Proč píšu historické romány?

Tu otázku mi položila jedna velmi milá a vzdělaná žena, kterou smím už řadu let počítat k mým přátelům. Tu druhou část otázky jsem si pak položil já sám – nepovažuješ se při tom za dinosaura? A konečně je to už řada let, kdy se mne jeden spolužák zeptal – proč nepíšeš něco pořádného – o současných lidech?

Teď se mi tedy ty tři otázky složily do jedné a já jsem se rozhodl sám sobě na ně odpovědět. Za každým rozhodnutím bývá obvykle nějaký příběh. Tak je tomu samozřejmě i u mně. O dějiny jsem se zajímal od svých nějakých třinácti let, samozřejmě byla jedním z podnětů pro můj zájem skutečnost, že můj otec vyučoval dějepis. Jenže stejně jako historie mne v té době zajímala i biologie, především botanika, ani fyzika nepřišla úplně zkrátka, teprve časem se můj zájem přikláněl stále více k dějinám. Proč? Stalo se to v okamžiku, kdy jsem přestal dějiny vnímat jako tekoucí proud dějinných dat,(která, jak víme od Járy Cimrmana, jsou nezapamatovatelná) ale jako příběhy skutečných lidí. Protože tím historie skutečně je. Za dějinnými událostmi se skrývají osudy a příběhy jednotlivých osob, jejich váhání, nejistota, nemoci, strádání, sympatie, lásky či nenávist. Najít je za suchou řečí dat, to bylo něco, co mne začalo stále víc lákat. A odkrýt souvislosti, proč se něco stalo a proč se to nemohlo stát jinak. A pokud mohlo, proč se tak nestalo.

S psaním jsem začínal jako každý jiný. Milostnými básněmi v čase, kdy mne přemáhaly návaly hormonů a neovladatelných nenaplněných tužeb po lásce a po děvčatech, která na mne kašlala a o něž jsem se hodlal za každou cenu ucházet. Psal jsem tedy milostné básně. Ani jedna se nedochovala, aspoň ne v mých análech, po mnoha a mnoha letech mne jedno z oněch děvčat, které se mezitím stalo ženou, překvapilo tím, že mi onu báseň, již jsem pro ni napsal, odrecitovalo. Mimochodem, nepomohlo mi to v mé snaze dostat ji do postele, vyšel jsem u ní stejně jako u mnoha jiných naprázdno, přesto mne potěšilo, že si báseň, jíž jsem se pokoušel zlomit její odpor, doslovně zapamatovala. Pak přišly literární soutěže na fakultě a úspěchy v nich, které mi dodávaly pocit, že možná umím psát.

A konečně, psát o problémech současnosti v době, kdy jsem se rozhodl vyzkoušet můj literátní talent v praxi, tedy v první polovině osmdesátých let minulého století, znamenalo buď se přetvařovat či dokonce lhát, nebo se dostat do konfliktu s tehdejší mocí a psát jen do šuplíku bez naděje na zveřejnění, zato s dobrou nadějí na policejní dozor. Napsat historický román, jenž by byl paralelou na tehdejší poměry v nedemokratickém Československu, navíc utiskovaném velkým bratrem na východě, mělo mnohem větší vyhlídky na zveřejnění a na úspěch. Bylo paradoxem, jaký umí psát jen život sám, že vydání oné knihy se neočekávaně zdrželo o víc než jeden rok a vyšla nakonec až v lednu 1990. Možná jsem také neměl dost odvahy psát o sobě, protože spisovatelé ať už chtějí nebo ne, píší autobiograficky a dávají čtenářům na pospas své nitro a své osobní problémy. Toho jsem se asi bál. A možná jsem měl málo fantazie, abych dokázal vymyslet příběh, který jsem neprožil.

Výsledkem byl první román Stín Persepole. Samozřejmě že hlavní hrdina Uštani má mé myšlení a mé povahové rysy, ale jestliže žil před dva a půl tisícem let, je přece jen jiný než já a jeho život není a nemůže být životem mým. A navíc, jeho příběh se stal, bylo jej třeba jen najít, nebylo třeba si jej vymýšlet od základu. Můj první historický román byl na světě – a přinesl úspěch. O mém dalším osudu bylo rozhodnuto.

Ne, že bych se nesnažil psát knihy i ze současnosti. Nedokázal jsem nepopsat své osudy v letech 1989 – 1993, nejpohnutějších v mém životě. Ale nedokázal jsem to jinak než formou satiry, protože život se mnou skutečně hrál absurdní divadlo. Kdyby je člověk bral vážně, musel by pomýšlet na sebevraždu, ale, jak kdysi vtipně napsal Vladimír Renčín – „Pokud se život bere jako kabaret, docela to jde“. Já jsem si jeho větu pozměnil na: „Pokud člověk dospěje k poznání, že Bůh je v podstatě veselá osobnost se smyslem pro humor, která se na náš účet ráda pobaví, je život hned srozumitelnější.“ Stejně tak jsem zpracoval i můj rok vojenské služby v čase, kdy komunismus dostával své první trhliny na fasádě a kde o absurdní situace nebyla nouze ani v nejmenším. Obě knihy byly od nakladatelů odmítnuty s poznámkou, že bych se měl držet svého kopyta. Proto mne znáte a budete zřejmě i znát „jen“ jako autora historických románů.

Nicméně jsem stále ještě otázku nezodpověděl. Proč ty romány píšu? Proč je píšu při mém časově extrémně náročném povolání, proč je píšu na úkor odpočinku a relaxace třeba v nějakých termálních lázních či v hospodě s přáteli. Proč je píšu a ohrožuji tak mé další koníčky jako je tenis či lyžování, práce na zahradě, či – o čemž bych se možná ani neměl zmiňovat – sbírání známek. Proč píšu, když mne to vyčerpává a kdy jsem po intenzivních pracech na dokončení knihy skoro pokaždé ohrožený burnoutem (v poslední době velmi populární syndrom, kterým trpí i lidé, kteří nemají nic na práci) a zralý na pobyt v nemocnici. A když mne poté několik týdnů sžírají pochybnosti, jak novou knihu přijmou čtenáři.

Odpověď může být jen jedna – protože mne to nesmírně baví a protože mi to způsobuje radost. Díky poznávání doby a osob, o něž se jedná, cestuji do míst, kam bych se jinak zřejmě nikdy nepodíval, poznávám spoustu zajímavých lidí, s nimiž bych se jinak určitě nesetkal. Díky těmto lidem i oněm navštíveným zemím se rozšiřuje můj obzor, cítím se bohatší a nejen cítím – i jsem. Samozřejmě ne finančně, z psaní historických románů ještě v Čechách zřejmě nikdo nezbohatl – pokud ano, tak jej neznám. Ale jsou to ony úžasné momenty, kdy člověk začne náhle chápat něco, co pro něj bylo dosud nepochopitelné a neuchopitelné, momenty, které bych za nic nevyměnil.

Snad se to bude dát lépe pochopit, když jednu takovou episodu popíšu v detailu. Při přípravě na mou knihu, jež nakonec vyšla pod titulem „Mezi císařem a papežem“, jsem narazil na zásadní problém. Ten problém se jmenoval Jan Hus. Samozřejmě, pokud píšete o Kostnici let 1414 – 1415, tak to bez něj prostě nejde. I když v původní koncepci románu mělo jít především o konfrontaci císaře Zikmunda a papeže Jana XXIII, Husa jsem prostě ignorovat nemohl. Kdyby tam nebyl, byla by kniha určitě hotová o dobrý rok dřív, ale nezažil bych to, o čem chci teď psát a zač jsem našemu mistru Janovi vlastně neskonale vděčný. Musel jsem totiž napřed pochopit, proč jej vlastně odsoudili. S poněkud primitivní představou, že to bylo za kritiku církve, jak nás učili ve škole, jsem se nemohl smířit. Věděl jsem už totiž, že jeho soudci jako například kardinál d´Aily kritizovali nešvary církve stejně jako on. Byl odsouzen jako kacíř, tedy museli objevit v jeho učení něco, co odporovalo tehdejší ideologii. A tady byl malér – středověká filosofie, tedy teologie, scholastika. Co jsem o ní mohl vědět? Co jsme se o ní dozvěděli v komunistické škole? (odhlédnouc od faktu, že náš učitel občanské nauky profesor Minář by pedagog naprosto výjimečný a i za podmínek komunistického režimu ve mně dokázal vzbudit zájem o filosofii a s tím, co mne naučil, jsem pak exceloval šest let na lékařské fakultě, aniž jsem se musel nějak v oblasti filosofie dále namáhat). Ale scholastika byla v čase komunismu tabu. Byla pro nás nesmyslným učením, kdy se kardinálové po měsíce hádali, kolik andělů může tančit na špičce jehly. Co jsem si s tím měl počít? Kudy jsem měl do tak problematického učení vstoupit. Zkoušel jsem ledacos. Přečetl jsem si skoro všechny Husovy spisy (jen to zabralo čtyři měsíce). Koupil jsem si knihu o Tomáši Aquinském, pilířii onoho učení, hledal jsem v odborné literatuře i na intrnetu. A nedostal jsem se ani o milimetr dál. Stále jsem nevěděl, oč se jedná. Až jsem při úklidu ve své knihovničce náhodou objevil knihu sovětského autora Ivanova „Středověká filosofie“. Dávno jsem už zapomněl, že ji mám. Vzal jsem ji do ruky s nedůvěrou, co už mohlo v komunistickém Rusku vyjít chytrého k takovému tématu? A ta kniha byla geniální. Jednoduchá, pochopitelná a přece jdoucí k jádru problému. Bylo půl deváté večer, pamatuji si na ten okamžik jako by byl včera. Ležel jsem na břiše na posteli ve svém služebním bytě na Stolzalpe, když jsem náhle pochopil. Bylo to jako blesk, bylo to zjevení, nepamatuji si, kdy jsem zažil naposledy tak čistý pocit absolutního duchovního štěstí. Věci nabraly svou formu, začaly zapadávat jedna do druhé jako puzzle, náhle jsem se vyznal a každou další přečtenou větu jsem byl schopen zařadit do kontextu. Nespal jsem celou noc, nedokázal jsem usnout, neptejte se, jak jsem vypadal druhý den v práci.

