Tak za pár dní už tady bude zase  a bude mít dokonce kulaté sedmdesátileté výročí.

Samozřejmě si má generace pamatuje každoroční oslavy vítězného února, jeden z nejslavnějších dnů každý rok, kdy komunistická strana nutila zbytek obyvatelstva, aby s ní slavil převzetí moci v tomto státě. Slavili i ti poražení a těch nebylo málo. Ale museli, takový byl v totalitním systému zvyk a vedoucí úloha komunistické strany byla koneckonců zapsána do ústavy. I to byl výsledek oněch událostí v únorovém týdnu roku 1948.

Letos už budou slavit jen nemnozí, my ostatní můžeme tohoto data vzpomenout. A zamyslet se nad tím, o jaké vítězství tu vlastně šlo.

Z historického hlediska je únor 1948 v Československu opravdu zajímavý fenomén. Československo byla jedinou zemí, kde se komunisté dostali k moci vlastní silou, tedy bez přímé pomoci ruských tanků. Všude jinde to bez nich nešlo. V tom bylo Československo výjimečné a je vlastně dodnes, komunistická strana tradičního – tedy stalinského typu – existuje už jen tady, všude jinde se politici tohoto názvu už dávno rádi vzdali a stali se socialisty, nacionalisty, fašisty nebo jinými – isty, podle potřeby. Protože těm, kdo v té straně byli a kteří s ní slavili v únoru 1948 převzetí moci, šlo vždy jen o jedno – o převzetí moci a vytvoření „nové elity“ či „nové šlechty“ z vlastních řad. Ideologie byla podružná a pouze nástrojem k dosažení cíle. Z naivního snažení prosadit ideu spravedlivé společnosti vyléčil komunisty všech zemí už dávno Stalin a jeho hrůzovláda. Stranická legitimace byla předpokladem pro stoupání po žebříčku moci a výhod, byla předpokladem, aby se člověk stal členem této nové elity (i když i toto bylo vyhrazeno jen nemnohým členům strany, ti ostatní tvořili jen potřebné „křoví.“)

O únorových událostech bylo psáno už mnoho a bude letos opět. O neschopnosti ministrů, kteří nedokázali počítat do čtrnácti, aby jejich demise skutečně mohla vést k pádu vlády a vypsání nových voleb. Ale mohli skutečně ještě něco ovlivnit? A mohli aspoň věřit tomu, že svým vystoupením z vlády něco ovlivnit mohou? Nebyly karty už dávno rozdány a oni měli v rukou ty nejhorší, s nimiž se vyhrát opravdu nedalo? Poslední varianta je podle mého soudu ta správná.

O osudu střední Evropy se rozhodovalo už o celých pět let dříve, v iránském Teheránu, kde se 28.11 – 1.12. 1943 sešli Josef Visarionovič Stalin, Winston Churchill a Franklin Delano Roosewelt, aby se dohodli na společném postupu proti fašistickému Německu. Po ruském vítězství u Kurska v roce 1943 byla válka v podstatě rozhodnuta, německá síla k útoku definitivně zlomena. Jestliže dokázali Němci v roce 1941 útočit na frontě široké 3000 km, v roce 1942 při útoku na Stalingrad stále ještě na frontě o šířce 300km, v roce 1943 už nedokázali z Kurska zvítězit ani na frontě o délce 30 kilometrů. A od této porážky se už na další ofenzívu nezmohli, hospodářská a technická převaha spojenců je stále více tísnila a bylo jasné, že k obratu pod neustálým bombardováním německých zbrojních továren už nemůže dojít.

A Stalin už tehdy ihned vymezil sféru ruských zájmů v Evropě. Jestliže Churchil se snažil prosadit invazi spojenců v Jugoslávii, kde by půdu pro vylodění připravili Titovi partyzáni a odkud by americké, britské a francouzské jednotky mohly postupovat na sever přes Maďarsko, Československo a Rakousko, Stalin se snažil přesvědčit amerického prezidenta, že vylodění je potřebné provést na západě, tedy v Normandii. Měl hned několik pádných argumentů a výhod.

  • Na mapě to vypadlo logičtěji, délka transportu vojáků byla kratší a utajení akce bylo tím pádem snadnější, než kdyby měli přeskupovat obrovské množství lodí a letadel do Středomoří. (I když spojenci už od září 1943 operovali po úspěšném vylodění v Itálii, což byl hlavní Churchillův argument)
  • Politické záměry Winstona Churchila, který se rval o zachování demokracie v poválečné Evropě, Roosewelt prostě nechápal. Vůbec věděl o evropských poměrech dost málo, byl to výsledek mnoholetého amerického izolacionismu.
  • Roosewelt obdivoval Stalina a snil o tom, že by mohl vládnout ve Spojených státech stejným způsobem, jako Stalin v Rusku. Je to něco podobného jako dnes, kdy by se Donald Trump zoufale chtěl podobat Vladimírovi Putinovi, nedaří se mu to ale, protože americký demokratický systém je na to příliš stabilní, než aby se dal proměnit v diktaturu jednoho muže. Rooseweltovi tedy stačil Stalinův slib, že osvobozené země si budou moci svůj politický systém svobodně zvolit a že zde proběhnou svobodné demokratické volby. Stalin nikdy neuvažoval ani na sekundu, že by své sliby měl plnit, byla to jen nedílná část jeho politické taktiky, ostatně komunistická taktika se vždy zakládala na lžích a slibech nesplnitelného.
  • Churchill měl vroubek z první světové války. Tehdy jako lord admirality se pokusil o invazi britských jednotek v Gallipoli v Turecku, aby přinutil spojence Německa Turecko k příměří a odpadu od císařského Německa. Tato invaze dopadla tragicky. Britové v Gallipoli ztratili 50 000 padlých a 130 000 zraněných vojáků a generál Mustafa Kemal Paša, který je tam porazil, svým vítězství položil základy své politické kariéry, na jejímž konci se stal Atatürkem, tedy otcem všech Turků. Churchillovi tedy kdykoliv mohlo být předhozeno, že se při plánech námořní invaze už jednou spálil a že se tedy nevyzná. On sám to dobře věděl, a proto nemohl při prosazování svého plánu jít až po hranici možného.

Výsledkem všech těchto faktorů bylo rozhodnutí o otevření druhé fronty v Normandii, tedy tak daleko na západě, jak to jen šlo. Po Teheránu bylo tedy rozdělení zájmových sfér v Evropě víceméně dáno, toto bylo potvrzeno pak na konferenci na Jaltě a poté v Postupimi. Postupim už jen potvrdila status quo.

Linie styku spojeneckých vojsk byla určena politicky a ne strategicky. Američané byli v Plzni už pátého května a průzkumné jednotky se objevily před Prahou už o den později. V podstatě nestálo nic v cestě tomu, aby Američané osvobodili Prahu a s ní i celé Čechy (Němci by se jim ochotně vzdali a Praha si mohla ušetřit krvavé povstání, jehož jediným cílem bylo zabránit odchodu německých vojsk na jih do amerického zajetí. Jenže generál Patton se zeptal Eisenhowera, zda může jet do Prahy, Eisenhower se zeptal Roosewelta a ten se zeptal Stalina. A Stalin řekl ne. Tím bylo o dalším osudu Československa v podstatě rozhodnuto. Patton si tento telefonát až do smrti vyčítal.

Druhým rozhodujícím faktorem byl prezident Beneš a jeho dosti nepochopitelné jednání během druhé světové války. Je pravda, že po svém exilu do Londýna, to byl právě Sovětský svaz, který uznal českou exilovou vládu za legitimní. Stalin neměl žádné právní námitky k faktu, že Beneš v Československu po Mnichově oficiálně na funkci prezidenta abdikoval, aby se v Londýně opět prezidentem nazýval. Zatímco Britové měli výhrady, Rusům to bylo jedno. A Beneš byl vděčný. Dokázal to svou návštěvou v Moskvě v prosinci 1943 Od té cesty ho nedokázala zadržet ani jeho první mozková příhoda (mělo jich v budoucnosti být ještě hodně). Spojeneckou smlouvou se Stalinem se v podstatě zavázal hrát podle ruských pravidel. Za to mu Stalin dovolil odsun sudetských Němců, vůči kterému měli právníci západních velmocí výhrady. Beneš dostal svou závislost na Moskvě pocítit ihned, když Sověti vstoupili na československé území. V zmanipulovaném referendu ihned odtrhli od Československa Podkarpatskou Ukrajinu a dali tak Benešovi jasně najevo, co se stane, pokud nebude poslouchat.  Ostatně vůdce slovenských komunistů Husák tehdy psal do Moskvy, že nejvroucnějším přáním slovenského obyvatelstva je stát se další svazovou republikou Sovětského svazu. Bez ohledu na příšernosti, jichž se postupující Rudá armáda dopouštěla na východním Slovensku – které nakonec vedly k tomu, že se ofenzíva na několik měsíců zastavila pod Tatrami, protože ztratili podporu místného obyvatelstva.

Jestliže Beneš přistoupil oficiálně v košickém vládním programu na omezení demokracie, nebylo už cesty zpět. Demokracie totiž buď je, nebo není. To je vidět v dnešním Maďarsku, kde takzvaná „neliberální demokracie“ vede zemi do ekonomického úpadku, ostatně „lidové demokracie“ které zaváděli komunisté v dobytých zemích, se také demokracii nepodobaly ani náhodou.

Znáte ten prastarý vtip, jaký je rozdíl mezi demokracií a lidovou demokracií? Asi takový jako mezi aktem a pietním aktem.

Vláda národní jednoty, která vzešla z košického vládního programu a která měla dovést zemi k prvním svobodným volbám, ještě nebyla komunisty dominována, Jejím předsedou se stal sociální demokrat (a vyslanec československé exilové vlády v Moskvě!) Zdeněk Fierlinger, který ovšem ve své straně patřil k levému prokomunistickému křídlu, což dokázal v únoru 1948, kdy se plně postavil za Gottwaldův politický puč.

Beneš souhlasil s omezením počtu politických stran na čtyři v Čechách a na Moravě a na čtyři na Slovensku (přičemž na Slovensku ale hrály podstatnou roli jen dvě z nich – komunistická a demokratická, SSL a SP se vůbec nedostaly do parlamentu). Jen ty se mohly zúčastnit prvních voleb v roce 1946. Beneš se projevil jako politik, ne jako státník. Zákazem agrární strany, která byla vítězem všech předválečných voleb kromě těch prvních v roce 1919, které vyhrála sociální demokracie, doufal, že právě voliče této strany přivábí do své strany „národně socialistické“, která se měla stát novým politickým lídrem. Nestalo se. Volby v roce 1946 vyhráli komunisté se čtyřiceti procenty hlasů, Benešova CSNS se dostala na druhé místo s 24 procenty, lidovci dosáhli 20 procent a sociální demokraté šestnácti. (Nepomohly ani volební slogany jako „kdo je dutý jako bedna, volí kandidátku číslo jedna – jedničku měli komunisté). Pro srovnání v Maďarsku získala komunistická strana Matyáše Rákosiho v listopadu 1945 pouhých 17 procent hlasů. Maďarům to stejně nepomohlo, maršál Vorošilov, který tehdy o maďarské politice rozhodoval, prosadil koaliční vládu (i když strana malorolníků dosáhla 60 procent hlasů a byla schopna vládnout sama) přičemž ministerstvo vnitra dostali samozřejmě komunisté (Lászlo Rajk).

Politická i kulturní scéna v předválečném Československu byla vždycky velmi nakloněna doleva. Vezměme si jen „Osvobozené divadlo“ a zdaleka nebylo samo. Touha po sociální spravedlnosti byla velmi silná a hnala po celou dobu první republiky davy voličů ke komunistům. Po válce pod vlivem osvobození komunistickým Sovětským svazem komunistický vliv dále zesílil a to vedlo k jejich volebnímu vítězství. V žádné jiné zemi to komunisté nedokázali, v Maďarsku získali okolo 17 procent hlasů, v Rakousku čtyři, v Polsku byla prosovětská vláda dosazena jednoduše ruskými tanky a ta exilová demokratická musela zůstat v Londýně.

Beneš utrpěl ve volbách 1946 bolestivou politickou porážku, z níž se už neměl vzpamatovat. Už i proto, že jeho zdravotní stav se rapidně zhoršoval a oslaboval jeho schopnost jednat. Beneš byl možná dobrým úředníkem a svým způsobem schopným politikem, nikdy ale nebyl státníkem jak jeho předchůdce T.G. Masaryk. Nešlo mu o budování státu, ale vlastní moci a moci jeho politické strany. To nebyl program, s kterým mohl být tváří v tvář prokomunistickému poválečnému nadšení úspěšný.

Nicméně podle košického vládního programu měly účast ve vládě zajištěny všechny politické strany, které se dostaly do parlamentu, tím pádem neměli komunisté ve vládě většinu. Z dvaceti šesti ministrů jich měli devět (ovšem o ministrovi obrany Svobodovi si cvrlikali i vrabci na střeše, že je tajný komunista). V nové vládě si komunisté zajistili všechna důležitá, tedy silová ministerstva. Ministerstvo obrany měl Ludvík Svoboda, ministrem vnitra byl Václav Nosek, ministrem financí Jaromír Dolanský, ministrem informací Václav Kopecký a získali pro sebe i ministerstvo zemědělství (Slovák Július Ďuriš). To byla dvousečná zbraň. Na jedné straně mohli rozdělování majetku po odsunutých sudetských Němcích prezentovat jako komunistické milodary, které měly zabezpečit hlasy pro další volby, ale nevyhnuli se tím ani zodpovědnosti za katastrofální zemědělské výsledky roku 1947, kdy zemi postihlo hrozné sucho a nedostatku potravin nedokázaly zabránit ani dodávky sovětského obilí.

Že bylo o osudu Československa už dávno rozhodnuto, se ukázalo poprvé naprosto jasně v červenci 1947, kdy se rozhodovalo o přijetí Marschallova plánu na obnovu válkou zničené Evropy. USA tehdy formou daru či půjček napumpovaly do Evropy 13 miliard dolarů (dnes odpovídající v kupní síle zhruba 130 miliardám). Tento plán pomoci byl představen v Harvardu 5. června 1947. 7. července 1947 přijala československá vláda JEDNOMYSLNĚ, tedy i hlasy komunistických ministrů včetně Klementa Gottwalda pozvání na přípravnou konferenci, která se měla konat v Paříži. Hned vzápětí přišlo předvolání do Moskvy. Devátého července odjela vládní delegace vedená Klementem Gottwaldem do Moskvy, kde jim Stalin jasně řekl, že :„Pokud Československo neodvolá do 10. července 16:00 svůj souhlas s Marschallovým plánem, bude to mít vážné důsledky pro vztahy mezi oběma zeměmi.“ V podstatě to nebylo nic jiného, než hrozba vojenskou invazí. Jestliže si ještě do tohoto okamžiku někdo myslel, že Československo bude moci provozovat určitou samostatnou politiku, musel teď definitivně vystřízlivět. Známý je výrok ministra zahraničí Jana Masaryka: „Do Moskvy jsem jel jako československý ministr a vrátil jsem se jako Stalinův pacholek.“ O to víc musí překvapit, že se právě Jan Masaryk odmítl přidat k demisi nekomunistických ministrů v únoru 1948.

Od července 1947 měli komunisté jasno ve dvou věcech.

  • Že se jim nepodaří dosáhnout zlepšení životní úrovně a tím získat souhlas obyvatelstva se svým programem a vyhrát příští volby. Neúroda, problémy v znárodněných podnicích, které neodkázaly udržovat úroveň své výroby z doby před zestátněním a odmítnutí americké pomoci signalizovaly jasně zhoršení životní úrovně a tím i propad popularity komunistické strany. Proto se začali cíleně připravovat na nelegální ozbrojené převzetí moci, aby dalším volbám mohli zabránit.
  • Že se musí plně podrobit Moskvě ve všech směrech a stát se jejím satelitem, zato ale mohou počítat s neomezenou pomocí, ať už politickou nebo i vojenskou. To jim uvolňovalo ruce pro jednání do dalších měsíců.

Situaci jim usnadňovalo, že demokratické opozici naprosto chyběl vůdce. Předseda CSNS Zenkl měl možná potenciál na tuto úlohu, jeho strana byla ale stranou Benešovou, ve které chtěl prezident udržovat svou dominantní úlohu. Nebyl ale už ze zdravotních důvodů schopen tuto funkci skutečně vykonávat. I onoho osudného 10. července, kdy se rozhodovalo o přijetí Marschallova plánu, byl po jedné z dalších svých mozkových příhod v bezvědomí a jeho souhlas oznámil na jednání vlády tajemník ministerstva zahraničí a člen komunistické strany Vladimír Clementis.

Všechny tyto okolnosti včetně politického rozmístění ministerstev a stále ještě levicově euforické nálady obyvatelstva dávaly na vědomí, že se schyluje k závěrečnému politickému zápasu a bylo v podstatě dopředu jasné, jak tento zápas dopadne. Zejména, když se západní Evropa a vítězné mocnosti zabývaly samy sebou a v žádném případě nebyly ochotny riskovat válku zásahem do sovětské mocenské sféry.

Mocenské tanečky začaly už koncem roku 1947. Sociálním demokratům se podařilo odstranit z vlády prokomunistického Zdeňka Fierlingera a nahradit ho Františkem Tymešem. Současně odstoupil z postu minstra průmyslu předseda strany Bohumil Laušman a byl nahrazen jedinou ženou ve vládě Ludmilou Jankovcovou. Komunisté odpověděli výměnou ministra zahraničního obchodu Antonína Zmrhala za Gottwaldova zetě a jeho pravou ruku Alexeje Čepičku, pozdějšího nechvalně známého ministra obrany.

Od prosince začal ministr vnitra Nosek vyměňovat policejní velitele a nahrazoval je komunisty nebo komunistické straně loajálními úředníky. Sbor národní bezpečnosti (SNB) se díky Noskovi dostal plně pod komunistickou kontrolu a tajná „Státní bezpečnost“ byla prakticky čistě komunistická. Právě v únoru 1948 se cítili komunisté být už dostatečně silní, aby provedli státní převrat a převzali absolutní moc v zemi. Poslední kapkou a cílenou provokací bylo odvolání osmi nekomunistických velitelů SNB v Praze, právě tento krok vedl k demisi ministrů vlády a k únorovému puči, který už měli komunisté plně pod kontrolou. Ministři, kteří podali demisi, si tímto krokem chtěli vynutit odvolání vlády a vypsání nových voleb ještě než se komunisti zmocní všech mocenských pák v zemi. Chtěli porazit komunisty demokratickými prostředky, jimiž ale komunistické hnutí opovrhovalo. Prezident Beneš projevil zase jednou slabost, demisi dvanácti ministrů přijal a nechal Gottwalda vyjmenovat na jejich místo své loutky.

Volby roku 1948 proběhly sice podle časového plánu 30.května 1948 ale už s jednotnou kandidátkou, kterou mohli lidé buď potvrdit nebo odmítnout vhozením tzv. Bílých lístků – lidově se jim říkalo „šráky“ protože na nich byl šikmý kříž připomínající šle čili kšandy nebo prostě lidově šráky. Jednotná kandidátka získala podporu 86,60 procent voličů a tím byla potvrzena absolutní moc komunistické strany nad československou společností. Mocenské poměry zacementovala pak definitivně Ústava 9. května z roku 1948. Prezident Beneš ji odmítl podepsat a – konečně – abdikoval, to ale na změně mocenských poměrů nemohlo nic změnit.

Rozhodnuto bylo už ale dávno. Faktory vítězství komunistů byly dány.

  • Milion členů komunistické strany bylo ochotno zmocnit se moci i násilím i za cenu občanské války. Opozici toto odhodlání chybělo, spoléhala se na demokratické nástroje, které v té době nemohly fungovat.
  • Zatímco komunisté měli odhodlaného a (všeho) schopného vůdce Klementa Gottwalda, projevil vůdce opozice Eduard Beneš až neočekávanou slabost, danou do značné míry i jeho zdravotním stavem.
  • Zatímco se západní velmoci nehodlaly v mocenských bojích ve střední Evropě angažovat, Sověti byli ochotni jít až do krajnosti a v nutném případě podpořit komunistický puč i ozbrojenou invazí.
  • Obyvatelstvo bylo sice už méně prokomunisticky a prosovětsky nadšené jako v roce 1945, ale ještě stále dostatečně, aby podpořilo komunistický puč nebo aspoň aby se mu ve své podstatné části nepostavilo na odpor.
  • Neschopnost demokratické opozice demoralizované nepoužitelným prezidentem Benešem byla ve skutečnosti jen detailem, který komunistům pomohl převzít moc bez krveprolévání, nebyl ale rozhodující faktorem. Ať už to byly nedostatky v matematice, kdy se ministři podávající demisi nedokázali dopočítat k magickému číslu 14 (tolik by jich muselo být, aby způsobili pád vlády), nebo osobní selhání Jana Masaryka, které o několik dní později zaplatil životem (zda spáchal – mučen výčitkami svědomí, že pomohl komunistům k moci – sebevraždu, či zda se ho zbavila státní bezpečnost vraždou, zůstane zřejmě už navždy nezodpovězenou otázkou)

„Vítěznému“ únoru se v podstatě nedalo zabránit a měl na dalších čtyřicet let určit směřování naší společnosti. Do směru, z něhož se česká společnost dodnes ještě zcela nevzpamatovala – jak ukázala nejnověji prezidentská volba Miloše Zemana v lednu 2018 – tedy sedmdesát let po komunistickém vítězství. Únor 1948 tedy stále není jen minulostí, proto je třeba se jím i nadále zabývat

2 comments on “Pro koho byl vítězný únor opravdu vítězný?”

  1. Vážený pane Poláchu,děkuji Vám za perfektní popis faktů v naší minulosti a časovém sledu.Přesně takto bych to rád četl v novinách v čechách.Právě teď v ‘unoru.A dětem bych to dal jako povinou četbu. Jsem zvědav jak zareaguje tisk v čechách.
    S přáním krásného dne Štarha Frant.

    • Vážený pane Štarha!
      Děkuji za váš komentář a jestli můžu požádat, tak ho přepošlete i svým známým a přátelům. MOžná bude dobře, když si ho přečte co nejvíc lidí, ještě než ty události začnou parlamentní listy apod. deformovat podle cizích představ.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.