakubově, které je především oslavou Panny Marie, se píše (omlouvám se za můj nedokonalý překlad, ale nenašel jsem český originál tohoto textu):  A vzala džbán a šla z domu pro vodu. A hleď, prohovořil k ní hlas: „Buď pozdravena Milostiplná! Pán s tebou, požehnaná jsi mezi ženami.“ A ona se podívala doprava i doleva, odkud by tento hlas mohl přicházet. A začala se chvět. Šla domů do svého domu a postavila džbán. Pak vzala purpur a posadila se na svou židli a přitáhla ji k přeslici. A hle, anděl páně předstoupil před ni a řekl:“

Jak vidíme, text tohoto vlastně zavrženého textu se dostal dokonce do modlitby „Zdrávas Maria“, která je jednou ze základních a nejčastějších modliteb vůbec.

Jde tedy o to, zda je za zvěstování považován onen hlas, který přiměl Marii k návratu domů nebo samotné zjevení Gabriela přinášejícího důležitou, nicméně pro zasnoubenou pannu problematickou novinu.

Ortodoxní kostel stojí tedy nad pramenem. Je milý, obklopený ikonami se znázorněním panny Marie, v jeho nitru jsou samozřejmě zobrazeni světci ortodoxní církve, a když má člověk štěstí jako my, že tam právě probíhá mše, je zpěv, který pravoslavnou mši provází, krásnou kulisou k poznání toho svatého místa.

Ke katolickému kostelu vede poměrně dlouhá cesta. Marie se tedy s vodou dost nachodila. Na rozdíl od kostela ortodoxního se jedná o velkolepou monumentální stavbu. Její základní kámen položil papež Jan XXIII. v roce 1959 na své poutní cestě do Svaté země, vysvěcena byla o pět let později papežem Pavlem VI. Při té příležitosti došlo i k ekumenickému setkání a smíru papeže s jeruzalémským patriarchou. Chrám má nádhernou moderní fasádu se znázorněním Panny Marie a archanděla Gabriela a pod nimi pak symboly evangelistů i čtyř živlů.

Bronzové hlavní dveře znázorňují život Kristův, na vedlejším vchodu vpravo jsou výjevy ze starého Zákona od Adama a Evy až po obětování Izáka, dveře vlevo, kterými se do chrámu vstupuje, jsou věnovány králi Davidovi. Chrám sám je moderní s nádhernými skleněnými okny – dar z Horního Rakouska a s kaplí nad zbytky starověkého domu, kde je na oltáři latinský nápis „Verbum caro hic factum est“ – „A slovo se stalo skutkem.“ Kostel je postaven podle tradičního románského zvyku na dvou poschodích – Dolní a horní kostel, přičemž ten horní je větší. Na zdech v kostele ale i na zdi, která chrám obklopuje, jsou vyobrazení Panny Marie, které věnovaly jednotlivé země. Slováci mají vlastní obraz, což člověk pochopí, když objeví obraz, který věnoval ještě společný stát Československo – zde je nápis „Maria Regina Bohemie et Moravie“, čili královna Čech a Moravy – na Slovensko se tehdy zřejmě zapomnělo.  Anebo byl obraz skutečně darován až po rozdělení republiky a někdo ho opatřil chybným popisem.

V bezprostřední blízkosti Chrámu zvěstování je Chrám svatého Josefa, údajně nad fundamenty jeho dílny – postaven byl v roce 1914 německými architekty nad zbytky křižáckého kostela z dvanáctého století.  Její fundamenty se nacházejí v podzemí stejně jako křtitelnice z byzantské doby – znovu to tedy byla byzantská tradice, která určila místo, kde měl Josef vykonávat své tesařské povolání.

S Nazaretem opustíme Galileu a v dalším pokračování návštěvy svatých míst se chci přesunout do Jeruzaléma a Betléma, kde se život Kristův začal i skončil.

Doufám, že mi čtenáři odpustí týdenní pausu v líčení Izraele, ale defenestrace je defenestrace a nenapsat nic k jejímu čtyřsetletému jubileu – to prostě nejde.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.