Život off line

Vlastně jsem to neměl v úmyslu a dost nepříjemně mě to překvapilo. Když jsme se nastěhovali do apartmánu na sardinském pobřeží v Capo Comino, zeptal jsem se majitelky Sáry, zda je zde internet a ona řekla, že ne. Kromě toho, že jsme nebyli schopni zaktivovat její satelit (přesněji řečeno jeden program se nám zapnout podařilo, ale tím to skončilo, volit programy se nepodařilo nikomu z osazenstva apartmánu a tak si myslím, že Italové (nebo vlastně Sardové, protože oni se za Italy nepovažují) maí nějaký zašifrovaný přístup, který cizince neposlouchá.

Bez italské televize se žít dá, ačkoliv jsem si od zpráv sliboval nejen dozvědět se předpověď počasí, ale i zlepšení mé chatrné italštiny. Ale bez internetu? Velký nezvyk. Takže jsem sám přešel do stand by modulu a šel se koupat.

Má to něco do sebe. Najednou máte spoustu času. Samozřejmě i proto, že nemusíte chodit do práce, ale po jednom dvou dnech se vám celá hlava přestaví. Nepotřebujete kontrolovat, kdo vám poslal maily, zda se ve světě něco děje, co by vás mělo zajímat atd. atd. Prostě jste off-line.

Dokázal jsem za ten týden přečíst čtyři knihy – za posledního rok se mi nepodařilo přečíst ani jednu. Sestříhal jsem si filmy z dovolené, na které jsem se chystal už od května, kdy jsme se vrátili z výletu do Wroclawi a Klodzka. Otevřel jsem si zaprášený text novelky, kterou píšu jen pro mou vlastní zábavu, kde jsem poslední písmeno napsal někdy v lednu. (Možná ji někdy zveřejním na mém webu, ale tisku se zřejmě nedočká) Měl jsem čas přemýšlet, dělat plány na příští měsíce a na příští rok. Protože večer nebylo opravdu co dělat – bydleli jsme na vystrkově, kde není ani obchod s potravinami, natož pak bar nebo restaurace (pardon, jedna pizeria tam byla) – chodil jsem spát už v deset večer a ráno se budil vyspaný ještě před východem slunce. Věřte či nevěřte, mám až dvakrát nafocený východ slunce – jednou s mraky jednou bez mraků. Úžasné. Na Sardínii to ostatně není až tak těžké, protože zde slunce vychází se značným zpožděním – na začátku srpna až o půl sedmé. Ještě chvíli a začal bych možná skládat básně jako za nezralého mládí.

Kvalita spánku se zlepšila, v duši zavládl klid.

Samozřejmě má takový život off line i své nevýhody. Nejde o kontrolování mailů, protože stejně většinou se jedná o reklamy, o pozvání na vzdělávání, které mi v čase dovolené může být ukradené a informace na facebooku, které si můžu prohlídnout až se vrátím do života on-line.

Jenže – o dění ve světě jsme neměli celý týden ani tušení. Ani předpověď počasí jsme neměli jak zjistit, takže jsem se pak na výlet do Bonifacia vydal při denních teplotách okolo 35 stupňů, což nebyl úplně nejlepší nápad.

Samozřejmě jsem si ani neměl jak zjistit odjezdy lodí ze Santa Teresy di Gallura do Bonifacia a zpět. Sice jsem přijel do Santa Terezy právě včas, abych stihl nastoupit na loď do Bonifacia v devět ráno a blahořečil jsem šťasté náhodě, že jsem ráno nemhl spát a  proto vyjel brzy. Při zpáteční plavbě jsem už ale nadával. Proč? Protože dopravu mezi Santa Teresou a Bonifaciem zabezpečují dvě rozdílné společnosti Blu Navy a Moby a lístek na jednu neplatí samozřejmě pro tu druhou. Na jízdním řádu v přístavu to vyznačeno není. A tak když jsem si koupil zpáteční jízdenku, zjistil jsem při pokusu přeplavit se zpět z Korsiky na Sardinii, že mám zpáteční lístek až na půl sedmé večer. Což o to, Bonifacio je krásné a mohl jsem si tedy dát ještě Auberghini ala bonifacio, jenže mi v Santa Terese vypršel už ve tři odpoledne parkovací lístek (protože jsem u sebe neměl víc mincí do automatu a v Santa Terese se platí předem). A tak mi nezbylo, než dokoupit lístek na druhou společnost. Život off line tedy může znamenat i finanční ztráty.

A check in v letadle se stalo samozřejmě nemožným. Už jsem si zvykl nalodit se na palubu našeho letadla v předvečer letu, abychom si zebezpečili lístky vedle sebe. Bez internetu to jaksi nejde. V nedaleké la Calettě sice existuje internet point, ovšem jeho otvírací dobu se nám nepodařilo zjistit. Kdykoliv jsme tam byli, byl zavřený. V Santa Terese restaurace nabízejí bezplatný wifi, ovšem do sto kilometrů vzdáleného přístavu jsem si počítač s sebou nebral.

A tak nezbývalo než se koupat, číst a užívat si sluníčka a sardinského Vermentina – víno, které roste na kamenitých svazích severní Sardinie se vypracovalo až ke značce docg (Vermentino di Gallura), čili denominatione de controllata e garantia, čili značku nejvyšší kvality. Když vypijete lahev, internet vám až tak nechybí. Jak klesala postupně má závislost na internetu, stačilo té lahve ke konci týdne už jen půl.

Samozřejmě se omlouvám svým čtenářům, že jsem je nechal více než týden bez kontaktu, všechna spojení byla přestřižena.

Vracím se domů odpočinutý, zrelaxovaný – a samozřejmě zvědavý a napjatý, kdo všechno mi mezitím napsal a co se ve světě stalo. Uniklo mi, že se dramaticky zhoršily vztahy mezi Tureckem a Rakouskem – jaké překvapení! A že díky požáru španělského autobusu v Gleinamtunelu je až do září uzavřena má cesta za houbami do kopců okolo Murau. Předpokládám že začala olympiáda a několik sportovců už bylo pokousáno komáry. Určitě se toho stalo víc, ale co bylo bylo. Tady bych se dozvěděl o teroristickém útoku jedině, pokud by byl vzdálen do pěti kilometrů – z takové dálky myslím, by byla ještě slyšet střelba.

Takže on ten život off-line má přes všechny nevýhody – něco do sebe.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *