Spolupráce lékaře s policií

Policie je tu k tomu, aby pomáhala a chránila. Jsme proto rádi, že ji máme, přece jen ale přistupujeme k tomuto výkonnému státnímu orgánu s jistou nedůvěrou a respektem.

Jestliže vykonáváte lékařské povolání, jste ovšem nuceni často s výkonnou mocí státu spolupracovat.  Někdy poměrně neradi, když vám to předpisuje nesmyslný předpis, jako je například „tzv. paragraf 8“ což znamená  převoz pacienta, jenž se pokusil o sebevraždu, do psychiatrické péče k posouzení jeho sebeohrožení. Jestliže ještě před dvaceti lety bylo potřebné zkontaktovat tzv. „distriktarzta“, jenž byl oprávněn vystavit „parere“, tedy zprávu o nucené psychiatrické léčbě (to když pacient cestu na psychiatrii odmítal), nebo ho tam člověk poslal prostě jen tak, když pacient souhlasil, dnes už to není možné.

Saniťáci totiž nemají z právního hlediska právo zadržení pacienta, takže, kdyby se tento rozhodl po cestě jinak a vystoupil jim za jízdy z auta, nesmí mu v tom bránit. Protože omezování osobní svobody! Proto člověk musí s každou chudinou, která v zoufalství, že ji její potetovaný „macho“ opustil, spolkla tři tabletky aspirinu, posílat na psychiatrii v doprovodu policie jako těžkého zločince. Jakoby policie neměla na práci nic jiného! To se to pak zlodějům krade, když policie musí svůj čas trávit převozy na psychiatrii!

Rakouský zákon totiž takzvané „soukromé právo na zadržení pachatele“ má. Ovšem pouze pro trestné činy, které jsou v právním řádu trestány tresty odnětí svobody na 5 let nepodmíněně a více. To nám na příslušném semináři vysvětlila právnička, z níž jsem nadobyl dojmu, že zločince či násilníka ještě nikdy v životě neviděla a proto nemá ponětí, o čem vlastně mluví. Ale možná jsem byl jen zaujatý.  Nejsem ovšem v trestním právu dost honěný, abych věděl, co vše se trestá odnětím svobody na pět let a výše. Vloupání do domu to určitě není, na to se pohlíží spíše vlídně jako na přestupek. Teoreticky tedy pokud by se někdo vloupal do mého domu a já mu v tom buď bránil, nebo mu znemožnil útěk a tento člověk by mě žaloval pro omezování osobní svobody, pak nemám šanci a půjdu sedět. (On ne, vyvázne s podmínkou.) Omezování osobní svobody je totiž trestáno vyšším trestem než vloupání. Stejně je tomu, pokud by se pacient (ať už v alkoholickém opojení nebo bez něj, jen proto, že ho to baví) rozhodl rozmlátit vybavení ambulance či zmlátit sestřičku (pozor, kdyby ji chtěl znásilnit, pak ho zadržet můžu, to je víc než oněch pět let, za ublížení na zdraví jsou ovšem tresty v řádu měsíců a v zmlácení sestry bych mu tedy podle zákona bránit nesměl). Právě v takových okamžicích člověk potřebuje pomoc policie a je rád, že ji máme.

Poprvé jsem přišel do kontaktu s policií při obhlídce mrtvoly v Popradě. Nějaký nešťastník se tam oběsil. Když jsem přijel na místo činu, už ho odřezali. Konstatoval jsem násilnou smrt a nařídil soudní pitvu. Myslel jsem, si, že je tím věc vyřízena. Nebyla. Po asi hodině mi volal poručík policie a ptal se mě, proč jsem nařídil soudní pitvu. Vysvětlil jsem mu, že se jednalo o násilnou smrt a proto je soudní pitva potřebná. On namítl, že ten člověk se zabil sám. Trval jsem na tom, že i tak se jedná o smrt násilnou, tedy ne zrovna přirozenou, a proto má být vykonána soudní pitva. O hodinu později mi zavolal jeho nadřízený kapitán. Byl velice rozčílený a zeptal se mě, jak si to vůbec představuju nařídit soudní pitvu u člověka, jenž se prokazatelně zabil sám. Zeptal jsem se už poněkud sarkasticky, zda byl pak kapitán u toho, když se ten člověk věšel, či zda vyslechl svědky, kteří ho při tom viděli. Odpověděl podrážděně, že žádní svědci nejsou, ale že se to rozumí samo sebou. Trval jsem na tom, že se to samo sebou nerozumí a že ten člověk má být pitván na soudním lékařství. O hodinu na to mi zavolal major, tedy samotný šéf popradské kriminálky. Jen jsem zvedl telefon, začal na mně řvát a vyhrožovat, že jestli okamžitě nezměním svůj nález a nebudu žádat obyčejnou pitvu místo soudní, bude to mít pro mě nedozírné následky. Zaťal jsem se a trval jsem na svém. Násilná smrt je násilná smrt, pokusil jsem se mu vysvětlit, ale neuspěl jsem, Násilnou smrtí bylo vzápětí vyhrožováno mně a major zavěsil.

Celý problém mi byl osvětlen o den později. Jestliže pacient zemřel přirozenou smrtí, byl pitván na patologii v Popradě, jestliže smrtí násilnou, pak na soudním lékařství v Košicích. A náklady za transport do Košic musela platit policie. Jestliže byl ale pacient poslán na pitvu na patologii do Popradu a tamější patolog usoudil, že se jedná o násilnou smrt a že pacient by měl být pitván v Košicích a poslal jej tam, náklady na dopravu platila nemocnice. S mou mrtvolou to dopadlo tak, že onen major zrušil mé rozhodnutí a určil smrt onoho sebevraha za přirozenou. Mrtvola byla tedy dopravena na patologii do Popradu. Tam patolog označil všechny za debily, změnil smrt na násilnou a poslal mrtvolu do Košic. Tím pádem náklady zaplatila nemocnice a policie byla šťastná a věděla, že v Popradě se vyskytuje jeden mladý doktor, který touží po konfrontaci a po průseru.

Podobně se mi vedlo, když jsem obhlížel mrtvolu v polorozpadlém domě na cestě do Spišské Soboty. Ona postarší paní ležela pod schody a mozek vedle ní na podlaze. Nad ní v prvním poschodí chyběl podstatný kus zábradlí a z té díry na mě pokřikoval agresivní těžce opilý druh mrtvé. Zavolal jsem policii, abych nahlásil násilnou smrt. Policista se mě zeptal, jak vím, že ta osoba je mrtvá. Vysvětlil jsem mu, že jestliže se mozek osoby nachází mimo její lebku, je smrt nepochybná. Zeptal se mě, zda se z té skutečnosti dá skutečně usuzovat na násilnou smrt. Řekl jsem, že ano, protože ta osoba proletěla dřevěným zábradlím na prvním poschodí a tam stojí namol opilý chlap, jenž ji možná tím zábradlím prohodil. Policista se mě zeptal, zda jsem to viděl, či zda existují svědci. Odpověděl jsem, že to si už bude muset zjistit sám. Byl dost zklamán, nicméně po hodině a půl skutečně na místo činu dorazila policejní posila a začala shromažďovat důlazy.

Byly ale i situace, kdy byla policie skutečně aktivní. Když jsem zastupoval obvodního lékaře v Hranovnici, vyskytl se v obci případ hepatitídy A. Bylo to rómské dítě (tehdy jsme ještě směli říkat cikánské) a já jakožto mladý, naivní a právně zodpovědný člověk se rozhodl nechat vyšetřit ostatní příslušníky rodiny a nechat je naočkovat proti nákaze. Poslal jsem tedy na adresu onoho dítěte dopis, ve kterém jsem žádal všechny příslušníky rodiny, kteří byli s nemocným dítětem v kontaktu, aby se dostavili do mé ordinace na příslušná vyšetření s odběrem krve a očkování. Nepřišel nikdo. Poněkud podrážděně jsem napsal urgenci a vysvětlil, že se jedná v případě, že nemocný člověk nebude léčen o život ohrožující onemocnění. Nepřišel nikdo. Zavolal jsem starostovi obce a požádal ho o pomoc. Poslal mě někam s vysvětlením, že je to v cikánské (dnes rómské) kolonii a on tam „veru že nepôjde a ani nikoho posielať nebude. Že tam si bez policajného doprovodu nik netrúfa.“ Rozhodl jsem se, že mě taková překážka nemůže zadržet, zavolal jsem policii a požádal jsem, ji, aby mi do ordinace přivezli všechny příslušníky oné rodiny Čonkovců z dané adresy. Bylo to okolo poledne, když před ordinací zastavilo policejní auto a policisté z auta vybírali dva stařečky, muže a ženu, kteří se sotva mohli pohybovat. Donesli je před mou ambulanci a zahlásili: „Týchto dvoch sme chytili, pán doktor, všetci ostatní utiekli oknom do lesa.“ Nevím dodnes, zda mohu danou akci považovat za úspěch, nicméně ony dva Rómy – staroušky nad hrobem s pokřivenými a pro pohyb nezpůsobilými klouby, které jim zabránily v útěku do lesa – jsem opravdu naočkoval.

V Murau byly mé vztahy s policií doslova idylické. Mělo to jeden důvod. V hnízdě, jako bylo Murau, se všichni znají a celý policejní sbor se skládal z příslušníků rodiny Autischer. Protože senior této rodiny, někdejší policista a velké zvíře u odborové policejní organizace, trpěl poruchami srdečního rytmu a poté srdeční nedostatečností, kterou se mi podařilo jako prvnímu lékaři, který se jím zabýval, dostat pod kontrolu, těšil jsem se u murauského policejního sboru nevídané popularitě. Přiznám se hned, že jsem byl tak hloupý, že jsem toto privilegium nevyužíval a pil po tenise v Murau či po seminářích, které se konaly v Murau každý měsíc opravdu jen jedno velké a jedno malé pivo, což znamenalo, že jsem se nacházel pod zákonem povolenou hranici 0,5 promile alkoholu v krvi. Když jsem byl jednou zastaven policejní hlídkou na křižovatce pod odbočkou na Stolzalpe (dnes je tam už kruhový objezd) a požádán o doklady, policista po nahlédnutí do mého pasu jen zasalutoval, omluvil se za rušení mé pokojné jízdy, popřál mi hodně zdraví a požádal mě, abych jel po serpentinách na Stolzalpe opatrně. Koneckonců se tatínkovi s jeho srdeční nedostatečností mohlo kdykoliv přitížit.

Pak jednou přibyl k murauskému sboru ambiciózní policista jménem Fingerlos (v překladu to znamená Bezprstý, on chtěl ale dokázat, že má prsty dlouhé a dokáže si poradit i s „lékařskou mafií“.) Jeho obětí se stal kolega Piber. Jedné jasné zimní noci byl na kruhovém objezdu pod Stolzalpe zadržen policistou Bezrpstým a přinucen dýchat do přístroje na měření alkoholu. Nadýchal nulu. Bezprstý ale cítil v dechu kolegy alkohol. Tento mu vysvětlil, že pil bezalkoholický punč a proto je jeho dech takový, jaký je. Bezprstý se tím nedal uchlácholit. Došel k názoru, že přístroj na měření alkoholu v dechu je defektní, odvezl kolegu Pibera na policejní stanici a tam čekal hodinu, než mu z Judenburgu přivezli náhradní přístroj. (Zřejmě předpokládal, že lékařská mafie má všechny měřící přístroje pod kontrolou a ty v přítomnosti lékaře odmítají měřit) Když i tento přístroj z Judenburgu ukázal nulu, chtěl Bezprstý vézt Pibra do nemocnice v Judenburgu ( protože Stolzalpe oprávněně nedůvěřoval) na odběr krve. To se už ale objevili na stanici zalarmovaní příslušníci rodiny Autischer. Pibera osvobodili a policista Fingerlos byl následně přeložen jinam.

Důležitou funkcí policie je hledání pohřešovaných osob. To se stává poměrně často, zejména v časech rostoucího věku obyvatelstva a tím pádem stoupající demence, kdy leckdo netrefí domů. V Leibnitzu, kde jsem teď, je to vždy otázka, zda ten člověk netrefil domů, protože je dementní, nebo protože je opilý a v bezvědomí nebo je opilý a bojí se manželky. I tyto záhady pak musí řešit policie. V Murau se jednalo zejména o osoby dementní. V domově důchodců v Teufenbachu je ředitelkou Gábina Brunner, původem z Kopřivnice. Samozřejmě, že v domově důchodců jsou nainstalována všechna opatření, aby chovanci ústavu nemohli uniknout. Protože oni se samozřejmě unikat snaží. Tento fenomén utíkajících dementních stařečků a babiček mi vysvětlila psycholožka na semináři o demenci. Jsou to prý archetypy z doby kamenné, které opět v dementních mozcích ožívají. V oněch dobách kamenných nepřišla strava za člověkem, člověk musel stravu hledat či lovit mimo domov. Proto tito lidé vyrážejí z domova, aby našli onu stravu, a pak už nenajdou cestu domů. Přes všechna opatření náhle v Teufenbachu chyběla jedna chovankyně. Personál vyhlásil poplach, Gábina zavolala policii. Popsala jim babičku ve věku nad osmdesát let, shrbenou, pohybující se pomocí dvou berlí a se sklony k agresivitě, kdy plive a kouše. Netrvalo ani půl hodiny a před domovem důchodců zastavilo auto policejní hlídky. Vytahovalo z vozu shrbenou osobu se dvěma berlemi, kterými mlátila okolo sebe, plivala na policisty a pokoušela se je pokousat. Zpocení Autischerovi chlapci ji s vypětím všech sil zpacifikovali a triumfálně přinesli do domova důchodců.

Když ji postavili před Gábinu, ta se na ně jen nevěřícně podívala a pravila: „Ale to není ta naše.“

Jak pravím, spolupráce medicínského personálu s policií je potřebná. Někdy je to ovšem pro obě strany dost náročná záležitost.

1 comment

  1. Prasátko 13.3.2017 at 20.49 Reply

    Samé chyby.
    V ideálnom svete by bola, či mala byť polícia na to aby pomáhala a chránila. Teda má výlučne ochraňovať normálnych pred kriminálnikmi rôzneho rangu. Robí to? Niekedy áno, niekedy nie – neviem ako je to u Vás v Rakúsku. Ale ukážte mi európsky štát kde nie je polícia zneužívaná na potláčanie politickej opozície na ulici? Každý režim v Európe používa políciu proti rozháňaniu občanou, ktorí sú nespokojní s vládou tak načo tie trápne heslá?

    Medzi nami, len kresťanskí fanatici upierajú človeku právo na samovraždu. Tu na nás stále dýcha stredovek, telo musí slúžiť a pracovať na pánov, a dušu si privlastnila cirkev a kto zmýšľa proti nej sa skôr či neskôr “se zlou potáže”.

    Vidíte, aj sám, veď ste človek rozumný, z toho prípadu v Poprade, taký malý príklad z praktického života, že polícia sviňa je, a veľmi násilnícka organizácia. Pomaly skoro ako mafia (viď. SVK ministra Kaliňáka a jeho legendárnu hlášku “skutok sa nestal”)

    P.S. žijem na Slovensku a tiež hvorím “cikánské”. Je to synonymum “Rromské”. Ale na území SR mám právo používať štátny jazyk a Rromovia sa označujú v ich reči, Cikáni v Slovenčine – SPISOVNEJ! Taký policajt sa ešte nenarodil čo by si dovolil ma zatknúť alebo pokutovať za to, že miesto rómštiny komunikujem v slovenčine. A vy si pán Polách hovoríte občan slobodného sveta a máte strach na verejnosti, v práci či kdekoľvek používať termín cikán/i miesto Rromovia? To myslíte vážne? Snáď nie!

    Ale aj tak, vďaka za skvelý článok Pán Spisovateľ!

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *