Pán Bůh dal člověku rozum, aby jej tak odlišil od ostatních stvoření na této zemi. Tak zní přinejmenším ideální představa, kterou si lidé o sobě vytvořili. Jenže já, a myslím že nejen já, jsem denně vystaven pokušení tomu až tak úplně nevěřit. Denně a vlastně neustále zakopávam o lidi, kteří tento boží dar buď nechtějí nebo neumí používat. Ono to tak trochu bolí zapnout ten orgán v příliš těsné lebce, ale nebojte se, ono se to nakonec vyplatí.
Jako lékař jsem denně vystaven povinnosti vyptávat se lidi na věci, na které by si měli vzpomenout, jenže ono se jim nechce. Ani fakt, že by jim takto předané informace mohly pomoci v jejich léčení je tak zcela nemotivuje. Zkuste se zeptat pacienta, jaké bere léky. Odpovědi:
Nemám tušení – 40 procent
To máte v počítači, pane doktore – 30 procent
To ví moje žena – 20 procent ( tuhle odpověď dávanou muži, kteří se tak dobře cítí v pozici malého dítěte, o které se zase stará hodná máma, miluji ze všeho nejvíc. Cítím se poté vždycky příslušníkem méněcenného pohlaví)
Takové malé žluté a někdy ještě větší červené – 8 procent.
Ten zbytek pak své léky buď zná nebo má aspoň lístek, na nichž jsou jména léků napsána (samozřejmě většinou bez dávkování) nebo mají s sebou krabičky od léků (většinou od všech, které brali v posledních třech letech a z nichž většinu už neberou a neví, které to jsou.
Ani vysvětlování, že znát své léky je nutné, protože v případě nehody nebo náhlé nevolnosti může člověk skončit v jiné nemocnici a dostat pak lék, který se s oněmi branými nemusí snášet a může pacienta dokonce ohrozit na životě, ani to nezabírá.
Ptáte se zřejmě, proč to tedy vlastně dělám, proč ty lidi trápím všetečnými otázkami, když vím, jak malá je šance, že dostanu skutečně použitelnou odpověď. Není to jen sadismus intelektuála, jenž se snaží dokázat svou převahu nad chudákem pacientem? Nechám si místo na odpověď na tuto otázku na později.
I vizita vypadá podobně. Lékař přijde, má na pacienta minutu až pět. V té se snaží vysvětlit nemocnému jeho zdravotní stav, jeho léčbu a zamýšlená další vyšetření. Raději se neptá, zda mu pacient rozuměl, to je sebeobrana, aby jej netrefil šlak. Zjistilo se, že zhruba 20 procent pacientů má po vizitě jsous takous představu, o čem se s nimi hovořilo. Zde nechci být nespravedlivý. Vizita je asymetrická situace, v níž má lékař a pacient naprosto odlišnou pozici a také odlišné očekávání. Pro lékaře je to příležitost hovořit s pacientem a vysvětlit mu vše potřebné. Pro většinu pacientů (čest výjimkám) je to pouze rituál. Pan doktor přišel, vše běží podle zaběhaného řádu vše je tedy v pořádku. Mozek se vypíná v okamžiku vstupu bílých plášťů do pokoje. Většinou ze zdůvodněním (nebo je to vnitřní výmluva?)– „stejně bych tomu nerozuměl“.
Já vím, jedná se většinou o starší lidi, kteří jsou svým zdravotním stavem a jeho léčbou beznadějně přetíženi. Ale zažil jsem i mladého člověka (s vážnou srdeční chorobou, která jej skutečně ohrožovala na životě) který si vymohl, že bude chodit na kontroly do nemocnice jen když tam nebudu, protože se jej pořád ptám na jeho léky a on přece není povinnen je znát. Tolik k ochotě používat onen boží dar, jehož centrum se nachází v naší lebce.
Řeknete že jsem sarkastický, že jsem intelektuální povýšenec. Před zhruba deseti lety proběhla v Rakousku anketa, v níž byly desetitisíce lidí dotázány. „Kdo je zodpovědný za váš zdravotní stav?“ Šedesát procent dotázaných odpovědělo „Můj lékař“. Tolik k uvědomění. Protože kdyby měl člověk převzít zodpovědnost za svůj zdravotní stav sám, musel by se zamyslet. Nad sebou, nad svým způlsobem života, nad léky, jež bere či nebere nebo by měl brát. Pořádně namáhavá činnost.
Samozřejmě jsou výjimky. Vlastně to ani výjimky nejsou, existuje skutečně menšina lidstva (a předpokládám že ti, kdo se propracovali k přečtení tohoto článku k této menšině logicky musí patřit, protože museli vyvinout nemalé mozkové úsilí, než jej objevili) jíž dělá myšlení radost. Může se stát dokonce požitkem, protože porozumění složité věci, objevení něčeho, co bylo našemu poznání zatím skryto, vyplavuje endorfíny, tedy hormony štěstí stejně jako požitek z jídla, požitek z pohybu či z lásky ať už duševní či tělesné. Lidé, kteří aktivně myslí, jsou podle mého soudu šťastnější a navíc neplatí za svůj požitek obezitou ( v případě jídla), bolestmi svalů či kloubů (po joggingu), rozervaným srdcem ( v případě lásky duševní) či pohlavními nemocemi ( v případě lásky čistě tělesné). Tak proč se té šance nechopit a neudělat pro svou pohodu něco pozitivního?
Protože je to namáhavé?
Byl jsem dlouhá léta na oddělení jediný lékař, který uměl vypočítat plochu aortální chlopně v případě jejího zúžení. Není to nic mimořádně těžkého. Prostě se porovná rychlost krve před chlopní s tou za chlopní, změří se průměr chlopně a z něho se vypočítá její plocha. Samozřejmě ti, kdo v se v matematice neulévali, vědí, že tady vstupuje do akce řecké písmenko Pí a do práce s ním se nikomu moc nechce. Jenže protože my nepotřebujeme počítat na tisíciny a víme, že kruh vepsaný do čtverce představuje přibližně tři čtvrtiny jeho plochy, můžeme si tu situaci hodně usnadnit. Vysvětlil jsem to kolegům, napsal jsem jim onu Bernouilliho rovnici. Přesto stále běhali za mnou, nebo mne zavolali k ultrazvuku s tím, že se jim tak chlopeň „zdá“ zúžená a že se na to mám podívat. Dnes máme program na tento výpočet v ultrazvukovém přístroji a ten provádí tento výpočet automaticky. Nikdo mne už nevolá, tedy pokrok. Zdánlivě. Kolegové se tím chytřejší nestali, jen předali část své inteligence stroji. A to děláme tak rádi!
Matematika byla v celém středověku poslední z nižších umění. (Bylo jich celkem sedm, tři nižší a čtyři vyšší, k vyššímu stupni se mohlo postoupit po zvládnutí báze oněch tří). Zvládnutí matematiky bylo tedy základem k postoupení do vyššího stupně vzdělávání, jenž začínal výukou logiky. Vlastně bezchybný systém. Není logičtější vědy, než je matematika, kdo ji tedy nezvládal, nemusel se o logiku ani pokoušet. Dnes za nás počítají stroje. Rádi jsme jim tu funci předali (proto se přece naše stolní mašinky jmenují počítače, i když na nich děláme všechno jiné než výpočty), abychom se nemuseli něčím tak těžkým jako je logické myšlení zabývat. A naříkáme, že z našeho života pomalu mizí zdravý rozum. Aby ne, zdravý rozum a logika jsou si totiž věci velmi příbuzné, pokud ne totožné.
Jedna má známá mi kdysi řekla, že lenost je motor pokroku. Něco na tom bude. Právě snaha ulehčít si práci, zbavit se námahy, vedla lidi k převratným vynálezům, kolem a lukem se šípem počínaje. Určitě chvályhodná snaha, ženoucí lidstvo vpřed. Ale i s vedlejšími – tedy rozuměj v medicínské řeči – nežádoucími účinky. Když jsme lopatu vyměnili za bagr, začaly nám atrofovat svaly. Když vyměníme tužku a papír za počítač, začne nám atrofovat mozek. Delegujeme část své inteligence, část svých schopností na stroj stejně jako oni pacienti, kteří mne dokážou vytočit nejvíc, svou vlastní soběstačnost na manželku ( to jsou ti – to ví moje žena pane doktore). Pohodlné, jistě. Je příjemné být líný, moc příjemné a tím i svůdné. Ale platí se za to blbnutím. A čím je člověk starší, tím snadněji to může nastat. A právě proto trápím své pacienty otázkami na jejich léčbu, otázkami, jež nemají rádi, protože hledat odpověď je namáhavé. Ale ta námaha zachraňuje mozkové buňky.
Prosím aspoň vás, kdo jste prokázali schopnost brilantního myšlení, protože jste našli mou ztracenou webovou stránku a měli jste dokonce odvahu otevřít a pak vytrvalost přečíst si až do konce tento článek. Nepřestávejte s tím. Je vás málo, ale jste nadějí, že lidstvo přece jen tak úplně nezblbne.
Děkuji vám za to předem.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.