Vlastně jsem chtěl publikovat zcela jiný článek. Už byl připravený, stačilo kliknout. Jenže pak přišly atentáty v Bruselu, pak vražedná noční služba bez spánku a najednou jsem viděl svět jinak, tak nějak smířlivěji. Proč pořád říkat idiotům, že jsou idioti? Oni to stejně nepochopí a koho jiného to už zajímá?

A před námi jsou svátky velikonoc, něco, co by člověka mělo naladit smířlivě a pozitivně. Svátky, které jsou svým významem vlastně největšími v křesťanské tradici.

Na rozdíl od vánoc, které jsou do značné míry plodem spisovatelského talentu kolegy lékaře evangelisty Lukáše(přiznejme si, že Matouš byl geniální plagiátor, který ale Lukášovu myšlenku patřičně rozvinul), opírají se velikonoce ve svém významu o dobře dokumentovanou historickou událost. A je jedno, nakolik si evangelisté v líčení posledních dní Ježíše Krista odporují, význam je důležitější než fakta. Na velikonoce roku 29 byl v Jeruzalémě umučen člověk a jeho smrt dala vzniknout světovému náboženství, které vytrvalo dodnes. Proč se tak stalo, o tom můžeme polemizovat (a možná e do toho opravdu pustím) ale důležité je, jak tato událost přešla do křesťanské tradice a sem přešla jako poselství míru.

Vánoce dávají naději. Slaví se v dnech temnoty, kdy jsou dny nejkratší, ale právě proto je možné slavit, že se slunce začíná vracet. Velikonoce jsou slavností znovuzrození přírody. Když jsem byl ovšem dnes v zahrádce, zjistil jsem, že tento úkol zvládla jen pažitka – vrba se sice snaží, ale ještě tak úplně nestíhá. Ostatní plody a a bylinky poselství velikonoc ještě tak úplně nepochopily. Ale jsem smířlivě naladěn (jak jinak po hodině a půl spánku po návratu ze služby) a tak jsem jim to ochoten odpustit. Pokud mi slíbí, že se v následujících týdnech polepší. Legenda o zmrtvýchvstání je stará jako lidstvo samo. a odráží se v náboženstvích dlouho před vznikem křesťanství. Řekové nechali vystoupit Persefoné, manželku boha podsvětí Háda,  z jeho království, aby navštívila svou matku bohyni úrody Démétér a dala ji radost ze života a motivaci dát lidem obživu.

Židé spojili motiv znovuzrození  přírody se svým útěkem z Egypta, tedy znovuzrozením jejich národa a právě v tento den skončila mise Ježíšova, aby se stala základním kamenem nového světového náboženství.

Je jedno, jak jeho misi budeme interpretovat. Zdůvodnění jeho mučednické smrti je poněkud vratké. Vysvobození lidstva z dědičného hříchu je silná káva. Jestliže zůstalo nebe pro všechny spravedlivé i nespravedlivé před Ježíšovým příchodem zavřené jen proto, že jedna neukázněná žena jménem Eva snědla v ráji jablko a zjistila, že je nahá, svědčí to o hodně velké nesmiřitelnosti židovského boha. Jenže Ježíš svou misí skutečně vysvobodil lidstvo, když touhu po vědění nahradil na dlouhá staletí touhou po víře, protože víra otvírá brány do ráje, vědění je zavírá. Nevědomost je totiž určitou formou ráje, kdy neexistují pochybnosti a v životě je pevný neochvějný cíl. Šťastní, kdo to dokázali. Renesance, humanismus a v dalším důsledku osvícenství nás z tohoto ráje zase vyhnalo, aby dalo našemu životu novou kvalitu, zatíženou ovšem stálými pochybnostmi, které víra nezná. Jsme právem hrdí na to, že jsme si na tuto novou cestu troufli vstoupit, nemůžeme se nechat zahnat do ráje nevědomosti těmi, kdo ji rozsévají násilím, bombami a kalašnikovy.

Z Velikonoc zůstal symbol a poselství míru. Toho  bychom se neměli vzdát.

Rakouská spisovatelka Elfride Jelinek, nositelka Nobelovy ceny za literaturu (kterou, abych pravdu řekl, nemůžu pro její komunistické názory vystát) napsala v reakci na poslední události. „Vztek nemá žádný cíl, zaplaví mozek až člověk není schopen myslet a zvážit fakty a argumenty.“

Osvobození od vzteku hlásal i Ježíš. Když ho zatýkali a Petr v bezmocném vzteku vytasil meč, přiměl ho k tomu, aby se násilí vzdal. Jestliže se člověk zamyslí nad texty evangelií, zjistí ale, že Spasitel neodmítal boj jako takový, jen nesmyslný boj pod vlivem vzteku. Protože ten není schopen cokoliv přinést.

Pro ty, kteří se teď bouří při pomyšlení, že by snad Kristus mohl hlásat boj, či násilí, dovolím si poukázat na několik míst z bible.

Matouš ve verši 10/34: „Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj, nepřišel jsem uvést pokoje, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchýni a nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina.“

Marek 10/30 pak slibuje následníkům nejen život věčný, ale i „nyní a v tomto čase spolu s pronásledováním stokrát více domů, bratří sester, matek, dětí i polí“

Lukáš ve verši 18/29-30 říká v podstatě totéž – „Není nikoho, kdo opustil dům nebo ženu nebo bratry nebo rodiče nebo děti pro Boží království, aby V TOMTO ČASE nedostal mnohokrát víc“

Zaujalo mě, že se zde shoduje Marek s Lukášem, což není tak úplně časté. Matouš z Marka opsal stovky veršů, Lukáš a Marek ale tvořili na sobě nezávisle a přece citují Spasitelova slova prakticky shodně. Je tedy nepochybné, že je opravdu pronesl a že tedy nesliboval svým následníkům jen život věčný, ale i bohatství v životě pozemském. Proč by taky jinak právě o těchto velikonocích naklusala do Jeruzaléma římská posádka z Ceasareje Maritimy, která se jinak Jeruzalému v době židovských svátků vyhýbala jako čert kříži? Že ji k tomu přiměl slavnostní vjezd Mesiáše na oslíku na Květnou neděli svědčí o tom, že na spadnutí bylo povstání Židů proti svým okupantům. O tom je zbytečné pochybovat, jediné, o čem můžeme diskutovat je to, zda Židé Ježišovu misi pochopili správně.

Jan odporuje slovům ostatních evangelistů, které jsem citoval, když nechává Ježíše pronést před Pilátem: „Mé království není z tohoto světa.“ Jenže Jan odporuje ostatním synoptikům i v mnoha jiných bodech a jeho dílo je spíše ideologickým traktátem než popisem skutečných událostí.“

Ale pro uklidnění přidám větu z Matouše:, která je pro mne pravým poselstvím pro dny velikonoční, ale nejen pro ně: „Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.“

Není důležité, co slavíme, pokud to děláme v míru a radosti, bez vzteku, o kterém psala Elfride Jelinek. Evangelíci slaví Velký pátek, protože v ten den Kristus svou smrtí vykoupil lidstvo. Drží se tak věrněji textu a významu bible a slaví poslání, jak je v bibli popsáno. Když jsem viděl „Passion Christi“ od Mela Gibsona, přijde mi zatěžko, slavit umučení člověka, jedno, zda hlásal pouze mír a vykoupení na nebesích nebo vysvobození z římského otroctví. (Přesto neodolám a město Matera, kde se tento film točil, je letos v mém cestovním plánu).

Katolíci naproti tomu zdůrazňují zmrtvýchvstání, jsou tedy mnohem blíže židovské či dokonce pohanské tradici. Jenže zmrtvýchvstání dokáže naladit člověka přece jen radostněji než mučednická smrt. Ale jak už jsem psal, je jedno, co přesně slavíme, důležité je, že tato tradice udržuje při životě hlavní poselství evangelií, poselství, které kdysi pronesl ne Ježíš ale moudrý rabbi Hillel: „Nečiň jinému to, co nechceš, aby činil on tobě.“

Možná stačí, když si připomeneme toto poselství a zaradujeme se nad zelenou pažitkou a první lístky vrby, které slibují, že svět je a zůstane nezničitelný a že je třeba o něj pečovat, aby se v něm dalo žít.

DSC_0013

2 comments on “Velikonoce a jejich posleství”

  1. Pane doktore,
    v článku zmiňujete Gibsonovo Umučení Krista. Na tento film jsem se nevydržel dívat a taky mi tam chybělo použití starořečtiny. Jako lehce christianizovanému pohanovi se mi líbí Poslední pokušení Krista a muziku Petera Gabriela k tomuto filmu právě poslouchám.
    Ano, nepodlehnout pokušení a vzteku (nebo pokušení vzteku) je vítězství, ale dost často se mi vybavuje scéna, jak se loučí Satan poté, co Kristus ve Scorseseho filmu na poušti pokušením odolá. “Ještě se uvidíme.”
    Ještě k Vaší knize Mefistův rukopis. Líbila se mi, ale lámu si hlavu co je to za žánr. Fantasy?

    Veselé velikonoce
    Marek Strnad

    • Děkuji za příspěvek, je pěkné poznat, že se někdo nad mým článkem zamýšlel a možná dokonce je na stejné nebo podobné vlně myšlení. To je věc, za kterou jsem internetu vděčný. Satan se samozřejmě nikdy nevzdává, protože stejně jako Bůh promlouvá z nitra naší duše a tam jsou oba. Zda se Michal Sendivoj od vlivu Mefista ve svém nitru osvobodil, si nejsem sám jist, ale přinejmenším se o to pokusil. To je to, co je v lidských silách. Když si v mém románu odmyslíte onoho Mefista, který je ale jen Sendivojovým zlým hlasem, je všechno ostatní psáno podle historie, takže román “Mefistův rukkopis” podle mého soudu splňuje podmínky být zařazen mezi historické romány. O tom jsem psal v článku na webu, kde jsem objasňoval historické pozadí knihy. I onen rukopis existuje, v podstatě tam tedy té “fantasy” není tolik. Možná bohužel. Kdyby tam bylo toho vymyšleného víc, možná by se lépe prodával. Ale já jsem s tou knihou vnitřně spokojen, mohl jsem v ní ventilovat můj názor na boj dobra a zla na našem světě a to téma neztratí nikdy aktuálnost.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.