Grigorij Jefimovič Rasputin – podvodník nebo divotvorce?

 

Kdybych napsal, že zítra, tedy 16 prosince uplyne 100 let od smrti této mysteriózní postavy světových dějin, byl bych neseriózní. Grigorij Rasputin skutečně zemřel v noci z 16 na 17 prosince 1916, ovšem podle juliánského kalendáře. Podle našeho to bylo 30 prosince, ovšem protože v čase Vánoc a Nového roku dávám svým čtenářům pokoj, rozhodl jsem se zveřejnit tento jemu věnovaný medailon už dnes.

Pro nás, kteří jsme vychováni v duchu racionalismu, nemohl být samozřejmě tajuplný Gríša nic jiného než podvodník. Tak bývá většinou i zobrazován, ostatně v jeho době (a zejména v Rusku) se různými samozvanými proroky jen hemžilo a většina z nich byla politováníhodnými podvodníky, kteří i špatně skončili. Že špatně skončil i Rasputin, má jiný důvod. A jako jediný nezmizel v propadlišti dějin, ale zůstává stále slavným, postavou, jejíž osudy jsou stále znova popisovány a zfilmovávány. Prostě Gríša láká. V.P. Borovička ve své knize Atentáty, které měly změnit svět z roku 1984 nepochybuje ani v jediném řádku, že se jednalo o podvodníka a šarlatána. Samozřejmě v této knize, vydané ještě v čase komunismu, musíme vidět i politický podtext. Popis poměrů Ruska na přelomu devatenáctého a dvacátého století měl vyvolat pocit zaostalého dekadentního systému, který přímo volal po říjnové revoluci. Zaostalá země, tyranský car, bláznivá carevna a nad tím vším nedostižný podvodník Rasputin. Toto schéma zapadalo přesně do komunistické propagandy.

Nezapomeňme, že téměř všechny zprávy o Rasputinovi pocházejí od jeho nepřátel – přátele totiž neměl – a vysoká petrohradská společnost nejen že ho nemohla vystát, ale byla v pomluvách velmi vynalézavá. Proto všechny zprávy snad kromě hlášení tajné carské policie je třeba brát s velkou rezervou.

Pokusím se na tuto mysteriózní postavu přece jen podívat z jiné strany. Nevím, zda mám pravdu, ale myslím, že si tento poněkud jiný pohled zaslouží.

Ne vše, co se odehrává, se totiž dá vysvětlit racionálně. Toto tvrzení je v Evropě samozřejmě svatokrádežné, postavili jsme přece rozum a logické myšlení na nejvyšší piedestal (snad jen po konzumu). Ale to je evropský fenomén. Pokud budete číst knihy Marqueze, Allendové nebo Borgese, zjistíte, že třeba Jihoameričané to tak neberou a přijímají nevysvětlitelné vedle vysvětlitelného jako rovnocennou součást života. Na rozdíl od nás jsou schopni tyto nadpřirozené (nebo jen nepřirozené) efekty vnímat. My okolo nich procházíme, aniž bychom je zaznamenali.

Rusko – je mi líto, ale je to tak, Evropa nikdy nebylo. Proto ani racionalismus zde nezapustil kořeny tak hluboko jako u nás, marně se Kateřina Veliká snažila Rusy seznámit s idejemi osvícenství. Neuspěla a neuspěl ani nikdo po ní. Proto se Rasputinův příběh mohl odehrát zřejmě právě jen v Rusku.

rasputin

Grigorij Jefimovič Rasputin se narodil v roce 1869 ve vesnici Pokrovskoje v Tobolském regionu, jeho rodiče byli poměrně zámožní sedláci. Malý Gríša ale o sedlačení neprojevoval nikdy zájem. Byl to snílek a když jednou správně určil ve vesnici zloděje, získal pověst jasnovidce. Od dětství žil prostě v jiném světě. Už v jeho sedmnácti letech na něj leželo u policejního ředitelství v Tobolsku několik udání za opilství, zneuctění děvčat a krádeže. Zřejmě proto se vydal na kariéru potulného kazatele – měl krásný hlas, přestože byl nevzdělaný, uměl krásně hovořit, byl vtipný a hovořil v podobenstvích a byl očividně se svými dlouhými blonďatými vlasy a ryšavým plnovousem přitažlivým mužem. V extázi se mu třikrát zjevila Panna Marie 1877, 1887 a 1891, celý jeho život byl poznamenán kultem panny Marie – v carevně Alexandře Fjodorovně viděl očividně její zhmotnění v reálném světě. Patnáct let mezi roky 1886 a 1901 byl poutníkem,(došel pěšky až na horu Athos v Řecku) který se jen zřídka vracel domů do Pokrovského. Přesto stačil se svou ženou Praskovinou zplodit tři děti. Nějaký čas strávil v klášteře ve Verchoturji, kde se vzdělal v písmu, číst a psát se přesto příliš nenaučil.

V roce 1903 přišel poprvé do St.Petersburgu a seznámil se s carovým zpovědníkem, slavným knězem Janem  Kronštatu. Tento ctěný a vzdělaný mu údajně okamžitě poznal Rasputinovy mimořádné schopnosti – 1.listopadu 1905 ho představil carovi a carevně, což si car Mikuláš dokonce poznamenal do svého deníku. „Seznámili jsme se s božím mužem – Grigorijem z tobolské oblasti.“

Abychom další osudy pochopili, musím udělat malou odbočku k carské rodině. Car Mikuláš II. vyhlášený pravoslavnou církví za svatého mučedníka, má v dějinách rozpornou pověst. Komunistické propaganda jej líčila samozřejmě jako nelítostného krutého tyrana, serióznější historici jej popisují spíše jako nerozhodného, slabého, ale čestného muže. Ovšem jako člověka, který se naprosto nehodil do funkce, ve které byl a už vůbec ne v pohnutých dobách přelomu devatenáctého a dvacátého století. Více než vládnutí jej bavil kulečník, který hrál údajně skutečně skvěle, v Alexandrijském paláci v Carském Selu, kde se svou rodinou až do února 1917 žil, je jeho kulečníkový stůl zachován. Na něm se ve válečných dobách rozkládaly mapy bojišť a přijímaly osudová rozhodnutí.

mikulas-ii

Jeho otec Alexandr III, zemřel v roce 1894 ve věku 49 let (kritici carského režimu i V.P. Borovička nepochybují, že se upil k smrti, ve skutečnosti ale trpěl na nedostatečnost ledvin, která se tehdy léčit nedala).

Carevič Mikuláš byl tehdy už zamilován do hesenské princezny Viktorie Alice, kterou poznal na britském královském dvoře, kde po smrti svých rodičů vyrůstala u své babičky Královny Viktorie. Poznali se už v roce 1884, kdy budoucí nevěstě bylo 12 let a ženichovi 16. Mikuláš už o žádné jiné ženě nechtěl slyšet, svou luteránskou nevěstu, ze které jeho rodiče ani ruští kněží nebyli nadšení, si nenechal nikým vzít a skutečně si svatbu s ní vytrucoval. Alexandr povolil sňatek, až když pochopil, že brzy zemře, ruská tradice nedovolovala, aby byl nový car v době nástupu na trůn svobodný. Tato skutečnost svědčí o tom, že Mikuláš byl schopen opravdu hlubokého citu.  Není známo, že by udržoval v panovnických rodinách jinak naprosto obvyklé nemanželské milostné vztahy. Z toho manželství vzešlo pět dětí.

rodina-mikulas

Carevna Viktorie Alix Helena Luise hessenská, která po nezbytném přestupu k pravoslaví přijala jméno Alexandra Fjodorovna byla vášnivá, poněkud exaltovaná dáma. Především, jak už se to stává, se nesnášela se svou tchýní Marií Fjodorovnou, někdejší dánskou princeznou Marií Sofií, Friederike Dagmar.  Zda to byl vliv tchýně či ponurné atmosféry svatby, které se nesla ve stínu pohřebních rituálů za zemřelého tchána nebo neštěstí na Chodyňském poli v roce 1896 ke kterému došlo u příležitosti korunovace a kde zemřelo několik tisíc lidí, Rusové „Němku“ nikdy nepřijali za svou a přičítali jí všechna neštěstí, která národ postihovala. Je pravda, že carevna byla mnohem energičtější než její manžel a jeho váhavost v politice ji rozčilovala. Mikulášovi možná na rozdíl od jeho otce nechyběla dobrá vůle pokračovat v reformách svého dědečka Alexandra II, chyběla mu ale energie a odhodlání. Carevna tedy zasahovala do politiky osobně, zejména při urychlování potřebných reforem, zaostalé Rusko ji dráždilo a snažila se sem přinést německé zákony a pořádek, jak ho znala z domova a o němž byla právem přesvědčená, že je zodpovědný za německý ekonomický úspěch. V osobních místnostech v Alexandrovském paláci (křídla cara a carevny byla přísně oddělena) přijímala ministry, jednala se zahraničními politiky. Mikuláš jí to nezazlíval – možná mu to dokonce vyhovovalo, protože se mohl věnovat svému kulečníku, Rusové ale vládu „Němky“ nebyli ochotni tolerovat. (Už jednou si to zažili s Kateřinou Velikou).

alexandra-fodorovna

Navíc v sobě nešťastná carevna přechovávala jedno neblahé tajemství. Odkud v sobě nosila gen zodpovědný za zhoubnou krvácivost, tedy hemofilii, v tom se teorie liší. Jedna praví, že vinu na tom nesla její babička Viktorie Anglická, hemofilie je ale dokázaná přímo v rodině hessenských vévodů. Choroba má tři různé stupně, při prvním je skoro nezpozorovatelná, při třetím stupni, kdy je koncentrace srážlivého faktoru VIII snížena pod jedno procento normálu, dochází k těžkým krvácením i při minimálních poraněních a dokonce i spontánně, zejména do kolenních kloubů. Dnes je léčbou substituce těchto srážlivých faktorů, v době začátku dvacátého století léčba neexistovala.

Na chviličku odbočím ještě do medicíny, protože hraje v našem dnešním příběhu velmi podstatnou roli. Hemofilie je dědičné onemocnění přenášené na chromozomu „X“. Protože ženy mají tyto chromozomy dva, a na dostatečnou tvorbu faktoru VIII stačí jeden nepoškozený, je u nich toto onemocnění extrémně řídké. Muži mají ale jen jeden X chromozom a jeden chromozom Y. Proto pokud tento gen pro Hemofilii po matce zdědí, neodvolatelně onemocní. Protože matka má tyto chromozomy dva, je pravděpodobnost, že její syn bude nemocný, 50 procent.

První čtyři děti, které se carskému páru z jejich lásky narodily, byly dcery. Celé Rusko ale samozřejmě očekávalo narození následníka trůnu a šuškalo se o prokletí nehodné carevny. Zfrustrovaná Alexandra Fjodorovna byla ochotna podstoupit cokoliv, aby se jí očekávaný syn narodil. Byla ochotna postoupit i „zázračnou“ koupel v ledové vodě v sarovském klášteře za asistence „zázračného“ svatého mnicha Serafima. Rok nato 12. srpna 1904 se carskému manželskému páru narodil syn Alexej.

alexej

Osud si s nešťastnou carevnou ale opět zahrál, Alexej zdědil onen vadný gen v chromozomu „X“ a byl postižen hemofilií v její nejtěžší podobě. Alexej byl chytré a šikovné dítě (jeho fotografie v Alexandrovském paláci to dokazují), nebezpečí ale číhalo všude. K prvnímu velkému život ohrožujícímu krvácení došlo na podzim 1907. Lékaři byli bezmocní a tehdy si vzpomněla carevnina dvorní dáma Anna Vyrubova na zázračného muže Rasputina. Tento kdysi varoval Annu před svatbou s námořním důstojníkem Vyrubovem. Svatba se přesto uskutečnila, ovšem vzhledem na psychickou chorobu Vyrubova bylo manželství o rok později zrušeno.

Rasputin byl vpuštěn k nemocnému careviči, který měl silný otok kolenního kloubu a trpěl vysokou horečkou. Je prokázáno, že se Rasputin prince vůbec nedotkl, pouze se vroucně modlil na carevičovo uzdravení. A – krvácení se skutečně zastavilo. Ale nejen to, otok kloubu do příštího dne zmizel a carevič mohl normálně chodit. To se už skutečně podobná zázraku a nedá se vlastně medicínsky vysvětlit. Krvácení se sice může zastavit spontánně, otok ale potřebuje na resorpci týdny a často zůstane kloub trvale postižený a neohebný. Zázrak? Připustí naše racionálně vychované myšlení vůbec takovou možnost?

Dovolím si teď vzpomenout na mou vlastní zkušenost. Jako mladý asistent v Popradu jsem byl zodpovědný za výchovu nejmladších kolegů ( tato funkce mě pronásleduje dodnes).  Jeden z nich – nesmírně šikovný, který se chtěl stát obvodním lékařem, měl neuvěřitelnou schopnost, z níž šel strach. Dokázal měřit krevní tlak tím, že nad pacientem držel ruce (hodnoty souhlasily naprosto přesně) dokázal objevovat místa zánětů či nádorů tím, že po pacientech přejížděl rukama. Co nás šokovalo nejvíce – dokázal přesně stanovit hodinu BUDOUCÍ smrti těžce nemocných. Vysvětlil mi, že prostě měří energii, která v člověku ještě je a že ji dokáže do určité míry i přenášet. Co se týká zánětů a nádorů, cítí pod rukama chlad (nádor) nebo teplo (zánět). Sám ale přiznal, že je schopen vyšetřit maximálně tři až čtyři pacienty denně, protože celý proces jej stojí nesmírně mnoho sil, které si obnovoval speciálními cvičeními. Jednou při vyšetřování osmdesátiletého Roma skoro omdlel, protože z něj pacient odsál tolik energie, že nebyl téměř schopen stát na nohách. Nejzajímavější na jeho vyprávění ale bylo, jak se o svých schopnostech dozvěděl.  Jednou seděl s kamarády v hospodě, když k němu náhle přes celý lokál přišel nějaký neznámý Bulhar a řekl mu „Máš mimořádné schopnosti, cítím to, cítil jsem to přes celou hospodu. Tyto schopnosti mají jen nemnozí a bylo by škoda je nepoužít, pokud jsi připraven používat je ku prospěchu lidí.“ Kamarád souhlasil a onen Bulhar ho začal cvičit v praktikách, která jsem popsal výše. Zajímavé je, že ten člověk toto vyzařování u mého kamaráda vycítil na poměrně velkou vzdálenost. Je to tedy očividně něco existujícího, co ale my ostatní nejsme schopni vnímat. Ta historka připomíná velmi vidění Ivana Kronštatského, který v příchozím Rasputinovi vycítil „Jiskru pravé víry“, aniž s ním musel hovořit. Mohl mít Rasputin podobné schopnosti? Mohl! Je totiž známa historka z pozdější doby, přesněji z roku 1912, kdy Rasputin upadl už dávno u carského dvora v nemilost (stalo se mu to v životě víckrát) a žil opět v rodné obci Pokrovskoje. Carská rodina byla tehdy na lovu v Bialowezi v dnešním Polsku. Carevič se zde zranil a jeho krvácení se nedařilo zastavit. Když už se lékaři vzdali jakékoliv naděje, pověřila carevna Annu Vyrubovou, aby se obrátila na Rasputina. Ta mu poslala telegram, kde vylíčila danou situaci. Rasputin řekl své dceři Marii, že se pokusí uskutečnit jeden z nejtemnějších a nejobtížnějších rituálů. Klekl před obrazem Bohorodičky a upadl do jakéhosi transu. Mumlal modlitby, tekl z něj pot, měl nepřítomný pohled, očividně věnoval celou svou energii určitému cíli. Nakonec upadl do bezvědomí, z něhož se probral až po delší době. Ve stejné době se zastavilo Alexejovo krvácení a princ se opět uzdravil. Nemůžu si pomoci, na náhodu odmítám věřit. A Rasputinovo chování mi až příliš připomíná jednání mého popradského přítele, než abych neviděl paralely.

Už ve starém Egyptě existovali lidé, takzvaní zastavovači krve, kteří svou pouhou přítomností umožňovali provádět chirurgické zákroky, protože pacient v jejich přítomnosti nekrvácel. (Tato skutečnosti je popsána v „Knize živých“ nejstarším medicínském spisu světa, objeveném v Luxoru.) Byla to schopnost vrozená, měli ji někdy i úplně prostí primitivní rolníci, egyptská medicína jejich schopností využívala.

Rasputinovy schopnosti šly ale očividně ještě dál. Nejen, že dokázal přežít několik atentátů – jedy na něj prostě nepůsobily. V roce 1914 přežil ale nepřežitelné, v rodné obci na něj spáchala atentát bývalá prostitutka Koňa Gusevová – vrazila mu nůž do břicha. Podle všech příznaků zasáhla střevo a Rasputin dostal těžkou peritonitidu (zánět pobřišnice) – chorobu v té době, která neznala antibiotika stoprocentně smrtelnou. Někteří historici se snaží tomuto atentátu dodat gloriolu tajemného, že jej situují na 28. června 1914, tedy na den atentátu na Františka Ferdinanda d´Esteho v Sarajevu. K atentátu na Rasputina došlo skutečně 28. června 1914, ovšem podle juliánského kalendáře, podle gregoriánského tedy 12. července 1914. V těžkých horečkách měl ale mít Rasputin vidění, ve kterém naléhavě varoval cara, aby se nepouštěl do války, protože ta zničí celou zemi a nepřinese lidem nic dobrého.“

Car jeho varování neakceptoval, Rusko vstoupilo do první světové války  31. července 1914. V září 1914 byl zázračně uzdravený Rasputin už opět v Petrohradě. Tentokrát jako nepostradatelný přívěsek carské rodiny. V Petrohradě už tentokrát zůstal až do konce svého života. Užíval si svou slávu. Užíval si ji příliš!.

Hlavním neštěstím Rasputina bylo, že se svou popularitou prostě neuměl zacházet. Známe to i dnes, zejména mladistvé hvězdy si myslí, že ji svět leží u nohou a že si mohou dovolit prostě úplně všechno (viz. Justin Bieber nebo svého času Britney Spears a stejně se daří například i slavným fotbalistům a nemusí to být zrovna Christiano Ronaldo, stačí například David Limberský). Jejich sebevědomé ev. arogantní chování budí negativní emoce a nenávist. Rasputin si myslel, že si může dovolit všechno, prosadil například jmenování svého kamaráda za tobolského biskupa. Rasputinův vliv na carevnu byl solí v očích ruské aristokracie. Carevna „svatého“ muže přijímala ve svých soukromých komnatách (tu místnost je možno v Alexandrovském paláci navštívit). To dalo podnět k pomluvám o sexuálním vztahu Rasputina k carevně. Dovolím si o tom pochybovat. Rasputin byl sice skutečně sexuálně extrémně aktivní, byl ale oddán kultu bohorodičky a ve východní církvi není hlavou pravoslavné církve patriarcha jako na západě papež, ale car. Ten je náměstkem božím na zemi a carevna musela tedy být pro Rasputina ztělesněním panny Marie. I pověsti o tom, že spal s aristokratkami, jsou vyvráceny zprávami tajné policie, která mu byla stále v patách (ministr vnitra Chvostov ho nenáviděl, dal ho sledovat a snažil se ho dát odstranit, což vedlo k jeho vlastnímu pádu). Rasputin pil a v jeho domě se to hemžilo prostitutkami a děvčaty z ulice, ženy z nejvyšších kruhů ale k němu přicházely jen na několik minut, aby jim svatý muž vyložil jejich budoucnost či léčil jejich – hlavně psychické – choroby. Což svatý muž rád činil, protože mu to zvyšovalo jeho popularitu a vliv. I pomluvy o špinavém a nemytém smradlavém mužikovi odpovídají pohledu aristokracie na povýšence z nejnižších kruhů. Je například zdokumentováno, že před svou smrtí tedy před návštěvou Jusupovského paláce, se Rasputin okoupal, napomádoval a naparfémoval, protože očekával setkání s vznešenou dámou. Jestliže toto udělal kvůli potenciální milence, koupal se před návštěvou u cara a carevny určitě taky. S jeho hygienou to tedy očividně nebylo tak strašné, jak referují literární prameny, i když jistá ruská aristokratka popisuje černé nehty a špinavé ruce svatého muže. Carský dvůr byl jako každé politické hnízdo plné intrik, kde se neustále bojovalo o existenci. Vyhlášeným nepřítelem Rasputina byl carův strýc generalissimus Nikojaj Nikolajevic (vnuk cara Mikuláše I.), vrchní velitel ruských vojsk. Po neúspěších ruské armády v roce 1915 dosáhl Rasputin jeho odvolání. Vrchní velení nad armádou převzal car osobně, což byla největší chyba – všechny následující neúspěchy ruské armády byly přičítány jemu – a jeho ženě, Němce, která logicky pracuje ve prospěch své rodné země. A Rasputin se nechal strhnout k proroctvím, kdy svými „vizemi“ vyprovokoval neúspěšné ofenzívy u Baranovici v dnešním Bělorusku nebo u Rigy, které stály životy statisíce ruských vojáků. Pro ruské generály bylo vše jasné, Rasputin je agent v německých službách, který pracuje na ruské porážce.

Část ruské aristokracie se rozhodla k činu, Rasputin musel zemřít. Car nesměl nic tušit – Rasputin prorokoval carevně, že carská rodina bude vládnout, jen pokud bude on naživu. Jeho proroctví se (jako spousta jiných) naplnilo, zemřel 30. ledna 1916, car byl svržen únorovou revolucí 28. února 1917, tedy pouhé dva měsíce po Gríšově smrti. Podivnou souhrou okolností byla carova rodina deportována do vyhnanství do Tobolska, tedy do oblasti, kde se Rasputin narodil.

O podrobnostech atentátu se v tomto článku nehodlám šířit, je dostatečně známý, mnohokrát zfilmovaný a dá se kdekoliv v literatuře najít. Jedna věc se ale běžně nevzpomíná, protože by zřejmě lidem naháněla husí kůži, stejně jako ji nahnala mně, když jsem o ní četl. Jak známo, spiklenci vedeni Felixem Jusupovem

felix-jusupov

(patřil mezi ně i vnuk cara Alexandra II. Dmitrij Pavlovič) namíchali Rasputinovi nejprve do jídla a do vína cyankáli. Když jed nezapůsobil (sice se to zdůvodňuje tím, že cukr v zákuscích a ve víně cyankáli rozložil a zbavil účinnosti, ale už dříve se Rasputina pokusil neúspěšně otrávit kníže Andronikov – ani tehdy jed nepůsobil. Pak jej Jusupov střelil z pistole do srdce: Rasputin to přežil a podařilo se mu utéct na dvůr paláce. Tam jej ještě několikrát postřelili (Jusupov sám o osmnáct let později udal, že Rasputina trefila na dvoře ze tří výstřelů poslance Puriškeviče jen jedna kulka). Protože ani to nestačilo, utloukl jej pak Jusupov pažbou pušky (pitva potvrdila s životem neslučitelná zranění mozku). Poté jej spiklenci vrhli vysekaným otvorem do ledové říčky Mojky. Prosím, následující zjištění je jen pro silné povahy. Proud Něvy by musel Rasputina zahnat do moře a s tím zřejmě spiklenci i počítali. Jenže jeho mrtvola se našla u Krestovského ostrova! Což znamená, že „mrtvý“ Rasputin musel pod ledem ve vodě o maximálně čtyřech stupních Celsia plavat několik kilometrů proti proudu řeky!!! Nejprve po proudu říčky Mojky, u které leží Jusupovský palác (byl jsem se tam podívat), pak proti proudu Boľšoj Nevy okolo Petropavlovské pevnosti, pak po proudu řeky Boľšoj Nevky a teprve tam ho opustily síly. A to vše s cyankáli v krvi, s kulkou v srdci a roztříštěnou hlavou. Pokud máte racionální vysvětlení, rád ho přijmu, aby mi ten mráz po zádech přestal běhat. Ale některé věci se rozumem prostě pochopit nedají.

Kdo byl tedy Gríša Jefimovič Rasputin? Podvodník? Divotvorce, léčitel, prorok?

Každopádně byl obětí systému, ve kterém vystoupal nepřiměřeně vysoko, což jej stálo život. Neuměl se svou slávou zacházet a díky své primitivní struktuře osobnosti to ani umět nemohl. A už vůbec ne v tehdejším Rusku, stojícím na prahu vlastní zkázy. Kdyby byl skromným léčitelem, žákem velkého Ivana z Kronštatu, byl by se dočkal úcty a mohl žít dlouhý spokojený život. Ale sláva ho oslepila, byl pravým „rockstarem“ své doby a to jej stálo život. Protože společnost vyvolených nesnáší povýšence.

Každopádně se dočkal nehynoucí slávy. Zůstane symbolem, zůstane fascinující osobností, o níž se bude ještě hodně psát a na niž lidská historie nikdy nezapomene. Právem.

Comments: 3

  1. jana ludvova 18.12.2016 at 19.18 Reply

    děkuji za krásný článek. Ač je mezi léčiteli bohužel plno podvodníků, udělala jsem dobrou zkušenost se starší paní, která léčí energií .a má v některých oblastech dobré výsledky.
    Skutečně závažné choroby však vyléčit nemůže, může ale nemocnému dost ulevit. Mojí známé řekla , že její maminka, kterou osobně nikdy neviděla, trpí na žlučník. Ta se skoro urazila, protože o ničem takovém nevěděla. Za týden vezla maminku do nemocnice s akutním žlučníkovým záchvatem.

    Jinak Vám i Vaší rodině přeji, vážený pane doktore, krásné svátky a vše nejlepší do příštího roku.

    • A.P. 5.1.2017 at 15.55 Reply

      Milá paní Ludvová. Promiňte, že odpovídám až teď, dal jsem si přes vánoce a nový rok prostě pauzu. Podvodníka od skutečného léčitele poznáte poměrně snadno – podle narvané čekárny. Pravý léčitel totiž může vyšetřit jen několik lidí denně, stojí to hodně energie. Tak to bylo i s mým přítelem – využíval své schopnosti jen jako doplněk normální klasické medicíny, když si nevěděl rady. Pro mě je důležité jen vědomí, že něco takového existuje a že je to třeba akceptovat jako součást života. Člověk nemusí prostě všemu rozumět, už to vědomí dělá život bohatším.

  2. ivo 14.10.2017 at 21.44 Reply

    Velmi zajímavé. Děkuji.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *