Je choroba častá, až příliš častá. Srdce prostě nedokáže propumpovat všechnu krev, která se na něj valí, část se hromadí před srdeční pumpou a zvyšuje se tak tlak tekutiny a ta vystoupí z cév a začne zaplavovat plíce a později i celé tělo.

Známe v podstatě dva typy. Ten první je takzvaná systolická porucha srdeční funkce, ta je známa už dávno, už v době mého medicínského mládí, tedy v minulém tisíciletí, takže vlastně tisíc let. (Vlastně jsem netušil, že provozuji medicínu už tak dlouho). Při ní utrpěl srdeční sval nějakou ránu, po které se už nedokáže dostatečně stahovat a vypuzovat svůj obsah, tedy krev, do krevního oběhu.

Ta druhá byla odhalena poměrně nedávno, tedy už na prahu nového tisíciletí. Jde o takzvanou diastolickou poruchu srdeční funkce. Srdce není na rozdíl od té první poškozeno nějakým infarktem nebo nedokrvením srdeční stěny, ale věkem se stává prostě tuhším a nedokáže se dostatečně roztáhnout a nasát dost krve, kterou má pak vypudit do tepen. Důvod, proč byl tento typ poměrně dlouho neznámý, je prostý. Postihuje starší lidi převážně nad osmdesát let – a dřív se lidé takového věku prostě nedožívali nebo jen ojediněle.

Prvním, poměrně nenápadným příznakem může být noční močení. Zejména pánové jsou přesvědčeni, že když musí třikrát za noc na záchod, může za to prostata. Ovšem třikrát je právě dvakrát příliš. Důležité je, jak velké jsou vymočené porce. Pokud jsou malé, může se skutečně jednat o zbytnění prostaty, která neumožní úplné vyprázdnění plného močového měchýře a člověk se musí tedy vyprazdňovat častěji. Pokud jsou ovšem porce velké, znamená to, že se močový měchýř vyprázdnit dokázal a že se tedy tvoří příliš mnoho moči. To se může stát, i když člověk večer mnoho nepil. Přes den, když chodí nebo sedí, se totiž přebytečná tekutina hromadí v dolní polovině těla, ale když si večer lehne do postele, dopraví se přebytečná tekutina k srdci, a je vypumpována, proto musí takový člověk močit častěji a více, než by se na poklidný spánek slušelo. Jinak než močí se tělo přebytečné tekutiny zbavit nedokáže.

Pokud se stav zhoršuje, přijde dušnost, nejprve při námaze, později i v klidu. Nejhorší formou je pak plicní otok, který je opravdu životu nebezpečný, protože plíce jsou zality vodou natolik, že nejsou schopny zabezpečit ani základní zásobění těla kyslíkem.

Někdy je ovšem symptomatika srdečního selhávání naprosto diskrétní. Do ambulance dorazil devadesátitříletý děda s tím, že s ním něco není v pořádku. Když jsem se zeptal, co, odpověděl:

„Pane doktore, mě přestalo chutnat kouřit.  Takže to musí být něco hodně vážného.“

Zakazovat kouření muži, který se přes spotřebu dvaceti cigaret denně dožil devadesáti tří let, je samozřejmě hloupost. O to jsem se ani nepokusil. Vzal jsem stížnosti mého pacienta vážně. A měl jsem pravdu. Stařík se doslova topil ve vodě, na plicích měl několikacentimetrové výpotky a v rentgenu otok plic – zkoušejte dýchat pod vodou! Nejde to a očividně si člověk pod vodou nemůže ani zapálit.

Přijali jsme ho a začali léčit diuretiky, tedy léky na odvodnění.  Za dva dny vyčural čtyři litry, jeho tělesná hmotnost klesla o tři kila a byli jsme s naší prací spokojeni. Děda očividně taky. Po vizitě mě zastavil na chodbě.

„Nemohl byste mě už propustit domů, pane doktore? Já si byl na balkóně zakouřit. A už to zase jde.“

Propustil jsem ho. Cílem naší léčby nemusí být prodloužení života ale zlepšení jeho kvality. A toho jsme mou léčbou očividně dosáhli.

Při odvodňování se musí ale dávat pozor na funkci ledvin. Pokud to s odvodněním přeženete, může se tato funkce až nebezpečně zhoršit. Někdy je stezka po hřebeni skutečně úzká a můžete kdykoliv sklouznout na jednu nebo na druhou stranu. Prostě hra na ostří nože.

Paní Pankesegger v Murau dokázala hovořit bez přestání dvacet čtyři hodin. Na pokoji s ní nikdo nevydržel déle než hodinu, takže pokud přišla do nemocnice, musela dostat v rámci ochrany duševního zdraví ostatních pacientů samotku. Jednou ji přivezla záchranka v otoku plic, kdy už jí z úst stříkala voda. Ještě než jsem ji zaintuboval a zavěsil na dýchací mašinu, snažila se mluvit. Nešlo to, což ji nesmírně frustrovalo. Byla modrá a já si myslím, že to nebyla obvyklá cyanóza, ale spíše zlost, že mi nemůže sdělit novinky z města. Když jsme ji dostali z nejhoršího, začala svízel. Byla přesně tím typem, který má buď vodu na plicích, nebo selhání ledvin. S jejími léky na odvodnění jsem tedy musel hrát skutečně velmi náročnou a jemnou hru. Když se mi v telefonu chválila, že je jí tak dobře, že už zpívala ve sprše, okamžitě jsem jí snížil dávky léků. A nejen kvůli ochraně psychiky jejích sousedů.

Na Slovensku jsem na začátku mé lékařské kariéry působil ve vesnici Hranovnica. O několik let později za mnou do nemocnice do ambulance dorazila jedna z mých někdejších pacientek. Byla to místní drbna, ale jinak velmi zdvořilá a v podstatě i milá paní. Měla problém.

Problém číslo jedna byl, že při debatách s ostatními ženštinami z vesnice začínala být dušná a tím pádem s nimi nedokázala držet krok, což ji velmi frustrovalo.

Druhým problémem byl kašel. Stále kašlala. Už dostala od lékaře trojí antibiotika, a přesto to nepomáhalo. Zhistil jsem se po zhruba dvacetiminutové anamnéze, během níž jsem se dozvěděl o všech událostech ve vesnici za poslední tři roky, že neměla nikdy teplotu a že ten kašel je suchý, nic nevykašlává. A navíc ji nejvíc trápí v noci, brzy po usnutí, takže se už okolo půlnoci budí a pak už nemůže pořádně usnout. Zaráželo mě, že se mnou hovořila normální lidskou slovní frekvencí, tedy zhruba třikrát pomaleji, než bylo u ní obvyklé a že se mezi větami musela nadechnout, což dříve nikdy nedělala. Když se přiznala, že musí v noci třikrát na záchod (problémy s prostatou jsem mohl u mé pacientky s klidným svědomím vyloučit) byla diagnóza hotová.

Předepsal jsem jí diuretikum, vymočila se z podoby a přestala kašlat. O dva týdny později se objevila v ambulanci opět. Přivlekla pytel s dvaceti pěti kilogramy brambor. Jako odměnu pro pana doktora, který ji tolik pomohl.

Vzhledem, že ten pytel dovlekla před dveře mé ambulance dlouhou chodbou plnou užaslých pacientů čekajících na ošetření osobně, a to, aniž by se zadýchala, pochopil jsem, že jsem byl úspěšný a že je vyléčená. I tak se člověk může těšit z léčebného úspěchu.

Já jsem se, než jsem pytel odvlekl k autu, zadýchal.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.