Modernismus

Ano, uznávám, že jsem brontosaurus a patřím tedy k druhu odsouzenému k vyhynutí. Sice se tvářím, že proti moderně nic nemám, ovšem to je jen vynucená póza.

Znovu jsem na to přišel při příjezdu do Milána. Jak jsem manželce záviděl její hotel, sice s magnetickým klíčem, ale jinak pěkně staromódní, s normálními vypínači a zásuvkami, (zásuvka na stěně u koupelny byla opravdu příslušná pro světla v koupelně – úžasná, i když naprosto staromódní věc) prostě pro stárnoucího člověka úplný sen. (Proč bydlíme se ženou každý v jiném hotelu, tu nebudu rozebírat, bylo by to na dlouhé vyprávění, prozradím jen, že za tím není rozvodové konání.)

Můj hotel byl ovšem moderní. Na můj vkus až moc. Samozřejmě, že se jeho stavitelé snažili především o to, aby hosté museli stále využívat svou mozkovou kapacitu a tedy nehloupli z nečinnosti. Například restaurace je na čtvrtém poschodí, ve výtahu ale čtyřku nenajdete. Je tam trojka, dokonce i pětka, čtyřka ale ne. Pokud si s tím ale dáte práci, objevíte vpravo nahoře tlačítko s písmenkem „R“ a když ho zmáčknete, zaveze vás výtah skutečně k restauraci a tedy na čtvrté poschodí. Byl jsem na sebe patřičně hrdý a snídani jsem si užíval. Ovšem teplý bufet jsem neobjevil. Protože jsem očividně nebyl sám – vejce, či opékanou slaninu neměl z hostů nikdo, smířil jsem se s tím, že prostě teplý bufet neexistuje. Až poslední den, když už jsem od snídaně odcházel, jsem si všiml, že jeden kolega pojídá smaženici. To mě znejistilo. Při podrobnějším hledání jsem objevil dalšího chlapa s vajíčkem natvrdo. Dal jsem se tedy do pátrání – i když už to bylo zbytečné – a teplý bufet jsem opravdu objevil. Nebyl uprostřed jídelny, jako všechna ostatní jídla, ale zcela vzadu u stěny jídelny, kam hosté ani nechodili.

Recepční zřejmě při pohledu na mé šediny usoudil, že bych mohl mít problémy a zdůraznil mi tedy, že pokud budu mít „JAKÉKOLIV´“ otázky, mám na telefonu na pokoji zmáčknout devítku.

No dobrá. V podstatě jsem se na pokoji vyznal, postel vypadala víceméně jako postel, že je prkénko na záchodě tak úzké, že se zařezává do určitých partií, jsem dizajnérovi odpustil, vypadá to elegantně, takže člověk pro krásu něco přetrpí.

Problémy začaly, až když jsem chtěl jít spát. Lampy u postelí se mi podařilo povypínat, ne ale lampu na stole. Její žluté světlo bylo dost intenzivní. Kromě toho svítila okna, ta pro změnu modře. Nepochopil jsem proč, možná to vypadá „cool“ z ulice.  Prohledal jsem vše, pomačkal všechny vypínače, které jsem objevil, lampa svítila dál. Pochopil jsem, že se svítící lampou můžu mít problémy s usínáním, ovšem kvůli takové lapálii jsem nehodlal volat recepci. Není to přece žádná neřešitelná situace, stačí přece vytáhnout kartu ze stěny a vypne se proud v celém pokoji a tím pádem i ona protivná lampa.

Fungovalo to. Lampa se vypnula, okna ale ne. Ta žádný vypínač neměla. Napadlo mě, že se třeba dají odclonit roletami. Ovšem ať jsem mačkal, co jsem chtěl, žádné rolety se neaktivovaly. Neuvědomil jsem totiž, že pokud jsem vypnul proud v celém pokoji, nemohou fungovat ani ony rolety. Rozhodl jsem se, že se pokusím usnout za onoho modravého světla. Nebylo to snadné, ale podařilo se. Ovšem ve dvě hodiny v noci mi zavolala dcera, aby se se mnou podělila o zdravotní problémy své rodiny. Pokoušet se za modrého světla usnout znova, bylo naprosto beznadějnou misí.

Pak jsem se odebral na záchod. Právě v okamžiku, kdy jsem dosáhl „point of no return“, jsem zjistil, že vedle toalety není žádný toaletní papír. Protože byla vypnutá elektřina, moc jsem toho neviděl, držák na papír jsem sice nahmatal, ovšem bez papíru. Přiznám se, že jsem poněkud podlehl panice. Dosáhnout telefonu v ložnici nebylo snadné. Přesto se mi to nakonec podařilo. Rozhodl jsem se, že využiju nabídky, moci se ohlásit při „JAKÝCHKOLIV“ problémech, chybějící toaletní papír jsem posoudil za dostatečný důvod, abych recepčnímu narušil spánek.

Okamžitě zdvihl. Oznámil jsem mu, že nemám na záchodě toaletní papír. Nevyvedlo ho to z klidu. Oznámil mi klidným a zkušeným hlasem, že ho tam mám, a sice v zásuvce pod umyvadlem. Odplazil jsem se zpět do koupelny. Zásuvku jsem po hmatu objevil a v ní byla skutečně jedna rolka toaletního papíru. Z klidu recepčního jsem pochopil, že to tak zřejmě má být. Očividně tuto informaci nepodával poprvé. Proč to tak je, to nevím. Zřejmě vypadá držák na toaletní papír mnohem elegantněji bez papíru než s ním. To uznávám. Ráno jsem si to už za světla prohlédl, bez papíru vypadal lépe. Ovšem zda je v tomto případě dizajn důležitější než funkčnost, o tom si troufám pochybovat. Kromě toho jsem objevil, že telefon na recepci je i na stěně nad záchodem. Na nouzové situace se sice myslelo, méně už na to, že postižený člověk má sklon k panice a telefon nad svou hlavou prostě nehledá.

Samozřejmě jen proto, že jsem staromódní. Mimochodem nad ránem o půl šesté, poté co jsem v pokoji znovu po probdělé noci rozsvítil, zjistil jsem, že fungují i ony rolety. Okna tedy už svítila jen na ulici ale ne do pokoje. Bylo to sice vítězství, ale přišlo dost pozdě.

Na nočním stolku jsem objevil návod na ovládání vypínačů (přikládám), bohužel mi příliš nepomohl.

DSC_0521

Na boj s lampou na stole jsem se připravil na další večer. Bohužel jsem ho beznadějně prohrál. Vypínač jsem nikde nenašel, když jsem lampu chtěl zvednout a odnést ze stolu do skříně, aby svítila tam, zjistil jsem, že je přišroubovaná. Znovu jsem kapituloval a vytáhl kartu a vypnul tím proud na celém pokoji. Protože jsem ale za těchto okolností nemohl dobíjet mobilní telefon, vypnul jsem ho. Někdo mi kdysi říkal, že budík funguje i při vypnutém telefonu. Můžu konstatovat, že nefunguje. Ráno jsem beznadějně zaspal – očividně jsem dospával i za minulou noc – mimochodem se mi to opravdu podařilo, v naprosté tmě jsem spal jako miminko.

Moje žena je prakticky orientovaná a mínila, že s tou lampou si přece musíme poradit.  Když to nepůjde jinak, vyšroubujeme jednoduše žárovku. Nakonec to nebylo třeba – objevili jsme kábel – odněkud přece ta lampa elektriku brát musela – následovali jsme jeho průběh a za stolem u zdi jsme objevili místo, kde byl kábel napojen na zásuvku ve stěně. Vytáhli jsme ho, problém s lampou byl vyřešen. Večer jsem vypnul všechna světla na pokoji – a na chodbičce se rozsvítila světla na stropě. O těch jsem do té doby nevěděl, dokud svítila lampa na stole, byla tato světla zřejmě inaktivní. Disajnér hotelu prostě nehodlal připustit, aby host spal v naprosté tmě – co kdyby pak spadl a žaloval hotel, že spadl proto, že nic neviděl. Jenže já bych pro spánek tmu docela rád. Přes veškerou snahu jsem vypínač pro tato světla neobjevil  – a to jsem hledal všude – i ve skříni a na podlaze. Se světlem na chodbičce jsem se prostě musel smířit. Nakonec mi pomohl kolega, někdejší primář z Bad Gleichenbergu. Popsal mi, kde vypínač najdu (objevil ho třetí večer po úporném hledání) a on tam opravdu byl. Vypnul jsem světla na chodbě a jásal. Až do chvíle, kdy jsem vypnul světla u postele.  Pak se světla na stropě v předsíni rozsvítila automaticky znova. Nehodlal jsem se vzdát. Tvrdohlavě jsem vypínač našel a vypnul znova a hle – světla zůstala vypnutá. Poslední noc jsem tedy mohl spát v naprosté tmě – bylo to prostě úžasné. Samozřejmě že mám komplex z toho, že kolega Trinker ten vypínač objevil o jednu noc dřív než já – ale jednak je mladší a nějaký důvod, že už byl i primářem, existovat přece musí.

Větší úspěch byl se světly v koupelně. Výhodou bylo, že koupelna má dveře a když jsem je zavřel, nebylo vidět, že se tam svítí. Vypínač na stěně vedle koupelny za tato světla příslušný nebyl, ani ten vypínač v koupelně samé. Nakonec – to bylo ráno třetího dne – jsem vypínač pro koupelnu objevil. Byl nad mým nočním stolkem – ten nejvíc vzdálený ve směru k oknům. S rádiem jsem ovšem slavil jen částečný úspěch. Kdykoliv jsem vstoupil do koupelny, ozvalo se rádio. Tedy ono zřejmě běželo bez přestání, ale v pokoji jsem ho naštěstí neslyšel – bylo poměrně tiché. Dlouho jsem hledal, odkud ona rychlá melodická ale přece jen poněkud otravná italština vychází. Nakonec jsem objevil malinký reproduktor na stropě nad umyvadlem. A pak jsem našel i knoflík, kterým se hlučnost rádia dala regulovat. Dobře, přiznávám, vypnout se mi ho nepodařilo, ale přece jen nastavit tak tiše, že skoro nerušilo. Možná to tedy nebyl úspěch stoprocentní, ale stařík jako já se už musí v moderním světě spokojit i s úspěchy částečnými.

Jsem prostě zapčklý zpátečník. Mám rád lampy s vypínačem okna bez osvětlení a držák na toaletní papír s toaletním papírem. Ale nic na vývoji nezměním. Ten se dal už svým směrem, který nezastavím.

Zřejmě bych měl raději sedět doma, než se rozvážet po světě, kde si pak s výdobytky moderního světa nevím rady.

A vy mladí, kteří se právě po přečtení tohoto článku mlátíte smíchy, přestaňte s tím. Vy si samozřejmě víte rady – s lampami, vypínači i toaletním papírem. Ale počkejte za třicet let. Až zestárnete a vývoj vás předběhne. Pak si vzpomenete…

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *