Cremona je prostě rozkošná. Toto město na břehu řeky Pádu hrálo významnou roli ve třináctém století, kdy bylo hlavní oporou císařské moci v pádské nížině a hlavním soupeřem blízkého Milána v boji o nadvládu nad touto oblastí. Z dnešní velikosti měst (Cremona 70 000 a Milán 1,3 milionu obyvatel) si člověk může domyslet, jak tento boj dopadl. Město bylo přísně ghibellinské, možná proto stojí budovy církevní (dóm s kampanilou) a světské radnice (Palazzo communale a Loggia dei Militi, která byla sídlem městské gardy) odděleně na protějších stranách hlavního náměstí. Císař Friedrich II. si byl důležitosti města vědom a všemožně je podporoval, právě proto pocházejí všechny nejdůležitější budovy města právě z doby jeho vlády. Po vyhubení Štaufů v roce 1268 získala i v tomto městě vrch propapežská strana Guelfů, což se ale ukázalo jako fatální. Zatímco Viscontiovci v Miláně změnili stranu a stali se věrnými stoupenci císařské moci, Cremona zůstala v čase italského tažení císaře Jindřicha VII. v roce 1311 na straně papežské a byla císařem patřičně potrestána. V roce 1322 pak byla definitivně obsazena milánskými vojsky a ztratila svou samostatnost i význam.
Ještě jednou se mohla aspoň na jeden den hřát v centru pozornosti, když se právě v tomto městě v roce 1441 uskutečnila svatba dědičky milánského vévodství, sedmnáctileté Biancy Marie Viscontiové s jedenačtyřicetiletým generálem Francescem Sforzou, který právě Cremonu dostal darem jako nevěstino věno. Na této svatbě se prý poprvé servírovalo jako zákusek Torrone. Prodává se jako cremonská specialita v suvenýrových obchodech i dnes, vypadá a chutná ale v podstatě jako náš dobře známý turecký med.
Dóm je impozantní stavba s věžičkami podobnými minaretům, s tímto stavebním prvkem se ale v rovině Pádu setkáte ve více městech – proč tomu tak je, jsem nezjistil. Chrám přechovává poněkud spornou relikvii – totiž trn z Kristovy koruny, který městu daroval v roce 1591 cremonský rodák, papež Řehoř XIV. To bylo asi jediné, co za svého pontifikátu, trvajícího jen deset měsíců, stihl. V kryptě leží pozůstatky místního patrona svatého Omodona se škraboškou na tváři. Jedná se o cremonského obchodníka (zřejmě obchodoval s látkami, protože je patronem krejčích), který byl už dva roky po své smrti v roce 1099 vyhlášen papežem Inocencem III. za svatého. Důvod tohoto spěchu se mi nepodařilo zjistit, zřejmě se ale vzdal svého velkého majetku, doufejme, že v prospěch chudých a ne římské církve. I když ono superrychlé svatořečení napovídá spíš opak.
V Dómu je i obrovský stříbrný kříž, dílo milánských zlatníků, které k mému úžasu připomíná vítězství cremonských právě nad Milánem – protože byl vytvořen až v patnáctém století, kdy už byla Cremona dávno milánská, možná chtěli vládnoucí páni dodat svým poddaným trošku sebedůvěry.
Mnohem úžasnější než dóm sám je ale baptisterium stojící hned vedle na hlavním náměstí. Jeho jednoduchá románská konstrukce z roku 1167 s neuvěřitelně vysokou kupolí je fascinující, ta tři eura vstupného se za ten zážitek vyplatí. Očividně ale městu došly peníze, protože mramorovými deskami je baptisterium pokryté jen z poloviny. Přesto je krásné. Samotná křtitelnice se soškou Krista Spasitele je ovšem mnohem mladší – pochází ze šestnáctého století. Je zde i socha archanděla Gabriela, která původně stála na vrcholu kopule a obraz Jana Pavla II. (spolu s cremonským biskupem monsignorem Enricem Assim), který tady samozřejmě taky byl – to nás samozřejmě nepřekvapuje, protože on byl opravdu všude.
Kdo má dostatečnou kondici, může vyběhnout na kampanilu. Je se svými 112 metry výšky údajně nejvyšší v Itálii a na vyhlídkovou terasu se člověk dostane po 502 stále užších a točitějších schodech. Asi ve třetině je místnost, kde se člověk může seznámit s historií a funkcí astronomických hodin, které jsou na „torazzu“ umístěny. Italové si samozřejmě potrpí na slova „nej“ a tak jestliže je zvonice nejvyšší zděnou kampanilou v Itálii, jsou ony hodiny s 54 metry čtverečními plochy samozřejmě největšími na světě. Ale jejich funkce, kterou tam ukazuje krátký film (v italštině ale s anglickými titulky) je fascinující. A fungují nepřetržitě od konce patnáctého století, kdy byly na kampanilu zabudovány. Z vrcholu věže pak můžete vidět celou Cremonu. Ne, nepřeháním, opravdu celou, dokonce i s průmyslovou zónou vzdálenou od městského centra, a s řekou Pádem v pozadí. Cremona je totiž opravdu tak malá. O to ale milejší.
Ovšem Cremona, to jsou housle. A Antonio Stradivari. Tento houslař je prostě všude. Objevil jsem hned tři jeho sochy – jednu na po něm pojmenované m náměstí, druhé před domem, ve kterém žil a tvořil na dnešním Corso Garribaldi a třetí samozřejmě před Museo de Violine, muzeu houslařství. A to jsem neprošel město celé!
Stradivari se dožil 93 let a v muzeu jsou vystaveny housle, které vytvořil jak v 26 ale i v devadesáti letech svého věku. Mimo jiné i slavný malý „il cremonese“ z roku 1715, tehdy mu bylo 71 let.
Musel mít tedy úžasné oči a pevnou ruku až do nejpozdnějšího věku, výroba houslí je totiž opravdu milimetrová práce a jediný chybný zářez znamená konec. Samozřejmě jsou v Sala dei Violini vystaveny housle i od jiných mistrů, dokonce i starší než Stradivariho, jako například l´ Hammerle z roku 1658 od Nicola Amatiho. Výroba houslí je přiblížena v šesti krátkých filmech – od stromu z něhož se bere dřevo až po hru na nich. Na mapě světa je možné sledovat vývoj výroby houslí od šestnáctého století, kdy tento nástroj vznikl až po rok 1937. A samozřejmě všude je člověk provázen hudbou, může si posedět v sálech a zaposlouchat se, prostě relaxovat. Museo de violine je opravdový zážitek.
Cremona byla jednou z pěti prvních center výroby houslí, začals s tím cremonská rodina Amati, (Firma Amati Kraslice, která si jméno cremonského houslařského mistra dala do znaku, založená v roce 1945, funguje jako výrobce dechových nástrojů pod jménem Amati-Denak ještě stále) pak se přidaly rodiny Stradivari a Guarneri. Po vrcholu výroby houslí v sedmnáctém století, přišel útlum, začátkem století dvacátého ale byla založena Scuola di Liuteria (Škola výroby houslí), což opět udělalo Cremonu hlavním italským městem v tomto umění. V Cremoně je ostatně několik mistrů, jejichž dílnu je možné navštívit a pozorovat je při práci. Od roku 2009 existuje spolek „Friends of Stradivari“, takže pokud jedny originální housle od tohoto mistra vlastníte nebo přechováváte ve vašem muzeum můžete se do něj přihlásit. Od roku 1976 se pak v tříletých intervalech pořádá mezinárodní soutěž houslařů organizovaná Fondatione Stradivari. Sbírka Collezione Permanente vystavuje vítězné nástroje z této soutěže, v roce 2003 zvítězil v nejprestižnější kategorii houslí Jan Baptista Špidlen z České republiky.
Museo civico je trošku ve stínu muzea houslí. Samozřejmě, kdo miluje obrazy z doby baroka, bude zde správně (Uvidí tu například Svatho Františka od Caravaggia) a rozhodně by toto muzeum neměli vynechat milovníci kytar – je zde výstava kytar, mandolín a jiných strunových nástrojů (ne houslí, ty jsou ve vlastním muzeu) a popsán vývoj těchto hudebních nástrojů. Ale to je opravdu jen pro specialisty a milovníky.
Zato zajímavě koncipované je Museo archeolgico, umístěné ve starém, napůl spadlém kostele San Lorenzo. Jak jsem už mnohokrát řekl – Italové nic nebourají, je s tím moc práce a je to škoda. Ve zřícenině kostela tedy zřídili muzeum archeologie.
Cremona je tedy krásné a milé městečko, hrdé na svou historii i přítomnost, ale docela nenápadné. Pobyt v něm si člověk může v klidu užít.