I když je už po vánocích, dovolím si vstoupit do nového roku článkem z předvánoční tématikou. Před vánoci mi totiž v onom předvánočním stresu nezbyl čas, abych jej mohl napsat.
A ostatně, v neděli jsem slíbil, že už konečně napíšu něco veselejšího.
A tak tedy k oné předvánoční akci.
Vydali jsme se s manželkou totiž za bodem „G“. Znáte ho, to je onen legendární bod, kterého dotykem dovedete kteroukoliv ženu k orgasmu. Dlouho byla jeho existence zpochybňována, Paolo Coelho se ve svém románě „12 minut“ věnuje hledání tohoto bodu na několika stranách. Před několika lety byla ale jeho existence definitivně potvrzena a byl objeven na konci slova „shoping“.
Co je pro ženu rozkoš, je pro normálního muže mučení. Nákupní centra doslova nenávidím, do největšího z nich v blízkosti Grazu jménem Seiersberg by mně bylo možno dostat jedině s nabitou pistolí přiloženou ke spánku – dodávám, že jedině s odjištěnou. Už samotný stress hledání parkovacího místa stačí na to, abych se nervově hroutil. Pak ovšem přijde ještě moje agorafobie v přeplněných prostorách nekonečných chodeb a pak hodiny hledání patřičného zboží v obchodech – hledání většinou bezvýsledného, protože manželka stejně nakonec nic nekoupí.
Tento rok jsme bohudík nenašli čas, abychom se do nějakého centra vydali a v poslední adventní neděli, kdy už je v pravém slova smyslu „oheň na střeše“ jsme vyrazili na návštěvu na Moravu. Projížděli jsme sice okolo Olympie v Brně a v Olomouci, které se tvářily stejně lákavě a svůdně jako onen už vzpomenutý Seiersberg, naštěstí jsme je míjeli pozdě večer a v dešti, takže nám ani nenapadlo tam zastavit. Tedy mně to napadlo ale zarytě jsem mlčel a doufal, že manželka spí a nic podobného sebevražedného ji nenapadne. Taktika vyšla, k rodičům jsem dorazil živý a víceméně i zdravý. Nicméně předvánoční nákupy člověk vyřídit musí. A tak jsme se vydali do měst moravských, malých jako je Valašské Meziříčí či Nový Jičín, kde se ještě takové nestvůry nevyskytují. Nelitovali jsme.
Ve Valašském Meziříčí jsme nejprve navštívili obchod s prádlem a oblečením. Přivítala nás prodavačka statné (ne ale obézní) postavy. Žena hledala noční košili pro sestru. Ty, které našla, jsem označil za „babičkovské“. Švagrová ještě babička na rozdíl od nás není, nákup byl tedy zamítnut. Prodavačka se mnou naprosto souhlasila a řekla, že pokud chceme něco sexy, pak jedině z řady Obsession. Moje žena vytřeštila oči na modelky v průhledném prádle na obalech a pravila nesměle, že to je něco pro mladé.
„Jak pro mladé, paní?“ odvětila bodře prodavačka. „Ty něco takového nepotřebují. MY to potřebujeme!“
Pochopil, jsem, že se budu bavit. Nehodlal jsem tuto prodejnu jen tak lehce opustit.
„Podívejte,“ pravila prodavačka poté, co tak vzbudila u mé ženy zájem. „Řekněme si pravdu. To je košilka na pět minut. Chlapi u toho řeší úplně jiné věci.“
Poté si manželka skutečně nechala ukázat dvě košilky. Byly opravdu sexy, usoudil jsem, že bychom mohli koupit i třeba dva kousky. Proč má mít požitek jen švagr, že ano? Přidal jsem na hromádku ještě jeden.
„Ta taky není špatná,“ mínila prodavačka. „Taková decentní. Ale tahle,“ ukázala na jednu z těch prvních dvou. „Ta má úplně jiné grády.“ Měla.
Nějaká zákaznice hledala kabát. Prý ho tam včera viděla, vyzkoušela si a rodina jí nákup schválila.
„Jó paní,“ pravila prodavačka, která se už stala naším miláčkem. „U mně se váhat nesmí. Když se vám to líbí, koupit. Jinak je to pryč.“ Prohlédla stojan. „Je to pryč,“ potvrdila. „Prodáno.“
Jiná paní kupovala noční košili pro svou dceru. Neznala ale její velikost.
„To je jednoduché,“ pravila prodavačka. „Podívejte se na mně. Víc nebo míň.“
Víc nebylo dost možné. „Míň,“ hlesla zákaznice.
„Tak to je jasné,“ konstatovala prodavačka. „To je M-ko.“ A už balila zboží.
Už dávno jsem nepozoroval někoho s takovým požitkem při jeho práci. Samozřejmě, že jsme nejen nakoupili, (bohužel jen jednu košilku pro potěchu švagra) ale jsme opustili obchod v podstatně lepší náladě, než jsme do něj vstupovali. Zazdálo se mi, že shoping může být i docela zábavná věc.
Byla. Zejména, když žena chtěla kupovat šaty pro dceru ve velikosti 36. Zjistila, že na Moravě toto číslo nevedou. Prodavačka v jiném obchodě si ji změřila a pravila. „Musíte jíst něco pořádného, milá paní. Jako my tady.“
Je pravda, že žena si musí brát vysoké podpatky, jinak jí automatické dveře v obchodních centrech neotvírají, protože nesplňuje standardní velikost a kamery ji nevidí. U dcery je zase vitální vnučka (tedy její dcera) příčinou, že zhubla na velikost spíše 34 než 36. Na Moravě se na takové typy postav oblečení nevyrábí, nebo aspoň neprodává. Odebrali jsme se domů na vydatný oběd, který vařila moje maminka. Přesto žena ani poté na potřebnou velikost 38 nedosáhla.
V jednom z obchodů prodavačka zřejmě ihned při pohledu na mou ženu věděla, že pro ni nic nebude mít a tak v naší přítomnosti ani nepřerušila vysávání podlahy. Až když jsme přišli k ní, ohodnotila naši naivní otázku, zda má oblečení ve velikosti „36“ jediným slovem „Ne“ a znovu zapnula vysavač.
Na vánočních trzích v Novém Jičíně jsme se zastavili trošku bezradně mezi spoustou stánků a já se zeptal ženy, zda má představu, co by chtěla koupit. Odpověděla, že ne.
„Tak to jste u našeho stánku naprosto správně,“ reagoval prodavač. Samozřejmě jsme neodolali a koupili jsme u něj ponožky „Televizorky“, kus za 12,50. Jak nám vysvětlil,prodává je samozřejmě v páru za 25 korun, ale cena za ponožku zní lépe. Bavil nás skoro deset minut, i když jsme nakoupili za pouhých 50 korun. Ale očividně se rozhovorem bavil stejně jako my.
Velmi příjemně jsme si popovídali i v prodejně porcelánu v Novém Jičíně, prostě celý nákup probíhal v jakési přátelské skoro rodinné atmosféře a mně se líbil čím dál víc. A začal jsem uvažovat, proč tomu tak v Rakousku není. Odpovědí je zřejmě „politic correctness“. Žádná prodavačka si tam nedovolí navázat k neznámé zákaznici tak důvěrný kontakt ve strachu, že by se tato mohla urazit. Věnují se, běhají kolem vás, ale v porovnání s nákupem v moravských obchůdcích je to zoufalá nuda.
Takže, pokud nakupovat, tak v mé staré domovině.
I muži mají svůj bod „G“.