Pochopil jsem, že lidé i v oné době pozdního středověku neměli jiné starosti a zájmy než my dnes. Chtěli rozumět, proč jsou tady na světě, proč musí žít tak, jak žijí a proč tomu nemůže být jinak a pokud může, jak na to. Na rozdíl ode dneška, kdy si klademe úplně stejné otázky, neměli k dispozici výsledky vědeckého bádání v oblasti fyziky, chemie, biologie či astronomie, zdrojem jejich poznání byla bible. A Aristoteles s jeho systematickým popisem vědeckých oborů. Byli stejně moudří jako lidé dnešní a dokázali i z tak omezených zdrojů poznání dospět k úžasným výsledkům. Teď jsem tedy věděl, oč se jedná, ale čtenáři musel tyto myšlenky zprostředkovat nějaký mluvčí. Člověk té doby. Jenže kdo byl mluvčím teologie na začátku patnáctého století? Ve všech učebnicích a moudrých knihách, zabývajích se středověkou filosofií, se končí Wiliamem Ockhamem – i Ivanov to tak udělal. Jenže Ockham žil na začátku století čtrnáctého, tedy sto let před Kostnicí a Husovým procesem. Dá se snad dnešní filosofie vysvělovat poučkami Hegelovými? Kdo byl vůdčí osobností okolo roku 1414? Při mé návštěvě Slovenska mi můj přítel Jožko Borzík zprostředkoval návštěvu u profesora Chalupeckého v Levoči. Velmi vzdělaného pána, jenž byl tak milý, že si byl ochoten vyhradit čas pro návštěvu spisovatele beletrie. Diskutovali jsme skoro dvě hodiny aby nakonec zkonstatoval, že mi v té věci asi nepomůže. Ale půjčil mi knihu Francise Rappa, že by mi snad mohla pomoci. A po několika desítkách stran to bylo tady. Objev, v nějž jsem už ani nedoufal. S úžasem jsem zistil, je onu osobu už mám ve svém románu netušíc, jak byla ve své době významná. Byl to kardinál d´Aily, vzdělaný teolog a profesor na pařížské Sorbonně. Pak jsem se vydal do knihovny university v Grazu, kde mi paní Mayerl, má dobrá známá, jež mi pomáhala už při mých předcházejích knihách, vypůjčila z německých a anglických knihoven d´Ailyho spisy, jeho knihy filosofické i astronomické, protože milý kardinál byl na svou dobu i převratný hvězdář. A pak už nebylo těžké najít, v čem se Hus odlišoval od oficiálního učení své doby, nebylo těžké rozumět jeho rozsudku. Vše mělo svou konturu, svůj tvar, vše bylo pochopitelné – a byl to úžasný pocit.

Takže snad jsem na základě této historie dokázal zodpovědět otázku proč píšu. Není to ale jediný důvod. Při studiu dějin zakopávám stále znova o úžasné příběhy zajímavých lidí. Příběhy, které buď upadly do zapomění, či byly někým zcela falešně intepretovány. Je mi těch příběhů líto. Pokud by se měly stratit a vím, že pokud bych zůstal jediný, kdo je mohl s oněmi osobami prožít, pak se mnou i zmizí v zapomění. Jediným prostředkem proti takovému zapomění je zprostředkovat tyto příběhy co nejvíce dalším lidem, aby v nich žily dál. I když já tu nebudu. Knihy zůstanou a vždy tu bude možnost, že  je někdo vezme do ruky, že jej zaujmou a že si onen příběh přečte, bude se mu líbit a bude jej třeba vyprávět dál. V tom je síla psaného slova, síla, o níž mluvil v mé knize už vzpomenutý kardinál d´Aily. Člověk, jehož bych sice měl jako Husova soudce nenávidět, kterého ale nemohu neobdivovat pro jeho genialitu.

A k poslední části otázky. Zda se necítím jako dinosaurus? V podstatě – cítím. Ale proč by to mělo vadit? I dinosuaři měli své místo v dějinách. Jestliže se obec čtenářů knih zmenšuje a obec čtenářů historických románů pak zřejmě ještě rychleji, neznamená to, že by si nezasloužili, aby mohli číst to, co čtou rádi. Právě proto si je zaslouží. Protože jsou něčím vyjímečným. Možná je doba velkých nákladů jako tomu bylo za Jiráska, či později za časů Loukotkové už minulostí. Ale i doba antické filosofie neměla jen velké doby Aristotela či Platóna, ale i autory doby svého konce Prokla či Boethia. Někdo musí být tím, kdo zavře dveře a zhasne světlo. A možná to ani nebudu já.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.