Jak jsme (ne)volili prezidenta

Rakousko se definitivně zařadilo mezi banánové republiky (ovšem bohužel bez produkce banánů, protože ty u nás zatím i přes oteplení klimatu v zimě hynou). Ale třeba v průběhu dalšího oteplení dojde i na ně.

Prezident je v Rakousku vždycky tak trošku problém už od časů Kurta Waldheima–  ne ale v posledních dvanácti letech, kdy seděl v Hofburgu Heinz Fischer, který byl tak ctnostný a neškodný, že se mu dokonce vyhýbali i satirici – prostě nebylo nic, z čeho by si člověk mohl dělat legraci.

Zřejmě to obyvatelstvu chybělo, teď si užíváme legrace víc než dost. Možná až tolik, že to nakonec žádná legrace nebude.

Jak známo, prezidentské volby proběhly 22. května a těsným výsledkem zvítězil Alexandr Van der Bellen. Vyhrál o 30 000 hlasů, tedy 0,6 procent a už probíhal protokol přebrání prezidentské funkce, protože Heinzi Fischerovi 8. července vypršel mandát.

Jenže pak strana Svobodných, která do druhého kola voleb postavila svého kandidáta Norberta Hofera, volby 8. června napadla. O platnosti musel rozhodnout ústavní soud. A začal cirkus, z něhož se Rakousko hned tak nevzpamatuje.

Zjistilo se totiž, že v některých obvodech spočítali volební karty (tedy ty zaslané poštou) už v neděli večer, ačkoliv to měli dělat až v pondělí ráno. Strašná hrůza, že? Prostě úředníci těchto obcí nechtěli, aby si volební pomocníci museli kvůli několika obálkám brát na pondělí dovolenou a tak dovolili spočítat hlasy už v neděli. Což ovšem bylo v rozporu se zákonem. Přitom ale při tom počítání byli zástupci všech stran a počítalo se jen při souhlasu všech přítomných. Že ústavní soud na základě takové lapálie rozhodne o opakování voleb, je pro mě těžko pochopitelné. Samozřejmě – ústavní soud mohl být zase jednou důležitý – jinak ho totiž v podstatě už celé roky nikdo nepotřebuje. Proběhly tedy celé dny výslechů, jednání v podstatě o ničem a pak přišlo šokující rozhodnutí – volby se musí opakovat.

Celé toto rozhodnutí budí podezření, že mezi soudci ústavního soudu je silná loby strany Svobodných, kteří si prostě vítězství Van der Bellena nepřáli. Nebylo by divu. Po válce v Rakousku stejně jako v Německu zůstali na svých křeslech sedět soudci, kteří soudili i za války. Proto trvalo celá desetiletí, než se lidé odsouzení v Německu nacistickým režimem domohli rehabilitace. Soudci prostě jen odhodili stranickou knížku NSDAP a soudili dál. Ono to není tak jednoduché vyhodit najednou všechny soudce (protože bez oné NSDAP knížky soudit nesměli). To dokáže jen Erdogan v Turecku nebo komunisté po válce, kteří pak museli zavést soudy lidové, což bylo ještě horší. Jenže jak známo, dětí právníků chodí neproporcionálně často studovat opět práva a výchovu z domu si berou do života s sebou. Že tedy je v soudnictví více příznivců někdejšího Hitlerova režimu než jinde, se dá předpokládat. A proto je ono rozhodnutí ústavního soudu o to hrozivější. Podezření, že volby se opakují jen proto, že z pohledu ústavního rakouského soudu nevyhrál ten „správný“ kandidát, se přímo vnucuje.

Už proto, že to rozhodnutí je naprosto neprofesionálně formulované. Totiž soud rozhodl, že volby musí proběhnout za NAPROSTO stejných podmínek, jako to první kolo, tedy s dnem volebního oprávnění (tzv.Stichtag) 21. dubna 2016. V praxi to znamená, že k volbám můžou jít jen ti, kteří mohli i k tomu prvnímu kolu. Kdo dosáhl věku způsobilého pro volby po tomto termínu, k opakovaným volbám nesmí. Zní to logicky? Jen do chvíle, kdy si položíte otázku – „a co s těmi, co mezitím umřeli?“ Ti nezodpovědně rozhodnutí ústavního soudu zmařili. Je třeba je vzkřísit? Jejich hlasy identifikovat či znovu započítat. Ústavním soudcům zřejmě chybí základní filosofické vzdělání, aby věděli, že už Herakleitos řekl, že „nevstoupíš dvakrát do stejné řeky.“ A to ani pak, když soudním výnosem zakážeš řece téct. Ji to tak nějak nezajímá. Rakouští politici i právníci až teď pochopili, že rozhodnutí ústavního soudu je neproveditelné a chytili paniku. Teď rozhodli, že tedy k volbám můžou i ti, kteří 21. dubna oprávněni nebyli, což v praxi znamená, že kdokoliv a kdykoliv může opakované volby označit za neplatné, protože prostě už nikdy nebudou rozhodnutí ústavního soudu odpovídat.

A pak přišla – jako na zavolanou – ona legrace s nelepícími volebními obálkami. Občané, kteří se nemohou dostavit k volebním urnám, mohou volit posláním volební karty poštou. V ZALEPENÉ obálce! A zjistilo se, že obálky nelepí. Tedy vlastně lepí, ale lepidlo nedrží a než obálka dojde k volební komisi, má někde díru a tím pádem je takový hlas neplatný. Napřed se politici pokoušeli ten malér bagatelizovat – jedná se jen o několik obálek, žádnou paniku. Pak zjistili, že nelepí žádné karty. Ve Vídni se rozhodli, že nezalepená obálka není vlastně žádnou volební kartou a rozhodli se poslat těm, kteří byli takto postiženi a jejich hlas se stal neplatným, kartu novou. Že rozlepená volební karta neníženou volební kartou, protože voliči neumožňuje volit – v tom měli vlastně pravdu. Jinde šli v tématu Kocourkov v Rakousku ještě dál a poradili voličům, aby použili lepidlo UHU a s ním obálky po celém obvodu zalepili. A to už jsme se pohybovali nenávratně ve směru k banánové republice. Trapas stíhal trapas a smích začal tuhnout v hrdle. Až v pondělí 12. září ministr vnitra Sobotka (jak pěkné rakouské jméno!) oznámil, že volby se posouvají na 4. prosince.

Největším malérem je, že posunutí voleb není podle ústavy vůbec možné. Tvůrci ústavního zákona o volbě prezidenta z roku 1971 zřejmě vůbec nemysleli na to, že by jejich potomci mohli někdy v budoucnosti až tak zblbnout. Takže je třeba nový ústavní zákon rychle vytvořit a dát v parlamentu odhlasovat, aby vstoupil v platnost nejpozději 1. října 2016. Jinak – posun či neposun, by rakouští voliči k volebním urnám přece jen museli, jedno, zda budou nebo nebudou. Proto jsou taky obce podle stále ještě platného zákona povinny posílat pozvánky k volbám na 1.října, což i dělají, aby své občany už docela zblbly. Takže zmatek nad zmatek.

Už proto, že oba kandidáti už znova a ne právě za malé peníze odstartovali svou volební kampaň, kterou teď musí zase přerušit.

Ostatně do této kampaně se zapojili i zahraniční politici v první řadě český prezident Zeman. Jeho přijetí kandidáta Hofera na hradě a vyslovení plné podpory jeho kandidatuře, je jasný zásah do volební kampaně v sousedním státě. I když sem Hofer přijíždí z pozice třetího místopředsedy rakouského parlamentu (protože Rakousko od 8. července žádného prezidenta nemá, vykonávají jeho funkce předsedové parlamentu, takže Hofer už vlastně třetinový prezident je.

Zemanovo zdůvodnění jeho sympatií ke kandidátu revanšistické strany je opravdu zvláštní – ostatně jako všechno, co pan prezident dělá. „Nemám rád zelené,“ řekl jako důvod. Tyto osobní antipatie ho tedy vedou k podpoře politika, který neuznává Benešovy dekrety a žádá jejich zrušení a restituce vyhnaným Němcům, jakož i požaduje nekompromisně zastavení provozu Temelína. Snad si voliči ještě vzpomenou, že jedním z hlavních důvodů volení Zemana byl strach, že Schwarzenberg nebude Benešovy dekrety dostatečně energicky obhajovat. Zeman se teď spojuje s člověkem, který otevřeně žádá jejich zrušení. Své osobní sympatie – antipatie povýšil nad zájem státu, který zastupuje.

Je to vůbec zvláštní, jak naší páni prezidenti jednají. Klaus podporuje AfD v Německu a Zeman rakouské Svobodné, tedy strany, které sní o obnově Velkoněmecké říše možná i včetně protektorátu Čechy a Morava. (Zatím ne veřejně, ale jak už jsem psal, Hofer je členem Buršenšaftu v Burgerlandu, který má za programový cíl obnovení Velkoněmecké říše a zrušení Rakouska jako samostatného státu) Oba prezidenti, současný i minulý jednají tedy z osobních egoistických zájmů proti zájmu státu, který zastupovali nebo dokonce ještě zastupují a proti zájmu obyvatelstva. Je zvláštní, že pan prezident při jeho vzdělání neví, že modrá barva Svobodných symbolizuje chrpu, oblíbenou květinu Bismarckovu jako symbol pangermanismu.

Ale dokud se obyvatelstvo bojí Bruselu a zlých uprchlíků (kteří v Čechách sice nejsou, ale co kdyby přišli?) víc než německého revanšismu, může jim to být jedno.

Prezidentský kandidát Hofer totiž ukázal svou pravou tvář při volební kampani, když prohlásil v diskusní relaci „Budete se ještě divit, co všechno je možné.“

Ale ani on zřejmě netušil, co všechno při volbě prezidenta v Rakousku skutečně možné je!

Další kolo komedie zvané volba rakouského prezidenta je naplánována na 4. prosince. Doufejme, že pokud to zase neklapne, přinese nám prezidenta pod stromeček aspoň Ježíšek. Satirikové už doporučovali posílat místo volebních karet dopis Ježíškovi – samozřejmě v řádně zalepené obálce.

Mimochodem – jako perlička na závěr – FPÖ,  tedy strana, v níž je Hofer místopředsedou, je proti přijetí ústavního zákona o posunu termínu volby. V  parlamentu bude hlasovat proti. Trvá tedy na tom, aby byl její kandidát zvolen protiústavně a tedy neplatně.

Ale možná je to jen PR, které má do Rakouska přivést turisty, jako do země kabaretu, kde se člověk pobaví. Aspoň v tom chci doufat.

Vítejte v Rakousku, zemi kašpárkovského divadla, operety a volby prezidenta.

Banány tu přesto ještě nerostou.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *