Rakouské volby 2017

Tak jsme si v Rakousku trošku zavolili

 

Je mi jasné, že Češi teď mají zcela jiné starosti, než sledovat výsledky rakouských voleb – totiž vlastní dilema, koho volit či spíše nevolit, přesto si dovolím podat krátkou zprávu o výsledku rakouských parlamentních voleb – protože se jedná o souseda, vedle kterého Česká republika bude muset i nadále žít – přestěhování není možné, je snad praktické vědět, co se zde vlastně stalo.

V podstatě nic překvapivého, volby dopadly podle předpokladů, tedy aspoň mne v ničem nepřekvapily. Rakousko se  politickém spektru posunulo výrazně doprava a samozřejmě je za tím uprchlická krize.

Zářícím vítězem se podle očekávání stal Sebastián Kurz. Jeho politická intrika, která ho přivedla k moci, byla geniální a naprosto vyšla. Jen krátce zopakuji jeho politický vývoj. Začal jako 22 letý nejmladší ministr v historii Rakouska – jako státní sekretář pro integraci (to je funkce odpovídající funkci ministra, státní sekretář se zúčastňuje i sezení vlády). Poté se stal rakouským ministrem zahraničí a nelze mu upřít skutečné schopnosti. Především dokázal správně rozpoznat nálady obyvatelstva a podniknout kroky, které mu přinesly nemalou popularitu. Fakt, že jej krátkozrací EU-politici vždy hekticky kritizovali, aby pak pozděi potichu dělali přesně to, co navrhl, mu jeho popopularitu jen dále zvýšila. Bylo to uzavření balkánské cesty pro uprchlíky z Blízkého východu na makedonské hranici ( za to si vysloužil nejen tvrdou kritiku Angely Merkelové, ale i nenávist Řeků, kteří dokonce krátkodobě stáhli svého velvyslance z Vídně.) Kurz tím vlastně potvrdil správnost kroků Viktora Orbána, který byl také v palbě kritiky liberálních politiků. Dále navrhl opakovaně přerušit rozhovory s Tureckem o jeho přistoupení k EU, protože se sedmdesátimilionovým stále více nedemokratickým kolosem se prostě jednat nedá. I v této pozici byl celé roky v EU osamocen, nyní najednou mluví o tomtéž dokonce i Němci, i když jen v rámci předvolební kampaně. Ostatně Erdogan Kurze nenávidí na smrt, protože ten si ho k sobě povolal po Erdoganových předvolebních excesech ve Vídni a sdělil mu, že už nikdy žádné turecké předvolební mítingy v Rakousku nedovolí (a v tomto postoji vytrval i nyní před oním tureckým referencem o zavedení diktatury a odstranění Atatürkovy demokracie.)

Když si tedy takto získal patřičnou popularitu, podařilo se mu svrhnout koaliční vládu. Protože začínala fungovat, hrozilo, že by mohla Rakušanům něco pozitivního přinést a tím přihrát body kancléři a Kurzovu oponentovi  – sociálnímu demokratovi Christianovi Kernovi, použil svého černouška, ministra vnitra Wolfganga Sobotku. Ten prohlásil veřejně koalici za nefunkční (právě v době, kdy fungovala a očividně bez vědomí svého stranického šéfa a vicekancléře Mitterlehnera). Protože Mitterlehner nedokázal Sobotku z vlády vystrnadit, sám odstoupil a Lidová strana si zvolila do čela právě Kurze. V podstatě jinou možnost neměla. Kurz poté provedl nemožné, totiž právě tuto stranu, která platila za nezreformovatelnou a ovládanou mocnými geriatrickými bosy ve funkcích prezidentů různých zájmových svazů a hejtmanů rakouských federálních zemí, zreformoval podle vlastních představ a převzal v ní absolutní moc. (Dokonce změnil i její barvu z černé na tyrkysovou, což byla pro stranu navázanou tradičně na katolickou církev přímo svatokrádež). Pak odmítl dále spolupracovat ve vládě se sociálními demokraty, vyvolal nové volby a tyto tedy podle očekávání vyhrál. Ukázal se jako přímo geniální intrigant – ostatně žije v politice od svého útlého mládí a intrikaření ovládá lépe než kdokoliv jiný v Rakousku. Teď bude muset dokázat, zda umí i vládnout a to vládnout ku prospěchu lidí, kteří ho volili. To bude těžké, už proto, že si bude muset zvolit koaličního partnera.

Sociální demokraté, kteří udrželi druhé místo, to asi nebudou. Jednak si obyvatelstvo nedokáže představit, že by hádky a nekonstruktivní spory, kterými se červeno-černá koalice poslední rok projevovala, měly pokračovat dál – obnovení černo-červené koalice si přeje v Rakousku jen 17 procent obyvatelstva. Navíc se Kurz bytostně nesnáší s předsedou soc.dem. Kernem, údajně nedokážou být spolu sami v jedné místnosti. To má samozřejmě své důvody. Kern je spíše technokrat (byl před svým povýšením na kancléře ředitelem rakouských drah) než politik. To opakovaně dokazoval. Například se rozhádal s „Krone Zeitung“, bulváními novinami, které ale čte 30 procent rakouského obyvatelstva a které mají na tvorbu veřejného mínění větší význam než televize a rádio dohromady. Nejvíc je samozřejmě namíchl tím, že odřekl předvolební reklamy v tomto bulváru, což vydavatele stálo hodně peněz. Tyto noviny pak  uspořádaly na premiéra doslova štvanici. Prakticky denně byl na titulní straně titulek upozorňující na nějakou Kernovu skutečnou nebo domnělou chybu, pokud o něm psali, tak nikdy bez přívlastku, před jeho jménem vždy stálo: neschopný, chybující, nejkratší premiér v dějinách Rakouska, chaotický, nekompetentní atd.atd.  Intelektuálům mohl být jeho konfrontační postoj k bulváru sympatický, ne ale prostému lidu a ten má mezi voliči naprostou většinu. Navíc dělali sociální demokrati opravdu fatální chyby. Angažovali jako poradce Tala Silbersteina, během volební kampaně zatčeného v rodném Izraeli pro podezření z podvodů. Tento „poradce“ měl být zodpovědný za facebookové stránky, které napadaly dosti nechutně Sebastiána Kurze a měly výrazně antisemitský charakter (přesto nebo právě proto, že Silberstein je Žid). Tyto stránky platil Silberstein ze svého honoráře, který od SPÖ dostal (asi 500 000 Euro). Tedy vlastně z kasy sociální demokracie. Což vedlo k hroznému skandálu, který SPÖ masívně poškodil. Sice se objevily známky, že si tyto stránky objednal sám Kurz, aby tak svého největšího konkurenta těsně před volbami tímto odhalením poškodil, probíhá tedy vyšetřování, které ale bude uzavřeno až dlouho, dlouho po volbách, takže jeho výsledek už nebude relevantní. Že za daných podmínek sociální demokrati získali přece jen 27 procent hlasů a obsadili ve volbách druhé místo, se podobá doslova zázraku a hlavní zásluhu na odvrácení úplného debaklu měl právě premiér Kern. Jenže černo-červená koalice, kterou by si přáli v Bruselu, je nereálná, určitě ne v podobě Kurz-Kern. Kurz by proti spojení s červenými asi nebyl, ale místo Kerna by mu musel vicepremiéra dělat někdo jiný například současný ministr obrany Doskozil.

Na třetím místě skončila FPÖ, čili svobodní. Bylo to vítězství nevítězství. Sice okázale slavili, protože skutečně získali proti předešlým volbám mnoho hlasů navíc a bezmála dostihli SPÖ, jenže jejich cíl bylo volby vyhrát. Ještě půl roku před volbami ve všech průzkumech veřejného mínění jednoznačně vedli, jejich kandidát a hlavní ideolog Hofer jen těsně prohrál prezidentské volby. Předseda strany Strache se ale dopustil osudné chyby. Ve snaze získat další voliče se z pravého kraje politického spektra začal tlačit více do středu. Zbavil se zástupců Buršenšaftů – paramilitantních nacionalistických spolků, zbavil se klanu Rosenkranzů, hlásícího se otevřeně k Hitlerovu dědictví, dokázal odstranit z vedení strany i politiky otevřeně hlásající nenávist k Evropě, či jen hloupé demagogy, jako naši grazskou paní Winter, také dceru někdejšího SS důstojníka. Jenže tím otevřel vpravo mezeru a právě touto mezerou jej zprava předjel Kurz. Převzal Stracheho program s jedinou výjimkou, prohlásil se za Evropana a odmítl Stracheho koketování s vystoupením z Eura a EU a najednou byl v průzkumech před FPÖ. Strache se marně snažil onu škvíru zase utěsnit, znovu povolal do strany zástupce buršenšaftů, už nic nepomohlo. Musel se spokojit s třetím místem. A dostal se tak do pozice, ve které v žádném případě nechtěl být, totiž do pozice možného vicekancléře. Jít do vlády, které bude velet Sebastián Kurz, by mohlo být pro Svobodné naprosto fatální. Už dvakrát to zkusili jednou v osmdesátých letech za vlády Bruna Kraiskeho, podruhé na začátku tisíciletí pod premiérem Schüsselem. Pokaždé to mělo pro stranu fatální důsledky, pokaždé se prakticky rozpadla – zejména díky své touze po moci a po penězích. Z korupčních afér vlády Schüssel – Haider jsme se ještě do dneška finančně úplně nevzpamatovali, jen sanace Haiderovy osobní banky Hypo Alpe Adria stálo rakouské daňové poplatníky 18 miliard eur. Strache ví velmi dobře, jak schopný je Kurz v intrikování a že si dokáže všechny úspěchy budoucí vlády strhnout na sebe. Že se FPÖ může stát jen přívěskem, který bude stále více ztrácet opodstatnění své existence. Do vlády se mu tedy za těchto podmínek moc nechce, zřejmě mu ale nic jiného nezbude. Očividně ví nebo tuší, že tento volební úspěch byl danajským darem, nebude ho ale moci odmítnout. Už si aspoň začíná klást podmínky, které jsou pro Kurze těžko přijatelné, hovoří se o tom, že FPÖ požaduje ministerstvo vnitra a zahraničí. Při svém postoji k Evropské unii je druhé prostě nemožné.(Zejména proto, že Rakousko má mít v druhé polovině roku 2018 předsednictví v EU).  Zřejmě tedy Svobodní dostanou ministerstvo vnitra (Kurz bude muset obětovat svého poslušného černouška Sobotku, ale něco už pro něj najde) a možná financí – aby se FPÖ musela zodpovídat za neúspěch daňové reformy, kterou si Kurz dal jako jeden z hlavních volebních programů – a která je prostě nerealizovatelná. Každopádně budeme zřejmě muset při tyrkysově modré koalici zase jednou sáhnout hlouběji do kapsy. Svobodní by možná raději do vlády se socialisty než s lidovci, v té by totiž měli silnější pozici, jenže pro červené by bylo takové spojení skutečnou zkouškou soudržnosti. Hlavně všemocný vídeňský starosta Häuptl je kategoricky proti a případná koalice se svobodnými by mohla skončit roztržením strany.

Do parlamentu se dostali opět i NEOS, liberální stara, která má ambice stát se rakouskou FPD. Vytvořila se před minulými volbami z odštěpenců  z ÖVP, kteří tuto stranu považovali za nezreformovatelnou. Možná se teď bijí do hlavy, že tam nezůstali, nemají ale cestu nazpět. Podařilo se jim získat pro svou volební kampaň atraktivní kandidáty (kandidátku na rakouskou prezidentku Irmgard Griss), a měli úspěch. Jsou znovu v parlamentu – jejich program s důrazem na vzdělání a vědu není neatraktivní, budou ho ovšem muset prosazovat z opozice a vláda na takové hlouposti určitě nebude mít peníze. Černí (teď tyrkysoví) vždy podporovali nejbohatší vrstvu obyvatelstva s tvrzením, že když se bude dobře dařit milionářům, bude se automaticky dobře dařit všem. Že toto pravidlo už skoro třicet let neplatí, odmítli vzít na vědomí. Daňové úlevy tedy zvýhodní především nejbohatší vrstvu, o to méně peněz bude ale na vzdělání a na sociální politiku (i na zdravotnictví).

Posledním subjektem, který se dostal do parlamentu je „Liste Pilz“. Petr Pilz je už desítky let poslancem rakouského parlamentu. Byl jedním ze zakladatelů strany zelených a v letech 1992 – 1994 dokonce jejím předsedou. Proslul jako odhalovač korupce, poslední obrovský úspěch bylo vyšetření korupce provázející nákup stíhaček Eurofighter, do které se namočila skoro celá tehdejší černo-modrá vláda. Že ho tedy tyrkysoví a modří nemají v lásce, je zřejmé. Ovšem znepřátelil si i vlastní zelenou stranu, která se ho pokusila zbavit. To se zeleným opravdu podařilo. S čím ovšem nepočítali bylo to, že Pilz založil ihned vlastní hnutí a s programem, jímž chtěl reformovat zelené, se dostal do parlamentu. S tím, že hodlá dále bojovat proti korupci a „dávat na ty darebáky ve vládě“ pozor. Bude se mít co ohánět. Má všehovšudy jen osm poslanců a někteří z nich jsou nováčky, jsem hodně zvědavý, co dokáže.

Pro stranu zelených skončily volby naprostou katastrofou. Nepřekvapilo mě to, tato stran páchala sebevraždu v přímém přenose. Hlavním problémem bylo ideologické nastavení krajní levice. Vždy jsem říkal, že zelení jsou v podstatě přebarvení komunisti. Teď se to potvrdilo. Když se vedení strany paní Glawischnig snažilo oslovit širší okruh voličů než levicové fanatiky, dostala se šéfka strany do sporu se svým vlastním dorostem. Mladí zelení, vychovávaní v komunistických ideálech odmítli liberálnější politiku stranického velení. A toto, místo aby vyhodilo několik fanatiků, vyloučilo ze strany celou svou mládežnickou organizaci. A ta přešla – div se světe – k rakouským komunistům a za ty i ve volbách kandidovala. Zeleným prostě stoupla sláva do hlavy, přece se právě minulého roku stal jejich dlouholetý předseda Van den Bllen rakouským prezidentem. Smrtelnou ranou pro ně byl ale Petr Pilz. Strana se ho pokusila zbavit, když jej nekandidovala na od něho požadovaném čtvrtém místě kandidátky do parlamentu. Původně jsem si myslel, že se zelení dali koupit od loby Eurofighterů, která má samozřejmě enormní zájem, aby se Pilz do parlamentu nedostal a celé vyšetřování se tak ještě dalo jakž takž uhrát do ztracena. Tomu nasvědčovala i nečekaně pozitivní kampaň v „Krone Zeitung“ pro novou šéfku strany Ulrike Lunacek. „Krone Zeitung“ stojí téměř vždy na extrémně pravicových postojích a pozitivní kampaň pro vůdkyni levice mohlo znamenat, že se tak snaží vzít hlasy Pilzovi. Zvláštní bylo i to, že Pilz kandidoval pod číslem sedm, aspoň tak to stálo na seznamech před volebními místnostmi, na volebním lístku měl ale číslo devět. Kdo si tedy zapamatoval sedmičku a nepodíval se pořádně na volební lístek, volil komunisty (i když těm to taky k zvolení do parlamentu nestačilo). Ale ani podpora Kronen Zeitung Ulrike Lunacek nepomohla. Nakonec to dopadlo jinak. Zelení voliči dali své hlasy převážně sociálním demokratům. Až po volbách se podařilo zjistit hlavní důvod rozkolu mezi zelenými a Pilzem. Ten chtěl změnit onu nekritickou „vítací politiku“ zelených vůči imigrantům. Poznal mínění obyvatelstva, které se davy přišelců (celkem v Rakousku zůstalo od roku 2015 130 000 migrantů z Asie a Afriky) cítilo ohroženo a zeleným dávalo vinu za nadměrnou toleranci k nepřizpůsobivým cizincům. Toto chtěl Pilz změnit, azyl jen pro skutečné válečné uprchlíky (kteří tvořili v oné uprchlické vlně podle různých odhadů 10 – 20 procent) a integraci jako hlavní bod s odsunem těch, kteří se integrovat nebudou chtít. Neprosadil to, dogma bylo silnější než zdravý rozum a to právě zelené pochovalo. S 3,8 procenty hlasů zůstali před bránami parlamentu, po 31 letech se rozloučili s parlamentními lavicemi a kdo ví, kdy se tam zase vrátí. Možná přijdou odprosit Pilze  – to by byla ještě nejschůdnější cesta k znovuzrození strany, nedá se to ale očekávat. Otázka je, nakolik budou chybět.

Volby jsou tedy za námi, koaliční jednání před námi a co můžeme čekat od nové vlády, neví nikdo. Celkem s jistotou se dá počítat s novým zákonem o rakouské televizi – návrh má FPÖ už dávno v šuplíku. Cílem je výměna vedení rakouské televize, které nebylo této straně příliš nakloněné a změna pozice veřejnoprávní televize na státní, vládě podléhající orgán podle vzoru Maďarska. Dále určitě snahy o omezení přístupu cizinců z okolních zemí na rakouský pracovní trh, v tom jsou si obě vládnoucí strany zajedno a to postihne především okolní státy Maďarsko, Slovensko a Česko. Odbourávání sociálního státu se dá čekat především od Kurzovy ÖVP, Svobodní s tím můžou mít problém, jejich voliči se rekrutují především ze sociálně nejslabších vrstev. Určitě přijde i řada překvapení.

Zřejmě se tedy nedá čekat nic dobrého, ale to není novinka. Ani pro Rakousko ani pro Česko. Velcí státníci myslící na blaho obyvatelstva už nejsou, Vymřeli. Jejich místo zaujali politici, mistři politických intrik. Obyvatelstvo se dostalo na vedlejší kolej, má jediné právo a to je volit. Jak ho využije, je už jiná otázka. V Rakousku vyhráli populisti. Teď je jen otázka, kolik se svých zvučných slibů dokážou splnit. Důležité to bude nejen pro Rakousko samé ale i pro jeho sousedy.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *