Marie Terezie – panovnice reformátorka a její muži

Letošní rok se v Rakousku ponese ve jménu Marie Terezie, od jejíhož narození uplyne 13. května 300 let.  Mezi únorem a listopadem tohoto roku se pořádá hned několik výstav k životu a dílu této velké panovnice. ORF natočilo s velkými finančními náklady i film o jejím životě. Na její počest vydávají společný známkový aršík Rakousko, Maďarsko, Slovinsko, Chorvatsko, Srbsko a Ukrajina (Česko a Slovensko se na tom překvapivě nepodílejí).

Maria terezia znamka

Možná jste si všimli, že jsem se vyhnul slovu císařovna, udělal jsem to úmyslně. Marie Terezie totiž nikdy císařskou korunu nenosila, i když se tímto titulem ráda nechávala oslovovat. Ale to není jediný rozpor v její osobnosti.

Na jedné straně prosazovala pokrok, na druhé její zákoník Constitutio Criminalis ( z roku 1769) dovoluje a dokonce doporučuje nejstrašnější mučení. Jen malý citát: „Žena má být při své popravě přivedena na obvyklé popraviště, její oba prsy jí mají být rozžhavenými kleštěmi vytrženy a poté má být zbavena života mečem.“

Snažila se o ekonomické reformy, ale na druhé straně vydala 22. prosince 1744 dekret o vyhnání Židů z Čech. Protože to bylo v zimě a císařovna se nenechala obměkčit ani pražskými křesťany, zemřely na zledovatělých cestách stovky Židů. Praha ztratila jedním dnem čtvrtinu svého obyvatelstva. Teprve o tři roky později svůj dekret dost neochotně a jen částečně zrušila. I Židé žijící ve Vídni museli platit takzvanou „toleranční daň“, čímž chtěla panovnice dosáhnout, že ve městě mohli zůstat jen ekonomicky úspěšní Židé. Stejně tak se snažila zbavit protestantů, i když představovali nejefektivnější složku obyvatelstva. Špiclování a provokace k odhalení „skrytých kacířů“ byly na denním pořádku a odhalení jinověrci byli nelítostně i s rodinami odsouváni zejména do Sedmihradska a do Banátu – tedy do vylidněných, od Turků před nedávnem získaných území. Bez ohledu na to, že taková deportace 10 000 moravských protestantů zanechalo v hospodářství země nezhojitelné rány. Ostatně největší české selské povstání, potlačené v bitvě u Chlumce nad Cidlinou roku 1775 spadá do období její vlády.

Byla matkou 16 dětí, ale neváhala obětovat kteroukoliv ze svých dcer politickým cílům. Nejhrozněji to postihlo Marii Karolínu, která se musela provdat na matčin příkaz za primitivního a surového neapolského krále. Ale i svatba její nejmladší Marie Antonie, kterou známe z dějin jako Antoinettu, byla vynucena politickým kalkulem, a jak víme, nedopadlo to dobře.

Toužila po míru, ale přesto vedla dvě zničující války, které vyplnily 15 let jejího panování a uvrhly její poddané do nepředstavitelné bídy.

Těch protikladů bychom našli ještě mnoho, v podstatě jsou ale všechny vysvětlitelné. Marie Terezie patřila ještě do doby baroka, ale přesto tuto dobu markantně měnila svými reformami. Tyto reformy ale nebyly vedeny ve smyslu osvícenství, jak to pak dělal její syn Josef (se kterým měla proto celé roky hektické spory) nýbrž prostým pragmatismem. Ideologicky byla Marie Terezie ještě plně zakořeněna v době pronásledování čarodějnic a bigotního katolictví, její úřad panovnice ji ale nutil provádět změny, které tento systém narušovaly a bouraly. Nejmarkantnějším příkladem je zřejmě zákaz činnosti Jezuitského řádu v roce 1773, i když ji Jezuité vychovávali.

Marie terezie I

Marie Terezie byla příkladem člověka s neobyčejným politickým talentem, ale současně člověka bez jakéhokoliv politického vzdělání. To vysvětluje skoro vše. Vzdělání se jí nedostalo prakticky žádného. Její otec Karel VI. v intencích starého myšlení považoval vzdělání žen za škodlivé. Tvrdilo se, že nadměrné vzdělání není ženský mozek schopen zvládnout a toto je pak důvodem k hysterii a jiným chorobám. Proto se Marie Terezie směla naučit francouzsky a španělsky (to proto, aby mohla v těchto jazycích se svými urozenými přítelkyněmi u kávy klábosit) ale jinak byla držena od jakéhokoliv vzdělání na hony daleko. Nenaučila se nikdy ani pořádně německy, uměla hovořit jen tím nejdivočejším vídeňským dialektem a překlad její korespondence do spisovné němčiny způsobuje ještě dnes germanistům i historikům bolesti hlavy a vyžaduje nejméně rok studijního pobytu ve vídeňských hospodách.  Legendární je její výkřik ve vídeňském divadle, když se dozvěděla, že se jí narodil první vnuk (pozdější císař František II.)  “Poldi hot e bua”, což by ve spisovné němčině znělo “Leopold hat einen Sohn.”

O matematice, geografii, či dokonce diplomacii nemůžeme ve vzdělání budoucí panovnice vůbec mluvit.

Byl jsem sám překvapen, když jsem se dočetl, že takzvaná „Pragmatická sankce“ Karla VI. byla vydána v roce 1713. Ve škole jsme se učili, že tento dokument byl vydán proto, aby zabezpečil dědictví Marii Terezii v říši jejího otce, když už bylo jasné, že Karel VI. se mužského potomka s největší pravděpodobností nedočká. Jenže Marie Terezie se narodila v roce 1717. A po ní přišly na svět ještě dvě její sestry Marie Anna v roce 1718 a Marie Amálie v roce 1724 (ta ovšem zemřela už jako šestiletá). V čase vydání „Pragmatické sankce“ bylo Karlovi 28 let a byl určitě přesvědčen, že mužského potomka zplodí.

V Pragmatické sankci šlo o něco plně jiného. Pokusím se to vysvětlit. Karel měl být původně španělským králem. Poté, co poslední král španělské habsburské větve Karel II. v roce 1700 zemřel, měl Karel nastoupit na jeho místo. Jeho příchod do Španělska podráždil Francii která si na zemi na Pyrenejském ostrově už dávno brousila zuby a vedl k čtrnáctileté válce „O španělské dědictví“. Karel by se možná na trůně byl udržel, kdyby v roce 1711 nezemřel jeho bratr císař Josef I. (Zdolala ho epidemie černých neštovic, které byly metlou osmnáctého století a předešly tak syfilis, na kterou císař trpěl taky). Pokusy spojit španělskou a německou říšskou korunu na jedné hlavě selhaly. Katalánci slaví dodnes Diadu, jejich národní svátek 11. září 1714, kdy byla Barcelona jako poslední město věrné Karlovi a Habsburkům po úporném hrdinném odporu dobyta francouzskými jednotkami. Španělsko si pro sebe získali Bourboni (a drží ho dodnes) a Karel se musel spokojit s územím, nad nímž vládl jeho bratr a před ním jeho otec Leopold. A když se na to své dědictví podíval, dostal novopečený císař Karel záchvat zoufalství. Místo sjednoceného Španělska ohraničeného na severu Pyrenejemi a z ostatních stran mořem (od roku 1668 existovalo na západě zase samostatné Portugalsko, které ale španělského suveréna nezajímalo) měl vládnout nad územím, které se tomuto celistvému útvaru nepodobalo ani náhodou.

Karel VI

Habsburkové drželi císařskou římskou korunu nepřerušeně od roku 1440. Jenže kromě této koruny římského císaře, která se stávala stále více jen symbolickou funkcí (a roku 1804 definitivně zanikla) vládli Habsburkové ještě nad svými vlastními državami, kde byli přímí suveréni a kterážto území získávali válkami, koupí či vhodnými sňatky. Zde byli bezprostředními vládci a správci, jenže tato území tvořila nehomogenní ostrůvky i větší plochy rozprostírající se napříč Evropou. Byla to království, vévodství, hrabství různé marky i maličká území takzvaného „Předního Rakouska“ v jižním Německu. Patřilo sem tedy vedle samotného dnešního Rakouska (bez Salcburska, které bylo připojeno až v roce 1815) Uherské království s Chorvatskem a Dalmácií, Země české koruny se Slezskem ale už bez Lužice, kterou zašantročil Ferdinand II., dnešní Belgie, Lucembursko (nepoměrně větší než to dnešní), Milánsko,  Parma a Toskánsko. A pak ona další roztroušená území v Německu. Ta území se lišila nejen jazykem obyvatelstva, ale i politickými systémy, vedle monarchisticky ovládané Belgie to byly stavovské monarchie jako právě ta naše či prakticky neovládatelná území někdejších italských komun. Pragmatická sankce měla z těchto roztroušených a nehomogenních území vytvořit jeden celek, podléhající jednomu panovníkovi a jeho titul měl být dědičný (a pro jistotu zde byla zasazena i klauzule o dědičnosti po ženské linii).

Pragmaticka sankce

Samozřejmě bylo touto dědičností myšleno jen ono území podléhající přímo habsburské vládě, ne císařská koruna. Že by nad jeho zeměmi měla vládnout jeho dcera, Karla nikdy ani nenapadlo. Když už bylo jasné, že se mužského dědice nedočká, věnoval se plně výchově svého zetě Františka Štěpána Lotrinského – Marie Terezie byla pouze důvod, proč měl František nad habsburskými državami vládnout. Že by byla žena schopná vlády, si tehdy nemyslel v Evropě vůbec nikdo (i když existovaly precedensy z Anglie či Ruska, ale jedno bylo na ostrově – Angličané byli vždycky tak trochu jiní, to ostatně dokázali i minulého roku svým Brexitem, a Rusko bylo beznadějně daleko a k Evropě se – zatím – ani nepočítalo). Právě to měla Marie Terezie rozhodujícím způsobem změnit).

Proto v okamžiku, kdy Karel VI. poněkud nečekaně 20 října 1740 zemřel na otravu houbami, objevilo se nespočetně zájemců, kteří si brousili zuby na habsburské državy. Francouzi chtěli Belgii a Lucembursko, eventuálně i Milánsko, Bavoři Rakousko samotné, Sasové České království a Prusové Slezsko. Pouze uherskou korunu Marii Terezii nikdo nezpochybňoval – těžko říct, proč se o tuto svůdnou korunu nebyl nikdo ochoten ucházet.

První zaútočil Friedrich II. Pruský. Bez vyhlášení války obsadil Slezsko. Vůbec nepochyboval, že se habsburské državy rozpadnou a nechtěl přijít pozdě. Jeho drzost šokovala Evropu jen na chvíli, vzápětí se už všichni hrnuli k bohatě prostřenému stolu a chtěli na dědictví Karla VI. hodovat. Že se jim někdo postaví na odpor a že to bude dokonce žena, s tím nikdo nepočítal. František Štěpán se totiž ukázal jako naprosto neschopný zvládnout danou situaci, komando musela převzít jeho manželka.

Marie Terezie oplývala vždy temperamentem. Rézi, jak jí v mládí říkali, byla velmi půvabná dívka s blond vlasy, nebesky modrýma očima a tehdy ještě štíhlou postavou. Na každém plese byla poslední, kdo bál opouštěl a tancovala až do rána. Že si mohla za muže už v pouhých osmnácti letech vzít muže, do kterého byla opravdu zamilovaná, její temperament neumenšilo, ostatně povila mu šestnáct dětí a to mezi svými vladařskými povinnostmi a ve velmi těžkých časech.

Frantisek stepan

Možná by se byla Habsburská říše skutečně rozpadla. V roce 1741 bylo Slezsko pevně v pruských rukou, Sasové obsadili Čechy a Prahu, Bavoři spojení s francouzskými jednotkami dobyli Linec a táhli na Vídeň. Marie Terezie se mohla opřít jen o Uhry, kteří ji kavalírsky v zdánlivě ztraceném boji neodepřeli podporu, když je v Bratislavě s právě narozeným Josefem na rukou prosila o pomoc. (Podobně se zachovali v roce 1866 k císařovně Sissi – Maďaři prostě nedokážou odepřít pomoc ženě v tísni) Tehdy ale udělal fatální chybu Friedrich II. Svého už dosáhl, zabral nejbohatší rakouskou provincii a na trůně v Praze mu byla milejší ženská, o jejíž „neschopnosti“ při svém známém opovrhování ženami nepochyboval (zda byl Friedrich II. homosexuál či zda skutečně utrpěl při prvním slezském tažení zranění, které mu znemožňovalo sexuální styk s nimi, není dodnes jasné – že je považoval za hloupé, je ale všeobecně známé), než saský kurfiřt. Uzavřel tedy s Rakouskem separátní mír. Tím získala Marie Terezie možnost dobýt zpět své české a rakouské državy.  Trvalo to ještě celých dalších sedm let, než byl v roce 1748 konečně uzavřen mír, který potvrdil její nároky na země jejího otce Karla – s výjimkou Slezska a italských provincií Parma, Piazenza a Guastalla, které odstoupila Savojsku za pomoc proti Francii. Habsburská říše byla zachráněna, nastal čas zemi reformovat.

Právě onen osmiletý válečný konflikt odhalil slabost onoho soustátí v plné nahotě.

  • Země byly stavovsky řízené, což v praxi znamenalo, že každý šlechtic si dělal, co chtěl a odmítal poslouchat centrální moc, která ostatně ani neexistovala – protože neexistoval úřednický aparát. O nějaké centrální moci, jakou ve Francii zavedl Ludvík XIV., nemohlo být ani řeči.
  • Armáda byla zastaralá a neorganizovaná. Podle vzoru ještě z třicetileté války byl každý plukovník, který si naverboval svůj pluk, i jeho velitelem a nepodléhal žádnému centrálnímu velení. Vzdělání důstojníků bylo nulové, prostě stačilo mít peníze, naverbovat si jednotku a člověk jí velel. Jestliže to stačilo na Turky – díky géniovi vrchního velitele Evžena Savojského – nemohlo to stačit na skvěle vycvičenou pruskou armádu. Ostatně Evžen Savojský už v roce 1736 zemřel, což vedlo k tomu, že Rakousko dokázalo prohrát i s Tureckem a v roce 1739 se muselo vzdát severního Srbska a Valašska, které kdysi princ Evžen dobyl.
  • Daně se prakticky nevybíraly, protože jejich vybírání musely povolit stavy daných zemí a ty se držely hesla, že bližší je košile než kabát.
  • Vláda, kterou 23 letá Marie Terezie zdědila, se podobala ústřednímu výboru komunistické strany Sovětského svazu v osmdesátých letech minulého století – bylo to shromáždění gerontů. Oněch 6 ministrů, které nová panovnice ve vládě svého otce našla, čítalo dohromady 416 let.
  • Hospodářství bylo mimořádně neefektivní, výnosy z polí minimální, nevzdělaní sedláci byli povinni k takzvané robotě, tedy nucené práci na polích svého pána, kterou samozřejmě flákali, a na vlastní pole jim nezbýval čas – ostatně jim bylo zakázáno prodávat vlastní výrobky.
  • Průmyslová produkce byla ještě stále vázána pravidly cechů, manufakturní výroba existovala snad jen ve Slezsku, právě proto měl pruský král o toto území takový zájem.

Co s tím vším měla mladá panovnice dělat? Zejména, když se její muž projevil sice jako nadaný finančník (hospodářské otázky svěřovala výhradně jemu) ale jinak jako naprosto neschopný vládce, který se raději věnoval svým vědeckým koníčkům, než politickým zápasům. V roce 1745 se ovšem stal po smrti bavorského Karla VII. císařem, mohl tedy nosit onen prázdný symbol a byl teď formálně nadřízený své manželce, která byla vládkyní v dědičných zemích – kde byl on jen princ regent tedy něco podobného jako dnes princ Filip v Británii. Že si Marie Terezie do věcí vlády ve „svých“ zemích od císaře, i když se jednalo o jejího manžela, nenechala mluvit, je dobře známo. Tento dualismus byl až dojemný, kdy císař i panovnice měli v Hofburgu oddělené oficiální místnosti a udělovali samozřejmě oddělené audience podle svých titulů a povinností. Můžete hádat, o které audience byl větší zájem.

Marie Terezie měla mimořádný talent pochopit naléhavost a potřebu změn a měla neuvěřitelně dobrý čich na lidi, kteří tyto změny byli schopni prosadit. Kteří měli vzdělání, jež ona neměla. Jestliže si pak takového ministra zvolila, stála za ním plnou vahou své autority, i když byl nenáviděn, i když se proti němu intrikovalo a pomluvy či obvinění nabíraly nezvládnutelné rozměry. Panovnice se jimi nenechala zviklat, ani jednoho ze „svých“ mužů nenechala padnout. Pokud onen člověk, kterého si vybrala, jednal v intencích, které si předsevzala, byl nedotknutelný a měl volnou ruku pro vše, co dělal. I když se samozřejmě pak nemohl objevit na vídeňském plese, protože by ho přítomní vypískali. Marie Terezie si vybírala muže, kterým taková diskriminace nevadila, kteří byli ochotni pro moc obětovat vlastní popularitu a dokonce byli ochotni vzdát se i vlastního obohacení (v dnešní době naprosto nepředstavitelné, že?) Ona jim pak kryla záda svou popularitou u prostého lidu. Jednalo se tedy o podobnou strategii, kterou kdysi používala anglická královna Alžběta I. Díky lásce prostého lidu nemohli její protivníci nic dosáhnout, protože se vždy mohla na proletariát obrátit. Marie Terezie vždy vystupovala jako lidu blízký panovník – už jen pro její hrozný dialekt ji Vídeňáci milovali. Zpřístupnila lidu někdejší císařský lovecký revír Prater – protože ona lovu stejně neholdovala a vášnivý lovec František Štěpán se nezmohl na protest. Stejně tak byly veřejnosti zpřístupněny i zahrady v Schönbrunnu, ze kterého vybudovala svou letní rezidenci (ale bez toalet, jak s úžasem zaznamenal o dvacet pět let později Napoleon, když obsadil Vídeň a marně hledal v zámku místo, kde by vykonal svou potřebu – tak daleko zase modernismus panovnice nešel). I jinak dávala stavět ráda nové stavby, což přinášelo pracovní místa. I když sama ještě plně barokní osoba (v pozdějším věku i postavou) její dvorní architekt Nicolaus Pacassi byl představitelem modernějšího rokoka a císařovna to akceptovala (už proto, že barokní styl jejího otce zruinoval státní finance a ona byla ve všem pragmatička – stavěla, když na to měla) – jen svůj náhrobek u kapucínů si nechala zhotovit zcela v barokním stylu (aby se jí tam jednou dobře odpočívalo, jak k tomu podotkla). Pruský velvyslanec o ní psal do Berlína, že: „vášnivě ráda dává stavět, i když sama nemá o architektuře ani ponětí.“ Tak to s ní bylo ale ve všech oblastech panování a všude měla úspěch. Právě proto, že odborníkům do jejich práce nemluvila, a když, tak jen v hrubých rysech.

Maria Theresia

Reformou armády pověřila Leopolda hraběte Dauna. Z jejího podnětu byla ve Vídeňském novém městě založena vojenská akademie (která existuje dodnes) pro vzdělání důstojnického sboru. Od teď už nerozhodoval v obsazování důstojnického sboru původ či majetek, ale schopnosti – samozřejmě že to naráželo v šlechtických kruzích na odpor, ale Daun se uměl prosadit. Ignoroval poznámky, že se ke své funkci prospal – oženil se totiž s dcerou hraběnky Fuchsové, vychovatelky Marie Terezie a její nejbližší důvěrnice. Když musel Friedrich II. v druhé válce o Slezsko (takzvaná „koalice tří sukní“, kdy se proti němu spojily Marie Terezie, ruská carevna Alžběta a madame Pompadour, kterou poslouchal na slovo francouzský král Ludvík XV.) čelit rakouské armádě, volal zděšeně: „To jsou úplně jiní Rakušáci, než jaké znám!“ A odnesl si zničující porážky u Kolína či u Hochkirchenu. Kdyby jej nezachránila smrt carevny Alžběty, bylo by Slezsko opět rakouské a Prusko by možná nebylo vůbec. Koneckonců byl už Berlín obsazen ruskými vojáky.

Tehdy Friedrich pochopil i svou chybu, kdy rakouskou panovnici na začátku její kariéry tak bezostyšně podcenil a ulevil si povzdechem: „Konečně sedí ve Vídni na trůně po dlouhých desetiletích pořádný chlap. A nejhorší na tom je, že ten chlap je ženská.“

Reformu vzdělání dostal na starost Johann Ignác Felbinger. Marie Terezie nebyla pro nějaké přílišné vzdělání obyvatelstva – v tom měla stálý konflikt se synem Josefem. Myšlenky osvícenství jí byly naprosto odporné, jejím brněním byla katolická víra. Ovšem pragmaticky došla k závěru, že vzdělaný sedlák, který umí aspoň trochu počítat a číst, je efektivnější, než sedlák, který to neumí.  Proto zavedla povinnou školní docházku pro „DĚTI OBOJÍHO POHLAVÍ“, ovšem měly se učit jen tolik, aby nepoznaly „bídu svého postavení a nepokoušely se to změnit“. Vzdělání je mělo vést hlavně k prohloubení zbožnosti. V zájmu rozvoje vzdělání se nebála vzít si příklady z protestantských zemí, kde bylo vzdělání na mnohem vyšší úrovni než v zemích katolických – což ovšem nijak neotřáslo jejím přesvědčením, že jedinou pravou vírou je ta katolická. I Felbinger byl Prus a protestant. V roce 1774 konečně vyšel zákon „Všeobecný školní řád pro německé normální- vyšší a triviální školy“. Přičemž ono německé znamenalo odklon od vyučování v latině, jak bylo až do té doby pravidlem.

Vybudování byrokracie, tedy úřednictva, si vzal na starost Fridrich Vilém hrabě Haugwitz.  Jeho státní reforma mu přivodila nehynoucí nenávist šlechticů všech habsburských zemí, protože je připravil o jejich privilegia a nahradil je systémem úředníků, podléhajících ústřední moci.  Byl konec s dobami, kdy šlechta a klérus nemuseli platit daně, teď odváděli 18,75 procent ze svého zisku. Sedláci platili podle výměry půdy, proto existoval od roku 1748 Tereziánský katastr. Jak vysoko Marie Terezie Haugwitze hodnotila, o tom svědčí její věta: „On sám přinesl státu místo chaosu pořádek.“ „Za prosperitu mého státu děkuji jen jemu a jeho návrhům.“

I za ono legendární první sčítání lidu v Čechách a na Moravě v roce 1751 vděčíme Haugwitzovi – samozřejmě za tím byla snaha vybírat efektivně daně – což se mu k nelibosti jeho poddaných skutečně i dařilo.

Zavedení měnové reformy v roce 1750 se slavným mariatereziánským tolarem byl další krok k stabilizaci rozvrácených státních financí, o které se ale vzorně staral František Štefan a dokázal je dát do pořádku, což se ještě v roku 1740 zdálo nemožné.

Zdravotnictví se věnoval Gerard van Swieten. Pocházel z Holandska, kde to měl jako katolík dost těžké a proto rád přijal nabídku místa osobního lékaře Marie Terezie. Byl povolán v roce 1744 do Bruselu, aby zachránil sestru Marie Terezie Marii Annu, která měla potrat. Sice se mu život arcivévodkyně nepodařil zachránit, Marie Terezie k němu ale získala důvěru a povolala ho do Vídně. On se jí odměnil reformou výuky medicíny na vídeňské universitě, kterou dostal na nejvyšší evropskou úroveň. Ostatně Marie Terezie byla v tomto směru až překvapivě moderní., Prosazovala například tehdy naprosto nové očkování proti černým neštovicím – šlechtické rodiny, které se nechaly očkovat, mohly za tímto účelem prožít víkend na jednom z jejích zámků – pobyt „all inklusiv“.

Díky moderním medicínským metodám se skutečně podařilo potlačit obávané epidemie, které decimovaly v pravidelných intervalech obyvatelstvo a tak bylo poprvé docíleno vysokého populačního růstu.

Právní reformou se zabýval Joseph von Sonnenfels. Určitě nebylo snadné sjednotit naprosto rozdílné právní systémy zemí od Sedmihradska až k francouzským hranicím, které vyrůstaly ze zcela rozdílných tradic. Tento konvertovaný Žid to neměl s císařovnou úplně snadné. Několikrát upadl v její nemilost, zejména proto, že neúnavně kritizoval mučení při výsleších a relativizoval trest smrti. Nakonec se mu ale podařilo zmodernizovat právní řád a mučení bylo definitivně odstraněno v roce 1775.

Hlavou vlády Marie Terezie byl kancléř Wenzel Anton hrabě Kaunitz – Rietberg, později povýšený do knížecího stavu. Zastával úřad kancléře celých 41!!! let, sesadil ho z něj až následník Marie Terezie Josef II. On řídil zahraniční politiku, neúnavně cestoval ( zatímco Marie Terezie Vídeň prakticky neopouštěla – moře viděla v životě jen jednou v Livornu při cestě do Toskánska v roce 1739). Kaunitz stál za budováním koalic, které pomáhaly křehkému mocnářství přežít. Dokázal uzavřít separátní mír s pruským králem a pak dát dohromady onu „koalici tří sukní“, která Prusko bezmála zničila. Byl to skvělý diplomat, používal bez jakýchkoliv skrupulí machiavelistické metody vlády, císařovna mu ráda odpustila jeho hypochondrii a mnoho dalších extravagancí – byl to on, kdo zakotvil její říši pevně ve víru evropské politiky.

Marie terezie iI

Marie Terezie vstoupila do dějin jako panovnice reformátorka. Její reformy ovšem nebyly hnány žádnou ideologií, ale pouze čistým pragmatismem.  Ideologii jim propůjčil až Josef II. Ideologií Marie Terezie byl bigotní katolicismus a její reformy byly jejímu přesvědčení dokonce částečně v protikladu  – proto například i onen její dodatek, že se lid má vzdělávat, ale ne zase příliš, aby nepoznal bídu svého postavení a nechtěl se bouřit. Marie Terezie byla tedy osobou a vládkyní na přelomu dvou historických období, bála se sice opustit dobu starou, ale otvírala už dveře době nové, prostě proto, že ji k tomu nutila politická realita, kterou svým skvělým politickým instinktem byla navzdory chybějícímu politickému vzdělání schopna pochopit.

V roce 1780 předávala svému synovi (který nosil od roku 1765 korunu římského císaře a byl tedy v podobné pozici jako předtím jeho otec) zkonsolidovaný stát, rostoucí politicky i ekonomicky a připravený na další modernizaci a příslušné reformy, které pak její synové Josef a Leopold už v duchu osvícenství mohli zrealizovat. Toleranční patent byl pro Marii Terezii nemyslitelný a musel čekat až na její smrt. Stejně tak zrušení nevolnictví, protože si nedovedla představit, že by sedláci s nově nabytou svobodou uměli i zacházet.

Až smrt Leopolda II. v roce 1792 zastavila tento pozitivní vývoj. Za Františka II. se Rakousko znovu začalo propadat do zaostalosti, z níž se už nemělo vzpamatovat. Po více než sto letech stagnace pod neschopnými panovníky, kteří bohužel nezdědili talent své pramáti, se pak říše vytvořená Pragmatickou sankcí Karla VI. a jeho pravnukem Františkem I. povýšená v roce 1804 na Císařství rakouské v roce 1918 rozpadla.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *