Svědkové Jehovovi

               Asi se teď trochu pouštím na tenký led. Svědkové Jehovovi jsou uznanou církví, takže oficiálně se proti nim nedá nic říci. Ovšem nám lékařům ztrpčují život svým odmítáním krevních převodů, protože tím pádem se mnoho život zachraňujících zákroků nedá provést. Pokud se navíc jedná o mladou ženu a matku tří dětí, která pak právě proto musí zemřít, protože přišla se svým plicním abscesem do nemocnice příliš pozdě a těžce anemická, je to něco, co samozřejmě hluboce zasáhne do emočního a citového života lékaře, který musel takové tragédii nečinně přihlížet.

Chválabohu existuje dnes erytropoetin, tedy hormon, kterým ledviny povzbuzují kostní dřeň k vytváření červených krvinek. Tím se dají zvládnout aspoň chronické stavy jako například u pacientů na dialýze. Ta byla před vynalezením této rekombinované syntetické látky pro svědky Jehovovy taky prakticky dlouhodobě neproveditelná. Dnes to tedy jde, ovšem erytropoetin může pomoci při chronické chudokrevnosti, ne ale při akutním krvácení, jako například ze žaludku. Lékaři jsou pak odsouzeni k velmi nepříjemnému rozhodnutí, zda mají zachránit člověku život, či riskovat ze strany zachráněného žalobu za to, že dostal krevní konzervu proti své vůli a tím mu byl znemožněn život posmrtný.

Nechci zde opravdu ideologicky polemizovat, ale všechny pasáže v bibli, na které mě svědkové Jehovovi odkázali,  pojednávají VÝHRADNĚ o POŽÍVÁNÍ krve, o krevních transfuzích v bibli celkem pochopitelně nic stát nemůže. Jak známo, bible skutečně Židům jezení krve a krevních produktů zakazuje, proto je košer maso zcela zbaveno krve i krevních cév. Prý to snižuje sklony k agresivitě, pravda je, že v židovské čtrti v New Yorku je nejnižší kriminalita ve městě. Zda za to může košer maso, je ovšem otevřenou otázkou. Ale výklad této věci Svědky Jehovovými je věc víry a tedy emocí, zde se nedá racionální argumentací nic dosáhnout. Nemám ani nejmenší chuť se do takové diskuse pouštět. Bylo by to stejně beznadějné, jako když jsem na Slovensku přesvědčoval mé pacienty, aby nevolii Mečiara. Taky to bylo o víře a o emocích a ne o rozumu.

O něco veselejší je houževnatost Svědků Jehovových při získávání nových členů církve. Jak jednou zacítí šanci, že by mohli obrátit někoho na svou víru, nepovolí, aby jej neponechali ve věčném zatracení. Pořádně jsem to zavařil svému příteli Vladovi. Tedy, zavařil si to sám, z dobré vůle, jak už to většinou bývá. Protože zná můj zájem o světová náboženství, půjčil si od návštěvy Jehovových svědků knihu, kterou hodlal půjčit dále mně. Kniha to byla velmi zajímavá, přečetl jsem ji jedním dechem. Dozvěděl jsem se o všech možných světových náboženstvích včetně shintoismu, buddhismu atd, atd. tolik, jako z žádného spisu předtím. Problém byl, že Vlado byl díky svému „zájmu“ vytipován jako duše, jež by se dala zachránit před věčným zatracením. Nemohl se pak Svědků zbavit, chodili stále znovu a znovu, aby s ním diskutovali, až v zoufalství začal vyhrožovat puštěním psa.

Já jsem to měl mnohem jednodušší. Nějakým způsobem se členové církve vždy dozvědí, kam přišel nový člověk, jenž má možná problémy a potřeboval by pomoc a podporu a tím by se dal získat pro věc jejich pravé církve. Jenže ne vždy mají štěstí ve volbě vhodného okamžiku.

Vrátil jsem se z práce úplně zničený – to se mi stávalo první měsíce mého pobytu v Rakousku pravidelně (a v poslední době se mi to stává zase stále častěji – i když tentokrát to nebude zvykáním si na nové prostředí, nový jazyk, nové poměry, nové léky a nové vyšetřovací metody, ale spíš narůstajícím věkem). Padl jsem do postele a usnul jako zabitý. Nespal jsem ale dlouho. Probudilo mne neodbytné zvonění u dveří. Můj zvonek vyzváněl a nehodlal přestat. Vstal jsem a podíval jsem se na hodinky. Bylo šest a venku šero. Logicky jsem se domníval, že je ráno a nechápal, kdo mě chodí budeit v šest ráno. Napůl v mrákotách jsem se dobelhal ke dveřím a otevřel jsem je. Stál v nich usměvavý muž ve středních letech a před sebou držel časopis s názvem „Probuďte se!“

Nevím, co jsem mu řekl. Nepamatuji se. Ale už se nikdy neukázal.

Až když byl pryč, došlo mi, že ráno není. Byl večer šest hodin. Ten člověk to určitě myslel dobře. Ale prostě pro svou misi nezvolil správný okamžik.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *