Komunismus a fašismus, nesmiřitelní nepřátelé nebo sourozenci?

 

Kdysi stáli nesmiřitelně proti sobě, právě srážka těchto obou totalitních systémů v době druhé světové války rozhodla o dalším směřování našeho kontinentu.

Adolf Hitler vedl hlavní útok při boji o moc v Německu právě proti komunistické straně a jako první ji po uchopení moci zakázal, komunisté skončili na popravištích a v koncentračních táborech.  Právě tak Rusko, jako následnický stát komunistického Sovětského Svazu se stále vyhlašuje za hlavního ochránce před fašismem a vítězství nad ním slaví každý rok 8. května na Rudém náměstí.

Jenže…

Například prezident Miloš Zeman dokáže vycházet stejně dobře s ruským režimem, který má všechny rysy fašismu jako s Čínou, která stále zůstává v krunýři komunistického systému. A ostatně Stalin si s Hitlerem taky dobře rozuměli, podepsali přece smlouvu o rozdělení zájmových sfér v Evropě, takzvaný pakt Ribbentrop-Molotov, který by zřejmě i fungoval, kdyby Hitler nevycházel při svém učení z rasové teorie. Kdo četl jeho „Mein Kampf“, ví, že se právě všechno točí okolo rasové nadřazenosti Germánů a proto byl pro něj tento pakt jen vějičkou, na niž mu Stalin skočil.

Mám trochu problém s označením levice a pravice, podle něhož je komunismus na samém levém okraji politického spektra a symbolem takzvané „selbstlose“ (bohužel jsem nenašel adekvátní české slovo pro tento termín, doslovný překlad „nesobecká“ se prostě nehodí) společnosti, zatímco fašismus na jeho pravém okraji a má symbolizovat egoistickou složku našeho společenského uspořádání. Je tomu skutečně tak? Jak komunismus, tak fašismus chtěli budovat „socialistickou“ společnost. Hitlerova strana se přece jmenovala Národně socialistická.

A lidé nemají velký problém přecházet z jednoho tohoto politického systému do druhého. Natolik jsou si duševně spřízněné. Příklady jsou nespočetné – Mussolini byl až do roku 1919 komunista, než se rozhodl, že je jednodušší zavést diktaturu v jedné zemi než na celém světě. Slovenští gardisté vstupovali po druhé světové válce hromadně do komunistické strany a v NDR angažovali komunističtí vládci do svých tajných služeb bývalé pracovníky gestapa. Když padl komunismus v roce 1989 na Slovensku, vraceli se skoro všichni vlivní komunisté o tři roky zpět v Mečiarově nacionalistické straně. Stačilo převléct kabát a mohli se chovat stejně jako předtím. Ostatně i jeden z mých příbuzných, kdysi přesvědčený komunista, prodělal pod vlivem internetových stránek, jako jsou Parlamentní listy či Aeronet pomalý ale nezvratný obrat k fašismu. Teď je jeho zaníceným hlasatelem. Právě v postkomunistických zemích bují pravicový radikalismus, ať je to AfD ve Východním Německu, Okamura v Česku či Jobbik v Maďarsku. Proč tomu tak je?

Oba politické systémy jsou si v mnohém velmi podobné. Pohrdají demokracií jako slabým způsobem vlády, požadují zavedení diktatury. Jejich vzájemné nepřátelství se dá najít spíš v tom, že spolu bojují při cestě za mocí o stejnou skupinu voličů – manipulovatelnou a přístupnou násilí. Tito lidé věří, že vlastní agresivitou dosáhnou víc než v zákony řízené demokratické společnosti. V předválečném Německu to byli právě komunisté, kteří se dokázali jako jediní postavit jednotkám SA, protože měli stejný sklon k násilí jako nacisté, jen byli slabší a proto nakonec prohráli. Soudím, že hlavní důvod nenávisti mezi těmito dvěma politickými směry není ani ideologický rozpor, ale konkurenční boj a o stejnou skupinu obyvatelstva.

Komunismus je momentálně na ústupu, ze své ideologické porážky na konci osmdesátých let se v podstatě nevzpamatoval, přežívá jen v modifikované formě (bez plánovaného hospodářství, které bylo jedním z jeho základních postulátů) v Číně a živoří ve své původní formě v Severní Koreji. I v Česku už komunisté padli pod deset procent voličů – jejich voliči odešli, kam? No přece k Okamurovi a jeho fašistickému Úsvitu přímé demokracie. Ideologický přestup není žádným problémem – vzdát se proletářského internacionalismu ve prospěch nacionalismu opravdu nebolí a nepřítel je hned konkrétnější a dosažitelnější.

Jsou to někdy přímo šokující obrazy. Ve Spielfeldu na hranici se Slovinskem v hospodě, kde se setkávají motorkáři Harley Davidson, ale i příznivci FPÖ, tedy strany, která se odvolává stále na tradicí buršenšaftů a velebí (většinou skrytě někdy ale i veřejně) Hitlerovu třetí říši, visí velký obraz Vladimíra Putina. Hitlera si tam pověsit nemůžou, je to trestné, proto si našli náhradu. V Buršenšaftu Germania ve Wiener Neustadtu, zpívají „přidejte plyn, staří Germáni, zvládneme ještě sedmý milion,“ což je narážka na šest milionů zavražděných Židů během Holocaustu. Prezident Zeman pak podpořil v rakouské prezidentské volbě kandidáta Hofera, který je také členem jednoho takového spolku.

A FPÖ, stejně jako maďarský Jobbik, německá AfD, či český Okamura, nehovoříc o Front nationale Marie Le Pen, mají přímou vazbu na Moskvu, ideologickou ale většinou i finanční (Front nationle, Jobbik). Jinými slovy Putin je pro ně nový Hitler.

Samozřejmě, že se něco takového v Rusku nesmí říct ani šeptem. Putin si je velmi dobře vědom, že toto slovo nesmí vyslovit, i kdyby hned okopíroval systém NSDAP. To je dáno tradicí, kdy se Rusové vidí jako vítězi nad fašismem, ačkoliv se mezitím pod vlivem svého prezidenta z velké části sami fašisty stali. Jednalo se vlastně o vítězství nad Německem spíš než nad fašistickým systémem, jenže to by byla příliš nebezpečná hra se slovy, kterou by Putinovi voliči nepochopili.

Fašismus se stal mnohem úspěšnější než komunismus. Je to zřejmě proto, že lidé potřebují konkrétní tvář nepřítele. Mezinárodní kapitál, proti kterému chce bojovat komunismus, je příliš abstraktní, zbohatlíci z Wall Street, Londýna či Frankfurtu sedí někde na Kajmanských ostrovech nebo v Jižní Africe, jsou dnes v podstatě nedostižitelní, to dává lidské mase pocit bezmocnosti. Pokud dnes existují levicoví extrémisté, nejsou to komunisté, ale anarchisti, kteří jsou prostě proto všemu, ale hlavně si chtějí zažít aspoň na chvíli opojení z násilí, jako minulého roku v Hamburku. Fašisté nabízejí konkrétní tváře, které může jejich volič nenávidět. Podle potřeby to mohou být Židé, Arabi, Afgánci, či Ukrajinci nebo i konkrétní osoba, jako například v Maďarsku americký miliardář Sörös. Lidé potřebují pro svou nenávist konkrétní cíl.

Fašismus objevil sílu internetu. Ten poskytl všem populistům a demagogům neomezené možnosti lhát a šířit falešné nebo modifikované zprávy – tzv „fake news“ nebo hoaxy anebo, jak je nazývá americký prezident „alternativ facts“. Na rozdíl od televizí a novin, které musí své zprávy ověřovat, aby se nedostaly do konfliktu se zákonem, na internetu je možné beztrestně všechno. Původce zprávy může být sotva někdy vypátrán, webové stránky šířící falešné informace a nenávist jsou většinou anonymní. (Sídlo  Aeronetu se nachází někde na neexistující adrese v Holandsku). Samozřejmě že se diktatury internetu nebojí, dokážou ho cenzurovat, zakazovat, v Turecku byla dokonce zakázána i Wikipedie, aby se lidé nedostali k jiným informacím, než jim servíroval jejich prezident Erdogan. Falešné zprávy mají tedy účinek jen v demokratické společnosti, kde je svoboda projevu, někdy dovedená ad absurdum.

Ruský prezident tuto šanci bleskově pochopil, všechna čest. Ostatně se jedná o zkušeného důstojníka KGB, který zná velmi dobře mentalitu obyvatelstva někdejšího socialistického tábora. Ví, že stačí označit zprávy oficiální televize a novin za „fake news“ a jeho alternativní fakta se stanou pravdou. Nedůvěra k oficiálním informačním zdrojům je v generaci, která vyrůstala v čase totality hluboce zakořeněná, téměř geneticky daná. Rusové rychle využili této nové možnosti, aby začali ovlivňovat volby všude na světě. Pomohli k vítězství Trumpovi, nakolik jim to pomohlo, je otázka, politický systém v USA tím změnit nemohli. Pomohli vydatně šířením lživých zpráv v předvolební kampani k vítězství Miloši Zemanovi, selhali jen ve Francii. Tam Putin vsadil na špatnou kartu, udělat z Macrona homosexuála nebyl dobrý nápad. Samozřejmě v Rusku by to pro každého politika znamenalo politickou smrt, ve Francii je to ovšem každému dokonale jedno. Mentalitu někdejšího „svobodného západu“ ještě ruská špionáž tak dobře nechápe, ale určitě se bude rychle učit. Všechny tyto zásahy do volebních kampaní mají jen jeden cíl – oslabit Evropskou Unii, prosadit všude euroskeptické politiky, protože rozpadem EU se okamžitě výrazně posílí ruský vliv na kontinentě – Rusko stále ještě nestrávilo ztrátu svých středoevropských „gubernií“.   A natahuje po nich opět ruku. V Maďarsku byl Vladimír Putin během posledních dvou let na třech státních návštěvách.

Totalitní tendence ve společnosti sílí adekvátně k zvětšujícímu se odstupu od hrůz druhé světové války a vymírání posledních pamětníků. Nastupuje syndrom třetí generace. Ta první, která hrůzy války zažila na vlastní kůži, se střeží, aby se něco podobného zopakovalo, ta druhá, která zná ty příšernosti z vyprávění rodičů, si ještě dává pozor. Ta třetí, která o tom jen četla nebo ani to ne, se už nebojí a směřuje k podobné katastrofě. Lidé si přestávají vážit vymožeností demokracie, hlavně té největší a to byl trvalý mír. Vyčítají jí těžkopádnost a neefektivnost a chtějí ji za to odstranit. Je to něco jako kdybyste obličej, ve kterém se vám nelíbí znaménko na nose, polili kyselinou.

Čím se moderní strany, toužící po převzetí totální moci vyznačují.

  • Hlásáním „přímé demokracie“. Zastupitelská demokracie je příliš stabilní. Lidovým hlasováním se dá cílů dosáhnout mnohem snadněji, zejména pokud se zmocníte kontroly nad sdělovacími prostředky. Úspěšným v tomto směru je zejména Viktor Orbán v Maďarsku, Erdogan v Turecku a Vladimír Putin v Rusku. Mají sdělovací prostředky už bez výjimky pod kontrolou, lidé prakticky nemají šanci dozvědět se alternativní zprávy k tomu, co jim servíruje vládní propaganda. Proč je Orbán stále ještě se svou stranou v bruselském parlamentu součástí frakce lidových pravicových stran, nikdo moc nechápe, má mnohem blíže k frakci pravicových extremistů.
  • Kontrola sdělovacích prostředků. Většinou přijetím příslušných zákonů, které svobodné šíření informací znemožní nebo ztíží, například daňovými zákony. Ale i konkrétními zásahy policie a zatýkáním, většinou pod záminkou terorismu nebo ekonomických prohřešků.
  • Kontrola justice a bezpečnostních složek. Soudci se musí dostat do závislosti na vládě, aby rozhodovali podle politických instrukcí. Poslední takový příklad je Polsko, v Maďarsku je tento stav ale už dlouho, zde se ho podařilo zavést téměř nepozorovaně.
  • Vláda jedné strany. Dnes už prakticky není možné jiné strany zakázat, jako to kdysi udělal Hitler v Německu nebo Tiso na Slovensku. Je možné je ale umlčet a udělat je neviditelnými. Už název Putinovy strany „Jednotné Rusko“ hodně napovídá o programu.

Problém totalitních systémů je v tom, že potlačují jakoukoliv iniciativu, ve všem se čeká na rozkaz vůdce. To vede neodvratně k ekonomické stagnaci. Maďarsko má nejhorší ekonomické výsledky ze všech středoevropských zemí, nejnižší HDP, nejnižší reálné příjmy. Zemi opustily statisíce kvalifikovaných mladých lidí, kteří v Orbánově „neliberální demokracii“ nevidí možnost vlastního rozvoje a uplatnění. Počet obyvatelstva Maďarska klesl za posledních patnáct let z 10,3 milionu na 9,8 milionu. A hlavně- chybí mozky. V Turecku už není možné sehnat na odbornou práci člověka s odpovídající kvalifikací, obří projekty, jako stavba druhého Bosporu, nemůžou ekonomiku země zachránit. Podobné je to i v Rusku, nejčastějšími žadateli o americký azyl byli v posledním desetiletí Rusové.

Protože systém nefunguje ekonomicky, potřebují diktátoři nutně nepřátele, proti kterým mohou „své“ lidi bránit. Uprchlíci ze Sýrie a Afgánistánu přišli jako na zavolanou, nevydrží ale věčně – už je jich málo – ostatně v Česku nejsou žádní. Takže je třeba najít náhradu. Například George Söröse.  A když je úplně nejhůř, pak je třeba vést válku. Na východní Ukrajině nebo v Sýrii. Erdogan začal svou agresi proti Kurdům jen z jednoho důvodu. Potřebuje prodloužit výjimečný stav a odvést pozornost od stagnující ekonomiky. Volání po tom, že Turecko musí začít stavět vlastní auta, moc nepomůže. Kde sehnat investora a kde sehnat kvalifikované pracovníky?

Současná situace nevypadá dobře, zlobiví chlapci se rozmnožili, kamarádí se mezi sebou a tvoří gangy. Demokratické státy se dostávají jednoznačně do defenzivy.  Ale v roce 1941 to nebylo jinak. Posledním ostrůvkem demokracie byla tehdy Velká Británie a nikdo jí nedával naději na přežití. Ale přesto přečkala a nakonec i zvítězila. Diktatury totiž nevydrží do nekonečna. Jak říkával můj otec, „na bodácích se nedá sedět věčně.“

V tom je moje naděje.

1 comment

  1. František Štarha 2.2.2018 at 20.01 Reply

    Vážený pane Poláchu .Zdá se mi ,že pohled na situaci dneška i minulosti zcela oběktivně vystihne matematika.Popsal jste to pěkně popořádku. Měl by to pochopit snad každý člověk,který se na chvíli pěkně v klidu zamyslí co životě zažily jeho rodiče,prarodiče a co zažil sám.
    fašismus= diktatura státu
    nacismus=diktatura krve
    komunismus=diktatura státu(jak se Karel Havlíček mýlil,když psal že tato demagogie nemůže být vedoucí silou ve společnosti)
    Lidé jsou snad nepoučitelní a naletí na něco snadného, rychlého,bezpracného.
    VŽDY to pak dopadne tragicky.Všechny tyto zlořády mají za sebou spoustu mrtvých.A to bez rozdílu hranic.
    Kakže přátelé voliči skočí na voňavé buřtíky,koblížy a je zaděláno na průser.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *