Donald Trump a celosvětová krize demokracie

K demokracii se už vyjádřili mnozí moudří lidé, většinou k ní nebyli právě zdvořilí, nicméně ji akceptovali jako něco, co je důležité pro fungování společnosti. Aristoteles ji považoval za nejhorší možnou formu vlády a zdůvodňoval to tím, že hloupí lidé mají vždy většinu a proto při hlasování vždy vyhrají. Winston Churchil ji považoval za sice špatnou, ale pořád ještě nejlepší z možných forem vlády. Atd. atd.

Od roku 1945 od poslední velké lidské katastrofy si demokracii nikdo nedovolil zpochybnit (samozřejmě to neplatí pro tzv. východní blok nebo čínské komunistické režimy, mluvím o demokratickém tzv. „západním“ světě.) Až do teď. Najednou se tato forma řízení společnosti chvěje v základech a je tedy naprosto legální položit si otázku, proč tomu tak je. Proč lidé ztrácejí důvěru v liberální demokracii a přejí si „demokracii s mantinely“ , tedy přechod do diktatury? Přejí si vládu silné ruky, která „udělá pořádek“. Nejen v Maďarsku nebo v Polsku, nejen v Rusku, ale dokonce i ve Spojených státech amerických, které se považují za grálského strážce demokratických hodnot a snažily se vždy vnutit tento systém dokonce i zemím, které o demokracii neměly ani ponětí a proto to taky mockrát špatně dopadlo. Francis Fukuyama se dokonce domníval, že se už dílo povedlo a že demokracie ovládne celý svět a tím skončí dějiny. To bylo v roce 1992. Nyní je svět o 24 let starší a je někde úplně jinde, než jak si to Fukuyama představoval. Proč se to stalo? A co to pro lidstvo znamená?

Stalo se to, že demokracie přestala být formou vlády, ztratila politickou moc. Sama se jí vzdala ve prospěch hospodářského růstu. V letech 1990- 1991, tedy v době, kdy Fukuyama psal svou knihu plnou nezlomného optimismu ve světlé zítřky světa pod taktovkou demokracie amerického typu, odevzdali tehdejší vládci moc burzám, finančnímu „průmyslu“.  Vzdali se kontroly finančních toků, které se osamostatnily, zbavily politické kontroly a díky internetu, který vstoupil do komerčního používání v roce 1992 se vymkly jakékoliv kontrole. Peníze se staly imaginární veličinou, kterou bylo možno během několika sekund prohnat několika bankami v takzvaných „daňových rájích“ a ukrýt je tak před finančním úřadem kterékoliv země. Zakládání nadací a off-share firem se stalo pravidlem. Bohatí přestali platit daně, z burzovních obchodů se neplatily stejně nikdy. Finanční svět začal určovat, kolik peněz zůstane k použití ostatním, tedy státům a jejich aparátům. A nechával jim stále méně, nenasytnost nezná hranice. Soukromé bohatství začalo růst nekontrolovaných způsobem, stejným tempem začala růst chudoba v zemích třetího světa, ale i zadlužení zemí rozvinutého světa, které si netroufaly vzdát se svého sociálního systému, na který se jim ale najednou nedostávalo prostředků.

A pak začali milionáři psát zákony. Tak, aby jim vyhovovaly a vždy našli dostatek politiků, kteří byli za určitý bakšiš ochotni tyto zákony schválit. Zas až tak nová praxe to nebyla. Onasis byl kdysi v Řecku jedním ústavním zákonem osvobozen od placení daní na věky – ne nadarmo je Řecko nejzadluženějším ze všech států takzvaného rozvinutého světa. Na Slovensku to byla aféra Gorila, která odhalila, že právníci skupiny PENTA psali zákony pro tehdejší slovenský parlament. Je tedy divné, že zákony chrání zločince mnohem lépe než slušné lidi? Byly takto vytvořeny – i zločinec má svá lidská práva, má jich dokonce podle současného zákonodárství víc než člověk zločinem poškozený. Demokracie se vzdala své role ochrany práv prostého občana, začala se starat o práva těch, kteří se hodlali obohatit – jakýmkoliv způsobem. Zákony se přepisovaly tak, aby byli pokud možno nepostihnutelní. Což se podařilo. Co odhalili novináři v Panamě (Panama Papers) je sice zajímavé, ale nikdo nebude právně postižen, protože se při zakládání of share Firem pro daňové úniky jedná v podstatě o LEGÁLNÍ činnost.

Prostým lidem bylo doporučeno držet hubu. A začala se vytvářet atmosféra beznaděje. Vznikl dojem, že jedna vláda je korupčnější než druhá a že z této situace není východisko. (Netvrdím, že tomu tak není) Demokracie kontroluje svou vládnoucí elitu jen prostřednictvím voleb. Jestliže je ale garnitura, která má být k zkorumpované vládě alternativou ještě zkorumpovanější než vláda sama, pak tato kontrola naprosto selhává. Lidé propadají beznaději. A přichází chvíle populistů.

Slovo populista je obměnou slova populár, někdejší politické strany ve starém Římě, která dokázala držet s prostým lidem (dokázala se mu zalíbit s získat ho na svou stranu pro podporu svých politických cílů). V Římě byla demokracie trošku jiná, než ji známe my. Čím byl člověk bohatší, tím cennější byl jeho hlas. Chudí lidé tří spodních tříd, i když jich byla naprostá většina, nebyli schopni přehlasovat několik tisíc příslušníků dvou horních tříd. Jediná cesta, jak situaci změnit, bylo násilí. Začalo to Mariem, skončilo Caesarem, mezitím proběhla celá řada občanských válek a demokracie zažila svůj smutný konec v podobě Oktaviána Augusta. Prostí lidé si ani nevšimli, že demokracie skončila – a bylo jim to v podstatě jedno. Augustus, který nebyl zkorumpovaný zavedl pořádek, jaký už Řím dlouho nezažil. Jeho adoptivní syn Tiberius dokázal ještě pokračovat v jeho stopách. A pak se dostali k moci blázni.

To je totiž vlastnost jakékoliv diktatury. I kdyby ji hned na začátku zavedl osvícený člověk, ztráta jakékoliv kontroly moci vede nezvratně k deformaci mocenských struktur, k růstu korupce, která tu demokratickou překoná a hlavně – v diktatuře přestává platit hlavní právo člověka – jeho právo na život. (Všimli jste si epidemie srdečních infarktů v Rusku u funkcionářů ve věku okolo 50 let, kteří mají nějaké problémy s objasněním svých činů – například v dopingu?)

A je jedno, zda tuto diktaturu provádí člověk nebo finanční moc. Peníze, pokud vládnou, neznají žádnou morálku. I lidský život má jen takovou cenu, která se dá vyčíslit určitou finanční částkou. Kdo ruší a mohl by způsobit finanční ztrátu, se stává bezcenným a může být beztrestně odstraněn. Jeho smrt nezpůsobí totiž žádnou finanční ztrátu, naopak zvýší zisk. Zabití takového jedince se tak stává investicí a v očích financí tedy naprosto legálním postupem.

Lidé se proti takovému diktátu snaží postavit člověka, který si dokázal získat jejich důvěru. Populistu. Ať je to Orbán v Maďarsku, Putin v Rusku, Erdogan v Turecku, či Kaczynsky v Polsku. Ti všichni demontují demokratické principy v podstatě legální formou, protože k této své činnosti dostali mandát od svých voličů. Důležité je jen zmanipulovat masu prostřednictvím sdělovacích prostředků. Ty je třeba dostat pod kontrolu, pak je ovládnutí většiny hračkou. Aristoteles měl pravdu. On ji měl ostatně skoro vždy – odhlédneme-li od jeho hypotézy, že pták na čele hejna při tažení do teplých krajin nestřídá.

Lidé chtějí demokracii, ale s „mantinely“. Zvolí si člověka, který jim tyto mantinely nabídne v přitažlivé formě, samozřejmě že je pak nasadí podle vlastních potřeb a ty, kterým se pak nelíbí, rozežene střelbou – v lepším případě gumovými projektily.

A teď už zasáhla tato psychóza boje proti „establishmentu“ tedy proti politickým špičkám, které slouží finančnímu kapitálu (protože jim v podstatě nic nezbývá) i Ameriku.

Donalda Trumpa považovali všichni na začátku za kašpárka, za někoho, kdo oživí prezidentskou kampaň a pak zmizí v zapomenutí. Týden po týdnu zjišťují, jak se mýlili a propadají panice. Zatím jen republikánská strana, není ale vyloučeno, že brzy propadne podobné panice celá politická reprezentace USA. Nikdo nedokáže ani domyslet, co bude, až se Donald Trump stane americkým prezidentem. Vládcem v nejmocnější zemi světa, zemi s atomovým potenciálem a imperialistickým myšlením. Jeho voliči jej vyzývají „Make America great again“. To znamená v překladu víc války. Ne ustrašenou politiku Obamovu (který dostal hned po nástupu do funkce nepochopitelně Nobelovu cenu míru a od té chvíle se brání vést válku i tam, kde je to nezbytně potřebné), ale politiku síly. Bombardovat toho, kdo se znelíbí, rozsudek padne v Bílém domě bez možnosti obhajoby. Trump sice hlásá omezení aktivit USA v NATO (jinými slovy Evropani si mají poradit sami), zato ale neváhá hovořit o třetí světové válce proti  Rusku. Samozřejmě že si prostí Američané přejí i zlomení síly finančního kapitálu, zneškodnění „Wall street“ a přerozdělování bohatství. Jenže i Trump bude potřebovat na své války peníze. Nemůže přece vyhnat ty, kdo mu je jsou ochotni poskytnout! Tyhle naděje voličů se určitě nesplní.

Trump je rasista. Nenávidí stejně černochy jako Mexičany, muslimům chce zakázat vstup do USA. Přerušení těhotenství se má stát trestným činem.  Naivně jsem si myslel, že tím pádem je už odepsaný. Latinské obyvatelstvo tvoří v USA třicet procent obyvatelstva, černoši něco přes deset. Kolik je v USA muslimů nevím, ale určitě se jich taky pár procent najde. Jednoduchá matematika by tedy měla dát, že by proti Trumpovi mohl nastoupit za demokraty třeba i Micky Mouse a musel by vyhrát.

Tato jednoduchá matematika ale neplatí. Podle posledních průzkumů je Trumpa ochotno volit 49 procent Američanů, a to i Mexičané, černoši i muslimové. Proč? Protože všichni sdílejí onen pocit bezmocnosti vůči politickým špičkám a Trump je jedinou alternativou. Nebo se tak aspoň tváří.

Navíc nabízí nejlepší show.Plnou vulgarismů, překvapení, přesně podle chuti televizí zhlouplého publika. Lidé jsou už natolik zvyklí na reality-show od Big brother až po Dancing stars, že nedokážou odlišit show od reality. Chtějí se bavit a netuší, že tentokrát přitom jde opravdu o život, že show je v tomto případě skutečnou nefalšovanou realitou.

Současná společnost šíří navíc atmosféru strachu a sociální nejistoty. Lidé, kteří nedostali příležitost se individuálně uplatnit či takovou příležitost nepoznali a nevyužili, mají tendenci sdružovat se do skupin – hledat skupinovou identitu. Známe to z fotbalových stadionů nebo z masových koncertů. Donald Trump jim nabízí něco podobného. Všem frustrovaným, zraněným, neúspěšným nebo ovládaným strachem.  Jen ten, kdo má smysluplnou práci a může tak dosáhnout tvoření hodnot a uznání své vlastní hodnoty, někdo, kdo může být na vlastní činnost hrdý, nepotřebuje ponižovat či zraňovat jiné, aby se sám cítil silný a sebejistý. Současná společnost ale tuto možnost poskytuje stále menšímu počtu svých příslušníků. Ten zbytek se kompenzuje v identitě skupinové. A stává se nebezpečným. Jako kdysi ve starém Římě.

Svět stojí ve stínu teroru. Demokracie se opět při ochraně svých občanů ukázala jako těžkopádná a neefektivní. Je to dáno její povahou, ale i zákony, které v posledních desetiletích přijala na ochranu lidských práv zločinců. Tím nepřímo chrání i teroristy. Ti kteří se nevyhodí sebevražedně do vzduchu se nemusí bát popravy ani mučení. Nebojí se tedy ničeho. Diktatura je v boji s terorem efektivnější, (opět Putin a jeho loutka v Čečensku Kazyrev) přinejmenším rychlejší a hlavně nehledí na to, zda se do soukolí justice dostane i několik nevinných. Je ochotna praktikovat presumpci kolektivní viny, což je právě to, co je s hodnotami Evropské Unie a demokratického světa neslučitelné. Naposledy byla kolektivní vina použita při odsunu němců z Československa na základě Benešových dekretů – to byla ovšem situace druhé světové války, kdy byla lidská práva pošlapávána přímo pregnantně. Od té doby uplynulo hodně vody a doufali jsme, že jsme zmoudřeli.

Nicméně jsme i my po desetiletích demokracie dospěli k názoru, že se vlastně nemůže nic stát. Může. Demokracie není samozřejmost. Lidé, kteří kvůli ní jdou do ulic v Turecku, Maďarsku či Polsku (v Rusku už si netroufají), jsou samozřejmě stateční, ale ničeho nedosáhnou. Kromě toho, že ukážou na to, že se v jejich zemi demokracie odbourává a základní principy fungování občanské společnosti jsou demontovány.  Jenže už je pozdě. Diktátor se moci nevzdá. Ovládne sdělovací prostředky,přizpůsobí si zákony vlastním potřebám a pokud je on sám nedodržuje (jako Erdogan) stejně ho k tomu nikdo nepřinutí. Turecko má sice fungující ústavní soud, prezident Erdogan ale jeho rozsudky prostě ignoruje. Kaczynsky je dokonce odmítá zveřejnit se zdůvodněním, že „ÚSTAVNÍ SOUD JE PŘÍLIŠ MOCNÝ“! Představa, že by se něco podobného mohlo stát i v USA, v zemi s nejsilnější armádou a atomovým potenciálem, je hrozná.

Joseph Heller ve své knize Closing time (česky vyšel pod názvem „Zavíráme“)popisuje amerického prezidenta, který nerozumí ničemu, co se v politice děje a řídí se jen úsudky svých zkorumpovaných poradců. Jeho jedinou činností je  hraní počítačových her. Až jednou vymění kufříky a své počítačové hry hraje na kufříku ovládající americké atomové zbraně. Když za ním přiběhnou vyděšení členové jeho štábu a křičí: „Pane prezidente, vy jste rozpoutal atomovou válku,“ odpoví nechápavě: „Opravdu? Ale to je mi  líto.“

Doufejme jen, že tato Hellerova vize nestane za vlády Donalda Trumpa realitou.

Jenže věta: V březnu roku 2017 se ve Washingtonu setkali prezidenti Donald Trump, Vladimír Putin a Marie le Pen, aby se poradili o dalším směřování našeho světa, je stále méně absurdní. A stále víc z ní běhá mráz po zádech. Bohužel jen naprosté menšině obyvatelstva. Většina se na takové setkání stále ještě těší.

PS: Slibuji, že tímto jsem s politickými komentáři pro nejbližší dobu hotov. Od příštího týdne raději zpět do historie – je to tak nějak uklidňující. Zřejmě proto, že lidstvo všechny maléry, které si v minulosti způsobilo, vždycky nějak přežilo.