Angličtina

 

Není to jazyk takzvaně v mé první linii. Tam se vyhřívají čeština slovenština a němčina. Angličtina se dělí s ruštinou o místo v druhé řadě (přičemž podstatně méně používanou ruštinu už zatlačila do pozadí), následovaná útržkovitými znalostmi řečí, které používám pouze na dovolené pro zábavu domorodců i mou vlastní jako je italština či polština – i když mě občas v nemocnici nutí i z těchto jazyků překládat a marně vysvětluji, že je neovládám. (Nějak to jde vždycky).

Ale zpět k té angličtině. Po celá desetiletí mi bylo záhadou, jak je možné, že umím tím jazykem docela slušně mluvit, nicméně mu nerozumím. Všichni mi tvrdili, že normální člověk jazyku mnohem dřív rozumí, než jím umí mluvit, u mě je to naprosto naopak. Marně jsem pátral po příčině, až mě letos na kongresu ESC konečně osvítilo. Samozřejmě by nebylo problematické rozumět anglicky, kdyby byla angličtina jedna. Jenže ono je jich celé desítky. A v tom je onen problém.

Například německá angličtina je úžasná. Rozumím každé slovo, dokonce si ji doslova užívám. Švýcarská není o nic horší. U Švýcara bych byl možná radši, kdyby se mnou hovořil anglicky než německy, protože jeho schwitz dutsch je absolutní katastrofa i pro naprosto otrlé a s němčinou je příbuzná jen velmi vzdáleně..

Italskou angličtinu miluji. Ital si totiž nedokáže představit, že by měl zakončit slovo souhláskou a tak vždy zavěsí nějaké to „e“ nebo „a“, případě „i“. Doslova jsem si užíval při letošním mistrovství Evropy ve fotbale, když italský komentátor nazýval německé hráče místo Özil Özilé a místo Boateng Boatenga. Výjimkou byl jen Schweinsteiger, s tím si italský komentátor buď nevěděl rady, nebo byla dobrá rada drahá. Italská angličtina zní díky výše popsané vlastnosti naprosto poeticky a člověk se může připravit na další sled řeči a těšit se na další milé překvapení. Syn mi vyprávěl o Italce, která se ho na jistém semináři ptala: „Do you knowa, where I´ma froma?“ „Italy,“ odpověděl automaticky. „Howa do you knowa?“ zeptala se překvapeně a já obdivuji odolnost svého syna, že se nenechal tak roztomilým způsobem svést (aspoň to tvrdí). Já bych zřejmě neodolal.

Španělská angličtina je sice otřesná, ale srozumitelná. Španělé (a Katalánci, abych si to u nich nerozházel) si totiž nedělají problémy s výslovností. Vyslovují prostě tak, jak se to píše. V okamžiku, kdy to člověk pochopí, je za vodou a rozumí stejně dobře, jako kdyby na něho hovořili česky.

Apropo česká angličtina. Je sice srozumitelná, ale hrozně nudná. Tím, že čeština postrádá zpěvnost a hovoří jaksi v jedné rovině, chybí české angličtině šťáva. Vždycky si musím dávat pozor, abych neusnul, ale z kolegiality k přednášejícímu krajanovi jsem se zatím vždycky dokázal přemoci a zůstalo jen u zívání.

Maďarská angličina je kupodivu dynamičtější, než ta česká. I když v němčině mají oba jazyky naprosto identický akcent (díky čemuž jakož i mému knírku mě po celé roky na Stolzalpe považovali za Maďara) v angličtině má maďarská výslovnost přece jen víc melodie, Nevím, jak a proč to Maďaři dělají, možná proto, aby nás naštvali. Ale poslouchá se to docela dobře.

Anglická angličtina by měla být v podstatě tou nejlepší. Měla by! Možná i je, pokud ovšem přednášející nepodlehne dojmu, že všichni jeho posluchači jsou rodilí spíkři a nemluví nesmyslně rychle a potichu. Pokud si mrmlá pod nos, nedokážu s ním držet krok. Možná tak prvních pět minut, potom se soustředím na fólie.

Americká angličtina je něco, co mě vždycky deprimovalo. Nezapomenu, jak jsem po asi hodinovém rozhovoru s jednou Angličankou u kašny v Dubrovníku dostal nezdravé sebevědomí a když mě oslovila skupina turistů otázkou „ Do you speak english?“ Odpověděl jsem místo obvyklého „Yes, but only a little“ sebevědomě „yes, of course.“ Pak spustili americky a já se zachraňoval útěkem.

Horší už je jen angličtina australská. Když jsem byl s mým finským přítelem kdysi před celými věky na cestě po Jugoslávii, bydlel s námi jeden Australan. A chtěl jít s námi na procházku po dubrovnických hradbách. Nechápal jsem, že nevím, co říká, až když jsem poznal, že místo „Old Town“ říká „Olion.“ Stejně se mi dařilo s australským přítelem v Popradě (kterému jsem zachránil život, když se otrávil muchomůrkou zelenou a tím jsme se spřátelili). Nerozuměl jsem faktu, že jeho přítelkyni – rovněž Australance, ovšem žijící v United Kingdom – rozumím každé slovo a jemu ani jedno. Až když pronesl „Id´nsmajk“ a já jsem pochopil, že chtěl říci „I don´t smoke,“ věděl jsem konečně, která bije. Jednou jsem byl na semináři v Bruselu a předsedající krásnou a POMALOU angličtinou oznámil, že oficiálním jazykem semináře nebude „english“ ale „broken english“ a že první přednášející pochází z Melbourne v Austrálii. Což by bylo už samo o sobě dost zlé, jenže on se přestěhoval do Ameriky a žije teď v Minnesotě, takže abychom se připravili na nejhorší. Přiznám se, že jsem se sice připravil, ale skutečnost překonala i mé nejhorší očekávání. Kdyby onen rodák z Melbourne, pracující v Minnesotě hovořil čínsky, rozuměl bych mu asi tak stejně.

Čínská a japonská angličtina je ostatně kapitola sama o sobě. Nedokážu prostě spolehlivě odlišit angličtinu, kterou hovoří řečníci z Číny či Japonska od jejich mateřštiny. V podstatě jsem snahy jí porozumět už dávno vzdal, a pokud se k mikrofonu postaví Číňan či Japonec, odcházím na kávu.

Pak existuje ještě angličtina skotská. Tedy Skotové tvrdí, že to angličtina je, ovšem zatím mě tak úplně nepřesvědčili. Má k oxfordské angličtině odhadem stejně daleko jako štýrské nářečí k spisovné němčině – o tom jsem psal v mém článku dialekty.

Zajímavá je irská angličtina. V podstatě je srozumitelná, ale má určité úlety, které člověk musí strávit. Jako že místo „thank you“ říkají „tkanka.“.

Francouzská angličtina může být naprostá katastrofa. Dokud Francouz nepochopí, že angličtina má na rozdíl od jeho rodné řeči přízvuk na první slabice a ne na poslední, není ta řeč naprosto stravitelná.

Zajímavá je řecká angličtina, která se trápí s výslovností anglickou skoro stejně jako s výslovností německou. Přece jen je řečtina nejstarší evropský jazyk a přizpůsobit se  modernismům vzniklým tisíc let poté, co už řečtinou psal Aristoteles, mají Řekové prostě trochu problém.

Holanďané, Švédové a Dánové sice mluví anglicky perfektně, podléhají ale příliš sebedůvěře a jejich projev se blíží projevu oxfordských Angličanů. Příliš rychlý a tichý. Nechtějí zřejmě spící posluchače budit, „politic corectness“ nadevše. U Holanďanů si člověk musí zvyknout na nadprůměrný výskyt hlásek „š“ a „ž“, prostě trošku „šušlají.“

Islandská angličtina je naprosto perfektní a srozumitelná. Na severu blízko polárního kruhu má člověk dost času a tak nespěchá.

Polská angličtina je stejně milá jako polština sama. Já ten jazyk strašně rád poslouchám, rozumím Polákovi zhruba stejně, pokud mluví rodným jazykem nebo polskou angličtinou. Sice ne všechno, ale zbytek si domyslím a jeho výslovnost si doslova užívám.

Samozřejmě existuje ještě angličtina ruská, bulharská, turecká atd atd.

Panickou hrůzu mám z angličtiny arabské. Ať už je to Egypťan nebo Saúd, vyslovují tak nezřetelně, že kdybych byl přednášejícím já, v okamžiku, kdy by někdo se semitskými rysy přistoupil k mikrofonu, dal bych se na útěk. Pod jakoukoliv záminkou.

Ach, proč jsem nepsal o angličtině slovenské? Protože jsem ji ještě nikdy neslyšel. Na kongrese jsem bohužel žádného přednášejícího Slováka nepotkal a moje žena anglicky v mé přítomnosti zásadně nemluví. Nechá mluvit mne. Ona je od toho, aby rozuměla – což se jí daří, mluvení nechá ale plně na mně. Občas působíme dost exoticky, například když na mně vrátný v hotelu „The Horse Guardien“ (očividně pákistánského nebo indického původu a tím pádem s výslovností velmi blízké té arabské) hovoří, žena mi to přeloží do slovenštiny a já pak anglicky odpovídám. Koukal na nás sice zpočátku jako na blázny, ale smířil se s tím a hrál tu hru s námi. Funguje to. Po 33 letech manželství se naučíte týmové práci.

A nějak to jde vždycky.

V podstatě mám angličtinu rád. Je snadno naučitelná, nezabývá se nějakou gramatikou a poměrně dobře se s ní člověk na celém světě domluví.

Jen kdyby jich nebylo tolik!

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *