Islám a demokracie – slučitelné pojmy?

Téma, které je v poslední době ve všech sdělovacích prostředcích a debatách. Je toto náboženství s demokracií vůbec kompatibilní, tedy může se s ní vůbec snášet?

Život ukazuje, že ne. Otázka je, proč? Demokracie poskytuje lidem svobody, o kterých v diktaturách můžou jen snít – pokud o nich vůbec něco vědí. A možná právě v tom je ten problém. Aby člověk o svobodě a s ní spojenými výhody mohl snít či o ně dokonce bojovat, musel by o nich něco vědět.

Jedna z nejdelších nepřetržitě fungujících demokracií právě končí. Ano, mluvím o Turecku, kde zavedl demokratický systém vlády Mustafa Kemal Paša Atatürk v roce 1923. Stoletých narozenin se ale nedožije, ještě letos má být Atatürkův odkaz definitivně odstraněn. Po referendu, které má proběhnout letos 16. dubna, se Turecko s největší pravděpodobností stane jednou z blízkovýchodních despocií. Otázka je, jak je to možné? Proč si lidé sami berou svobody, které měli?

Důvodem bude, že jen 15 procent Turků ví, o co v onom referendu, které po velkých a krvavých diskuzích schválil turecký parlament (několik rozbitých poslaneckých nosů a jedna prokousnutá tvář) vlastně jde. To znamená, že se demokratické principy i vymoženosti staly součástí myšlení jen úzké intelektuální elity, ale nikdy nepronikly do myšlení lidových mas. Je to zarážející, když si uvědomíme, že demokracie v Turecku fungovala nepřetržitě po čtyři generace! Takovou kontinuitou se může pochlubit málokterá evropská křesťanská země – my ji máme od roku 1989, Španělsko 1983, Portugalsko 1977, Německo 1945 atd., atd. Snad jen Británie a Skandinávské země mají demokracii déle než země na Bosporu, ovšem například volební právo žen mělo Turecko dlouho před Francií či dokonce Švýcarskem – to povolilo ženám jít k volebním urnám jako poslední země civilizovaného světa teprve v roce 1971 a v kantonu Appenzell dokonce až v roce 1990!) Demokracie v Turecku totiž nevznikla z touhy obyvatelstva po svobodě, jako tomu bylo v Británii či ve Francii, ale byla prostě naordinována shora. Z pragmatických důvodů. Mustafa Kemal rozhodl, že západní politický systém je efektivnější než východní despotický – zejména v ekonomickém smyslu (a měl pravdu) a rozhodl tedy, opírajíc se o armádu, že v Turecku zavede demokracii. Kdo byl proti, ten visel. Nebyla to metoda právě demokratická, ale na dlouhou dobu fungovala. Ale už Atatürk si byl vědom, že největším nepřítelem jeho reforem budou islámští kazatelé a proto zavedl mimo jiné i aktivní sekularizaci země.

Aktivní sekularizace bazíruje na zákazech, pasívní na toleranci. Jestliže tedy Atatürk zakázal  na veřejnosti jakékoliv náboženské projevy včetně zahalování žen a dokonce i nošení fezů – tradiční turecké mužské pokrývky hlavy, jednal stejně jako současní Francouzi, kteří zakazují ve školách nejen šátky, ale i kříže i židovské jarmulky. Opačný přístup mají například Američané, kde jako důkaz sekularizace můžou lidé nosit na sobě, co chtějí od sikských turbanů a po burku.

Atatürkovy reformy Turecko skutečně poevropštily, jenže jen ve městech – Izmir, Istanbul a Ankara se svým způsobem života přiblížily evropským standardům (aspoň v některých bohatších čtvrtích) venkov ale nebyl reformami dostatečně zasažen. Tam si podrželi moc imámové. Téměř sto let tedy trval boj mezi sekularizovanou demokracií a religiózní diktaturou, aby právě teď zvítězila ona  diktatura. Demokratické principy se nestaly nedílnou součástí života většiny tureckého obyvatelstva, to Mustafa Kemal nedokázal. Turci se nedokázali s principy demokratických svobod sžít. I když sochy Mustafy Kemala jsou doslova všude. Je to tedy paradox. Demokracie byla do Turecka zavedena ozbrojeným násilím, odstraněna bude na základě parlamentního výnosu a následným lidovým hlasováním – tedy demokratickou cestou. Zdá se vám to bláznivé? Ještě bláznivější je skutečnost, že velká část francouzské muslimské komunity je připravena volit Marii Le Pen. Proč, ptáte se? Protože ona hodlá odstranit demokracii. Demokracii, kteří tito muslimové pociťují jako obtížnou, j jako zatěžující. Zatěžující svobodami, především svobodou rozhodování. Velké části muslimského francouzského obyvatelstva je milejší velký vůdce, sultán, který udá směr a očekává loajalitu. Tu jsou schopni nabídnout.Jsou přesvědčeni, že poslušnému se nemůže nic stát. Že se pro ně po vítězství Le Penové nic významného nezmění, protože je jich už příliš mnoho. Chtějí od ní jen, aby je zbavila té obtížné demokracie a svobod s nimi spojenými. Tak jak jsou zvyklí ze své domoviny.

Tam totiž vítězí náboženství. Sekularizace totiž musí proběhnout především v hlavě, až pak se stane součástí běžného života. A myslitele osvícenství jako byl Jean Jacques Rousseau, kteří by půdu pro vnitřní osvobození od dogmat víry připravili, islám prostě neměl, nebo mi aspoň nejsou známi. Pokud tedy byli, jejich učení se neprosadilo, možná i proto, že by všude platili za kacíře.

Islám nikdy neprodělal osvícenství. To je hlavní rozdíl mezi naším a blízkovýchodním způsobem života, úhelný kámen našeho neporozumění. Osvícenství bylo právě tím, co vyloučilo v Evropě církev z politického rozhodování a z ovlivňování každodenního života v Evropě. Až do osmnáctého století byla inkvizice všudypřítomná a dbala na moc církve v každém projevu. Tehdy se život křesťana od života současného muslima příliš nelišil. Pak byla církev zatlačena z pozice mocenské do pozice morální instituce. Můžete hádat, zda se jí to líbilo a zda se s tím do dnešních dní skutečně smířila.

V muslimském světě je to jinak.

Wahabismus jako hlavní proud nesnášenlivého islámu zakazuje divadlo, satira je důvodem k drastickým rozsudkům, humor jako takový je neznámý. Společnost je maximálně prudérní. Potlačení sexuality je hlavním programem, ženám je naordinována cudnost a společnost je svírána zákazy a příkazy v upjatosti a puritánství. Jenže humor osvobozuje – je cestou k osvobození duše z útlaku fanatismu. Fanatik se neumí smát, protože je mimo svou ideologii nejistý a nemá patřičnou sebedůvěru, aby si humor mohl dovolit. Hodně se to podobá diskusím naší církve v třináctém století, zda je smích povolen, či zda je to ďáblův nástroj – zákaz smíchu se zdůvodňoval tvrzením, že Kristus se nikdy nesmál (toto téma zpracoval geniálně ve svém románu „Jméno růže“ Umberto Ecco).

Jenže co má člověk ze života, kde se nesmí zasmát, kde nesmí jít do divadla či na koncert a kde nesmí vidět ženské lýtko či dokonce ňadro? Nezbývá mu, než se modlit a o to právě kazatelům jde. Je to základna k ozbrojenému boji a terorismu. Čím víc má totiž člověk radosti v životě a ze života, o to méně je připraven ten život obětovat ve jménu nějaké ideologie. Tak tomu bylo i v křesťanském životě před nástupem renesance a humanismu. Život byl jen slzavým údolím, kterým musel člověk projít, aby si zasloužil ráj. A člověk, který se neumí nebo nesmí smát, je nebezpečný.

Svoboda myšlení v západní společnosti má své kořeny v neúprosném boji mezi světskou a církevní mocí – tedy mezi císařem a papežem, který se táhl od jedenáctého století až do století sedmnáctého. Lidé tedy měli volbu. Pokud byli nespokojeni s církví, inklinovali k moci světské a pokud je příliš týral císař, hledali oporu v moci církevní. Měli tedy volbu a oba vládcové museli vždy s protihráčem počítat, což jejich chápání a konzumaci moci limitovalo. Pokud některý z vládců západu nad sebou ztratil kontrolu, dopadl jako Bonifác VIII. v Agnani. V muslimském světě byl vládce světský vždy i hlavní náboženskou autoritou, chalífa byl zástupcem proroka Mohameda a vykladačem církevního i světského práva, které se vlastně překrývaly. Poněkud jiné uspořádání mají šíité, kde ovšem ajatolláh stojí nad světským vládcem, protože jeho výroky mu podle tradice vkládá do úst sám Alláh a tím pádem jsou nenapadnutelné.

V křesťanském světě absolutní moci církve a jejích zákonů zabránil Friedrich II. svými zákony z Melfi, kdy o několik měsíců předběhl papeže Řehoře IX. ve vydání všeobecně platného církevního zákoníku pro celý křesťanský svět. Tím ostatně tehdy papeže rozzuřil do nepříčetnosti. Od tohoto okamžiku bylo totiž zákonodárství výsadou světských vládců, své vyvrcholení pak našlo v době francouzské revoluce, kdy byla přijata poprvé ústava státu lidovými zastupiteli.

Něco takového bylo v muslimském světě nemyslitelné a nemyslitelné i zůstane. Toto oddělení světského zákonodárství od náboženských příkazů je pro prostého muslima nepochopitelné. A už vůbec ne, že světský zákon může být církevním zákonům nadřazen. I v onom demokratickém Turecku obyvatelstvo světské zákonodárství pouze tolerovalo, aniž by pro tento systém vyvinulo sympatie. Čím dál na východ a dál od Istanbulu, tím méně té akceptance bylo. Oficiálně zakázané mnohoženství se ve východní Anatolii nadále provozovalo, místní imám byl totiž zákonem, byl nedotknutelným pánem nad životem a smrtí vesničanů.

Z muslimů, kteří žijí v Rakousku, oceňuje sice 80 procent svobody, kterých se jim zde dostává (a samozřejmě i ekonomické výhody s životem v Rakousku spojenými), 49 procent ale není ochotno podřídit se zákonům, které podle jejich mínění odporují jejich náboženství. 25 procent mladých muslimů pak má tendenci k radikalizaci, tedy ke snaze vnucovat svůj názor na způsob života a zákonodárství většinové populaci – tendence je stoupající. Náš svět je jim příliš svobodomyslný a nemravný. Je povoleno mnoho věcí, které jsou z hlediska islámu „haram“ tedy hříšné.

Odtud pochází i právo šaria, které je ovšem zcela rozdílně interpretováno v rozličných muslimských zemích.

S úžasem jsem chvíli (dlouho jsem nevydržel) sledoval diskusi  Tomia Okamury s Mohamedem Abbásem v Rozstřelu 27. ledna tohoto roku. Byl to souboj demagoga s člověkem – řekněme to diplomaticky – nepříliš osvíceným. Zda byl člověk typu Abbáse vybrán pro Okamuru jako lehká kořist, se můžu jen dohadovat, argumentace křížovými výpravami v jedenáctém století či Turky u Uherského Brodu ve století šestnáctém nebyla příliš přesvědčivá. Věc skutečně jen pro fanklub Tomia Okamury, k němuž rozhodně nepatřím. Doufám ovšem, že pan Abbás opravdu není mluvčím muslimů v Česku, už proto že má s naší řečí ne právě malé problémy. Ale jeho představa, že by muslimové v Česku měli být souzeni podle práva šaria, protože každý má právo být souzen podle vlastních zákonů, svědčí o tom, že nepochopil – ačkoliv žije v Česku už mnoho let – ani základy právního systému a principy fungování parlamentní demokracie. Protože je ani pochopit nemůže.

V Turecku nejnověji zakázali vyučovat Darwinovu teorii o vývoji druhů, bude nahrazena kreativní teorií, kdy to vše zvládl Alláh sám a rychle. Můžeme se nad tím usmívat, ale zákaz vyučoval Darwinovu teorii vydal stát Pensylvania v roce 2002 a italská ministryně školství ji chtěla zakázal na italských školách ještě v roce 2004. Jenže právě odpor „osvíceného“ obyvatelstva přinutil vždy příslušné politiky, aby svá rozhodnutí stáhli. V Turecku něco takového očekávat nemůžeme.

Turečtí intelektuálové opouštějí masově svou domovinu, je to tedy jakési převrácení imigračního proudu. Od sedmdesátých let přicházeli do Německa a do Rakouska především nekvalifikovaní Turci z východní Anatolie, kteří zde vykonávali pomocné práce a práce na pásech v továrnách, které místní lidé nebyli ochotni vykonávat. Imigranti tedy zůstávali nejnižší společenskou vrstvou, bazírující na svém náboženství jako na znaku své integrity. Teď přicházejí intelektuálové, kteří zatím zůstávali doma, protože se jim tam v sekulárním státě dobře dařilo. Teď utíkají před útlakem, protože ztratili naději na pozitivní změnu. Je v tom určitá šance. Jak budou tito lidé působit na davy krajanů, na nevzdělanou masu, zbožňující Erdogana a nechápající principy fungování západní demokratické společnosti, z níž osobně profitují? Nakolik budou tito noví imigranti přínosem? Je v tom určitá šance, že právě oni převezmou v turecké komunitě vedení a přivedou ji na cestu integrace. V tom je vývoj v Turecku, které se definitivně obrací k Evropě zády a stává se blízkovýchodní despocií, i nadějí na pozitivní vývoj u nás v Evropě.

Minimálně vymezí jasnou demarkační linii. A ti kdo zůstanou za ní – ať se nezlobí, ale měli by hledat svou budoucnost tam, kde jim politický systém vyhovuje, už tím, že koresponduje s jejich náboženským přesvědčením.

Demokracie totiž vyžaduje vnitřní osvobození se od náboženských dogmat. Tedy, to co křesťanská společnost prodělala před několika stoletími. Je to proces bolestivý a vyžaduje mnohé oběti. Zda to muslimové dokážou, je otevřená otázka. Musí to ale dokázat sami, snahy zavádět sem demokracii amerického typu tanky jako tomu bylo v Iráku, jsou odsouzeny k naprosté katastrofě. Ale jen pokud dokážou muslimové sami zavést demokracii ve svých zemích ale především ve svých hlavách, jen tím si zaslouží právo žít v Evropě a profitovat z její ekonomické s politické prosperity.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *