Salento

Víte, kde to je? Mnozí zřejmě ano, nicméně jsme během naší návštěvy tohoto italského poloostrova nepotkali ani jedno auto s cizí poznávací značkou, dokonce ani žádné auto z Prahy (což se mi stalo poprvé v životě) a proto si dovolím o mých zážitcích z italského podpatku napsat krátkou – a nadšenou zprávu.

Protože je tam krásně. Dva aspekty, kterých si určitě všimnete, když se tam vypravíte, jsou oleandry, které lemují cesty a to i ve svodidlech mezi jízdními pruhy a kámen, ze kterého se zde stavělo a staví, který je sice měkký a tím pádem umožňuje architektům a sochařům plně rozvinout jejich fantazii, ale na druhé straně odolný proti povětrnostním podmínkám a v zapadajícím slunci svítí zlatě. Stejný fenomén zažijete v Lecce, centru tohoto poloostrova, jako v Otrantu, Gallipoli, Brindisi, či na náhorní plošině Murgia trošku severněji v Locco Rotondo, Ostuni či Martině France, abych vyjmenoval aspoň nejdůležitější města v tomto okolí.

A samozřejmě pláže dlouhé, bílé s křišťálově čistou vodou ať už mezi Tarentem a Gallipoli, okolo Otranta nebo u mysu Capo Santa Maria di Leuca.

V Brindisi kdysi končila Via Appia, tedy první a hlavní římská cesta spojující Řím s Jihem Itálie a pak dále s Řeckem a východem. Konec této cesty na brindiském nábřeží symbolizují i dnes dva sloupy, z nichž jeden si nárokuje čest být původní a pamatuje si tedy přistání Gaia Octaviana, který se právě tady vrátil z Itálie po smrti svého strýce Gaia Julia Caesara, aby převzal jeho dědictví a stal se Augustem – prvním římským císařem a prototypem geniálního samovládce. Když tady v roce 44. př. n. letopočtem přistál jako skromný student, který přerušil svá studia v Řecku, poznali ho místní vojáci a provolali ho Césarovým dědicem. Následovalo 13 let občanských válek, než přišlo Actium, psychické selhání Kleopatry a Augustova protivníka Marca Antonia a sjednocení celé světovládné římské říše pod vládou jednoho muže. Ostatně Italové tuto událost stále ještě slaví každoročně 15. srpna – tzv. Faragosto, čili Feriae Augusti, vyhlášené na počest vítězství u Actia, jsou největším italským svátkem. (Ovšem jen velmi málo Italů ví, co to vlastně slaví). V Brindisi tedy tato historie – historie římského císařství začala. Brindisi je malé městečko s milým historickým centrem a vynikající restaurací Al Giardino ve dvoře starého středověkého paláce, přestavěným na zahradu – odtud název. Jídelní lístek tu nedostanete, zato vám nabídnou čerstvé speciality místní kuchyně – návštěva se rozhodně vyplatí.

DSC_0907

A v širokých ulicích mimo historické centrum např. Corso Roma jsou ideální podmínky pro shopping. Význam Brindisi spočívá v tom, že je zde letiště, kam létá pravidelná linka z Vídně a je tedy určitým nástupištěm k výletu na italský podpatek. Takže pokud je to někomu autem daleko (z Prahy je to téměř 2000 kilometrů), dá se letět do Brindisi nebo jet vlakem do Bari poněkud severněji – ovšem se dvěma přesedáními ve Vídni a v Benátkách. Brindisi si z nějakého mně neznámého důvodu oblíbil Mussolini – možná proto, že bylo nástupištěm pro jeho katastrofálně neúspěšnou invazi na Balkán – Albánii ale dobyl a z Brindisi tam bylo nejblíž. Brindisi diktátorovi vděčí za památník italských námořníků, nádherné nábřeží s obrovskou fontánou na počest sjednotitele Itálie krále Vittoria Emanuella.

Centrem Salenta je ale Lecce. Město někdy římské, o čem svědčí římský amfiteátr na Piazza San Oronzo, ve kterém se dnes hrají divadelní představení. Lecce je symbolem místní architektury – tedy onoho kamene, který jsem už zmínil. Možnosti tohoto kamene objevil a naplno využil architekt Giuseppe Zimbala a proto jsou všechny významné stavby v Lecce dílem buď jeho samého, nebo jeho žáků. Basilika Santa Croce s někdejším celestinským klášterem, kde je dnes městská radnice, má neskutečně bohaté průčelí, jaké zřejmě nikde jinde neuvidíte a katedrála na Piazza duomo má průčelí dokonce dvě. To jedno navíc je na boční straně kostela směrem na Piazza duomo, Zimbala ztejmě nemohl odolat pokušení. Co je fascinující jsou točité barokní sloupy v kostelech. Nikde jinde jsem takový fenomén neviděl, v Lecce je to ale v každém kostele, zřejmě právě onen salentinský kámen umožňuje toto impozantní zpracování. Fotografovat se ale v kostelech nesmí a stále jsem měl v patách někoho, kdo dával na můj fotoaparát pozor, takže jsem si tyto sloupy bohužel vyfotografovat nemohl.

DSC_0826

Každé z měst Salenta má Castello, tedy hrad. Všechny pocházejí ze stejné doby, z doby Staufů, konkrétně Friedricha II., který se snažil se svého království vybudovat jednu velkou pevnost a dal postavit přes padesát pevností na hranici své říše. S hradem v Lecce se ale pojí jiná poněkud pikantní historie, která vládě Štafů na jihu Itálie bezprostředně předcházela. Apulský vévoda Roger III., pocházející z vedlejší větvě vládnoucí normanské dynastie Hauteville se právě v Lecce zamiloval do dcery hraběte Accarda z Lecce, jejíž jméno se v historických pramenech nedochovalo (nebo bylo odstraněno) nicméně jsem narazil na dvě verze jejího jména – Bianca nebo Beatrix – (takže to B zřejmě zapomněli ze zápisů vymazat.) Problém byl v tom, že ona dáma byla abatyší kláštera. To Rogerovi nezabránilo, aby s ní nezplodil řadu dětí, zejména pak dva syny, z nichž ten starší spatřil světlo světa v roce 1138 a dostal jméno Tankred. Samozřejmě že takový poměr byl v té době neslýchaným skandálem, malý Tankred byl tedy raději na výchovu převezen ke královskému dvoru do Palerma. Byl údajně malé postavy (Petr de Ebulo, historik štaufské doby jej označoval za „potrat“, ovšem kdo psal oslavné hymny na císaře Fridricha II., musel logicky hanět jeho předchůdce a odpůrce) Když mu bylo jedenáct, zemřel jeho otec a Tankred, ač bastard, se stal hrabětem z Lecce. Poté, co se zúčastnil několika nepodařených pokusů o státní převrat a ztroskotal ve válce proti Byzantincům, zemřel v roce 1189 poslední normanský král Vilém II. Podle jeho poslední vůle mělo království přejít na jeho tetu Konstancii, provdanou za syna římského císaře Fridricha Barbarossy Jindřicha (pozdějšího císaře Jindřicha VI.) Tankred teď prokázal své schopnosti i charisma. Dokázal místní šlechtu nadchnout pro odpor proti německým přivandrovalcům, místní baroni si jej zvolili králem a byl s podporou papeže Klementa III. (papeži najednou naprosto nevadilo, že se jednalo o bastarda a syna nevěsty Kristovy, tedy jeptišky) v Palermu korunován.

Jindřich samozřejmě vytáhl v roce 1191 do Itálie, aby se svého dědictví domohl násilím. Tankred se opevnil v Neapoli a obléhání města skončilo pro Němce fiaskem. Jako obvykle rozmohla se v ležení epidemie, které podlehl český kníže Konrád Ota, doprovázející s českými oddíly císařova syna. Sám Jindřich přežil jen tak tak, do Německa dokonce přišla zpráva o jeho smrti. Tankred se stal posledním králem normanské dynastie, věděl ale, že se Jindřich tak snadno nevzdá. Což byla pravda. Poté, co rakouský vévoda Leopold zajal anglického krále Richarda Lví srdce a uvěznil ho ve Wachau v Dürnsteinu, tedy v samém centru pěstování rakouského vína, odevzdal cenného zajatce císaři, protože sám nebyl schopen vymoci z Richardova bratra Jana Bezzemka požadované výkupné.  Jindřich to dokázal, za takto získané peníze naverboval novou armádu a táhl s ní na jih. Bůh ví, jak by to dopadlo, kdyby Tankreda nezlomila choroba. Ještě se pokusil provolat svého syna Rogera dědicem a novým králem, tento ale v roce 1193 zemřel a rok nato i Tankred sám. Jindřich vtáhl do „svého“ království tentokrát bez odporu a v roce 1196 se nechal korunovat v Palermu sicilským králem. Mladšího Tankredova syna Viléma, který byl ještě dítě, dal nový panovník odvézt na hrad Alt-Ems do Vorarlbergu, kde byl chlapec údajně oslepen a brzy nato zemřel. Politika se ani tehdy nevedla v rukavičkách a nezastavila se ani před vraždami dětí. Začala nová etapa italských ale i evropských dějin.

DSC_0836

V Castello Svevo v Lecce, který nechal do současné podoby přestavět císař Karel V., byla výstava děl Andyho Warhola. Salentinci to dělají šikovně. V každém hradě je nějaká výstava, čímž se hrad stává zajímavějším a vstupné může být navýšeno. Není ale přesto nijak dramatické, a pokud navštívíte během své dovolené více štaufských hradů, máte nárok na slevu (je třeba ji vyžadovat, pokladníci o tom očividně nemají ani tušení, ten můj v Lecce telefonoval asi čtvrt hodiny, pak mi dal ale slevu mnohem větší, než jak jsem se dozvěděl z prospektu a navíc i pro manželku, která svůj lístek z Castella z Otranta nezodpovědně ztratila).

Otranto je totiž město snů. Uzavřené do bílých (večer zlatých) kamenných hradeb s impozantními bránami, úzkými uličkami, korsem na hradbách vysoko nad blankytně modrým a zeleným mořem s křišťálově čistou vodou. Okolo hradeb je park a pak už hned městské pláže, které mají neuvěřitelně čistou vodu. Samozřejmě je zde Castello Svevo, kde byla výstava fotografií Steva McCurryho a katedrála s mozaikovou podlahou zobrazující strom života od mnicha Pantaleona s výjevy ze starého a nového zákona, ale i z antických bájí, pověsti o králi Artušovi či o Alexandrovi makedonském. Autor si troufl i na exotická zvířata, jako na slony, na jejichž hřbetě je strom života postaven, ovšem milý Pantaleon slona zřejmě nikdy v životě neviděl a podle toho to i dopadlo. Ale Italům člověk trošku diletantismu rád odpustí. Katedrála je, jako v Itálii na mnoha místech dvouposchoďová, jestliže ale ve většině italských chrámů je přízemí románské a první poschodí gotické, v Otrantu jsou románská obě poschodí. Město bylo totiž bohaté v době křižáckých výprav, kdy bylo jedním z hlavních přístavů, odkud se odjíždělo do Svaté země. Sem cestovali šlechtici se svými družinami z celé Evropy, aby si zaplatili převoz do Palestiny, ale aby si i naposledy na evropské půdě „vyhodili z kopýtka“. Po pádu Akkonu v roce 1291 a vyklizení Palestiny význam města upadl a dnes je to maličké, ale miloučké turistické městečko, do kterého se zamilujete na první pohled. Skurilní je Capella Mortyri v městské katedrále, kde jsou ve skleněných vitrínách vystaveny pozůstatky masakru, který ve městě spáchali Turci v roce 1480. Když město dobyli, popravili 800 křesťanů, kteří odmítli konvertovat na muslimskou víru. Fanatismus tedy není výdobytkem nejnovější doby.

DSC_0810

Otranťané tvrdí, že právě v jejich městě sloužil svatý Petr první mši po příchodu do Itálie. Vyloučit se to nedá, ačkoliv v prvním století našeho letopočtu přistávaly lodě spíše v Brindisi než v Otrantu. Každopádně právě oni přišli na tento PR nápad a už jim ho nikdo nevezme.

Otranto je na pobřeží Jadranu. Pokud se ovšem počasí pokazí, je možné sednout do auta a přejet k Iónskému moři do Gallipoli – tradičně tu bývá počasí právě opačné než na východním pobřeží, i když je vzdálenost jen několik desítek kilometrů. Cesty jsou v Salentu většinou dobré, čtyřproudové a jak už jsem psal, vroubené kvetoucími oleandry: Je ovšem pravda, že některé z nich, i když už jsou v systému GPS zaznamenané, ještě tak úplně neexistují – ovšem Italové nemají naspěch. Hlavu jsem si jen lámal se značkami o omezení povolené rychlosti. Jestliže se v Rakousku opravuje čtyřproudová cesta a doprava se svádí do jednoho pruhu, dává se tam osmdesátka. V Itálii čtyřicítka. To mě zmátlo, protože pokusit se v Itálii jet čtyřicítkou je pokus o sebevraždu. Váhal jsem, jakou rychlostí bych tedy tyto úseky měl jet. Rozhodl jsem se pro rakouskou variantu, tedy osmdesát kilometrů na za hodinu. Nebylo to správně. V krátké době se za mnou vytvořila zácpa nervózních italských řidičů, kterým bylo moje tempo přesahující o 100 procent přikázanou rychlost, příliš pomalé. Pochopil jsem, že ony značky jsou jen jakýmsi vágním doporučením a doufal jsem, že nikde nebude jejich dodržování kontrolovat Policia stradale.

DSC_0725

Gallipoli je tedy na břehu Iónského moře, vlastně na ostrově spojeném s pevninou mostem. Bylo to poslední město, které se Normanům podařilo dobýt, předtím totiž celý jih Itálie patřil Byzanci, hovořil řecky a jméno Gallipoli (krásné město) je reliktem této doby. Příchod na ostrov střeží opět obrovská pevnost ze štaufských časů, přestavěná, jako většina ostatních v době nadvlády aragonské dynastie v renesančním stylu. I tady je, jako v každém hradě, výstava, v tomto případě italského současného malíře Michelangela Pistoletta. Městečko samotné je spleť úzkých uliček plné obchůdků a kavárniček, v zeleninových obchodech se prodává „Viagra salentina“, tedy místní chilli papričky. Kdo má chuť a nebojí se stolice příštího dne, ať to vyzkouší. Pokud by se někdo chtěl okoupat, pláže jsou přímo pod městskými hradbami, stačí seběhnout po schodech.

Pokud vám zbude ještě trochu času, pak 18 kilometrů od Lecde je Galatina, město symbolizující řeckou minulost poloostrova. V Basilice Santa Caterina d´ Allesandria, pokryté freskami je uchováván prst svaté Kateřiny Alexandrijské. Dostal se sem opravdu skurilním způsobem. Když byl místní pán Raimondello Orsini del Balzo na Sinaji jako poutník u hrobu světice a líbal jí ruku, ukousl jí prst a přivezl ho do svého rodného města. Teď je pochován ve stejném kostele, jako tento prst. Pokud vám právě zabylo zle, dejte si něco dobrého k jídlu. Například orechietti, typické apulské těstoviny v tvaru mušliček. A salentinské víno. Apulská kuchyně je jednoduchá, ale dobrá. Jako celé Salento.

Dostali jste chuť se tam podívat?

DSC_0802

 

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *