Přiznám se, že jsem se původně k tomuto tématu vůbec nechtěl vyjadřovat. Říkal jsem si, netýká se tě to, tak mlč. Jenže, když jsem se přistihl, jak netrpělivě čekám na výsledky prvního kola prezidentských voleb v České republice, pochopil jsem, že se mě to přece jen nějak týká. Prostě tu závislost na své domovině nesetřesete a samozřejmě přejete zemi, ve které jste se narodili a kde jste studovali a prožili své mládí, čili ta nejkrásnější léta, to nejlepší.

A samozřejmě, nemám chuť znova vysvětlovat mým rakouským přátelům, jak mohli Češi zvolit toho pijana a do sebe zahleděného narcise svým prezidentem. Přiznám se, že mě to před pěti lety dost unavovalo. Podruhé se mi do toho už nechce – i když si myslím, že tentokrát by se mě nikdo už asi ani neptal. Lidé si zvyknou na ledacos, samotné Rakousko uniklo modrohnědě zbarvenému prezidentovi jen o chloupek.

Proč jsem se držel zpět, je fakt, že pana Drahoše prostě neznám. U knížete Schwarzenberka to bylo něco jiného. Jednak jsem znal jeho život dost podrobně – možná i z jiného úhlu, než byl znám v Česku a navíc jsem znal prakticky celou jeho rodinu i osobně – koneckonců byli mnozí z jeho rodinných příslušníků mými pacienty. Nedokážu tedy posoudit, jaký prezident by pan Drahoš byl, vystupuje sice velmi příjemně, umí dobře anglicky, má za sebou ctihodnou kariéru v Akademii věd a s tím spojenou vedoucí funkci, v politice je ale novou osobou, kterou nikdo nezná a tedy ani nedokáže dobře odhadnout. Tedy podobný fenomén jako slovenský prezident Andrej Kiska. Slušný člověk, který se ale v politické džungli nedokázal prosadit a byl šelmami politického života odsouzen k mlčení a nenápadnosti. Protože politika je pro slušného člověk minové pole a ty miny mu do cesty budou klást skoro všichni. A budou se ho snažit umlčet, jako se to na Slovensku podařilo premiérovi Ficovi,

Samotný fakt, že se Miloš Zeman navzdory svému zdravotnímu stavu rozhodl znovu kandidovat na prezidenta, svědčí o ztrátě kontaktu s realitou a maximální zamilovanosti do sebe sama. Netušil jsem, že někdo dokáže v narcismu překonat Václava Klause, ale Miloš Zeman to očividně dokázal. Všechna čest. Zhruba zde ale můj obdiv končí.

Snad ještě k jeho tělesné odolnosti. Když byl zvolen poprvé a tehdy už trpěl na gangrénu palce, nedával jsem mu naději, že by mohl přežít celé své volební období. Zejména při jeho životním stylu. Statisticky viděno, má diabetik, který už má gangrény na končetinách, životní očekávání zhruba dva roky. Ale zapomeňte na statistiky, každý člověk je individuum a Zeman očividně jedno takové je. Takové, které na statistiky kašle, a nejen na ně. Že ale jen pohled na jeho zubožený celkový vzhled nepřiměje voliče k přemýšlení, mě zaráží. I když se zdá, že to přece jen určitou roli hrálo.

Během svého úřadu napáchal Zeman hodně zla, naštěstí neměly jeho kroky praktický dopad na postavení České republiky na mezinárodním poli. Zeman je jakýsi malý Trump, tedy vlastně Trumpíček, velmi rád provokuje a zastává jiný názor, než je ten etablovaný a všeobecně uznávaný. Není to proto, že by tyto politické názory zastával, ale získává si tím pozornost veřejnosti. A o tu mu vždy šlo. Už disidenti před rokem 1989 se mu vyhýbali a snažili se, aby se nedozvěděl o jejich setkáních. Ne proto, že by se báli, že by je udal u StB, ale protože zničil pokaždé zábavu. Zajímavý a vtipný směl být jen on, kdo si v jeho přítomnosti dovolil sklidit úspěch, stal se okamžitě terčem jeho útoků.

Možná proto se obrátil na Východ v čase, když všichni hleděli na Západ. Svou podporou ruské a čínské politiky byl zase jednou „jiný než ostatní“ a psali o něm i v západních novinách. Možná mu šlo opravdu jen o to. Ale je možné, že se zde objevil i jeho někdejší komunistický sentiment, v mládí byli všichni tehdejší komunisté vychováváni k lásce k Sovětskému svazu a z dětské výchovy zůstane vždy leccos viset (viz pan Petránek). Zeman se očividně totalitních režimů nebojí, s demokracií se nikdy tak úplně nespřátelil.

Už proto, že s demokracií souvisí i svoboda tisku. Novináři jsou stejně nenáviděný nepřítel pro Zemana jako pro Trumpa (Putin je už zlomil a přinutil k poslušnosti a stal se tak vzorem pro všechny své následníky – nejblíže se mu v této věci dokázal přiblížit Erdogan). Novináři mají tu zlou vlastnost, že nejsou poslušní a interpretují, co slyší, a ne vždy tak, aby se to vládcům líbilo. Nezávislý žurnalismus je jedním z pilířů demokracie, Zeman vsadil na jemu oddanou Primu a na internet (který před první volbou ignoroval). Internet je totiž zdroj „nefiltrovaných informací“ tedy „fake news“ je v něm rovnocenné s „true news“, rozhoduje v podstatě jen, která z těch zpráv je nakliknuta častěji. A lži jsou většinou zajímavější, překvapivější a tím pádem i častěji aktivovanými zprávami než zprávy pravdivé. Novinář si nemůže dovolit vypustit úplnou kachnu, protože by ho to mohlo stát zaměstnání, na internet se ale dá napsat bez jakéhokoliv nebezpečí pro pisatele prakticky úplně všechno.

Internet s sebou přinesl nespoutaný „dirty campagning“ a na ten se budeme muset i v příštích dvou týdnech připravit. Ostatně už začal. Při posledních rakouských parlamentních volbách byly strany překvapeny touto zbraní, je nová a ještě nevyzkoušená, byla ale použita v takové míře, že uvažují o zavedení zákona proti této činnosti, jen nikdo nemá ani tušení, jak by takový zákon měl vypadat. Na internetu se dá lhát a vypouštět zavádějící a falešné informace bez jakéhokoliv omezení, a jeho vliv na výsledky voleb jsou nezanedbatelné – nejbizardnějším příkladem je právě volba Trumpa v USA, kde právě asociální „sociální média“ rozhodla z velké části o výsledku voleb.

Zeman se velmi angažoval, aby zmírnil napětí mezi Ruskem a Evropou. Proč to nevyšlo, leželo ve faktu, že byl příliš okatě v ruském žoldu. Jeho návštěvy seminářů organizovaných důstojníky KGB, kde dostával vyznamenání, nemohly nikomu ujít. Návštěvy vojenských prohlídek v Moskvě či v Pekingu jsou samozřejmě interpretovány jako podpora mocenských (tedy i militaristických) ambicí těchto velmocí. Které skutečně v poslední době k velmocím vyrostly – zejména díky slabosti stávajícího dominanta světové politiky USA – která začala nesmyslným útokem na Irák a od té doby ztrácí ve světové politice jednu pozici za druhou. Klanět se zemím, které ohrožují demokratický evropský systém, není dobré. A Zeman svým působením dokázal aspoň to, že stále větší část české společnosti nevidí v ruském systému vlády něco zas až tak špatného. A to je hodně nebezpečné. Protože on špatný je.

Rusko je v současnosti otcem evropského fašismu a jím zřejmě i zůstane. Zeman tedy přestoupil ze svých komunistických kořenů k fašistickým myšlenkám – není v tom ostatně jediný – i Benito Mussolini byl  původně komunista. Fašismus má agresi napsánu ve svém programu, díky expanzi a vedení válek odvrací pozornost od vnitřní slabosti diktátorského systému. Rusko se „vyřádilo“ v Sýrii – vlastně chválabohu, jinak tam nebylo síly, která by fanatiky z IS zastavila, zapletlo se ale i do konfliktu na Ukrajině – fašismus se opírá o nacionalismus a tím pádem bylo skoro odsouzeno k tomu, aby se zde angažovalo, i kdyby to Putin nakrásně nechtěl (a zřejmě opravdu nechtěl). Slabost zkorumpovaného ukrajinského státu byla pastí, které se téměř nedalo vyhnout. Když pak tedy separatisté na Krymu v poslední chvíli změnili otázku referenda a místo „Jste za samostatný Krym“ položili otázku „jste za připojení Krymu k Ruské Federaci“  přivedlo to sice Putina údajně do stavu nepříčetného vzteku, ale věděl velmi dobře, že už nemůže couvnout. Vyzývat k tomu, aby Evropa uznala anexi Krymu, znamená ovšem nepřímo vyzývat k tomu, aby fašistický stát strávil kořist a hledal si novou oběť. Protože bez války žít nemůže. Zemanovi šlo ale zase jednou nejen o to, aby dostal pochvalu od Vladimíra Velkého, ale aby byl zase jednou v celosvětovém tisku. Stejně jako Klaus se svým protiekologickým přesvědčením. Narcisům je jedno, proč o nich píšou, hlavně že o nich píšou. Následně ale nenávidí novináře, kteří o nich nepsali podle jejich představ.

Nakolik si Zeman pomohl angažováním Jiřího Ovčáčka jako svého mluvčího, je otázka. Mluvčí Ovčáček, či Ovčí Mluvčáček, jak jsem se doslechl, že je přezdíván, se snažil být za každou cenu ještě vtipnější než pan prezident sám. Vulgarity se staly normou, v konečném důsledku ale dokázaly lidi odradit. Nebylo těžké se domyslet, koho myslel Andrej Babiš, když Zemanovi doporučoval, aby se „zbavil některých lidí ve svém bezprostředním okolí.“ Otázka je, zda se Zeman lidí jako Ovčáček či Mynář vůbec zbavit může.

Zeman velmi citlivě zachytil otázku imigrace a pochopil, co hýbe jeho „čtvrtou cenovou“ a podal právě této klientele problém tak, aby ho pochopila a postavil se hned do pozice ochránce před nebezpečím, které je pro českou republiku (na rozdíl od Německa, Francie či Rakouska a Švédska) naprosto imaginární. Každý rozumný politik v Evropě už pochopil, že neregulovaná imigrace je smrt naší civilizace, máme ale skutečně odmítat turecké intelektuály, universitní profesory a novináře, když utíkají před Erdoganovým pronásledováním? Jenže takto diferencovaně Zemanova klientela nemyslí a on to dobře ví. Zeman je chytrý i přes projevy Wernickeovy encefalopatie (častý syndrom alkoholiků) a ví, co od něho jeho voliči chtějí slyšet. Samozřejmě že při diskusích v televizi (pokud k nim dojde, budu překvapen, když se Zeman z diskuze v TV neomluví, do Primy, kde si je jistý plnou podporou, samozřejmě půjde rád) bude právě ochrana před imigrací ze jeho strany hlavní téma. Rusku a Číně se bude vyhýbat.

Zda si útok ukrajinské aktivistky objednal Zemanův tým, či zda to byla skutečně spontánní akce, se zřejmě nedozvíme. Každopádně nahá cizinka, křičící na Zemana anglicky urážky, pasuje dobře do jeho image ochránce národa před cizími extremisty, od kterých je pak samozřejmě napadán. Pár hlasů mu to přinést může. Trošku mi to připomnělo historku s volbou Vladimíra Mečiara v roce 1992. Tehdy věděl samozřejmě Mečiar už dávno, že nemůže jít volit v bratislavském obvodě, kde měl svůj byt, jednoduše proto, že byl přihlášen k trvalému pobytu v Trenčanských Teplicích. Volební seznamy visely na každých dveřích a koneckonců nedostal do bratislavského bytu ani volební informaci. Přesto šel k volbám Bratislavě, aby mu tam bylo za přítomnosti médií „zabráněno v demokratickém právu volit“. Prokazatelně to zdvihlo hodně hospodských štamgastů z jejich židlí od piva a cigarety, přivedlo je do volebních místností, do kterých by jinak nešli, a přineslo to Mečiarovi pět procent hlasů navíc. Nakolik bude tento nesmyslný útok na Zemana tematizován, nechám se překvapit.

Takže místo prezidentské volby to bude referendum o Zemanovi. Protože Drahoš, jedno jak se bude prezentovat, jedno s jakým programem přijde, bude a zůstane „jen“ alternativou za Zemana. Přesto mu přeji, aby vyhrál. Už jen proto, aby zavládl v české společnosti klid a aby ze zorného pole zmizel nejen Zeman ale i Jiří Ovčáček. Na některé výroky a činy prostě nemám žaludek. Stačí, když blbne Trump na twiteru.

Trošku mi to připomíná rakouské prezidentské volby. V prvním kole vyhrál s náskokem Höfer, druhé kolo pak bylo referendem, zda chtějí Rakušáci prezidenta s fašistickými rysy. Sice těsně, ale neprošel. Když se všichni rozumní lidé spojili, dopadlo to dobře. Přeji Česku, aby se tam taky našel dostatek rozumných lidí, kterým záleží na tom, kdo je bude reprezentovat. Že nejsou národem pivních skautů.

1 comment on “Zeman na hrad! Proboha, už zase?”

  1. Zdravím Vás a sděluji následující. Popsal jste situaci naprosto přesně. K výsledku voleb nemám slušný komentář.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.