Od začátku mi bylo jasné, že ten rok bude napínavý. A to i v mém osobním životě, s politikou jsem vůbec nepočítal. Čekalo mě organizování výletu pro spolupracovníky z nemocnice ve Wagně na Jižní Moravu, cesta s maminkou do Říma, za budoucí snachou do Londýna, letní dovolená u Mar menor ve Španělsku a podzimní v severní Itálii, kongresy a vzdělávání, moje žena dále neúnavně přestavovala dům, k tomu syn s mou pomocí kupoval a zařizoval byt ve Vídni, musel jsem si pořídit nové auto, protože to staré už odmítalo spolupráci, dcera ukončila mateřskou dovolenou a začala při dvou malých dětech pracovat, měla se asfaltovat příjezdová cesta k našemu domu (stavební firma slibovala tuto práci od dubna aby v prosinci usoudila, že se to pro zcela nečekané prosincové mrazy už nedá) a konečně jsem měl absolvovat i vzdělávací pobyt na grazské klinice, abych uzavřel vzdělání v oboru gastroenterologie a hepatologie. Neptejte se, jak jsem k tomuto štěstí v mém pokročilém věku přišel, to by bylo na dlouhé vyprávění. Možná v tom všem je vysvětlení, proč jsem za celý rok nedokázal dokončit knihu, na které pracuji, zato jsem konečně na pátý pokus zdolal vrchol Dachsteinu. V podstatě tedy nakonec všechno dobře dopadlo, prý je na vině Jupiter, který o celý rok chránil raky před negativním vlivem Saturnu. Dejme tomu.

Jenže už tak dobrodružný rok se rozhodli dále kořenit svými výčiny politici a to v rozsahu opravdu nezvyklém. Rok 2017 možná nebyl úplně zlomový, ale určitý zlom v politice naznačil a je třeba se obávat, že tento bude pokračovat i v letech příštích, až skutečně dojde k naprostému geopolitickému přeskupení sil, na který bude muset reagovat každý z nás. Protože ho to postihne.

Samozřejmě to byl především rok Donalda Trumpa. Ne ovšem jeho neuvážených výkřiků a dekretů, které pak rušily americké lokální soudy. Byly to jeho činy ve světové politice mající dalekosáhlé důsledky, jedno, zda si to on uvědomuje nebo ne. Jeho „America first“ se rychle změnila na „America alone“. Totální izolace někdy všemocné mocnosti za oceánem. Začalo to tím, že se rozhádal s Evropskou Unií. Poslat do Bruselu velvyslance, který se netajil tím, že v zájmu USA je rozpad evropských struktur a že on osobně dává Evropské Unii maximálně dva roky existence, jakož i oslavné přijetí hlavního mluvčího Brexitu Farrage na kongresu Republikánů,  nebylo zrovna nejchytřejší a vzbudilo v Evropanech mnohé negativní emoce. Aspoň se shodli na tom, že obávaný TIPS, tedy zóna volného obchodu, nebude. Snad to povede k tomu, že se Evropa postaví na vlastní nohy, spíš to ovšem vypadá, že se opět rozpadne na východ a západ, přičemž nad východem stále víc sílí vliv Ruské federace.

Ať už si o USA myslíme cokoliv, přes mnohé fatální přehmaty jejich zahraniční politiky jako byla například válka v Iráku, či rozbití Libye, nebo bombardování Srbska v roce 1999, měl americký vliv v oblastech, kde byl patrný, určitý stabilizující vliv. Protože politický systém, který v USA existuje, je přes všechny slabiny a nedokonalosti demokratický (který demokratický systém je ostatně dokonalý?) a tím pádem měly USA roli ochránce demokratických hodnot a v podstatě nutily místní politiky v nejrůznějších oblastech světa, aby si moc nevyskakovali, pokud chtěli vládnout diktátorsky, protože se dřív nebo později dostali do křížku s americkou zahraniční politikou (teď samozřejmě nemluvím o hospodářských zájmech zbrojní lobby, která má logicky na diktátorech větší zájem než na demokracii, protože s diktátorem se smlouvy uzavírají snadněji, než s vládou kontrolovanou parlamentem. Bohužel tento americký vliv dospěl až k pocitu výjimečnosti, který nejlépe symbolizuje ve své knize „Pořádek světa“ někdejší americký ministr zahraničních věcí Henry Kissinger.

V minulém roce vyklidily Spojené státy politicky prakticky všechny světové regiony. Asii přenechaly Číně, vystoupením ze spolupráce s ASEAN a jiných mezinárodních ekonomických uskupení (se snahou jednat s každým státem jednotlivě a tím mu moci vnutit silněji americký vliv) se zde dostaly do izolace. Jediný, kdo si s tím láme hlavu, je Japonsko, ale i to se rozhodlo emancipovat od vlivu USA, konečně začne budovat vlastní vojsko, protože harašení zbraní mezi USA a Severní Koreou musí všechny sousedy nevyzpytatelné severokorejské diktatury naplňovat obavami. V Asii se roku 2017 stala definitivně vládnoucí velmocí Čína, kdo se musí chvět hrůzou nad tou skutečností nejvíc, je samozřejmě Tchajwan, zřejmě se v budoucnosti nevyhne osudu Hongkongu. Ostatně má čínský režim v plánu díky digitálním technologiím zavést absolutní sledování občanů s jejich hodnocením podle vzoru ratingových agentur od AAA občana vzorného po DDD občana hodného potrestání a sankcí. George Orwell nechává pozdravovat.

Mnohem hůř ovšem dopadly USA na předním východě. Trump – očividně pod vlivem zbrojní lobby, vsadil bezvýhradně na Saúdskou Arábii, protože ta byla ochotna odkoupit od USA zbraně za desítky miliard dolarů, aby mohla vést svou válku v Jemenu a zastrašila svou šíitskou menšinu u Perského zálivu. Vsadit na zemi, která je matkou veškerého islámského fanatismu a v dalším důsledku terorismu, bylo z geopolitického hlediska dost nepochopitelné. Když Trump v Rijádu kázal shromážděným sunnitským vůdcům o boji proti terorismu, zdvořile se usmívali, ale mysleli si své. Stejně jako koncem roku čínský prezident Si Ťin-pching. Trump se pod vlivem Saúdů obrátil tvrdě proti Iránu, který si právě znovu zvolil umírněného prezidenta, který tvoří protiváhu proti bandě fanatických imámů a snaží se zemi otvírat. Nutně by potřeboval podporu západního světa. Od Trumpa dostal místo toho tvrdý úder do tváře – výsledkem bylo, že ihned přijal v Teheránu Putina. Všude, kde USA vyklidily pozice, natlačila se okamžitě jiná mocnost. Vítězstvím války v Sýrii a novým spojenectvím s Iránem jako ž i s tureckým Erdoganem získali Rusové v oblasti předního východu dominanci, o které si i v dobách studené války mohli jen nechat zdát. Uznáním Jeruzaléma za nedílné hlavní město Izraele pak Trump postavil i své spojence Saúdy do velmi prekérní situace – ne že by mi jich bylo líto, ale jejich spojenectví s Trumpem a USA jejich snahy o dominanci v arabském světě silně oslabilo. I v Izraeli mu tleskali jen radikálové premiéra Netanjaha, kteří žijí z permanentního konfliktu s Palestinci a mají zájem na jeho udržování. Zřejmě tak americký prezident učinil na radu svého zetě Jareda Kushnera, který je ortodoxní Žid a v tomto případě očividně neprotiřečila ani jeho dcera Ivanka, která s ohledu na manžela rovněž přestoupila na židovskou víru. Židovská lobby tedy nebyla v USA ještě nikdy tak silná jako za Trumpa. Že to nepochopili Saúdi, není překvapivé, protože oni toho chápou opravdu poměrně málo. A tak se namočili.

Ale je i hůř. I Egypt, po celá desetiletí a minimálně od míru v Camp Davidu věrný spojenec USA (s výjimkou krátké vlády prezidenta Mursího a jeho muslimských bratří) pochopil, že se na Ameriku už nemůže spoléhat. A protože prezidentovi a generálovi al Sisímu je jasné, že se bez zahraniční podpory u moci neudrží, obrátil se na Rusko. Bude tedy nakupovat zbraně v Rusku a to za americké peníze. A ruským poradcům jsou najednou dveře v Kairu otevřené.

Největším důkazem naprosté izolace USA ve světové politice bylo naprosto bezprecedentní rozhodnutí rady bezpečnosti, která odsoudila Trumpovo uznání Jeruzaléma, a USA musely použít své právo veta, aby proti nim nebyla přijata rezoluce. A stejně se jim dařilo i na valném shromáždění UNO, ovšem tam to až takové překvapení nebylo. A to navzdory výhružkám o krácení finanční pomoci státům, které budou hlasovat „proti zájmům USA“ rozuměj „Proti rozhodnutím jejich provokujícího prezidenta.“ Pamatujeme si ještě, jak Sovětský Svaz musel stále znova používat svého práva veta, aby blokoval rozhodnutí Rady proti své politice? Třicet let po pádu železné opony se karta obrátila natolik, že teď jsou to USA, které stojí samy proti celému světu a mají prezidenta schopného mlátit botou do stolu.

I v Africe působí v mnoha zemích ruské a čínské žoldnéřské skupiny, které samozřejmě dbají na ochranu zájmů země, ze které pocházejí. A díky občanským válkám v afrických zemích i přelidnění oblastí Sahelu (Jen Súdán měl v roce 1900 pět milionů obyvatel, v roce 2050 jich bude navzdory všem zničujícím občanským válkám mít sto milionů!) ženou desítky tisíc uprchlíků ve směru do Evropy, aby ji destabilizovali. A tato taktika má úspěch.

I v Evropě se rozmnožili „zlí chlapci,“ kteří si s principy demokracie příliš nelámou hlavu. Viktor Orbán už ve své zemi demokracii potlačil dostatečně, dokáže zakazovat i vysoké školy, díky svému postoji vůči uprchlíkům má ve své zemi statut neohrozitelného hrdiny. Teď novým zákonem o finanční podpoře politických stran zahájil tažení i proti svému někdejšímu spojenci, pravicově radikálnímu Jobbiku. Nevím, jak se to bude líbit v Moskvě, Jobbik je nejen ideologicky ale i finančně podporovaný z Ruska. V Polsku se podařilo Jaroslavu Kaczynskému dostat pod kontrolu právní systém. Jeden z pilířů demokracie  – nezávislé soudnictví – utrpělo těžké, možná smrtelné rány. Sám Kaczynský se nechal slyšet, že se chce vrátit k osvědčenému – rozuměj komunistickému – systému soudnictví, kdy musí soudci rozhodovat podle politických instrukcí, jinak musí počítat s konsekvencemi.

Volby, které v Evropě proběhly v roce 2017, rozhodně nepřispěly k stabilizaci kontinentu. Byly všeobecně poznamenány propadem sociální demokracie a vůbec standardních politických stran, které byly nahrazeny politickými hnutími. Hnutí samozřejmě nemají demokratické rysy a je jedno, zda se jedná o ANO nebo o „en Marche“ Emanuella Macrona. Hnutí nemají demokratickou strukturu, ale silného vůdce, který slibuje vyřešit všechny problémy společnosti. V okamžiku, kdy se tento úkol ukáže být nad jeho síly, začne být nebezpečný. Krach sociální demokracie nepostihl jen Českou republiku, ale je všeobecným jevem. Klasická sociální demokracie, která se viděla vždy jako zástupce dělnictva, totiž už přišla o svou voličskou základnu. Dělníci volí většinou pravicové populisty, ať už je to AfD v Německu, FPÖ v Rakousku nebo Okamurův Úsvit přímé demokracie. Sociální demokraté se ani nepokusili hledat náhradní voličstvo. Právě drobní podnikatelé, dušení byrokracií a bojující o holou existenci, by byli ideální cílovou skupinou, protože prakticky nemají nikoho, kdo by se jich zastal. Ale sociální demokraté zůstali u svého postulátu, že každý podnikatel je podvodník, a to jim zlomilo vaz. Po více než sto letech politického působení se odebrali do politického důchodu případně propadliště. Je to stejně zhoubné jako Trump (který je ostatně i když kvazi republikán představitelem určitého politického hnutí, ne strany), protože malý člověk se prakticky nemá kromě pravicových populistů na koho obrátit. A pak stačí troška plamenných slov o ochraně proti uprchlíkům – i když žádného ještě neviděli, a už volí. Ostatně Okamura vzal i spoustu hlasů komunistům, radikálové zleva či zprava jsou pro prostého voliče skoro nerozeznatelní – proto spolu vždy tak zápasili a komunisté byli první Hitlerovou obětí – šlo o voličskou masu.

Volby v Německu uvedly nejsilnější evropský stát do stavu politické narkózy, je otázka, zda se z ní Německo vůbec probere. Sociální demokracie je stejně jako ve všech ostatních evropských státech napůl mrtvá a CDU/CSU díky své vůdkyni těžce raněná. V čase destabilizace celého evropského regionu a vlastně i celého světa to není dobrá zpráva.

Zejména když se s Evropou loučí Velká Británie. Přes své kverulantství a neustálé požadování výjimek, které všem šly stále na nervy, byl UK stabilizujícím prvkem, protiváhou Německa a brzdou přílišné centralizace. I když dnes už většina Britů svého hlasování v Brexitu lituje, co se stalo, stalo se a nelze to vzít zpět. Volební kampaň Brexitu, plná laciného populismu i přímých lží ukázala naplno nebezpečí přímé demokracie – to bylo také jejím jediným přínosem.

Katalánská otázka taky není pro Evropu právě stabilizujícím faktorem. Stačí jeden blbec v pozici premiéra vlády a jeden ne příliš osvícený monarcha na jedné a naivní nacionalistický politik na druhé straně a katastrofa nabere svůj směr.  Nacionalismus není nikdy dobrou odpovědí na problémy, tedy ani ten katalánský, policie střílející gumovými projektil do dětí ale taky ne. Je bohužel nad síly španělské centrální vlády vysvětlit Kataláncům, proč pro ně není možné to, co je možné pro Basky – tedy ekonomická autonomie. Bezmocnost Bruselu, který tento problém nazývá vnitřním španělským, i když už takovým dávno není, není taky ničím právě uklidňujícím.

Volby v Česku a Rakousku taky nepřispěly k stabilizaci regionu. Česko se stalo víceméně neovladatelným. Tento stav budou čeští voliči sotva schopni korigovat, v čelech stran totiž stojí bohužel natolik neschopní vůdci, že toho volič mnoho nezmůže. Jestliže např. pan Fiala hlásá od volebního dne, že s Babišem NIKDY do vlády nepůjde, aby následně zdůvodňoval odmítnutí důvěry vládě tím, že s ním Babiš nejednal, je to trošku kašpárkovské divadlo. Fiala může doufat jen na hloupost a krátkou paměť svých voličů, pokud se chce při opakovaných volbách dostat znovu do parlament tu. O Panu Kalouskovi bych se raději ani nezmiňoval, ten se ve svém klaunovství doslova vyžívá. Jenže bylo by třeba vládnout a udržovat v zemi pořádek a ne být za každou cenu vtipný a obstrukční.

Rakouské volby jsou zase z jiného soudku. Vláda, která z nich vzešla až překvapivě rychle a snadno, je možná předobrazem budoucnosti evropské politiky. Klasická pravice, sloužící zájmům milionářů (i když se i ÖVP v podstatě změnila z klasické strany na hnutí se silným vůdcem Kurzem) se spojila s populistickou krajní pravicí, jejíž voličstvo jsou dělníci s nejnižšími příjmy a příjemci sociálních podpor. Že to nejde dohromady, musí být každému jasné na první pohled a že tato vláda nebude řešit skutečné společenské problémy, protože toho prostě není schopna, je jasné taky. Bude muset volit zástupné problémy, jako je například opětné povolení kouření v restauracích, aby nespokojení lidé spodních sociálních vrstev si mohli při nadávání na poměry u piva aspoň zakouřit a být za to vládnoucí elitě vděční. Aspoň tedy za to.

A abychom se nenudili, spustila se koncem roku ještě kampaň „mee too“. Tato naprosto přehnaná reakce na sviňárny hollywoodského producenta Harveyho Weinsteina je schopna změnit v západní společnosti chápání sexuality – Švédsko ostatně už uvažuje o zavedení povinného písemného??? souhlasu se sexem jako závazného předpokladu k sexuálnímu styku. Jinak bude trestný. Je to trošku komické, ale přibývající prudérnost západní společnosti se paradoxně blíží chápání sexuality arabského muslimského světa, tedy jako něčeho nežádoucího a sloužícího pouze k plození dětí. Přičemž tato funkce, která je u muslimů ještě plně zachována, v křesťanském, nebo lépe řečeno „postkřesťanském“ světě už dávno ztratila svůj význam. Kdo už z mladých lidí chce takovou komplikaci pro život i kariéru, jako je dítě? Nicméně politici už vyhlásili kampaň mee too za politický problém. Svůdnosti myšlenky, že našli tak skvělý zástupní problém, se prostě nedalo odolat. A to může mít pro samotnou strukturu západní společnosti fatální následky. Skoro si gratuluji k mému věku.

Svět se v roce 2017 hodně změnil – nemám ale pocit, že k lepšímu. Demokratické režimy zeslábly, diktatury zesílily. Počet zlých chlapců v politice se zvýšil, pozice těch už přítomných se posílila.

Jmenujme jen několik z nich, kteří se už dostali k podílu na moci nebo ji uchopili celou, aby nám začal mráz běhat po zádech. A to vynechávám politicky málo zajímavé oblasti jako je Afrika či Jižní Amerika, kde se zlými chlapci jen hemží, protože ty mají na celosvětový vývoj jen marginální význam:

Donald Trump

Vladimír Putin

Si Ťin pching

Recep Tajip Erdogan

Kim čong Un

Viktor Orbán

Jaroslav Kaczynsky

Heinz Christian Strache

Kdo z demokratických politiků ještě zůstává, aby byl jejich protipólem? Řada z nich nestačí svým intelektem na problémy, které si z velké části sami způsobili.

Jen namátkou: Angela Merkel, Theresa May, Mariano Rajoy.

Bojím se, že papež František sám to nezachrání.

A aby nám bylo veseleji, v březnu 2018 následují volby v Itálii, kdy si Italové budou volit mezi komikem Beppem Grillem, který nemá kromě výstupu z EU žádný program a politickým zombie Berlusconim. Italská sociální demokracie se pohybuje někde v číslech sociální demokracie české, momentálně někde okolo osmi procent. Prostě Italové se připojují k všeobecnému trendu, nedokážou si vážit demokracie, protože se jim daří příliš dobře a proto chtějí vyzkoušet něco jiného. Neví že cesta zpátky neexistuje nebo je příliš bolestná.

Ale abychom nebyli příliš pesimističtí, do nového roku existují i pozitivní vyhlídky. Například ženy v Saúdské Arábii budou moci od června jezdit autem. A prý se tam má otevřít první kino!

Promiňte, nic jiného mě tak nějak nenapadlo.

A – abych nezapomněl, Jupiter má prý chránit raky až do listopadu roku 2018. Takže, vlastně se není čeho bát.

4 comments on “2017 – politický rok přelomu?”

      • To nic, velmi Vas obdivuji pro Vasi sectelost, informovanost a vzdelanost; ten Ashton Kutcher musel byt urcite preklep. Mimojine jsem si ted v knihovne pujcila Vas Mefistuv rukopis, uz se moc tesim az se do nej zactu; knihou Mezi cisarem a papezem jsem byla naprosto unesena. Moc diky!!!

        • Je to až neuvěřitelné, jak podvědomí funguje. Zíral jsem a styděl jsem se, ale hned jsem to díky vám opravil. Jsem samozřejmě za každou korekturu vděčný, někdy stačí chvilka únavy nebo nekoncentrovanosti a člověku unikne hloupost. Takže pokud něco v budoucnosti objevíte, co vám nebude souhlasit, neváhejte prosím a ozvěte se.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.