Samozřejmě známe Aceto Balsamico di Modena a když člověk ví, že Luciano Pavarotti byl rozený Modeňan, dovede si představit, že jídlo v tomto městě hraje podobně jako v nedaleké Parmě centrální roli. Balsamico se ostatně velmi liší cenou podle věku, jak dlouho zrálo. To obyčejné je roční, ale existuje i sto let staré balsamico – nevěřil jsem svým očím, když jsem viděl cenu 289,90 Euro za 68 gramů tohoto zázraku, čili jeden gram bratru za 100 korun. Místní specialitou je vedle spousty těstovin plněných vším možným, dokonce i sladkou dýní, Zampone, plněná prasečí noha, servírovaná s pikantními fazolemi a bramborovou kaší. Přetéká tukem, chutná skvěle, a pokud si ji Pavarotti dával, nedivím se ani jeho váze ani jeho rakovině slinivky břišní, na niž nakonec zemřel.

Kromě toho jsou místní specialitou tortellini a tortelloni (ty jsou větší) s nejrůznějšími náplněmi, zcela čerstvé se dají koupit na trhu Mercato Albinelli přímo v centru města. Místní víno Lambrusco není zrovna můj typ vína, musí se pít (u červeného vína dost neobvyklé) vychlazené a je šumivé. Trošku podobný efekt jako u Prosecca, poněkud horší kvalita se kompenzuje jinými triky. Čili řekněme to zkrátka, je to červené Prosecco. Jenže Lambrusco k Modeně patří a Pavarotti si ho určitě taky neodpíral. A jak se mu po něm zpívalo! Takže když už v Modeně jste, patří toto víno k povinnému programu.

Modena leží na Via Emilia, cestě staré víc než dva tisíce let – i dnes prochází tyto silnice přímo středem historického centra. V roce 43 před naším letopočtem, kdy se město ještě jmenovalo Mutina, se stalo místem jedné z rozhodujících bitev občanské války. Vůdce demokratů a atentátníků na Caesara Marcus Iunius Brutus se zde opevnil proti Marku Antoniovi a čtyři měsíce jeho obléhání odolával, než mu přišla na pomoc armáda vládnoucích konzulů podpořená soukromou armádou tehdy devatenáctiletého Oktaviána, pozdějšího císaře Augusta. Marcus Antonius utrpěl drtivou porážku, ovšem Oktavián se během bitvy dokázal zbavit obou konzulů, kteří za záhadných okolností zahynuli (jednoho z nich, zraněného, prý Oktavián dorazil vlastní rukou). Poté převzal moc nad Římem, dohodl se se svým sokem Markem Antoniem, sepsali spolu proskripční listinu lidí, kteří by udělali nejlépe, kdyby nebyli (mezi nimi byl Oktavinánův spojenec Marcus Iunius Brutus na prvním místě, Antonius pak zapsal osobně do listiny Cicerona, který mu svými mravokárnými řečmi nesmírně lezl na nervy) a dějiny vzaly svůj spád, na jehož konci bylo zřízení římského císařství.

Poté si ovšem Mutina, která se stala Modenou, žila svůj poklidný život. V době boje císaře s papeže se vlažně postavila na císařskou stranu a po vyhubení Štaufů se zde v roce 1288 zmocnila moci rodina d´Este, která zde s krátkou přestávkou 1308 – 1336 zůstala až do roku 1796, kdy ji dotud vyhnal Napoleon. Pokud je vám to jméno povědomé, pak zřejmě proto, že poslední potomek této dynastie, nejbohatší v tehdejší Itálii, odkázal celý svůj majetek následníkovi rakouského trůnu Františkovi Ferdinandovi, kterého později zastřelili v roce 1914 v Sarajevu. Jednou z podmínek tohoto dědictví a používání jména d´Este bylo, že se František Ferdinand naučí italsky. To tento jazykově naprosto nevybavený vévoda přes několik marných pokusů nezvládl, majetek si ale přesto ponechal. A jméno taky. V roce 1598 se Modena stala sídelním městem vévodství (D´Este v tomto roce ztratili Ferraru) a nastal rozkvět města, jehož znaky člověk nachází na každém kroku.

Ovšem Dóm, centrální stavba města, vznikla ještě než se zde d´Este zmocnili moci. Stavbu zahájili v roce dobytí Jeruzaléma na první křížové výpravě v roce 1099 a lombardský stavitel Lafranco dokázal postavit nejkrásnější ryze románský chrám v Itálii. I když dokončen byl až v roce 1322. Kamenná výzdoba na portálu a v kostele nese jména dvou významných kameníků své doby  Wiligelma, jehož reliéfy na portálu znázorňují biblická témata a v kostele je to pak hrazení vyvýšené  absidy od Anselma da Campione, zobrazující krásnou plastikou poslední večeři. Patronem města a katedrály je svatý Geminiano, někdejší modenský biskup, který zde zemřel pravděpodobně v roce 397 a jehož pozůstatky jsou zde svatou relikvií.

Zvonice a v současnosti vyhlídková věž Girlandina, stejně jako dóm skvostně obložená mramorovými deskami, byla spolu s dómem vzata na seznam kulturního dědictví UNESCO, na vyhlídkovou terasu se dostanete po pouhých 191 schodech, ovšem má to přece jen háček, či spíše háčky dva. Jednak se nahoru pouští jen určitý počet lidí, takže můžete dole před vchodem nějakou dobu čekat a za druhé jsou okna ve vyhlídkové terase zamřížovaná, takže případné fotografie se dají dělat jen přes malé otvory ve čtyřech z oken. Ale při troše dobré vůle – dá se.

Palazzo ducale, tedy rezidence rodiny d´Este, začali stavět v roce 1634, dnes je v této ohromné budově vojenská akademie a není tedy přístupna veřejnosti.

Kulturní sbírky rodiny d´Este jsou obrovské, jako všechny italské vévodské rodiny (Farnese, Gonzaga) byli i d´Este vášnivými sběrateli a výsledky jejich aktivit jsou shromážděny v jedné  ovšem obrovské stavbě Palazzo dei Muzei. Římské vykopávky, obrazy od italských mistrů i obrovská knihovna. Kombinovaná vstupenka platí do všech muzeí kromě bibliotéky, stejný systém mají i v Parmě, neptejte se mě, proč.

Ovšem Modena, to je Ferrari. A Ferrari je v Itálii je absolutní kult. Enzo Ferrari (1898 – 1988) byl v dvacátých letech minulého století úspěšným automobilovým závodníkem. Když ukončil svou závodní kariéru, stal se prodejním agentem firmy Alfa Romeo a současně založil automobilovou společnost Scuredia Ferrari, něco jako jsou současné závodní automobilové stáje, kde montoval závodní auta s motory Alfa Romeo. I s tou stájí slavil úspěchy, zejména pokud za jeho stáj jezdil „létající Mantovan“ Tazio Nuvolari. S tím se později nepohodl a Nuvolari přešel ke konkurenční Masserati. Jenže právě Maseratti, kteří přeložili před druhou světovou válkou svou výrobu z Bologni do Modeny (přesněji do Maranelly v blízkosti Modeny), se rozhodli po roce 1945 vrátit se do Bologne. (Sídlo firmy ale zůstalo v Modeně) Enzo využil lidského i technického potenciálu, který v Maranelle zanechali, a založil svou automobilku. První auto s emblémem vzpínajícího se koně opustilo linku v roce 1947. (Takže letos slaví Ferarri 70 let své produkce) V roce 1951 vyhrál Ferrari první velkou cenu, bylo to v Silverstonu ve Velké Británii. Už o rok později se stal Alberto Ascari s vozem Ferarri mistrem světa a rok nato titul dokonce obhájil. Od té doby vyhrála stáj Ferrari 15 titulů mistrů světa a 16 titulů konstruktérů. Jen Michael Schumacher vyhrál mezi roky 2000 – 2004 v barvách Ferrari pět titulů po sobě. Ferrari je v Itálii stejný kult jako kopaná. Ital, který nefandí Ferrari, není Ital. A dokáže – naprosto zcela výjimečně – mít rád dokonce i Němce, jako Michaela Schumachera nebo Sebastiána Vettela, pokud sedí za volantem jejich značky a s ní vyhrává. Milovali dokonce i Nickyho Laudu a to už byla opravdová fuška – Lauda nebyl právě nositelem sympatií. Momentálně jsou Italové ovšem frustrováni převahou značky Mercedes. Enzo Ferrari zemřel v roce 1988 ve věku devadesáti let, v roce 2002 pustila firma na trh model Enzo, aby svému zakladateli vzdala patřičnou čest.

Muzea Ferrari jsou jak v Modeně samé, tak v Maranelle, kde se auta vyrábějí, vzdálené od Modeny asi 15 kilometrů. Dá se koupit i společný lístek na obě muzea (za 26 euro) a existuje i transport od jednoho k druhému, což organizuje muzeum samotné. Ale i jen samotné modenské muzeum stojí za to. Není velké, ale zážitek s projekcemi a hudbou je velmi intenzivní. Mimochodem autorem Muzea v Modeně byl Jan Kaplický. Jak víme, co bylo dobré pro Ferrari, nebylo dobré pro Prahu. Realizaci jeho návrhu stavby Národní knihovny z roku 2007 chtěl prezident Klaus zabránit vlastním tělem a primátor Bém zprvu sice Kaplického návrh podporoval, nakonec se ale pod tlakem své strany stáhl a projekt se nerealizoval. V roce 2008 Kaplický, jehož stavby stojí po celém světě jen ne v jeho domovině, odmítl vyznamenání českého ministerstva kultury a v roce 2009 pak zemřel. Takže, abychom se podívali na jeho díla, musíme do ciziny.

Tak tedy Modena. Město s velmi dobrou polohou pro poznávání provincie Emilia Romagna, odtud je blízko do Bologni, Parmy, Mantovy a ani Ferrara či Verona nejsou nepřekonatelně daleko.

Jediný problém, ale ten budete mít v podstatě v každém italském městě – o víkendu bez rezervace je večer skoro nemožné najít místo v nějaké restauraci. Abyste mohli ochutnat Torteloni, Zampone či Lambrusco. Pozor! V celém starém městě není ani jeden supermarket, pouze několik obchodů s ovocem a zeleninou a ojediněle obchody s lahůdkami. Zřejmě se tak stalo na nátlak loby restaurací, tratorií, osterií a ostatních stravovacích zařízení.

Žízní tedy v Modeně určitě neumřete – bary jsou na každém kroku, hlad ale není vyloučen. Měli jsme štěstí, utrhli jsme Trattoria accademica poslední dvě místa. A dostali legendární Zampone, mimochodem od číšnice pocházející z Moldávie, která se velmi potěšila, že může se zákazníky mluvit rusky. Místo v restauraci je tedy přece jen výhodnější rezervovat předem.

Velkou výhodou Modeny je její parkoviště. Přímo ve středu města, naléhající na historické centrum je obrovské podzemní parkoviště Parcheggio del Centro pod velkým parkem Novi Sad s parkováním za přijatelné ceny 90 centů za hodinu a 12 Euro za celý den, kde není problém kdykoliv najít parkovací místo. A na rozdíl od Parmy a jejího přímo hororového parkoviště Guito je zde vjezd široký a pohodlný.

Takže pokud jste se rozhodli pro poznávání provincie Emilia Romagna, je Modena optimální východiště.

Leave a Reply

Your email address will not be published.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.