A co teď? Česká republika po volbách.

A co teď?

Tu otázku si jistě naši politici dávali už před volbami, ne že by si ji těmi různými „nikdy“ a za žádných okolností“ udělali snadnější.

Aby bylo jasno. Je naprosto nepopiratelné, že strana typu ANO do parlamentní demokracie nepatří. Proto se taky nejedná o stranu ale o hnutí. To je moderní slovo, slovo populární, protože nabízí už svým názvem alternativu k zaběhaným, okoukaným a frustrujícím politickým stranám. Ani macron ve Francii to neudělal jinak, i jeho „ En Marche“ je hnutí, bez jasných stranických struktur. Škoda, že si ten nápad kdysi dávno Mečiarovo „Hnutí za Demokratické Slovensko“ nedalo patentovat, mohlo si teď dobře žít jen z tantiém. Společná tato hnutí mají, že se opírají o aureolu jednoho muže – ať už je to Babiš, Mečiar, Macron nebo například náš rakouský Kurz, který taky předělal černou stranu ÖVP na tyrkysové hnutí. Nemají demokratickou strukturu, což znamená volbu orgánů zdola nahoru, ale shora je rozhodováno o nižších etážích. Jsou tedy v demokratickém systému cizím tělesem, ovšem, jak je vidět, tělesem úspěšným.

Je to důsledek selhání demokratických stran v posledních bezmála třiceti letech. Demokratický systém nenabídl lidem dostatek stability, nezískal jejich důvěru. A to nejen v zemích, kde byla demokracie nová, jako byly země Višegrádské čtyřky, ale i v zemích s etablovaným demokratickým systémem, jako například ve Francii či v Rakousku. Přičemž nejde jen o ekonomiku. Polsko mělo pod vládou POI nejrychlejší růst HDP i životní úrovně, jakož i nejnižší míru korupce v zemích někdejšího komunistického bloku, přesto si lidé zvolili stranu Jaroslava Kazcynského, která pracuje na odbourání demokratických principů – a nikdy se tímto úmyslem netajila.

I česká ekonomika má nejlepší parametry za posledních dvacet let. Přebytek státního rozpočtu, nejvyšší růst HDP, nejvyšší růst průměrného příjmu (i mediánového, který více zohledňuje vrstvy s nižším příjmem), nejnižší nezaměstnanost. Přesto jsou lidé frustrovaní a volí tak jak volí.

Jejich zklamání má více důvodů. Prvním byl nedostatek profesionálních politiků po listopadu 1989. Do politiky šli buď ti, kteří se v ní chtěli obohatit, nebo ti, kteří právě neměli nic lepšího na práci. Idealistů typu Václava Havla bylo málo, ale i ti dělali – právě v důsledku chybějícího politického vzdělání a profesionality – fatální chyby. To samozřejmě využili ti, kteří idealismus z politiky chtěli definitivně vytlačit – což se jim i podařilo. Více než dvacet let divokého kapitalismu přineslo své plody – frustraci a nedůvěru k politickým špičkám. Václav Klaus se svou klikou se rozhodli vytvořit v Česku novou vrstvu bohatých. Ta opravdu vznikla, většinou nemorálním způsobem, jinak se v podstatě skoro ani nedalo. I Andrej Babiš je produktem tohoto systému, ke svému kapitálu se dostal díky svým kontaktům, získaným za starého režimu. Pokud si někdo myslel, že ti, kdo se k majetku dostali krádeží, přestanou krást, když budou dostatečně bohatí, by se měl konečně probudit ze sna.

Politika se od roku 1990 stala semeništěm korupce, politici se snažili dostat se k penězům, jejich poslanecké platy, jakkoliv v porovnání s průměrným příjmem obyvatelstva lukrativní, bohatství nezaručovaly a oni chtěli žít na vysoké noze.

Andrej Babiš vstoupil do politiky ne z idealismu, jak to rád prezentuje, ale proto, že rozbujelá „obálková“ korupce začala brzdit českou ekonomiku a tím i prosperitu jeho megapodniku. Skutečně se mu podařilo tuto „obálkovou“ korupci, zakládající se na penězích v obálkách či mnohem spíše převody na účet v daňovém ráji či na účet fiktivní firmy v Panamě či někde jinde, potlačit. Proto si taky mezi politiky ostatních stran neudělal právě přátele. Jemu stačilo formulovat zákony tak, aby z nich profitovaly jeho firmy, nikdo mu nemusel žádné černé peníze na konta posílat. Samozřejmě se neštítil obohatit se i na hraně zákona a za hranou morálky. Čapí hnízdo je klasickým takovým případem. Přijetí oné eurodotace bylo naprosto nemorální, nezákonné ale zřejmě ne, o tom ostatně musí rozhodnout vyšetřovatelé. Ovšem Babiš přece v minulosti nezaváhal ani, když mu ke kariéře mohla pomoci spolupráce s STB. Z výsledků dnešních voleb je vidět, jak daleko se lidé už odpoutali od komunistické minulosti, jak málo jim říká. Spolupráce s STB, která byla začátkem devadesátých let naprostým „no go“ pro politickou kariéru, dnes už nikomu nevadí.

To, že se České republice ekonomicky daří, že má poprvé od revoluce přebytek ve státním rozpočtu a splácí svůj dluh, že má nejvyšší růst životní úrovně za posledních dvacet let a nejnižší nezaměstnanost v EU přičítají lidé právě vstupu Babiše do politiky, protože s ním jako ministrem financí skutečně došlo k obratu v ekonomice země. Prostě jen proto, že se jedná o manažera a ne o politika.  A už vůbec ne o politika demokratického.

Že se jeho soupeři snažili všemi prostředky připravit  ho o hlasy, že v poslední chvíli před volbami proti němu zahájili trestní stíhání ve věci už staré kauzy Čapí hnízdo, že „náhodou“ právě pár týdnů před volbami pomohl i slovenský ústavní soud a zrušil osvobozující rozsudek ohledně jeho spolupráce s STB, mu ani v nejmenším neublížilo. Jen mu to pomohlo budovat image všemi pronásledovaného Robina Hooda. Nakonec se dostal na třicetiprocentní hranici hlasů, i když mu průzkumy dávaly něco okolo 25 procent – to je obvyklý fenomén, za daných okolností se lidé, kteří se chystali jej volit, styděli to v průzkumech přiznat.

Babiše nazývají ve světě „Český Trump“, což si zřejmě tak úplně nezaslouží, nebo „Český Berlusconi“ což už je o něco lepší, italský „Il cavalliere“ byl sice gauner, ale na úrovni. Ale ani jedno neplatí, přirovnání kulhají. Babiš je sice alternativou k zaběhlému politickému systému stejně jako Trump a je masmédiový mogul jako byl Berlusconi, ale jeho cíle jsou naprosto jiné. Je pro politiku mnohem lépe vybavený, rozumí ekonomice, s výjimkou češtiny ovládá řadu jazyků, ať už rodnou slovenštinu, perfektně angličtinu a slyšel jsem ho dávat interview v bezchybné němčině. Jen v té češtině pokulhává, ale mám pro něj pochopení, v době, kdy jsem žil na Slovensku, byly mé knihy plné slovakismů. Slovenština je prostě nakažlivá.

Babiš samozřejmě profitoval i ze slabosti svých soupeřů. ODS přicházela s programem, z něhož musel rozumně uvažujícímu člověku běhat mráz po zádech. Zrušení registračních pokladen, které jsou v každé civilizované zemi pravidlem, a Česko bylo jednou z posledních zemí, která je zavedla, zrušení protikuřáckého zákona – i zde byla Česká republika poslední v EU, která něco na ochranu zdraví nekuřáků podnikla. Čili ODS hlásá návrat do doby kamenné a odchod od mezinárodních standardů, včetně práva na nošení zbraní a to i aických – což právě v době masových atentátů nejen v USA musí normálního člověk poněkud vystrašit. ODS byla a zůstává stranou propagující soukromé bohatství a neexistenci „špinavých peněz“ tedy stranou podporující korupci. Tak ji velký učitel Václav Klaus vychoval, podle něj přece „v Česku korupce nikdy nebyla, byli zde jen šikovní lidé.“

Sociální demokracie páchala sebevraždu v přímém přenosu. Pokud někdo četl můj článek o souboji Sobotky se Zemanem, ví, že jsem jí už tehdy předpovídal pád pod desetiprocentní hranici. Což se potvrdilo. Pokud chtěli sociální demokraté tím, že prznili zákony (ať už o elektronických pokladnách nebo o zákazu kouření) obrátit veřejné mínění proti iniciátorovi těchto zákonů Babišovi, tak se přepočítali – prostě voličstvo podcenili. Nedokázali se zbavit své ideje, že každý podnikatel je podvodník a snažili se mu tedy postavit do cesty co nejvíc překážek a kontrolních mechanismů. Právě drobní podnikatelé by byli pro ni ideální klientela, která v podstatě neměla nikoho, kdo by se jí zastal, socialisté tuto šanci naprosto propásli. Představa, že právě příjemci sociální podpory jsou hlavními voliči sociální demokracie a tak pokud se podaří vládnoucím sociálním demokratům udělat s co nejvíce soukromých podnikatelů příjemce sociální podpory, zvýší to jejich volební preference, byla nejen scestná ale v postatě i perverzní a nepřinesla nic kromě politické katastrofy. Navíc B Bohoušek Sobotka opravdu nebyl charismatickou postavou a byl v čele strany příliš dlouho, než aby to nezanechalo nezhojitelné rány. Ani v zahraničí si nemohl žádnou velkou popularitu vybojovat, v tom jej blokovala už jeho jazyková negramotnost.

TPO 9 potkal osud hnutí, které přišlo o svého lídra. I TOP 9 svého času vzniklo jako protestní hnutí a profitovalo z tohoto image. Odchodem Karla Schwarzenberga z pozice vývěsního štítu hnutí přestalo být populární. Pokud se nakonec přece jen do parlamentu s odřenýma ušima dostane, podobá se to tak trochu zázraku. Zda pozitivnímu, o tom bych dokázal pochybovat. Miroslav Kalousek je sice vtipný klaun, konstruktivní ale příliš není. Zda může být užitečný při tvoření vlády je více než sporné. Už proto, že je symbolem oné „obálkové“ korupce.

A tak se do parlamentu dostalo velké množství extrémních stran. Okamurova SPD je samozřejmě stranou fašistickou stejně jako maďarský Jobbik, dokonce víc než rakouská FPÖ, inklinuje k politice Marie Le Pen, holandské PVV Geerte Vilderse či slovenské Kotlebovy Ľudovej strany. Všechny tyto strany mají dobré vztahy s Moskvou, částečně jsou z Moskvy i financovány, o to negativnější vztah mají k Bruselu a k Evropě, jsou tedy víceméně nekompatibilní s EU a pokud se dostanou do vlády, či v parlamentu vládu podporují jako v Maďarsku, divergují danou zemi směrem na východ. Spolek s Okamurou by byl pro jakoukoliv proevropskou stranu spojením s ďáblem, prakticky to nepřipadá v úvahu.

Komunisté také samozřejmě nejsou pro demokratické strany opcí pro tvoření vládní koalice a o Pirátech nikdo nic neví. Oni sami jsou zřejmě ze svého úspěchu vyděšení a případné pozvání do vlády by je mohlo naprosto zdestruovat, otázka je, zda na to vůbec mají lidské zdroje. Ale ty neměl Babiš po minulých volbách taky.

Zůstává KDU-ČSL, která je zvyklá hrát jazýček na vahách a byla skoro vždy v každé vládě a Starostové, kteří by se zřejmě vstupu do vlády nebránili a mohli by posílit komuální politiku, která je pro občanskou společnost nesmírně důležitá. Protože právě v ní vyrůstají opravdoví politici, kteří by se někdy v budoucnosti mohli stát i státníky, tedy lidskou sortou, kterou současná společnost nutně potřebuje. A nevypočitatelná TOP 9.

Jestliže ovšem před volbami všichni svorně tvrdili, že s Babišem do vlády za žádných okolností, realita je dohnala a ukázala, že to bez něj prostě nepůjde. Vůli voličů nelze prostě ignorovat. A pokud někdo za Babišem stojí, je to prezident Zeman a ten bude samozřejmě na jeho právu na místo premiéra trvat.

Rozhodně není teď českým politikům co závidět. Situace hodně připomíná parlament za první republiky, kdy více než třetina hlasů připadala na extrémistické strany (Komunisty, Henleinovce a Hlinkovu ľudovú stranu), takže se všechny demokratické strany v roztříštěném parlamentu musely dát dohromady, aby se země pohnula správným směrem. Tehdy ovládala politiku takzvaná „Velká pětka“, pět rozumných lidí, kteří se přes ideologické rozdíly dokázali dohodnout. Československo bylo tehdy pro celou Evropu a celý svět pozitivním příkladem demokracie. Otázka je, zda to dokáže i teď, Potřebné by to bylo, má na to ovšem mezi svou politickou elitou lidské zdroje?

O tom bych dokázal pochybovat.

Mimochodem, znáte ten starý už dost košilatý vtip – jaký je rozdíl mezi ženou a politikem?

Pro ty, kdo ho neznají,  zopakuji.

Jestliže žena říká ne, myslí tím možná, Říká-li možná, myslí tím ano. A říká-li ano? Ale prosím vás, ano vám přece neřekne žádná žena.

Jestliže politik říká ano, myslí tím možná. Říká-li možná, myslí tím ne. A říká-li ne? Ale prosím vás, “ne” přece neřekne žádný politik.

Čeští politici se právě předhánějí v dokazování, že žádní politici nejsou. Jestli jim tohle voliči připočtou k dobru?