Příběh o Popelce

I když se tento příběh odehrál už v minulém tisíciletí, je starý přece jen pouze dvacet sedm let a proto musím předeslat, že má Popelka nebude jezdit na koni Juráškovi ale v autě a že místo na ples bude chodit na párty.  Jinak je ale tento příběh nejen pravdivý, ale oné slavné pohádce i dosti podobný. Až k určitému bodu.

Naše Popelka se narodila v dobře situované rodině v malém, ale bohatém státě. Rodiče byli v oné zemi sice cizinci, ale protože byli kvalifikovaní a potřební, zacházeli s nimi místní dobře. Protože byla Popelka chytré děvče a její otec byl otevřený a rozumný člověk, nechal ji vystudovat a dokonce udělat si řidičský průkaz, což pro děvčata v jejím věku v oné zemi a v tom čase vůbec nebylo samozřejmostí.

Když jí bylo osmnáct let, přepadl stát, ve kterém žili, zlý soused, který zatoužil po bohatství tohoto malého státečku. Ten nemohl klást odpor a vzdal se. Rodiče i s Popelkou utekli co jiné cizí země. Tam vystudovala MBA tedy International business a našla si práci v marketingovém oddělení firmy Apple.

Když její kolega pořádal Dinnerparty nechtěly jí tam její kolegyně pustit. Byla nejen cizinka, ale byla z nich nejkrásnější a nejchytřejší, kdo už si přeje na párty, kam přijdou mladí a dokonce i bohatí muži, takovou nevítanou konkurenci. Protože ale organizátor této párty byl do naší Popelky tak trochu zamilovaný, pozval ji osobně a ona přijela  – ne na Juráškovi, ale autem – na danou adresu. Hostitel by možná dostal svou šanci, kdyby se na párty neobjevil princ. Pozor, dámy, žádný zbohatlík a miliardář, který si na prince jen hraje. Ne, opravdový princ, sice ne korunní, tím byl jeho strýc, ale přece jen mladý muž z královského rodu. Popelka se okamžitě zamilovala do jeho „všeobjímajícího úsměvu“ a jeho „strhující energie“, kterou čišel. A on se zamiloval do její krásy a do její chytrosti. O šest měsíců později slavili svatbu a tím by měla být pohádka u konce. Zmiňme ještě, že Popelka porodila svému princi čtyři děti, dva syna a dvě dcery, které se podobou bohužel daly spíše na otce, ale i tak nic nekalilo štěstí mladé rodiny. Dokonce ani když starý král, který už cítil blížící se konec, změnil pořadí svých následníků a našeho milého prince udělal princem korunním, takže se tento stal králem a Popelka královnou. Vládnou své zemi dodnes, milovaní svým lidem, protože jsou krásní, milí a hlavně v zemi není žádná demokracie, žádný parlament, kterému by se museli přizpůsobovat a museli by bojovat o přízeň zkorumpovaných poslanců.

A pohádky je konec. Ale přece jen bych se u naší Popelky ještě na nějaký čas zastavil.

Kdo už uhodl její pravé jméno?

Rania

Ale jistě, jedná se o jordánskou královnu Ranii. Možná nejkrásnější panovnici na světě, dnes čítající 46 let, milovanou svými poddanými možná ještě víc, než milovali starého krále Husseina, který dal své zemi mír, když uzavřel mírovou smlouvu s nenáviděným Izraelem a ponechal své krajany Palestince na nesprávném břehu řeky Jordán svému osudu. I Rania je Palestinka, stejně jako 60 procent obyvatelstva Jordánska. Vlastně dnes už méně. Země totiž přijala od začátku války v Sýrii 2,7 milionu uprchlíků, čímž populace země narostla na 9,5 milionu. Každý čtvrtý člověk, žijící na území Jordánska je utečenec. Rania, sama uprchlice z Kuvajtu, pro ně dělá mnohé, chápe situaci uprchlíka, protože prodělala stejnou zkušenost. Přesto problematice celosvětové migrace nerozumí. Možná ani nemůže.

Rania nechápe, že Evropa se svými 500 miliony obyvateli byla schopna přijmout jen 1 milion válečných uprchlíků, zatímco malé Jordánsko jich přijalo skoro třikrát tolik. Mlčí už o tom, že malé Jordánsko nedokázalo přesvědčit svého mocného a bohatého souseda Saúdskou Arábii, aby tato přijala třeba jen jednoho jediného uprchlíka. Jordánsko nemá ropu, je chudé, lidé jsou tu na rozdíl od Saúdů zvyklí, že musí pracovat a přesto žije třetina z nich pod hranicí chudoby. Rania vidí potenciál, který noví občané přinášejí. Ano, protože se NEMUSÍ INTEGROVAT – anebo nemají se svou integrací do jordánské společnosti problém. V Evropě je to jinak.

Pro integraci jsou důležité dvě věci. Řeč a práce. To první záleží na imigrantovi, to druhé na hostitelské zemi. Pokud je z obou stran dobrá vůle a hlavně dostatečná kapacita, pak není s integrací problém. Pokud se přišelci domohou určitého slušného životního standartu, nejsou s nimi potíže. Ovšem je to namáhavá cesta a ne každý je na ni připraven.

Nedávno jsem četl článek o Syřanovi, který se stal slavným, když mu podrazila nohy maďarská televizní reportérka a přivedla jej i s jeho malým synkem v náručí k pádu. Televizní záběry z něj udělaly na krátkou dobu celebritu, což dopomohlo k tomu, že dostal azyl ve Španělsku a protože v Sýrii hrával kopanou, mohl ve Španělsku dělat fotbalového trenéra v nižší španělské soutěži. Za plat, který sice nebyl vysoký, ale stačil na slušný život.

Po roce s ním klub rozvázal pracovní poměr. Proč? Syřan se nebyl schopen za celý rok naučit ani jedinou španělskou větu, nedokázal se svými svěřenci komunikovat, samozřejmě že se to projevilo na výkonu mužstva. Byl propuštěn a cítí se být diskriminován. Novinářům řekl, že ho propustili proto, že je cizinec, Arab a muslim. Jen proto, že nebyl schopen zodpovědět ani jedinou otázku ve španělštině, přišli novináři na pravý důvod jeho propuštění.

A právě tady začíná problém integrace, problém kompatibility. Problém, který je stěžejní,totiž zda hostitelská země může mít z imigranta prospěch.

Rania pro to dělá ve své zemi maximum. Nemá to jednoduché, zapojení cizinců do pracovního procesu je svízelné i tam, nezaměstnanost mladých lidí v Jordánsku je 29 procent. Rania bojuje i za zrovnoprávnění žen – a má v tom i úspěch. University v Jordánsku produkují více absolventek než absolventů – to je věc v islámském světě ojedinělá a potvrzuje moji teorii, že v patriarchální společnosti mají ženy šanci se emancipovat jen vzděláním. Což v dané společnosti znamená v podstatě vzpouru. S podporou samotné královny si to mohou očividně dovolit, otcové se skřípěním zubů své dcery na university pouštějí.

Ovšem i při této emancipaci naráží Rania na hranici možného. Netroufne si říci, „odložte hidžáb“. Říká jen, že nošení hidžábu je osobní věc každé ženy. Opravdu tomu tak je? U královny samozřejmě ano, ona sama žádný šátek nenosí (a bylo by opravdu škoda, kdyby nosila), ale v obyčejné rodině, kde je zvykem, že muž může manželku za „neposlušnost“ potrestat tím, že poleje vařící vodou její dceru, aby byla zohyzděná, neprovdatelná a tím pádem ženě celý život připomínala její vinu, je emancipace určitě nemalý problém. (Zdůrazňuji, že muži polévají onou vařící vodou zásadně dcery, nikdy ne syna!) Dobrá, tento zvyk je z Golanských výšin, tedy ze Sýrie (hovořil jsem o tom s lékařem, který tam působil a musel ošetřovat celou řadu takových případů), nevěřím ale, že v Jordánsku je to jinak a že prostá žena v domácnosti má více práv než její syrská kolegyně – Sýrie byla přece také sekularizovaným státem, než ji zničilo arabské jaro.

My ovšem ty emancipované Arabky, produkty Raniiny aktivity, v Rakousku nevidíme. Možná se pro nás stanou neviditelnými, když sejmou z hlavy šátek a oblečou se do normálních šatů. My vidíme denně spousty mladých žen tlačících kočárky v hábitech až po zem a se šátkem na hlavě. (víte, že si Arabky vycpávají šátky ponožkami, aby imitovaly bohatší množství vlasů?) A to zvyšuje ve společnosti nervozitu. Tyto ženy se nehodlají (nebo nesmí) přizpůsobit a integrovat, i když jsou pod společenským tlakem naší společnosti. Tlakem, který očividně ignorují nebo ignorovat musí. V Evropě by je sice podpořily v boji za emancipaci naše soudy, to pro ně ovšem není ani zdaleka taková autorita jako královna Rania. Už proto, že jen málo s nich se smí učit jazyk země, ve které žijí. Jazyk totiž znamená nezávislost, což je v islámské společnosti jen zřídka ženám trpěno. Výjimkou je tedy naše Jordánsko a to díky naší krásné královně Popelce.

Ať už se na arabský svět díváme jakkoliv skepticky, Jordánsko by si podporu evropské společnosti rozhodně zasloužilo. Mnohem víc než nějaký Erdogan nebo další potentáti v tomto regionu. Jordánsko se aktivně zapojilo do boje proti teroru – byl to právě jordánský pilot, kterého šílenci z ISIS bestiálně upálili. Jordánsko hledá konsensus a mír. Zaslouží si za to podporu. Už proto, aby král s královnou mohli nadále panovat a nesvrhl je nějaký šílený generál, jak je v tomto regionu zvykem. Nedovedu ani domyslet, jaké by to mělo následky. Arabské jaro se Jordánska nedotklo, i proto, že lidé svého panovníka a jeho ženu mají rádi a důvěřují jim. Zdá se, že právem. Ale je povinností světového společenství Jordánsko a jeho vládce podpořit a udělat to veřejně a nešetřit ani finančními prostředky. Protože příklady táhnou.

Snad…..

PS: První krůček udělalo právě Německo, které přesunulo svá letadla ze základen z Turecka do Jordánska. Možná by je měli následovat další. Jsou to investice, které se nám všem vyplatí.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *