Připojení Rakouska k Německu 12. března 1938 je dodnes nezpracovanou kapitolou rakouských ale i evropských dějin. Zda se jednalo opravdu o vůli většiny rakouského národa nebo o násilnou okupaci, o to se přou historici dodnes. Každopádně tehdejší vpád německých armád do Rakouska umožnil Rakušanům po válce postavit se do pozice první oběti nacistické agrese a tím pádem se nemuset za svou vlastní nacistickou minulost kát. Na rozdíl od Německa neprodělalo Rakousko důslednou denacifikaci, z pohrobků NSDAP a zbraní SS mohla dokonce vzniknout strana FPÖ, která se několikrát v poválečné rakouské historii dokonce dostala do vlády.  Paradoxem je, že poprvé vzal tyto pohrobky fašistické ideologie do vlády Bruno Kreisky (sociální demokrat a Žid). Výsledky tohoto nedostatečného zpracování vlastní historie jsou patrné dodnes, kdy strana se silnou vazbou na rakouské nacistické hnutí dokáže být druhou nejsilnější politickou silou v zemi a partnerem vítězné lidové strany v rakouské vládě.

I když tedy uplynulo už osmdesát let, jsou stopy této dávné události v rakouské společnosti ještě stále zřejmé – a ne právě v pozitivním smyslu.

Anschluss 1

Samozřejmě ale i tato historická událost a její následky jako každá jiná vyrůstají z politického kontextu let předcházejících a pokusím se čtenáři tyto souvislosti přiblížit, protože si myslím, že českému publiku nejsou až tak úplně známé. I když právě Anschluss ovlivnil rozhodující měrou i české dějiny, protože připojením Rakouska se dostal Hitler se svými jednotkami k ještě nechráněnému měkkému „bříšku“ Československa, odkud i plánoval rozhodující úder v případě války. Zatímco se na hranicích s Německem už od roku 1936 stavěla těžká opevnění podle vzoru francouzské Maginotovy linie, která měla zadržet případnou německou agresi, s níž se prostě muselo počítat, na jihu u rakouských hranic, odkud bezprostřední nebezpečí nehrozilo, se opevnění ještě nestavěla, a když, tak jen lehká opevnění typu betonových kulometných hnízd, která by útočící německé formace tanků zadržet nemohla.

Rakouská republika, která vznikla 30. října 1918 na troskách císařství, byla bezmocným pahýlem někdejší velmoci, odsouzeným k živoření. Když si člověk představí někdejší Rakousko-Uhersko, je hned zřejmé, že průmysl byl koncentrován v oblastech českých, zemědělství v Uhersku, pobřeží a s ním spojený námořní obchod byl vázán na Terst a Dalmácii. Země byla frustrována ztrátou Jižního Tyrolska, které si jako válečnou kořist urvala Itálie, i článkem 88 Saintgermainské smlouvy který zakazoval spojení Rakouska s Německem – „kromě případu, kdy by tento akt odsouhlasila rada Spojených národů.“ Tuto smlouvu bylo Rakousko přinuceno podepsat 10. září 1919, což znamenalo dodatečnou zátěž válečných reparací. Rakousko samotné, to byly hory s loveckými revíry a nevýnosným horským hospodářstvím a správní centrum celé říše – Vídeň. Teď Vídeň zůstala bez zázemí, které spravovala a které ji živilo, naprosto předimenzovaná. Poněkud to mohlo připomínat dávný osud Prahy, která byla za Karla IV. správním centrem celé Německé římské říše, aby se za Václava IV, stala „pouze“ hlavním městem českého království, což ji uvrhlo do ekonomické krize a následkem byly husitské revoluční nepokoje. Protože nedostatek vždy budí nespokojenost a agresivitu.

Vídni a Rakousku se po první světové válce stalo něco podobného. Ekonomika se bez českého a uherského zázemí zhroutila, zemi dusila hyperinflace, kterou ukončilo až zavedení šilinku jako nové měny. Nicméně to bylo možné jen za cenu velkých zahraničních půjček (4. října 1922 obdrželo Rakousko půjčku ve výši 650 milionů zlatých korun, ovšem za lichvářský úrok 10 procent) a ze zahraničí kontrolované ekonomiky (něco podobného, co po roce 2008 potkalo předlužené Řecko). Mimo jiné to znamenalo okamžité propuštění 85 000 úředníků. Nakonec se podařilo zastabilizovat měnu zavedením šilinku 1. března 1925 (za 10 000 korun byl jeden šilink). Ten dluh ostatně Rakousko splácelo až do roku 1980 !!! –  samozřejmě s přerušením v letech 1938 – 1945. Rakousko se prostě ze své ekonomické mizérie po celých dvacet let své existence nedokázalo vyhrabat a to budilo nespokojenost, zejména u mladé generace a s tím spojené nepokoje. Hospodářská krize dopadla na Rakousko tíž než na jiné státy, bankrot vídeňské banky Credit-Anstalt 11. května 1931 vedl k naprostému kolapsu rakouského hospodářství, výroba poklesla o 39 procent a nezaměstnanost se vyšplhala na neuvěřitelných 38,5 procent. Navíc od požáru justičního paláce v roce 1927, kdy rakouská policie postřílela 68 demonstrantů, panovala nedůvěra v nezávislost justice a ostatních politických nástrojů demokratického státu. Obyvatelé Rakouska se se svým novým státem prostě nedokázali identifikovat, Rakousko bylo „státem, který nikdo nechtěl.“ Od roku 1920 do roku 1931, tedy a do nástupu německých nacistů k moci, se Rakousko snažilo o politické začlenění do Německa, Výmarská německá republika ale tyto snahy stále odmítala. Po nástupu Hitlera k moci se situace obrátila. Německo mělo teď zájem o začlenění německy hovořící země do Velkoněmecké říše (Podle Hitlerova hesla: Ein Volk, ein Reich, ein Führer – čili jeden národ, jedna říše, jeden vůdce), rakouská politická reprezentace ale dostala strach a své snahy o sjednocení s Německem ukončila.

V Rakousku vznikla odnož Hitlerovy NSDAP, která nadále usilovala o připojení k hitlerovskému Německu, neměla ale v Rakousku podstatnou sílu. Tradičně se moc v Rakousku dělila mezi stranu lidovou a sociálně demokratickou. Přičemž na začátku třicátých let vytvářely obě tyto politické síly i své ozbrojené složky sociální demokrati takzvaný „Schutzbund“ lidovci zase „Heimwehr“. Napětí mezi těmito víceméně stejně silnými stranami vyvrcholilo mezi 12. a 16. únorem 1934 do krátké občanské války. Sociální demokrati prohráli, následovaly popravy a hromadná zatýkání, která levicové síly v Rakousku zlomila.

K rozhodujícím politickým změnám došlo v Rakousku ale už v roce 1932, tedy víceméně jako odpověď na převzetí moci nacisty v Německu, v podstatě jako obrana před rozšířením nacistické moci i na rakouské území. Nacistická ideologie byla sice lákavá pro rakouskou mládež – zejména Hitlerovy programy na potlačení nezaměstnanosti, která v Rakousku stále tvořila skoro dvacet procent a postihovala především mladé lidi, byla ale odmítaná klerikální tradiční společností. Hitler totiž dělal ze svého pangermanismu nové náboženství a hlásal odklon od katolické církve, což rakouské politické kruhy dráždilo.

V roce 1932 se zmocnil moci kancléř Engelbert Dolfuss. Pod záminkou ochrany společnosti před nacisty rozpustil parlament (využil procesní chyby, kdy odstoupili předseda i všichni jeho zástupci, aniž by ukončili sezení zákonodárného sboru – takzvané selbstausschaltung – čili samovypnutí parlamentu 4. března 1933) vyřadil Ústavní soud, zakázal sociálně demokratickou i komunistickou, ale i nacistickou stranu (v červnu 1934) a ze strany lidové vytvořil jednotnou „Vlasteneckou frontu“. Vládl prostřednictvím dekretů a hovořil o takzvaném „stavovském státě“ který demokracii odmítal.

  1. května 1934 dal Dolfuss schválit novou nedemokratickou ústavu a v červnu zakázal v Rakousku NSDAP. Tuto vedl Arthur Seyß- Inquart, rodák ze Stonařova (vesnice ležící mezi Telčí a Jihlavou) Odpověď na sebe nedala dlouho čekat. Němečtí nacionalisté se pokusili 25. července 1934 o puč a převzetí moci. To se jim sice nepodařilo, zastřelili ale Dolfusse. Nedokázali ale umírajícího premiéra přinutit, aby vyjmenoval Seyße-Inquarta za svého následníka v úřadu, Dolfuss před svou smrtí určil za svého nástupce ministra spravedlivosti  Kurta Schuschnigga.
Schuschnigg Kurt
Schuschnigg Kurt

Na politickém uspořádání Rakouska se tím nic nezměnilo. Nový premiér vládl stejně jako ten starý prostřednictvím dekretů bez svobodných voleb s podporou jednotné „Vlastenecké fronty“, odpor proti vládě ale rostl a formoval se zejména v zakázané NSDAP. Prakticky ve všech rakouských městech probíhaly protestní pochody německých nacionalistů, které nabývaly na intenzitě, a rakouská policie si netroufala proti nim zasáhnout silou. Mimořádně silné bylo nacionalistické hnutí v Klagenfurtu a v Grazu.  Stačí se probírat seznamy mých pacientů, mezi narozenými v letech 1933 – 1945 se to jen hemží Brunhildami, Kremhildami, Helmtrudami, Siegfriedy či Adolfy. Mladí rodiče dávali při křtění dětí najevo, jak bije jejich srdce. Země byla tedy hospodářsky i politicky nesmírně nestabilní a tlak ze strany fašistického Německa rostl. Rakousko se pokusilo vytvořit spojenectví s Maďarskem a Itálií, ale když Hitler začal vznášet nároky na připojení Rakouska k říši, dali oba spojenci od Rakouska ruce pryč.

Schuschnigg se snažil vyjednávat, což bylo mimořádně obtížné. Hitler považoval každý nesouhlas se svými požadavky za provokaci a hrozil násilím. V lednu 1938 musel být na jeho nátlak odvolán velitel rakouských ozbrojených sil Alfred Janda, protože vypracoval plán obrany Rakouska v případě německé agrese.

  1. února 1938 si Hitler pozval (v podstatě předvolal) do Berchtesgadenu na svůj soukromý statek (Berghof) rakouského předsedu vlády. Požadoval nekompromisně zrušení zákazu politických stran a propuštění vězněných členů rakouské NSDAP. Schuschnigg učinil opět řadu ústupků, přijal do svého kabinetu Seyße- Inquarta, který se stal hned ministrem vnitra a Edmunda Glaise-Horstenaua jako ministra bez portfeje. Ani to ale Hitlera neuspokojilo. Schuschnigg se rozhodl pro jediný krok, který mu podle jeho mínění ještě zbýval. Aby zpochybnil „vůli rakouského lidu“, na kterou se odvolával Hitler, vyhlásil na 13. března 1938 referendum o připojení Rakouska k Německu. Ani Schuschnigg ale nehrál s čistými kartami. Protože věděl, jak obrovskou popularitu a podporu má Hitler u mládeže, zdvihl minimální věk pro účast na referendu na 24 let. To Hitlera rozčílilo do nepříčetnosti. Průzkumy veřejného mínění ukazovaly, že většina Rakušanů se vyjádří proti připojení k Německu. Ve městech, zejména v Grazu, Klagenfurtu či ve Vídni měli příznivci Anschlussu sice převahu (v Linci a v Grazu převzali nacisté moc už koncem února 1938 a vyvěsili z budov hákové kříže), klerikální venkov se ale nacistů děsil a hlasoval by proti. A Rakousko bylo – kromě Vídně – prostě jen venkov.

Hitler pochopil, že musí lidovému hlasování za každou cenu zabránit. 11. března dal rakouské vládě ultimatum – moc měla být předána Rakouské nacionálně socialistické straně. Ministr vnitra Seyß- Inquart provedl politický převrat, rakouský prezident Wilhelm Miklas ho ale odmítl vyjmenovat předsedou vlády. 12. března Schuschnigg kapituloval a rezignoval (ani to ho nezachránilo před pobytem v koncentračních táborech, kde prožil celou válku. Přežil, po válce emigroval do USA a až v roce 1968 se vrátil do rodného Rakouska, kde pak v roce 1977 zemřel.)

  1. března v ranních hodinách překročila německá armáda rakouské hranice. Nesetkala se nikde s ozbrojeným odporem. Ve Vídni pak přivítal Seyß-Inquart pompézní přivítání – zaplatil za své činy životem v norimberském procesu, byl jediným Rakušanem (narozeným na Moravě), který byl v norimberském procesu odsouzen k smrti a popraven.

Anschluss 2

Rakousko přijalo německou okupaci se smíšenými pocity. Ve městech panovalo nadšení (Graz a Klagenfurt vyvěsily na radnicích vlajky s hákovými kříži už 11. března) na venkově panovala skepse. Ve Vídni propukly okamžitě pogromy na Židy, antisemitismus byl v Rakousku nesmírně silný, ostatně i Hitler byl rodilý Rakušan a antisemitismem se nakazil za svého pobytu ve Vídni, když se marně snažil stát se malířem na vídeňské umělecké akademii. Tehdejšího vídeňského starostu Luegera, jenž měl antisemitismus jako hlavní politický program, nazývá ve svém „Mein Kampfu“ svým učitelem, který mu otevřel oči a popisuje, jak stál na chodníku a plakal, když kolem něho projížděl katafalk se zesnulým Luegerem v březnu roku 1910. Hned 12. března 1938 bylo zatčeno 70 000 lidí!!! (ministr vnitra Seyß-Inquart nemarnil ve svém úřadu čas, seznamy byly už připravené.) Vzápětí bylo odebráno volební právo 400 000 lidem (200 000 Židům, 177 000 míšencům a bývalým příslušníkům komunistické a sociálně demokratické strany), aby se nemohli zúčastnit na referendu, které se mělo tentokrát odehrát pod taktovkou německé NSDAP. A skutečně se i 10 dubna 1938 konalo, ovšem hlasovací lístky vhazovali za občany do uren přítomní ordneři a na hlasovacím lístku bylo obrovské „Ano“ zatímco malinké „ne“ v dolní části lístku člověk musel hledat. Za těchto okolností a po důkladné kontrole platnosti odevzdaných lístků oněmi ordnery, hlasovalo 99,08 procent voličů pro připojení Rakouska k Německu.

Anschluss

Že se jednalo o naprostou manipulaci, bylo zřejmé na první pohled a to umožnilo po válce 27. dubna 1945 prozatímní rakouské vládě vyhlásit Anschluss za „null und nichtig“ čili neplatný od samého začátku.

Zahraničí reagovalo na toto frapantní porušení státní suverenity Rakouska vlažně. Britský premiér Chamberlein ho ani neodsoudil, Mussolini, někdejší hlavní spojenec Dolfusse a Schuschnigga prohlásil Anschluss za vnitřní záležitost Německa. Československo, které se muselo cítit bezprostředně ohroženo, ani nemobilizovalo (a vysloužilo si za to Göringovu pochvalu). Celý svět prostě přijal návrat Hitlerovy domoviny do Německé říše (tak to on sám 15. března 1938 na Heldenplatzu ve Vídni nazval) jako „hotovou věc“. Rakušané se stali německými občany, ať se jim to líbilo nebo nelíbilo, což mimo jiné znamenalo i mobilizaci do německé armády, v níž pak statisíce mladých mužů v následujících letech umíralo, aniž se z velké části dokázali s rasovou německou myšlenkou sblížit.

Rakušané byli zvláštní Němci – jako Hitler sám. Na jedné straně zde byl antisemitismus mnohem silnější než v samotném Německu (možná proto se zachránila až třetina rakouských Židů – věděli hned, že musí utéci. Bylo to jako s žábou v nádobě s ohřívanou vodou. Zatímco v Německu se voda zahřívala pomalu, v Rakousku vřela ihned). Mladí muži se hlásili do SS, skoro polovina příslušníků těchto elitních jednotek byli Rakušané. Ovšem na druhé straně byli Rakušáci i ti nejnespolehlivější vojáci Wehrmachtu. Buršenšafty, opora německého nacionalismu (dodnes takové jsou) byly Hitlerem zakázány a proto se dnes vyhlašují za první oběť nacistického režimu – ovšem jejich členové přešli kontinuálně a skoro všichni do NSDAP. Dokonce i vídeňský kardinál Theodor Innitzer podpořil Anschluss a až později pod tlakem Vatikánu své prohlášení relativizoval.

Mezi lety 1938 a 1945 bylo tedy Rakousko jako Ostmark (východní marka) součástí Velkoněmecké říše – a proto je například Rapid Vídeň jediným rakouským fotbalovým klubem, který se stal mistrem Německa. Zuřilo zde stejné pronásledování Židů a politických odpůrců jako v Německu samotném, ovšem rakouský nacismus na venkově měl v sobě cosi švejkovského – lidé chtěli hlavně přežít. Po porážce nacismu bylo Rakousko rozděleno stejně jako Německo do čtyř okupačních zón, stejně jako Berlín byla do čtyř zón rozdělena i Vídeň. Na rozdíl od Německa se ale Nikita Chruščov své okupační zóny v roce 1955 vzdal a umožnil vznik jednotného neutrálního Rakouska (takzvaná státní smlouva 15. května 1955). Jednak si uvědomil, že by ruská okupační zóna v Rakousku nebyla ekonomicky životaschopná a jednak si chtěl uvolnit ruce pro potlačení povstání v Maďarsku.

Rakousko se tedy zbavilo okupačních mocností, nikdy nepřiznalo svou vinu na nacifikaci a na vyvraždění rakouských Židů a mohlo pokračovat ve svém spokojeném – trošku švejkovském životě. Zda se podaří události roku 1938 skutečně někdy objektivně posoudit, to je ve hvězdách.  Spíš ne, pomalu na tuto spornou kapitolou rakouských dějin padá prach zapomnění.

Anschluss 4

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.