Možná se ptám tak provokativně proto, že jsem jeden z těch, kteří musí řešit komplikace,  těmito operacemi způsobené. A těch není málo.

Bariatrie je chirurgický obor, orientovaný na snižování tělesné hmotnosti, jsou to tedy operace na trávicím traktu, které mají odstranit obezitu a s ní spojené komplikace jako jsou diabetes, spánkové apnoe, vysoký tlak atd. atd.

Jak víme, obezita byla definována jako nemoc, dokonce nemoc civilizační a jako taková by měla být léčena. Kdo si ještě pamatuje duo Šimka a Grossmana ví, že radili hodně jíst a hodně spát, aby mělo tělo sílu se obezitě bránit. Zřejmě to není nejlepší cesta, chci ale psát o jiné, kterou nepovažuji za o mnoho lepší. A ta se stále masověji provozuje.

Samozřejmě, že je obezita masovým společenským i zdravotním problémem a dosahuje přímo epidemických rozměrů. Nicméně se prakticky nic nepodniká k jejímu předcházení. Dovede si někdo představit, že by se v televizi zakázala reklama na Mc Donalda nebo coca colu? I když na druhé straně – když bylo možné zakázat reklamy na cigarety, zřejmě by to šlo. Ale k tomu není politická vůle. Jde o trh a obrat a potraviny jsou obrovský artikl. Hamburgery, hranolky atd, –  všechno je vyráběno s obrovským množstvím tuku, aby zintenzivnilo chuť produktu, protože tuk je nosič chuti. Čím je ho víc, tím je chuť výraznější a tím spíše vznikne na jídle závislost. O kvantech cukru v coca cole či v ledovém čaji raději ani nemluvit.

Do zemědělství proudí z Bruselu dotace, aby mohly potravinové řetězce nakupovat od pěstitelů produkty za nesmyslně nízké výkupní ceny a i po přidání své marže, která se pohybuje v řádu desítek až stovek procent, jsou tyto ceny v obchodech stále ještě přijatelné. Jinými slovy, v obchodě jsou potraviny relativně levné, aby vydělali prodejci a tuto nízkou cenu vyrovnáváme z naších daní, které se pak použijí na příslušné dotace. Ceny potravin jsou tedy zdeformované a jsou orientované jen na to, aby podpořily masový konzum. Následkem tohoto konzumu je pak chorobná obezita.

Takže sice nenabízíme nic, čím by se obezitě dalo zabránit, zato ale nabízíme zázračné operace, které mají postižené jedince vyléčit. A je spousta takových, kteří si myslí, že tím skutečně svůj problém vyřeší. Když si jídlo nedokážou odpustit, pak je má zachránit operace žaludku. A berou na sebe všechna rizika, která jsou s tímto zákrokem, prováděném na víceméně zdravých lidech, spojena.

Bezprostřední postoperativní úmrtnost je sice jen okolo 0,5 procenta, zato chorobnost, tedy komplikacemi těchto zákroků způsobené choroby postihují až třicet procent operovaných. Neznám operační zákrok, který by se prováděl, když dokáže v třiceti procentech vyvolat vážné zdravotní problémy.

V České republice se provádí zhruba 1000 operací ročně, v Rakousku(počtem obyvatel menším než Česko) je to 2500. v USA mnohem víc – jen ve státě Michigan bylo v letech 2006 – 2011 operováno 25 000 lidí. Při přepočtu na počet obyvatel (Michigan má bezmála stejný počet obyvatel jako Česká republika) to znamená, že byl během těchto pěti let operován každý 400-tý občan státu Michigan.

V posledních měsících jsem konfrontován stále častěji s lidmi, kteří k nám přicházejí s komplikacemi po těchto zákrocích. Chirurgy už nezajímají, i když se v každé směrnici se zdůrazňuje, že nejdůležitější je právě další postoperativní péče. Právě teď máme na oddělení 23-letého pacienta s obrovským abscesem v játrech (je na nás hodně zlý, že ho nedokážeme rychle uzdravit, o chirurgovi, který mu ten absces způsobil, ale hlásá jen to nejlepší). Před nedávnem nám umřel 56letý muž po takové operaci na podvýživu – ztratil za rok a půl 80 kilo své hmotnosti a zemřel s 50 kily na těžký nedostatek vitamínů, bílkovin a sepsi – tedy neléčitelný generalizovaný zánět. Jeho tělo nemělo sílu se bránit v podstatě banální infekci. Syn sestřenice naší sestřičky z ambulance (21 letý) byl nalezen mrtvý v posteli – měsíc po operaci žaludku. A krvácející vředy, perforace, uvolnění stehů v ráně, to všechno jsme už zažili.

Naposledy v mé službě 26 letá mladá žena s perforací v místě napojení žaludečního rudimentu na  tenké střevo. Tlustá už nebyla, zhubla za necelý rok 30 kilo a až do onoho osudného dne byla se sebou a se svým rozhodnutím nechat se operovat velmi spokojená. Já už míň a chirurg, který ji musel operovat (samozřejmě ne ten, který prováděl onu bariatrickou operaci, ale chudák ve službě v naší nemocnici) už vůbec ne. Perforace trávicího traktu je život akutně ohrožující situace, odhlédnouc od toho, že je extrémně bolestivá.

Zřejmě se nikdo tedy nediví, že nejsem těmto chirurgickým zákrokům nakloněný. V podstatě se divím, že jsou vůbec ještě povoleny. Studie, které provádějí oni chirurgové, dokládají prý prodloužené přežívání operovaných pacientů v porovnáním s těmi, kteří umírají na následky své obezity. Ale co kdyby se tak přestali přežírat? Srovnání s takovou skupinou by bylo určitě zajímavé.

V podstatě se provozují čtyři základní operace.

 

Ta nejjednodušší je bandáž žaludku,kdy se okolo horního žaludečního svěrače operačně umístí bandáž, dokonce ev. i s vývodem, do kterého se může doplňovat tekutina, která pak onen svěrač  stlačuje. Klasická bandáž totiž může tekutinu buď ztrácet nebo naopak z okolí v malých množstvích přijímat, což vyvolává komplikace.

Novými radikálnějšími operačními metodami jsou rukávová operace (sleeve gastrectomy), kdy se prostě odřeže podélně velký kus žaludku a tento se tak změní v trošku širší hadici, nebo žaludeční bypass (Roux Y gastric bypas), kdy se jícen s malým kouskem žaludku našije přímo na tenké střevo. Jinou kapitolou je biliopankreatická diverse, která vyloučí z trávení žluč a enzymy slinivky břišní. Požité jídlo pak opouští tělo v podobě málo natrávených masivních a odporně páchnoucích stolic. Tvorba plynů je ještě o něco horší.

Že jsou všechny tyto zákroky drastickým zásahem do organismu, o tom nemusíme diskutovat, nejhorší na tom je ale to, že se nedají zvrátit. To znamená v případě, že komplikace nastanou, není možné odoperovat ony změny zpět do původní podoby. Zdevastovaný trávicí trakt tedy už zůstane navždy.

První člověk, kterého jsem znal a který se oné operaci podrobil, byl pan Holub (nenechte se mást jménem, samozřejmě to byl rodilý Rakušák),mladý muž z telefonní centrály v nemocnici na Stolzalpe. Nikdy mi ani nepřipadlo, že by byl nějak extrémně tlustý. Měl sice nadváhu, ale nijak dramatickou, očividně tím ale trpěl. Byl to milý kluk, který byl organizačně schopný, trpělivý, uměl pomoci a spojit i nedosažitelný hovor. Jenže svou nadváhou „psychicky trpěl“ a poté, co si opatřil psychologické potvrzení, že tím trpí, mohl se podrobit operaci na náklady zdravotní pojišťovny. Nechal si odoperovat žaludek. Poté zhubl na 60 kilo, změnil se na monstrum z kostí a na nich visící kůže. Načež ho opustila žena a on se oběsil.

Deprese patří skutečně k pozdním následkům bariatrických operací, on byl jejich obětí. Ale nejde jen o deprese.

Jestliže k časným komplikacím, které ještě zajímají operující chirurgy patří septické komplikace včetně septického šoku, který je nejčastější příčinou úmrtí, dalšími časnými komplikacemi jsou plicní embolie (tlustí lidé jsou po operacích ve zvýšené míře ohroženi trombózami a emboliemi), rozvolnění anastomóz, striktury, tedy zúžení operační anastomózy a poruchy pasáže potravy trávicím traktem. Samozřejmě jsou časté komplikace v operační ráně – operace s provádí na břichu s obrovským množstvím podkožního tuku, rány se tedy nehojí snadno a právě zde se může usídlit infekce. A samozřejmě mohou v anastomózách vzniknout vředy, které mohou i životu nebezpečně krvácet, protože krevní zásobení těchto míst je samozřejmě po operaci změněno. (To už jsme taky zažili)

Jenže i pokud pacienta tyto včasné komplikace minuly, přicházejí rizika pozdní. A to od relativně banálních jako je zvýšený sklon k tvoření žlučových kamenů, přes osteoporózu, chudokrevnost a oslabení obranyschopnosti organismu až po podvýživu s nedostatkem bílkovin, vitamínů, železa a konečně v důsledku nedostatku vitamínu B1 – Thiaminu – Wernickeova encefalopatie, čili poruchy mozku a chování.

Statisticky viděno postihují podobné komplikace JEN 30 procent operovaných, sedmdesát procent tedy zvládne zákrok bez patrných komplikací a snad z něj dokonce i profituje. Ty já ovšem nevidím a o výhodách těchto operačních zákroků se mě snaží přesvědčit odborná medicínská literatura na základě statistických čísel. Lidé ovšem nejsou čísla, jsou to jednotlivé osudy.

Jenže – jedná se v naprosté většině o mladé zdravé lidi, kde by byla kauzální léčbou přísná dieta za asistence dietologa a psychologa. Tato cesta je ovšem příliš namáhavá a nejistá. Nabízí se tedy „zázračné řešení“. Pacient se nemusí trápit dietou, prostě se mu zmenší žaludek a bude štíhlý krásný a zdravý. Takto jsou tyto zákroky skutečně nabízeny, komerce vítězí. Jako ve všem, nabízí se „jednoduché a rychlé řešení“, tedy to, po čem lidé naší společnosti touží. Na víc není ani čas ani vůle.

Následky jsou často katastrofální. Jenže o ty se starají už jiní lékaři a pokud se jim v léčení nastalé katastrofy nedaří, jsou oni  ti zlí. Oni pak budou pacienty nebo jejich příbuznými žalování.  Pokud se už tedy někdo podobnému operačnímu zákroku podrobí, měl by zůstat celoživotně v péči specializované ambulance, kterou by měl řídit nebo aspoň platit onen operatér. Aby si byl vědom, do čeho se pustil. Měl by nést stejné riziko jako plastický chirurg. A podobné operace byl měly probíhat pouze na komerční bázi. Že se prosadily do kurativní medicíny považuji za velký omyl.

Ve Švýcarsku například stačí, aby měl pacient BMI (tedy body mass index – počet kilogramů na metr čtvereční tělesného povrchu) nad 40 a byl naprosto zdravý nebo aby měl BMI 35 a trpěl cukrovkou vysokým tlakem nebo spánkovým apnoe – a náklady operace přebírá pojišťovna.

Obchod tedy kvete. Jak potravinářskému tak zdravotnímu průmyslu. Co jeden člověku provedl, ten druhý „napraví“ a profitují z toho oba. Žijeme přece v konzumní společnosti, ve světě, kde obrat a zisk je nejdůležitější hodnotou. Koho už zajímá zdraví a hlavně zdravý rozum?

5 Comments on Bariatrické operace – medicína nebo obchod?

  1. Zaujímavý článok. Asi patrím medzi tých šťastných, operácia mi bola zamietnutá, vraj som psychopat, neschopný spolupráce s chabými znalosťami. Tak ma ohodnotila jedna mladá neskúsená psychologička, ktorá mi dokonca povedala, že si snáď nemyslím, že ona mi dá razítko a mňa odoperujú, keď oni tu majú pacientov, ktorí čakajú aj dva tri roky. Jej prvá otázka bola, že na čo som prišla, prečo som tu? Našťastie tá osoba už na slávnej pražskej klinike nepracuje. Aj keď sa mi ďalej schudnúť nedarí, glykovaný hemoglobín sa mi podarilo zraziť zo 123 na 40. Trvalo to síce 2 roky, ale lieky a pravidelná strava pomohli. Pracujem v zdravotníctve, zase až taký tupec nie som. Stres a nadmerná vyčerpávajúca práca na gerontopsychitrii urobili svoje. Psychologička nebola schopná ani po 6 týždňoch vyhodnotiť testy, tak je lepšie z pacienta po 30 minútach urobiť blbca. Ale ako sa hovorí, všetko zlé je na niečo dobré.

    • Pani Katka! V mojom článku som sa zaoberal predovšetkým komplikáciami týchto zákrokov, pretože tieto musím liečiť a preto mi lezú na nervy. Problém je chýbanie špecializovaných ambulancií, ktoré by sa o pacientoch starali ďalšie roky po operácii, najmä v prípade komplikácií. Radím teda pacientov, aby sa chirurga, ktorý im operáciu ponúkne, pýtali, “kto sa bude o mňa starať po operácii?” Keď chirurg povie, že obvodný lekár alebo internista, je treba rýchlo zmiznúť a takéhoto lekára už nikdy nekontaktovať. Je chvályhodné, že ste dostala diabetes takto pod konrolu, možno to časom pojde aj s hmotnosťou. Obdivoval som jednu kolegyňu z Grazu. Keď jej vážne ochorela dcéra, pribrala až na sto dvadsať kíl. V priebehu dvoch rokov dokázala diétou a pohybom schudnúť na 70 kilogramov a je nej pekná a sympatická žena (sympatická bola vždy aj s tými 120 kilami). Právě ona je pre mňa dokazom, že to ide aj bez operácií – samozrejme je to o veľa namáhavejšia cesta. Ale nie je treba sa ponáhľať, na takéto veci má človek čas, musí si ho zobrať. Držím vám palce.

      • Ďakujem za odpoveď. Máte veľkú pravdu, čo sa týka lekára. Moje problémy začali dávno pred diagnostikovaním cukrovky- krutá neuropatická bolesť DK, operácia ŠŽ, po nej pásový opar s postherpetickou neuralgiou trvajúcou viac ako pol roka.Tá bolesť bola strašná. U žiadneho doktora som nepochodila, bola som simulant a neviem čo všetko, až som dostala osteomyelitídu z otlaku, ktoré sa mi už niekoľko rokov robili. Tento som nezvládla zhojiť. Pobyt v nemocnici pomohol- antibiotiká i.v., p.o., ale potom by to bola katastrofa, keby som zostala v rukách podiatra internistu. Nesprávne krytie a vlastne staraj sa o to sama a príď za mesiac by skončilo amputáciou. Našťastie som nemohla z rany vybrať prischnuté krytie, lebo bežne doma nemám sterilné pinzety, tak som išla na chirurgiu a natrafila som na odborníka, ktorý mi nohu zachránil. Hneď ma poslal na hyperbaroxiu a osteomyelitída bola do 3 mesiacov zhojená. Nohy stále bolia, nevrátim sa určite do práce ani do lekárne, ani do nemocnice, ale svoje miesto pod slnkom si nájdem. Som zase v UK ako live in carer, mám väčšinou ležiacich a imobilných pacientov, tak sa to dá. Dosť ťažko nesiem, že som bola označená za tupca a naštvalo ma, keď som pri pobyte v nemocnici natrafila na vysokoedukovanú a spolupracujúcu pacientku z vedľajšej izby, ktorá bola podľa psychológa vhodná na bariatrickú chirurgiu a ona na moje zdesenie ani nevedela na akej operácii bola, poplietla si gastric sleeve s gastric bypass… Ale bola veľmi milá, tak sme zostali v kontakte a po niekoľkých týždňoch mi volala, že má strašné vetry a manžel to nevydržal a odišiel zo spálne, aby som jej poradila, čo máme na to v lekárni. Prečo jej neporadil lekár? Už v nemocnici jej príšerne zapáchalo z úst. Ja neviem, či jej treba ATB, probiotika, ako sa stravuje, ani tie špeciálne vložky /uhlíkové/ sa nedali v ČR zohnať, ani bismuthi subgallas tab.. Nepochopím, prečo to neriešila s lekárom a nutričnou. Hmotnosť riešim celý život, nikdy som nebola štíhla. Už na základnej škole som mala 100 kg. Vic menej som si hmotnosť držala, dokiaľ som nezačala robiť iba nočné, za tri roky som pribrala okolo 50 kg!!! Podarilo sa mi to zhodiť na svoju 100 kg istotu, ale hneď ako sa mi to podarilo, začali problémy s diabetom. Bojujem ďalej. Prajem veľa úspechov a spokojných pacientov.

  2. Dobrý den,
    moc Vám děkuji za článek o bariatrických operacích. Jsem psychiatrička a následky s jedněmi pacientkami řeším a druhým operaci vymlouvám.
    Teď ještě svoje argumenty podpořím těmi Vašimi.

    • Děkuji, paní doktorko, za reakci. Problém naší společnosti je, že se stále snaží nabízet lidem zázraky a vnucuje jim představu, že nepotřebují žádnou vůli ke změně, že nemusí nic dělat, že za ně všechno společnost (v tomto případě medicína) vyřeší. Stručně řečeno, nabízí pohodlnost a kdo by po takové nabídce nesáhl? Jenže v tomto případě nezná člověk cenu, kterou bude muset platit. Bariatrie se všude teď masívně nabízí, tvrdí se, jaký je to zázrak, jak mizí diabetes, jak se prodlužuje věk pacientů. Moje dcera byla jen krátce na chirurgické klinice, kde tyto operace provádějí. Byla zhrozena, že pacienti o možných – především pozdních – kommplikacích prakticky vůbec nebyli poučeni a že tam neexistuje žádná specializovaná ambulance k další péči o operované pacienty. Po operaci prostě zmizí z radaru – a objeví se pak někdy u nás, v periferní nemocnici, když to nefunguje. Vzít osud do vlastních rukou je sice namáhavé, ale ovladatelné. Bariatrickou operací překročí pacient Rubikon, point of no return, aniž by to často věděl nebo vědět chtěl. Máte při vaší práci mou plnou podporu.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.