Školení

               Školení je základem naší kvalifikace. Bez něj bychom zhloupli, nebyli „up to date“ a tím pádem ohrožovali naše pacienty. Školení je záležitost problematická, protože drahá, náročná časově a většinou je třeba cestovat na vzdálená neznámá místa. Má manželka se hodlala nechat školit v intrabronchiálním ultrazvuku, tedy ultrazvukovém vyšetření prováděném během bronchoskopie, vyšetření průdušek. V německy hovořícím prostoru je Mekkou této diagnostiky Heidelberg. Staré město s třetí nejstarší universitou v německém prostoru po Karlově universitě v Praze a Universitě ve Vídni, kterou založil Karlův zeť Rudolf, aby tchána naštval (Němci si prostě nedají pokoj a počítají Prahu stále ještě k Svaté říši národa německého). Žena odjela do Heidelbergu vlakem, protože autem je to opravdu dost daleko a už první večer mi volala plná nadšení.

„Je to tu skvělé,“ rozplývala se. „Naučím se tu toho tolik, že jsem ani nedoufala. My v Grazu jsme světelné roky za Heidelbergem. Jsem tak šťastná, že jsem se sem dostala.“

V pátek na konci prvního týdne pravila: „No, není to tu špatné. Člověk se tu hodně naučí. Ale lidi jsou tu takoví divní. Neusmívají se, nebaví se spolu, neoslovují se titulem ale jen příjmením. To je takový divný pocit, když sestra volá na profesora Beckera, největšího německého odborníka, „Pane Becker, pojďte sem!“ A potom to jídlo! Nedá se tu vůbec nic jíst. Mají tu jen mleté maso, každý den stejné a omáčky se liší jen barvou, ale ne chutí. Chuť totiž nemají vůbec žádnou. Ale máme bílou, červenou a hnědou. Ale jinak se to dá, hodně jsem viděla a něco se ještě naučím…“

Ve středu druhého týdne: „Přijeď pro mne! Odvez mne domů! Tady se to nedá vydržet. Už ani den!“

Jakožto milující manžel, jsem tedy vyrazil na záchrannou akci. Když jsem ve spěchu opouštěl oddělení, potkal mne vděčný pacient (ano, opravdu takoví ještě někdy existují) a vnutil mi láhev domácí meruňkovice. Bránit se bylo zbytečné (a nesmyslné), láhev jsem tedy přijal, ale protože nebyl čas jet ještě do bytu a tam lahev nechat (žena se nacházela očividně v naprosto akutním nebezpečí), musela se mnou meruňkovice do Německa. Tam jsem na internátě objevil svou zoufalou manželku, která nechtěl nic než pryč.

„Ale dnes večer se půjdeme najíst,“ řekla. „Zjišťovala jsem, kde se tu v okolí dá dobře najíst, a dostala jsem tip. Ve Wieslochu je velká restaurace, kam jezdí všichni lidé z okolí, tam prý je skvělé jídlo.“

Protože jsem znal její frustraci z bílé, červené a hnědé omáčky, souhlasil jsem, že navštívíme restauraci ve Wieslochu. Tehdy jsem byl ještě naivní a nevěděl jsem, že Falc byla a je kalvínská a že se tam tedy jíst nedá (podrobnosti najdete v mém článku – „Za všechno může Kalvín“ na mém blogu) Nebylo snadné onu vyhlášenou restauraci najít, ale motivace nás nevědomých byla velká a nakonec jsme objevili v úkrytu mezi vinicemi velkou hospodu se stany na zahradě a obrovským skoro do posledního místa naplněným parkovištěm. U vchodu člověk zaplatil 15 Euro s tím, že může sníst, kolik bude chtít. A v tom byla ta finta. Po prvním soustu člověk totiž už nechtěl. Jelikož Kalvíni nepoužívají prakticky žádné koření a zkuste jíst kachnu bez soli a bez pepře! Přestože už bylo půl desáté večer, byly nádoby s masem plné.

„To je šílenství,“ pravila má manželka. „Konec dne a ještě tolik jídla! Vždyť to budou muset všechno vyhodit.“

Poté, co jsme ochutnali, pochopili jsme, že se jídlo v Německu nevyhazuje. Co nedojíme, ohřeje se zítra, možná ještě i pozítří. A to, co jsme jedli my, také nebylo dnešní.

Zachránila nás meruňkovice. Díky ní – vypili jsme půlku lahve, jednalo se o otázku přežití, jsme dokázali dostat potravinové produkty romantické Falce do pohybu tím správným směrem, aby nás v průběhu noci opustily na dolním a ne horním konci trávicího traktu.

Školení jsou potřebná. Ale pozor na průvodné efekty. Ne všude v Evropě umí vařit…

Mezi námi – Kalvín nemůže úplně za všechno.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *