Sebevražda

Je většinou velmi vážná věc. Pokud se člověk rozhodne ukončit svůj život, je to vždy velmi problematické a stressující rozhodnutí. Nejen pro postiženého, i pro toho, kdo jej najde a pro lékaře, který ho má zachraňovat. A někteří to skutečně myslí vážně. Jako když se u nás v Murau jeden sedlák oběsil a pro jistotu ještě střelil do hlavy. Přežil ještě tři dny. Je hodně zlé, když se sebevražna nepovede, ale zanechá trvalé nenapravitelné následky na zdraví. Tak i z těch, kdo se rozhodnou pro sebevraždu tabletkami na spaní v kombinaci s alkoholem a skutečně se jim to podaří, zemře jen třetina na zástavu dechu. Druhá třetina se udusí zvratky a ta poslední zemře na následky aspirační pneumonie v důsledku vdechnutí oněch zvratků. Nic skutečně příjemného.

Jsou ovšem i situace jiné. Smutné, otravné ale i úsměvné, to když se například někdo prostřednictvím předstírané sebevraždy snaží dosáhnout lítosti, účasti, lásky či partnerem odmítané koupě nového porsche. I ty ovšem můžou být pro zdravotní personál hodně náročné a ani tito předstíraní sebevrazi se netěší u lékařů žádným velkým sympatiím.  Zažili jsme mladou dámu, která po hádce s přítelem pojedla hojné množství tablet, naneštěstí opravdu nebezpečných. Tři dny jsme bojovali s jejími poruchami srdečního rytmu, než se dostala z nebezpečí života. Když se dozvěděla, že snědla skutečně nebezpečné tablety, byla z toho dočista perplex. Dodatečně žalovala pak svého bývalého přítele, našeho kolegu, jemuž ony tablety ukradla z lékařského kufříku. Věřte, či nevěřte, žaloba zněla v tom smyslu, že ji v čase jejich vztahu nedostatečně vysvětlil, jaké tabletky v kufříku má a neupozornil ji na to, které jsou životu nebezpečné. Soudce měl naštěstí rozum a kolega byl uznán za nevinného a jeho někdejší přítelkyně za duševně nemocnou. Lidé se tráví neuvěřitelenými kombinacemi léků, většinou vezmou to, co je po ruce, i kdyby to mělo být projímadlo. Nejveselejší pokus jsem zažil u jednoho poměrně jednoduchého, a hlavně na alkoholu závislého muže ještě v Popradě, jehož opustila přítelkyně a on se rozhodl se zabít – furosemidem. Furosemid je lék na odvodnění a on si vzal čtyřicet tabletek. Asi nikdy nezapomenu na jeho vytřeštěné oči, kdy zíral, jak z něj teče po litrech moč, zatímco my jsme tekutiny doplňovali stejně rychlým přísunem infuzí. Vymočil za ten den skoro dvacet litrů, ale o život jej to nepřipravilo, protože si včas zavolal sanitku.

Jsou ovšem i situace neočekávané.  A to i ve chvílích, kdy to onen postižený skutečně myslí vážně. Je to už hodně let, když mne zavolal kolega anestesiolog Zelič, že přivezl záchrankou pacienta, který se otrávil opiáty. Nedýchal, proto jej kolega intuboval, dal na přístroj a teď žádal, abychom jej p řijali na intenzivku. Když jsem pacienta uviděl, pochopil jsem. Byl to člověk trpící šílenými bolesti nohou na základě ucpávání cév. Operace úporně odmítal a bral raději Morfin v tabletkách. Denně měl brát tři tablety, v ten den jich vzal stovku najednou. Není divu, že nedýchal.

Přijali jsme jej tedy na intenzivku a mne napadlo, že opiáty se přece dají antagonizovat. Jejich účinek se dá zrušit podáním látky zvané Naloxon. „Co, zkusíme to?“ zeptal jsem se sestřičky Rózi. Když proti tomu nic neměla, píchl jsem první ampulku Naloxonu. Dýchání se nezlepšilo, zato pacientovi odešel bohatýrský kus formované stolice. Uvědomil jsem si, že nejčastějším vedlejším účinkem opiátů je zácpa. Takže jsme pro něj přece jen něco dobrého udělali. Jenže dýchání se nezlepšovalo. Takže druhá ampule. Dýchání nepřišlo, zato přišlo obrovské množství, tentokrát už kašovité stolice. Postel byla plná. Rózi na men vrhla vyčítavý pohled a dala se do čištění. On přece jen bral ten Morfin několik měsíců, tak se už něco v tom střevě nasbíralo. Když byla Rózi s úklidem po hodině hotová, odvážil jsem se píchnout Naloxon ještě jednou. Co se stalo potom, se vymyká skutečně možnosti popisu. Ne, dechová aktivita se nedostavila. Zato tentokrát můj Naloxon neodnesla jen postel. Na zemi po celé intenzivce bylo několik centimetrů tekuté stolice, Rózi to tentokrát nezvládla, musela povolat celou uklízecí četu. Okna byla dokořán, po intenzivce běhali sakrující lidé s kapesníky napuštěnými parfémem u nosu. Když jsem se poté objevil na intenzivce, abych se na pacienta podíval, poklekla sestřička Rózi na právě čerstvě umytou podlahu a sepjala ruce.

„Už ne, pane oberarzt, prosím vás, už ne! Raději ať s ním několik dní dýchá mašina, ale už žádný Naloxon.“

V podstatě až tak naléhat nemusela. I přes otevřená okna vyžadoval vstup na intenzivku stále hodně odvahy, takže na podání čtvrté ampulky se jí už prostě nedostávalo.

Pacient se probral o tři dny později. Cítil se velmi dobře, tak nějak odlehčen a měl dokonce chuť k jídlu. Nevysvětlovali jsme mu, proč se tak cítí, měli jsme radost, že jsme mu přece jen pomohli. Poté, co mu náhle chutnalo jídlo, nechal se dokonce přemluvit i k oné nutné amputaci obou nohou. Pak už žádný morfin nepotřeboval a chuť do jídla mu už zůstala. Žil na invalidním vozíku ještě řadu let,  jednou jsem ho potkal a divil jsem se, jak byl veselý a nabitý vtipem. O jeho nejlepším vtipu jsem mu ale nic neřekl.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *