Piacenza

Vlastně vůbec nebyla v plánu výletu. Ale protože byla na cestě a měli jsme půl dne navíc, řekli jsme si, že se tam můžeme zastavit na kafe. A pak z toho byl den celý. Protože i tohle stotisícové průmyslové město na řece Pádu má turistovi víc než dost co nabídnout.

Dějiny Piazenzy nejsou zrovna oslňující, v boji hornoitalských komun nehrála žádnou rozhodující roli. V roce 1447 byla dobyta Francescem Sforzou, který právě v tom roku převzal vládu nad Milánem a musel své nové poddané něčím oslnit a potěšit. A tak vytáhl do boje a dobyl Piacenzu.

Poté, co se Lombardie zmocnili Francouzi pod Ludvíkem XII., pokusili si získat podporu papeže papeže tím, že mu část milánského vévodství přepustili. Od roku 1521 byla tedy Piacenza součástí církevního státu. V roce 1545 využil tuto situaci papež Pavel III., rozený Alessandro Farnese, aby zabezpečil svou vlastní rodinu. Vytvořil tedy nové vévodství Parma a Piacenza a obdaroval jím svého vlastního syna (oficiálně samozřejmě synovce, protože papež děti mít nemohl, proto se tento způsob obdarovávání jmenuje nepotismus – od latinského nepos – synovec) Piera Luigiho II. Farnese. Tento pán byl ale Piacenzanům především svým prostopášným sexuálním životem příliš nepříjemný, ihned po převzetí moci jej tedy zavraždili a dohodli se na tom, že přijmou za svého pána jeho syna Ottavia. Což ovšem nebylo tak snadné. Ačkoliv byl Ottavio od roku 1538 ženatý s císařovou nemanželskou dcerou Markétou (jediné nemanželské dítě, ke kterému se Karel V. oficiálně přiznal) nebyl císař příliš nakloněn svému zeti pomoci. Piacenza byla obsazena císařskými vojsky pod vedením Ferranta I. Gonzagy z Mantovy a císař nebyl příliš ochoten vydat svému generálovi rozkaz, aby město vyklidil a předal císařovu zeti – možná proto, že mezi manželi Farneseovci panoval poměrný chlad, když se brali, měl ženich čtrnáct let a nevěsta šestnáct, byla ovšem už vdovou a nezkušeného chlapce přehlížela. Ottavio se ale nakonec svého vévodství domohl a začala slavná éra rodiny Farnese, na kterou budete jak v Piacenze, tak v Parmě narážet na každém kroku.

DSC_0470

Piacenza nebyla sice nikdy sídelním městem, tím se stala Parma, přesto zde rodina Farnese vybudovala přímo zrůdně obrovský palác. Palazzo Farnese obsahuje dnes obrovské muzeum, vedle obvyklé pinakotéky má ale dva velmi zajímavé subjekty. Jedním z nich je jedna z největších světových sbírek kočárů. Vídeň se mu nevyrovná, zato Muzeum kočárů v Čechách pod Kosířem možná ještě nestačí kvantitou, ale kvalita exponátů    na Hané je krásnější a pan Václav Obr, který muzeem provází a jehož dílem toto muzeum je, dokáže svým výkladem doslova strhnout. Takže kvůli kočárům do Piazency jezdit nemusíte, Čechy pod Kosířem jsou dosažitelnější. Ovšem piacenzská sbírka v monumentálních místnostech onoho gigantického paláce je impozantní a pokud už v Piacenze budete, pak tuto expozici nevynechejte.

DSC_0475

Druhým slavným objektem v Palazzo Farnese jsou pak slavná etruská játra. Model ovčích jater s etruskými nápisy, který očividně sloužil budoucím haruspikům (tedy etruským věštcům a kněžím) jako učební pomůcka, aby dokázali z jater obětovaných zvířat správně předpovědět budoucnost.

DSC_0506

Centrum města není Piazza del Duomo, kde se nachází románský dóm – tedy začali ho stavět v románském stylu, ale podobně jako v dalších městech severní Itálie nebyli se stavbou hotovi dost rychle aby uchovali jednotný stavební styl a tak chrám vykazuje i gotické prvky. V kryptě jsou pozůstatky svaté Justíny z Antiochie, kterou do Piacenzy přivezli v roku 1099, (očividně v rámci první křížové výpravy), tedy dřív, než začali stavět její chrám. Pod dómem je malé muzeum s velmi aktivním průvodcem (nás si odchytil přímo v kryptě), kde je mimo jiné i originál? listiny Karla Velikého přiznávající Piacenze právo trhu s jeho vlastnoručním podpisem (víc než se podepsat císař neuměl, byl a zůstal až do konce svého života analfabet.)

DSC_0451

Markéta rakouská (titul d´Austria dostávaly všechny nemanželské děti Habsburků, my ji známe jako Markétu parmskou), manželka Ottavia Farneseho, byla na žádost svého nevlastního bratra španělského krále Filipa II. dvakrát zemskou správkyní Nizozemí. Poprvé v letech 1559 – 1567, kdy bylo Nizozemí po smlouvách mezi císařem Ferdinandem I. a jeho synovcem Filipem II, jako protislužba za to, že se španělský král vzdal definitivně pro sebe i své potomky nároků na císařskou hodnost, odděleno od Svaté říše římské národa německého a předáno Španělsku. Markéta byla tak po své pratetě Markétě, dceři císaře Maximilána I. a tetě Marii Uherské, vdově po Ludvíkovi Jagelonském a sestře císaře Karla V. už třetí ženskou správkyní Nizozemí – Holanďané dokázali se ženami vycházet tak nějak lépe než s chlapy. Ovšem se svým fanatickým bratrem Filipem, který hodlal pokatoličtit celý svět, to Markéta měla podstatně těžší, než její teta a prateta s tolerantním a melancholickým císařem Karlem V. Po první abdikaci 1567 to zkusila v roce 1578 ještě jednou, a skutečně dokázala dosáhnout určitých úspěchů, když uzavřela mít s Arraskou unií, tedy unií měst v dnešní Belgii, se severními provinciemi ale mír uzavřít nedokázala. V roce 1582 po dosažení duchcovského věku 60 let tedy zavěsila definitivně klíče od Nizozemí na „haklik“, vrátila se do Piacenzy a tam v roce 1586 zemřela. Pochována je pod nádherným barokním náhrobkem v chrámu San Sisto nedaleko Palazzo Farnese.

Severoitalská města mají jednu zvláštnost. Dóm je sice největším, ne ale nejvýznamnějším kostelem ve městě. Tuto pozici si zabírá vždy některý z jiných kostelů. V Pavii je to San Michele, v Mantově San André, v Parmě Kostel svatého Jana Evangelisty a v Piacenze je to San Sisto. Nejen, že je zde pochována vzpomenutá Markéta rakouská, ale pro tento kostel maloval Rafael Santi svou Sixtinskou Madonu. Tu koupil do města Piacenzy v roce 1754 saský kurfiřt August III. Takže dnes se nachází v drážďanském Zwingru. V San Sisto v Piacenze je kopie původního obrazu, proti této představě se ale klíčník kostela, který nás dovnitř pustil i po zavírací době, zuby nehty bránil. Mé tvrzení, že jsem pravou Madonu viděl v Drážďanech, mu připadalo jako svatokrádež. Naštěstí se mě nepokoušel přesvědčit o opaku silou.

Sixtina

Centrem města není Piazza Citadella s Dómem, ale s ní nákupní ulicí Via Cavour spojené náměstí Piazza dei Cavalli, pojmenované podle dvou jezdeckých soch dvou příslušníků rodiny Farnese před radnicí – Pallazo del Comune zvaný také „Il gotico“ podle svého stavebního stylu z červených cihel. Zvláštní je, že na tomto centrálním náměstí se nachází kostel svatého Františka. Františkáni jako žebravý řád byli umisťováni prakticky vždy na okraj města blízko městských hradeb – už proto, aby si při žebrání nekonkurovali s dominikány, kteří dostávali svůj pozemek rovněž na okraji nebo raději až za hradbami města a vždy na opačné straně než františkáni. V Piacenze toto pravidlo překvapivě nefungovalo, proč to nevím.

DSC_0462

Piacenzu, trošku Popelku mezi severoněmeckými městy, není tedy třeba při cestě severní Itálií vypouštět. Má co nabídnout.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *