Turecko a Evropa

Plné náměstí červených vlajek s půlměsícem a hvězdou a výkřiky „Allahu Akbar!“ a „Sokaklar Bizim“ (Ulice patří nám).  Pokud si myslíte, že jsou to obrázky z Istanbulu nebo Ankary, pak se mýlíte. Jsem ve Vídni na Heldenplatzu pod sochami arcivévody Karla a prince Evžena Savojského. Chápu, že Karla něco takového nedokáže vyvést z míry, on se natahoval s Francouzi, ale že Evžen nesestoupí z koně a nerozdává facky napravo a nalevo, to mě opravdu zaráží. Byl to koneckonců on, kdo vytlačil Turky z dnešního Maďarska a tím z dohledu Vídně. Dnes je toto jeho dílo zpochybněno. Třeba ovšem je to s ním jako s blanickými rytíři, sestoupí z koně, až bude národu nejhůř – jenže, jak poznamenává klasik – jak poznat, že už to nastalo.

Téměř všechny ženy, mluvící ostatně německy lépe než jejich mužští partneři, jsou zahalené v šátcích, právě totiž došlo ke „spontánní“ demonstraci na podporu tureckého prezidenta Erdogana.  Obrazy v rakouské televizi vyrazily dech i těm nejotrlejším, kteří stále ještě chtějí propagovat multikulturní společnost. Tváří v tvář této červené lavině vyvolávající islámská hesla museli i poslední pochybovači pochopit – integrace této skupiny občanů naprosto selhala. I když prakticky všichni mají rakouské občanství, jejich domov je Turecko a jejich vůdcem je Recep Tayyip Erdogan.

Člověk, pro něhož jsou demokracie, lidská práva a svoboda projevu něčím, čím opovrhuje, člověk s myšlením sultána, paranoidní, ale toužící po absolutní moci. A právě ve stavu, kdy je schopen jí dosáhnout. Že ho přitom podporují „rakouští občané“ žijící v politickém systému, který on odmítá a kterým opovrhuje, je už víc než hodno zamyšlení.

Ovšem Erdogan, když hovořil ke svým krajanům ve Vídni v rámci své předvolební kampaně minulého roku, označil je za „prodlouženou ruku velkého Turecka“. Pochopili poselství a podle jeho slov se i chovají. Svými slovy je pozdvihl z občanů druhé třídy na občany výjimečné. Jestliže se předtím museli chozením do školy, vzděláním  a poctivou prací snažit dostat se do té třídy první, teď byli rázem i bez toho dokonce lepší než všichni ostatní rakouští občané. Aspoň v jejich představách. Od okamžiku, kdy pak ministr zahraničních věcí Kurz pozval Erdogana na koberec a řekl mu důrazně, že něco takového se už v Rakousku nesmí a nebude opakovat, panují mezi těmito dvěma muži a i mezi oběma zeměmi napjaté vztahy. Protože Erdogan je Turecko stejně jako Ludvík XIV. byl Francie či Stalin byl Sovětský Svaz. Pokud je uražen on , je povinně uražena celá země.

Jestliže někdo označí vojenský puč, který měl za cíl jeho svržení za „dar od boha“ je to hodně na pováženou. Jestliže už několik hodin po zmaření puče zná viníky a začne je masově zatýkat, je to ještě povážlivější. Přesně tak věděl Stalin už po několika hodinách po zastřelení svého konkurenta Sergeje Kirova 1.prosince 1934 ,kdo je viník a využil tuto vraždu ( kterou zřejmě sám inicioval) k likvidaci všech svých politických konkurentů. Erdogan dělá totéž. I okamžité obvinění  kazatele Gülena, jeho někdejšího spojence a nyní úhlavního nepřítele, má stejnou paralelu. Byl to Trocký, kdo přivedl Lenina a s ním Stalina k moci. Proto pak musel zemřít, diktátoři nemají rádi, aby někomu měli být za svou moc vděčni. Můžeme sice doufat, že USA neztratily ještě poslední stopy soudnosti a Gülena do Turecka nevydají, což ale neznamená, že by tam byl v bezpečí. „Spontánně“ rozhořčený turecký patriot se může klidně najít i tam a Erdogana jeho nepřítele zbavit.

Protože se Erdoganovi puč tak velmi hodil, kolují samozřejmě ihned konspirační teorie, že si jej sám objednal. Bylo by to samozřejmě možné, nezdá se to ale pravděpodobné, první hodiny vypadal opravdu vyděšeně. Co je ovšem naprosto jisté, že seznamy nepohodlných osob, které mají být odstraněny, existovaly dávno před pučem. Jinak by nemohl odvolat během několika hodin 2750 soudců a dalších 7000 úředníků. Zřejmě právě tyto seznamy byly podnětem k puči a pokud se turecká tajná služba dostala pučistům na stopu a tito se dostali pod časový tlak, jednali tak chaoticky a nesmyslně jak jednali v naději „že to nějak dopadne.“ Dopadlo to. Na držku!

Oním diletantským a zmařeným vojenským pučem vstoupil proces odbourávání demokracie v Turecku do závěrečné fáze. Na ulicích řve několik tisíc fanatických přívrženců tureckého prezidenta a žádají zavedení trestu smrti. Erdogan k tomu řekne, že hlasu lidu je třeba naslouchat. Když mnohem větší demonstrace v Istanbulu a Izmiru žádaly jeho odstoupení, nenaslouchal. Diktátoři naslouchají hlasu lidu vždy jen tehdy, když se jim to hodí. Samozřejmě, že pokud by vypsal o znovuzavedení trestu smrti referendum, vyhraje. Už proto, že v Turecku už prakticky neexistují nezávislé sdělovací prostředky a turecké noviny mají příkaz, že v každém vydání musí být na první straně zobrazen prezident Erdogan.  Za zveřejnění článku o tom, že Erdoganův syn dodával zbraně IS je pět let vězení – mimochodem podle paragrafu  za vyzrazení státního tajemství – (a brzy za to bude trest smrti), za zveřejnění karikatury, která se mu nelíbila, dva a půl roku vězení.

To vše se děje na prahu Evropy v zemi která svým malým kouskem dokonce v Evropě geograficky je a v zemi, která je členem NATO. Díky tomuto členství má pak i nejmodernější výzbroj, dodávanou z USA, placenou všemi členy NATO. A disponuje půlmilionovou armádou ( z celkových 3,5 milionu vojáků Severoatlantické aliance – tedy celých 14 procent)

To vše se děje za vyděšeného ale klidného přihlížení Evropy. Turečtí novináři a intelektuálové už dávno vyčítali evropským politikům, že mlčky trpí Erdoganovy excesy proti svobodným médiím. Dělo se to dokonce za evropské podpory, bez podpory Angely Merkelové by Erdogan nikdy nevyhrál opakované volby absolutní většinou a nemohl by tedy teď vyvádět, jak vyvádí. Merkelová tedy nese velkou část viny na turecké katastrofě a je jedno, že konala v dobrém úmyslu. Cesta do pekla bývá, jak známo,dobrými úmysly dlážděna. Jediný evropský politik, který Erdogana ještě v den puče veřejně vyzval (samozřejmě marně) aby se nedal svést v rámci odplaty k narušení systému právního státu, byl Sebastián Kurz – jeho vztah k Erdoganovi jsem už ale popsal.Jak má ovšem Erdogan udržet principy právního státu, když suspendoval 3000 soudců? Jak mají fungovat soudy s jeho odpůrci? Komunisté by mohli poskytnout vítanou inspiraci. Po převzetí moci zavedli takzvané „lidové soudy“. Soudil lid z ulice a soudil přesně podle instrukcí vládnoucí strany. Takových ochotných  „soudců“ by měl turecký prezident víc než dost.

Co je nezbytně nutné, je okamžité ukončení neupřímných rozhovorů o přičlenění Turecka k Evropské Unii, které trvají vlastně už od roku 1963 a k ničemu nevedou. Erdogan sám řekl, že „Už 53 let klepeme na dveře a oni nás 53 let odmítají.“ A v tom má pravdu, všichni  – a především příslušníci prodloužené ruky velkého Turecka, kteří v evropských zemích žijí a znají tedy mínění místních – vědí, že je to naprosto nereálná vize. Cítí že tyto rozhovory jsou falešné a nikam nevedou. Jestliže bylo přistoupení Turecka teoreticky možné před nástupem Erdogana k moci, od toho okamžiku, kdy začal přetvářet Turecko v islamistický despotický stát, rozcházející se se všemi základními principy fungování demokratické Evropy, není přistoupení Turecka k sjednocené Evropě možné ani teoreticky. A ani za dalších padesát let. Když jsem se bavil v Izmiru s jedním tureckým intelektuálem, řekl mi následovné. „Turecko je rozdělená země. Jestliže Západ je evropský (a Izmir skutečně je), pak východ je naprosto asijský a s Evropou nekompatibilní. Jedinou cestou do Evropy bylo přinutit východ třeba i násilím, aby se přizpůsobil západu. O to se pokusil Atatürk. Erdogan se rozhodl hledat kompromis – to ho logicky táhne na východ a od Evropy pryč.

Erdogan se ale ani do EU moc nežene. Kdyby vní byl, předepisovala by mu, co má dělat.Dokud je mimo ni, může díky svým třem milionům rukojmím diktovat Evropě on. Jenže to budí nevoli – a averzi.

Výsledkem současného vývoje bude výrazný propad turecké ekonomiky. Nejde jen o turismus, i výměna zboží se v případě politického napětí omezí a Turecko vyváží své zboží především do Evropské Unie. Turismus se ovšem hroutí už teď, hluboká poklona před Vladimírem Velikým přivedla aspoň hrstku ruských turistů, Evropanů ale chodí do Turecka stále méně (dokonce i Češi zredukovali své dovolenky v Turecku na 50 procent a to, i když momentální dumpingové nabídky nabízejí pětihvězdičkové hotely za 200 Eur za měsíc. Samozřejmě západní politici nemohou jako Vladimír Putin zakázat svým cestovním kancelářím nabízet dovolenou v Turecku, je to na osobním rozhodnutí každého občana, ale politická nestabilita a terorismus odstraší hodně z potenciálních hostů. Já osobně nemám ani nejmenší důvod do Turecka jezdit a podporovat tamějšího diktátora mými penězi. Mám štěstí, že jsem už vše, co jsem tam vidět chtěl, viděl. Turecko má sedmdesát milionů obyvatel a polovina z nich je mladší 35 let. Obrovský přetlak pracovní síly na pracovním trhu vedl už předtím k vytváření pseudopracovních míst v turismu. ( A k úpornému jednání o zrušení víz do zemí Evropské Unie – Erdogan is je tedy tohoto nebezpečí velmi dobře vědom). Pokud se turismus zhroutí, zbudou miliony nezaměstnaných frustrovaných mladých lidí. Kteří ovšem nebudou pod palbou státem ovládaných sdělovacích prostředků chápat, že na vině je jejich milovaný prezident – bude to spiknutí celého světa a hlavně Evropy proti nim a mladí nezaměstnaní muži bez perspektivy v životě jsou použitelní zejména jako vojáci. Nebo jako sebevražední atentátníci. Prodloužená ruka velkého Turecka může začít rozdávat rány.

Otázka je, jaký zůstane vztah Turecka s USA. Dokud je na čele USA rozumný člověk, dostane se Erdogan samozřejmě do autu, USA ho díky letecké základně Incirlik, kterou potřebují nutně k útokům proti Islámskému státu a kterou jim Erdogan nakonec po dlouhých tahanicích dovolil používat, nemohou odepsat úplně. Měly by ale přestat s vyzbrojováním turecké armády, která pod Erdoganovým vedením představuje hrozbu nejen pro země předního východu ale stále více i pro Evropu. Což ovšem může být Obamovu nástupci dost jedno.

Mohli bychom se hodně divit, jak by prezidenti USA a Turecka mohli najít rychle společnou řeč,  pokud by se americkým prezidentem stal Donald Trump. Není vyloučeno, že by se stali rychle spojenci, jen aby tu intelektuální Evropu mohli vydírat z obou stran. Pokud je totiž někdo vyloučen ze „slušné“ společnosti, rychle si hledá náhradu, nikoho to totiž nebaví být trvale sám. A tak pokud vám někdo stále připomíná, že nemáte plivat na zem, prdět a rýpat se v nose, začnete se stýkat s lidmi, kterým to nevadí nebo dělají totéž. Pro příklad není třeba chodit daleko. Jen co se s panem prezidentem Zemanem přestala stýkat civilizovaná Evropa, našel si náhradu v Číně či v Rusku. Musíme jen doufat, že si ho neznechutí velký Vladimír či čínský prezident Xi Jinping. Jinak bychom se mohli brzy dozvědět, že Kim čong Il je vlastně docela sympatický chlapík.

Evropa neví, jak se má k tureckému vývoji postavit. Erdogan má totiž k vydírání připraveny 3 miliony uprchlíků, které může obratem posadit na čluny a pustit do Egejského moře. A že přitom nemá skrupule, to je všem naprosto zřejmé. Navíc si paní Merkelová nemůže dovolit zcela ztratit tvář. Jedno je ale jisté. Jestliže chce Evropská Unie vůbec přežít, musí zásadně změnit svůj způsob myšlení. A to půjde zřejmě jen s novými lidmi, ne s Junckerem či Merkelovou.

Evropa se tváří v tvář reálné hrozbě terorismu a rostoucí turecké hrozbě, kterou ještě nechce vnímat, dostane do dilematu, který definoval jeden izraelský politolog: Bude se muset rozhodnout, zda jsou jí přednější lidská práva nebo právo na život. Toto rozhodnutí evropské politiky čeká a nebudou ho moci odkládat donekonečna.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *