Šéf

Šéf je instituce potřebná. Bez šéfa nic nejde, pokusy o demokratické vedení nějaké organizační jednotky končí vždy fiaskem. Stejně jako šéf, který sice formálně existuje, fakticky ale ne a nechává věcem volný průběh. Všechny takové pokusy končí díky egoistickým touhám pracovníků katastrofou.

Samozřejmě, že to nikdo ze spolupracovníků nechce vědět a považují šéfa za věc vysoce nepotřebnou a jsou nejšťastnější, když je pryč a to pokud možno dlouho. Jeho nepostradatelnost se projeví ale právě v případě jeho delší nepřítomnosti, kdy ožijí staré animozity, žabomyší války, potlačovaná lenost některých spolupracovníků atd. atd.  Pak se opět všichni potěší, když se na pracovišti objeví.

Pravý šéf musí především dokázat proměnu z člověka v šéfa dotáhnout až do dokonalosti. Jinak nemá šanci.

Úkolem šéfa je být nenáviděn. Musí se o to snažit, oblíbený šéf je vždy poněkud suspektní. Tedy panuje hned podezření, že oddělení s milovaným šéfem nemůže fungovat. Paradoxem je, že šéfové chtějí být milování a je třeba jim tedy lásku předstírat.

Málokterý má tak jasno, jako ředitel nemocnice v americkém seriálu Scrubs, který jasně řekl: „jsem placen za to, aby mě personál nenáviděl. Společná nenávist tmelí kolektiv a zvyšuje pracovní výkon.“

Do pozice šéfa se totiž dostávají prakticky výhradně alfa samci (v poslední době i stále více alfa samice). Kdo jiný by si už něco takového chtěl udělat? Místo práce u pacienta, pocitu úspěchu z vyléčení choroby se zahrabat mezi papíry, uklidňovat vzteklé příbuzné, když se některému z doktorů opravdu něco nepovedlo nebo si to ti příbuzní aspoň myslí, bojovat o rozpočet, o přidělení personálu a finančních prostředků na něj a nechat se neustále kritizovat od ředitelství koncernu a ředitelů pojišťoven? Pokud se podaří některého pacienta zázračně vyléčit, chválu a slávu sklízí ošetřující lékař, když se něco nepovede, může za to samozřejmě primář. Následkem toho se o tuto funkci ucházejí lidé toužící nadevše po moci anebo prostě jen lidé se sklony k sebevraždě.

Můj první šéf byl ještě komunistický kádr, který slávě svých lékařů dokázal zabránit tím, že bez jeho svolení nesměl nikdo předepsat ani acylpyrin. Každý den dělal vizitu u všech pacientů, aby bylo jasné, KDO je léčí. Vizita trvala celý den, pokud musel nečekaně na výbor komunistické strany, musel na něj tým i celé hodiny čekat na chodbě, až se vrátí. Že tento systém nebyl příliš efektivní, je nabíledni, ostatně průměrná ošetřovací doba byla 19,6 dne – něco dnes naprosto nepředstavitelného. Ovšem pan primář na sebe nechával čekat rád. Odpoledne ve tři hodiny bývalo ještě jedno sezení, kde se mu muselo referovat o všech přijatých pacientech, aby ON určil léčbu a vyšetřovací strategii. Toto sezení bylo povinné a nikdo je nesměl opustit. Stalo se, že pan primář přišel na toto sezení až o půl páté, protože od tří do čtyř hrál s kamarádem tenis. Že nám pláčou děti v mateřských školkách, ho naprosto nezajímalo. Byl to prostě ALFA samec s velkým ALFA – tím největším, jaké jsem kdy zažil.

Můj druhý šéf byl velmi milý člověk a byli jsme blízcí přátelé. Bylo to dáno tím, že se zajímal vášnivě o historii, zejména o dějiny kultury – a vlastně proto mě i přijal, i když jsem ještě hovořil lámanou němčinou – oslovilo ho, že jsem byl v této době autorem dvou historických románů. Zatoužil prostě po spřízněné duši, po někom, s kým by si mohl vysoko v štýrských horách i popovídat. V tom se nezklamal, vedli jsme spoustu insipirujících rozhovorů – vždy jen ve dvou. Moje žena z něj měla panickou hrůzu. Můj šéf totiž trpěl alexythymií – poněkud málo známým syndromem. Člověk, který jím trpí (on vlastně netrpí, trpí jeho okolí), rozumí sice slovům, která slyší, nerozumí ale poselství, které se v těch slovech skrývá. Rozumí jen textu, zcela mu uniká emotivní stránka rozhovoru. Navíc měl můj šéf ve své vysoké vzdělanosti skákavé myšlení. To znamená, že začal u pacienta trpícího na revmatismus. Odtud se dostal ke Kristovu ukřižování, vzápětí byl v renesanční Itálii šestnáctého století a než jsme si to byli schopni uvědomit, už hovořil o bezohlednosti farmakologického průmyslu. Za těchto okolností byla dohoda ohledně léčby onoho pacienta, o kterého šlo, poněkud obtížná. Šéf navíc nosil plnovous a mumlal dost nesrozumitelně do něj, byl proto posledním člověkem na oddělení, kterému jsem rozuměl. Způsobovalo mi to v prvních měsících, kdy jsem ještě musel dokazovat své schopnosti nemalé problémy a ztrátu pěti kilogramů živé hmotnosti. Šéf mi totiž na vizitách často kladl otázky, kterým jsem naprosto nerozuměl, na které jsem ale musel odpovědět. Dělal jsem to a čekal na katastrofu, která se nedostavila. Buď jsem smysl otázky správně vytušil, nebo šéf mou odpověď posoudil jako následek jazykové bariéry. Možná byl prostě jen tolerantní.

Byl jsem už v nemocnici asi dva měsíce, když na ranním sezení něco velmi naléhavě vysvětloval a já jsem trpěl tím, že nerozumím ani slovo, oč se jedná. Bylo mi jasné, že se blíží katastrofa, protože podle způsobu, jakým hovořil, se muselo jednat o věc naprosto strategického významu. Hned po skončení sezení jsem se tedy přitočil ke kolegovi Laszlovi (byl to přes své maďarské jméno rodilý Rakušák) a zeptal se ho šeptem: „Tibore, prosím tě, o čem to šéf mluvil?“ Podíval se na mě překvapeně a odpověděl: „Nemám tušení. My mu nikdo nerozumíme.“ To mě uklidnilo. Nebýt v průšvihu sám, je vždy super. První rok, než se situace i díky mě uklidnila, měl šéf velmi periodické záchvaty vzteku. Jakožto rak podle hvězdného znamení byl v čase úplňku psychicky dost labilní. Vždy v té době se zdekompenzoval a následující dva týdny nás všechny považoval za neschopné hňupy a dával nám to hlasitě najevo. Pak se jako mávnutím kouzelného proutku uklidnil a byl zase milý – až do příštího úplňku. Dovolil jsem si ho až po více než roku spolupráce upozornit na to, že raci jsou prostě v čase měsíčního úplňku labilní a někdy i nesnesitelní.

„Opravdu?“ podivil se. „Já jsem si ničeho takového nevšiml.“

„My ale ano,“ řekl jsem a protože jsem nebyl vzápětí propuštěn z práce, svědčí to jednak o dobrém srdci mého šéfa jakožto i o jeho toleranci a smyslu pro humor. Od tohoto rozhovoru se jeho labilita v čase měsíčního úplňku zmírnila, mohl jsem tedy projevit tu moji – jsem totiž taky rak. S tou jeho alexythymií jsem se už nějak musel srovnat – i když to někdy nebylo lehké. Byl jsem přece jen jeho zástupcem a tím pádem požárníkem, když hořelo. Šéf měl na takové situace opravdu vypracované senzory. Když zasmrděl průšvih, byl nenalezitelný a měl vypnutý telefon. To svědčí o tom, že se pro funkci šéfa opravdu hodil, zejména se dočkal důchodu v plném zdraví.

Šéfovi se říká ve všeobecném žargonu „Starý.“ Je to nezávislé na jeho věku, musel jsem si na to zvyknout u mého předposledního šéfa, který byl o dva roky mladší než já (ten současný je mladší o celých deset let). Neptejte se mě, proč tomu tak je, určité věci v medicíně se nedají vysvětlit – jako například proč se lékaři oslovují „kolego“, když o kolegialitě nikdy neslyšeli a uniká jim většinou i význam onoho slova. Doktor Urban se ve svém „Breviáři úspěšného lékaře“ domnívá, že toto oslovení pochází z časů, kdy k sobě byli lékaři ještě kolegiální. Zajímavé je, že si nikdo na tyto časy nepamatuje, ale všichni shodně věří, že jednou byly. Odkud se objevil termín pro šéfa „Starý“ těžko posoudit, jak jsem už psal, používá se ale bez ohledu na šéfův věk.

Jsou šéfové, kteří lámou odpor svého personálu přímým útokem- většinou jsou to chirurgové, ale podobný typ se vyskytuje i u jiných oborů. Jsou ale i šéfové „gumoví“. Vyslechnou si stížnosti, žádosti prosby a tyto všechny se od nich odrazí jako od gumové stěny. A oni si dále dělají to, co chtějí.

Strategii přijímání stížností či inovativních nápadů mi svého času vysvětlil ekonomický ředitel v Popradě. „Když ke mně někdo přijde, vyslechnu si ho a pokud přinesl něco písemně, převezmu si to. Jak odejde, hned to pustím z hlavy a papíry hodím do koše. Tím vybavím 90 procent všech žadatelů. Těch deset procent otravných přijde ještě jednou. Znovu si je poslechnu, pochválím a vysvětlím, že jejich ideje jsou naprosto správné a konstruktivní, že existují ale překážky v jejich realizaci, které se právě snažím překonat, že to chce trpělivost. Tím se zbavím dalších devíti z deseti. Jenom ten jeden tedy jedno procento, přijde potřetí a ty pak už musím vyhodit nešetrně.“

Důležité je, pokud už máte nějaký nápad na vylepšení činnosti oddělení, aby to byl nakonec šéfův nápad – jinak neprosadíte nic. Když jsem přišel na své nové pracoviště, podivil jsem se, že v ambulanci není ultrazvuk. Muselo se k němu chodit na radiologii dobrých třicet metrů a navíc stejný přístroj používali i radiologové a chirurgové, takže se tam často muselo i půl hodiny čekat. Když jsem projevil myšlenku, že by se takový ultrazvukový přístroj hodil, byl jsem odbyt – sestrami, že by tam na něj nebylo ani místo a šéfem, že přece na radiologii je skvělý přístroj a peníze je třeba na potřebnější věci. Rozhodl jsem se netlačit na pilu. Ale při každé příležitosti při práci v ambulanci jsem nezapomněl připomenout, jak by nám bylo dobře, kdybychom ten přístroj měli. Když jsme s pacientem čekali před oním radiologickým ultrazvukem i se sestrou, která by byla stokrát raději někde jinde, kde jí utíkala práce, nezapomněl jsem si povzdechnout, že jsme si ten celý transport mohli ušetřit, kdybych mohl toho pacienta vyšetřit přímo na lehátku v ambulanci. Oč jednodušší by bylo přijet s přístrojem k pacientovi než s pacientem k přístroji. Asi dva měsíce později jsem byl svědkem vzrušené diskuse mezi sestrami, že takový ultrazvuk by jim ušetřil spoustu času a nervů. Dokonce mínily, že by se do té ambulance pohodlně vešel. Dal jsem jim za pravdu a pochválil jsem je za to, jak myslí na zlepšení pracovních podmínek. Dále to už bylo jen otázkou času. Věděl jsem, že staniční sestra Eleonore si se šéfem promluví. Nezklamal jsem se. Asi o měsíc později se šéf objevil na sezení a prohlásil. „Mám nápad. Co byste si mysleli o mobilním ultrazvukovém přístroji v ambulanci. Byl by to přínos?“

Co už jsem měl říct. „Skvělý nápad, šéfe,“ pochválil jsem ho. „Ani by nemusel být drahý, nepotřebujeme špičkový přístroj, ten máme na oddělení, ale pro rychlou diagnostiku by to bylo prostě skvělé.“

Začervenal se pod tou chválou, ke které se ihned připojili i ostatní kolegové. Přístroj samozřejmě máme, místa je na něj dost a sestry si ho nedokážou vynachválit. Samozřejmě jsem musel spolknout hořkou pilulku, šéf byl alfa samec a nezapomíná. Koupil samozřejmě takový přístroj, který jsem rozhodně mít nechtěl. Ale s tím dokážu žít. Bez šéfa bych ho neměl vůbec.

Jak už jsem říkal, šéf je potřebný a bez něj nic nejde.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *