Právě před pěti sty lety se stalo něco, co mělo navždy změnit lidské dějiny. Přitom to v ten den na něco tak významného vůbec nevypadalo, ale tak už to většinou s revolučními činy bývá – Velké říjnové revoluce si taky nikdy v den obsazení Zimního paláce nevšiml.

  1. října roku 1517 zveřejnil augustiánský mnich Martin Luther své teze na reformu církve. Že je přibil na dveře kostela ve Wittenbergu, může být jen legenda, ale to nic nemění na velikosti tohoto činu. A na přímo sebevražedné odvaze autora textu. Samozřejmě se teď všude vyrojily články i filmy k tomuto jubileu, přesto neodolám, abych nepodal historický pohled z mého subjektivního úhlu.

Moc katolické církve a její hlavy papeže se na začátku šestnáctého století zdála být neotřesitelná. Poslední císař, který se snažil obnovit rovnováhu moci církevní a světské byl císař Zikmund na kostnickém koncilu. Po porážce koncilního hnutí v Basileji převzali papežové opět absolutní moc nad církví ale i nad světem. Právě na přelomu patnáctého a šestnáctého století se jim zdálo, že si už mohou dovolit opravdu všechno. Pontifikáty Alexandra VI. Borgii (1492 – 1503)či Julia II. De la Rovere (1503 – 1513) byly přímo demonstrací moci a přímo nestoudnou prezentací všemoci hlavy církve. Papežové vedli války, rozšiřovali území svého církevního státu v Itálii, obdarovávali své syny vévodstvími a jinými tituly, prodejem odpustků a církevních úřadů získávali neskutečné finanční prostředky, které používali k stavbě monumentálních staveb ale i k nesmírnému obohacování sebe i svých rodin – tzv. nepotismus (od slova nepos, čili synovec – papeži přece nesměli mít oficiálně syny) dosáhl svého vrcholu. Koncil v Římě (5. lateránský koncil) v letech 1512 –  1517 měl poslední šanci na reformu církve, stal se ale jen bohapustou fraškou

A pak se objevil Luther se svou snahou o reformu církve, o odstranění těch největších nešvarů, aby církev znovu získala důvěru věřících a byla schopna šířit Kristovo poselství lásky. Bezprostředním podnětem byla jeho cesta do Říma, kde byl konfrontován s přímo nestoudným prodáváním odpustků. Papež Lev X., vlastním jménem Giovanni di Medici totiž rozjel prodávání odpustků opět ve velkém stylu (ne nadarmo pocházel z bankéřské rodiny). Potřeboval peníze na dostavbu chrámu svatého Petra, a proto v roce 1514 vyhlásil velké odpuštění. Tentokrát neplatili lidé jen za sebe, ale i za nebožtíky. Dominikán Johann Tetzel hlásal, že nebožtík bude okamžitě propuštěn z očistce, pokud jeho žijící příbuzný zaplatí církvi jeden zlatý. K tomu přišla aféra s prodejem arcibiskupství v Mohuči na Albrechta z Brandenburgu. Ten byl už v roce 1514 arcibiskupem v Magdeburgu a administrátorem v Halberstadtu. Za oba tyto řady zaplatil do Říma velké finanční sumy a nehodlal se jich vzdát, ani když se stane arcibiskupem a kurfiřtem Mohučským. Být arcibiskupem na dvou místech odporovalo jakémukoliv církevnímu zákonu, Řím (tedy papež Lev X.) byl sice ochoten přimhouřit oko, chtěl za to ale hodně peněz. Proto byly v Německu vypsány nové odpustky, jejichž vybírání se ujal právě onen Dominikán Tetzel. Na své si přišly i bankovní domy, jako například Fuggerovci, kteří si za spolupráci na vybírání odpustků mohli část sumy ponechat. Nestoudnost církve v ožebračování lidí dosáhla svého vrcholu a odpovědí byly Lutherovy téze.

Luther svým spisem trefil přesně náladu znechuceného a frustrovaného lidu, Jeho myšlenky se rozšířily po Německu jako oheň po vyprahlé stepi. Papež Lev X. Luthera podcenil jen na chvíli. Zareagoval poměrně rychle, ale ne dost rychle. Na straně reformátora totiž stálo nové médium, jehož šíření vlastně církev podporovala, protože věřila, že jí zabezpečí monopol na šíření její pravdy – knihtisk. Opak byl pravdou. V roce 1519 kolovaly Lutherovy teze v nepředstavitelných 600 000 výtiscích. Prakticky každý, kdo uměl číst, si mohl jeho spis opatřit. Do roku 1521 vydal další spisy: „Křesťanským rytířům německého národa“ ve kterém žádal o ochranu německých knížat pro věc protestantismu. „Babylonské zajetí církve“ a „O svobodě křesťana.“ Všechny jeho knihy se staly naprostými bestselery. A navíc myšlenka chudé církve, jejíž současný majetek si může přivlastnit světský vládce, začala stále více lákat německá knížata. Reforma získávala politickou podporu.

Papež potřeboval nutně pomoc světského ramene moci, tedy římského císaře. V tom měl smůlu. Na trůně seděl stárnoucí Maximilán I., který měl jiné starosti. Maximilán byl v podstatě schopný vládce, reformoval rozhodujícím způsobem vojenství, díky tomu udržel habsburskou moc v Burgundsku a získal pro Habsburky i Španělské království. Svatbami svých vnuků s Jagellonci získal pro svou rodinu i nárok na království Uherské a České. Staral se ale především o prospěch vlastní rodiny, papežovy starosti stejně jako ideologické náboženské spory mu byly dost ukradené a ostatně se neustále pohyboval na okraji finančního bankrotu. Nad vodou ho udržovaly pouze kredity bankéřské rodiny Fuggerovců, jen díky nim dokázal pro císařskou korunovaci dojet aspoň do Trientu, na cestu do Říma peníze nestačily.

V roce 1519 císař zemřel. Při volbě jeho nástupce to neprobíhalo jinak, než při volbě papežů, jeho vnuk Karel si korunu proti francouzskému konkurentovi Františkovi prostě koupil. Opět díky vysokému úvěru augsburských bankéřských rodin Fuggerů a Welserů, kteří za ony peníze dostali do správy nově dobytá území v Americe – Welserovci Venezuelu, Fuggerovci Chile (ani jedni se nedokázali proti místním conquistadorům prosadit). Melancholický Karel měl v době své volby 19 let a na problémy, se kterými byl konfrontován, naprosto nestačil.

Papežové měli prostě smůlu, že na císařském stolci právě v rozhodující chvíli seděl člověk nepříliš osvícený. Tak dlouho oslabovali pozici císaře a těšili se z jeho slabosti, a teď, když ho nutně potřebovali, s úžasem zjišťovali, že toho není schopen. Devatenáctiletý chlapec, vyrostlý v poměrně liberálním prostředí holandských provincií, spíš introvertovaný mladý muž, který sám žádný zájem na řešení církevního problému neměl, cítil se k tomu jen nucen a podle toho se i choval.

Postavil se sice na stranu katolické církve, učinil to ale poměrně vlažně a nechal „plevel kacířství“ v říši rozrůst. Luther směl v Lipsku diskutovat s významným církevním ideologem Johannem Eckem. Když pochopil, že se s církevní mocí diskutovat nedá, stal se jeho postoj radikálnější. Už nešlo jen o odpustky. V roce 1520 napadl učení o transsubstanciaci, tedy přeměnu vína a chleba v Kristovu krev a tělo. Teď už se postavil do stop Viklefa a mistra Jana Husa (který je proto v Německu všeobecně považován za Lutherova předchůdce a dostal i svou sochu na památníku reformace ve Wormsu). Navíc popřel kult svatých jako pohanský a zreformoval i samotný obřad mše, kde se místo rituálu dostalo do centra obřadu slovo boží. Největším protestantským svátkem přestala být velikonoční neděle jako symbol zmrtvýchvstání (což samozřejmě navazuje bezprostředně na pohanské svátky jara znovuzrození přírody), ale Velký pátek, jako den, kdy Kristus svou smrtí naplnil své poslání a vykoupil lid z dědičného hříchu. Stejně tak byla zrušena i poutní místa, která byla a jsou dodnes velkým zdrojem příjmů a svátek božího těla – právě katolická procesí na tento den měla mít největší konfliktní potenciál mezi oběma náboženskými směry – v Drážďanech proto například vybudovali v katolickém kostele Hofkirche cestu pro procesí uvnitř kostela, aby katolíci v tento den nedráždili většinově protestantské obyvatelstvo. Luther zrušil celibát (hlavní předpoklad nedělitelného církevního bohatství) a sám šel příkladem, když se oženil s bývalou jeptiškou Kateřinou z Bory. (Její snubní prsten je možné obdivovat v městském muzeu v Lipsku). Divergence mezi Římem a Lutherovými příznivci byla stále větší. A začali se objevovat noví reformátoři, kteří hodlali jít svou cestou – Zwingli v Curychu, Kalvín v Ženevě a mnozí další. Situace se stávala nepřehlednou a výbušnou.

Císař Karel povolal v roce 1521 mezitím už exkomunikovaného Luthera na říšský sněm do Wormsu, aby zde odvolal své učení. Když to neudělal a propadl tak smrti, ukryl ho u sebe saský kurfiřt Fridrich Moudrý. Lutherovo nové učení totiž získalo vedle ideologického i politický rozměr. Jeden kurfiřt za druhým jakož i králové ve Skandinávii se přidávali k reformnímu směru, především při představě možnosti konfiskovat tučné církevní majetky pro vlastní obohacení. Karel měl naprosto jiné, existenční problémy, zejména válku s Francouzi v Itálii. Tu se mu podařilo v roce 1525 bitvou u Pavie překvapivě vyhrát, tím ale proti sobě postavil papeže Klementa VII. Karlovi byl najednou Luther a jeho učení dobrý jako prostředek tlaku na papeže. Ten nakonec povolil a svolil dokonce k císařské korunovaci v roce 1530 (ovšem ne v Římě ale v Bologni). V roce 1529 na druhém říšském sněmu ve Špýru „protestovalo pět říšských knížat a 14 měst“ proti zákazu nového učení. (Odtud název protestanti, kostel, kde se to stalo, stojí dodnes a je ho možné navštívit). V roce 1530 pak na sněmu v Augsburku prezentoval Lutherův přítel a společník Melachton nové vyznání víry (takzvaná Augsburská koncese). Karel to akceptoval a politicky se mu jeho říše začala rozpadat. Když konečně udeřil a protestantskou opozici v bitvě u Mühlberka v roce 1547 rozdrtil, těšil se chvíli pocitu vítězství. Ale jen krátce, než se proti němu obrátil jeho nejvlivnější spojenec Mořic saský. Ten císaře přinutil utíkat z Innsbrucku ve spodním prádle. To už císař psychicky nezvládl, jako první císař v dějinách se vzdal trůnu, uchýlil se do kláštera a tam v depresi a na modlitbách zemřel.

Žezlo po něm převzal jeho mnohem schopnější bratr Ferdinand, který se od samého začátku snažil o usmíření obou táborů – jako jediný si uvědomoval nebezpečí, které si papežové ani nepřipouštěli – nebezpečí rozštěpení církve. Reformátoři totiž na vytvoření vlastní církve vůbec nepomýšleli, jejich cílem byla reforma CELÉ církve. Až když tohoto cíle nedosáhli (částečně i vlastní vinou, protože se jejich mnohé proudy nedokázaly sjednotit) vytvořili vlastní církev nezávislou na centrální moci v Římě. Ferdinand se snažil intervenovat na obou stranách a přivést je k jednacímu stolu. To se mu i podařilo, nejblíže k smíření měli oba kontrahenti při jednáních v Regensburku (Řezně) v roce 1541. Římskou delegaci tehdy vedl velmi tolerantní a kompromisu nakloněný kardinál Gasparo Contarini a měl i mandát od umírněného papeže Pavla III., aby dojednal dohodu s luterány i za cenu ústupků. Tentokrát to byli ale protestantští kněží, kteří se ukázali neústupní a navíc byli ještě rozhádaní mezi sebou. Contarini neuspěl, ztratil svůj dominantní vliv v Římě, moc tam převzali fanatici a vývoj nabral neodvratitelný směr ke konfrontaci.

V roce 1545 svolal papež Pavel III. ekumenický koncil do Tridentu. Ten byl několikrát přerušen, dokonce přeložen do Bologni a pak zase zpět, smír v otázkách víry mezi oběma tábory ale nastolit nedokázal. V roce 1563 už za vlády fanatického papeže Pavla IV. Caraffy přijal dogmata, vylučující protestanty z církve. Ti se tedy konečně rozhodli založit církev vlastní.

Spory vyústily nakonec v roce 1618 do třicetileté války, která začala jako válka náboženská a skončila jako nesmyslný masakr všech proti všem, ukončila politickou dominanci římských císařů, jakož i římských papežů. Místo nadvlády císaře a papeže jako dvou paží vlády nad světem nastoupil takzvaný vestfálský systém rovnováhy politických sil, který je vlastní politickému systému Evropy ale i světa dodnes. Západní svět se rozdělil a to znamenalo rozvoj humanismu, posléze osvícenství, které s sebou přineslo průmyslovou revoluci a změnilo tak naprosto svět ve kterém žijeme. Svět nebyl Lutherovým činem osvobozen od dogmatismu (protestanti byli někdy ještě nesnášenlivější než katolíci, například Kalvín vedl v Ženevě pravý náboženský terorismus nepříliš odlišný od dnešních islamistů Islámského státu), ale byl rozbit monopol na ideologickou pravdu. Lidé měli volbu, volba je předpokladem vývoje. A lidstvo se této šance chopilo.

Možná že by k takovému vývoji došlo i bez Luthera. Jsem ale přesvědčen, že jeho revolta tento vývoj když ne iniciovala, tak určitě urychlila.

Tato skutečnost nezasáhla jen katolickou do té doby všemocnou církev, nýbrž změnila celý svět, poměr sil, chápání moci a důvěru člověka ve všemocnou ideologii posmrtného života jako odměny za pozemské utrpení. Naučila ho žít tady, na této zemi. Výsledky mohou být někdy kontroverzní, nicméně tento zlom umožnil, aby lidé planetu, na níž žijí, poznávali a poznání je cesta. Poznání stojí proti fanatismu, proti nekritické víře. A proti lákavé možnosti tuto zneužít politicky, k čemuž mají lidé odjakživa vrozenou vlohu. To je zásluha oné reformy zpřed pěti set let a za ni jí musíme být vděční. Bez ohledu na to, jakého jsme vyznání.

Leave a Reply

Your email address will not be published.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.