Byl to podivný rok. Rok, který naplňuje smutkem ale i obavami, co může přijít. Byly skutečně katastrofy roku 2015 náhodnou kumulací nešťastných událostí nebo je to jen předzvěst blížícího se zemětřesení, které změní svět k nepoznání až budeme muset uvažovat, zda se vyplatí v takovém světě žít.

Svět se otřásal v základech, ať už to způsobila příroda nebo lidé sami. Letos toho ale lidé výjimečně napáchali víc než příroda.

Už začátek roku předznamenal, co můžu přijít. Neuplynul z něj ještě ni týden, když dva teroristé povraždili 17 pracovníků v redakci „Charlie Hebdo“. Před koncem roku se pak teror vrátil v mnohem zesílené podobě – 130 zavražděných lidí v Paříži 13 listopadu. A kromě toho i teroristický útok s 37 mrtvými turisty v Tunisku, 18 mrtvých postřílených šíleným muslimským manželským párem v USA. To vše jako předzvěst konfrontace, které se svět nebude moci vyhnout. Příliš dlouho přihlížel radikalizaci mládeže v Palestině, Afganistanu, Iráku a v dalších zemích. Nenávist se stala nedílnou součástí světonázoru a to i v zemích křesťanských, které by měly podle evangelia šířit lásku. Jenže reagovat láskou na nenávist muslimských fanatiků by se rovnalo sebevraždě.

Ale lidé byli vydáni i jednotlivým aktům šílencům. Pilot German Wings Andreas Lubitz navedl letadlo s 150 cestujícími (Mezi nimi spoustou studentů) k cílené havárii v Savojských Alpách. Ruské letadlo s 224 osobami na palubě zničila teroristická bomba. I Graz, město u něhož žiji, poznal podobný čin. Šílený muslim původem z Bosny zabil v centru města svým autem tři lidi a spoustu dalších zranil, některé z nich budou provázet následky jeho řádění po celý další život. Dodnes není jasné, zda se jednalo o čin pomatené mysli nebo o teroristický akt.

Ve Spojených státech padl letos opět rekord v počtu lidí zastřelených v rámci kriminality, číslo překročilo 13 000 lidí za rok 2015, z toho 692 dětí. Omezení prodeje rychlopalných zbraní není ale ve výhledu. Na to je zbrojařská loby v Americe příliš silná. Marně roní prezident Obama slzy a snaží se jednat prostřednictvím prezidentských dekretů. A tak trochu právě tento fenomén vysvětluje většinu problémů našeho světa – světa, kterému vládnou jen a jen peníze, tedy věc která bez morální zásady. A válka byla vždy nejlepším obchodem pro ty, kteří na násilí vydělávat chtěli. Politici ztratili reálnou moc v okamžiku, kdy přestali kontrolovat finanční proudy, hrají v současném světě jen vedlejší úlohu. Jejich úkol se omezuje na starost o oběti konfliktů, tedy činnost, kterou kdysi vykonávala křesťanská charita.

K válce v Sýrii a rozpadu Libye přibyla i válka v Jemenu, občanská válka v Turecku, boje s terorismem v Nigérii či v Mali. Zbraněmi haraší Saúdská Arábie i Irán. Minimálně zdánlivě nezadržitelný postup vraždících milicí Islámského státu byl zastaven u Kobane, kde tato fanatická soldateska zaznamenala první vojenskou porážku. Koncem tohoto roku k ní přibyly další jak v Sýrii tak v Iráku. Následkem je ale, že se bojovníci této teroristické organizace vracejí „domů“, do víceméně bezbranné Evropy, připraveni se za zničení svého plánu o velkém chalífátu zahrnujícího celý přední Východ, severní Afriku, Španělsko a Balkán až po Vídeň mstít na civilním obyvatelstvu. I to je válka a je jedno jak násilí proti nevinným civilistům odsoudíme. Bránit se proti němu budeme sotva moci.

Vstup Ruska do syrského konfliktu vypadal jen na začátku jako přínos. Vzápětí došlo ke konfrontaci Vladimíra Velkého  s jeho neposlušným žákem a obdivovatelem Erdoganem. Následovaly hospodářské blokády, kterými už je promořen celý svět. Ukrajina blokuje ruské zboží, Rusko ukrajinské, Turecko ruské a Rusko turecké, Rusko evropské atd. atd. Spirála nesmyslů se točí a nabírá obrátky. Saúdi popravují s podporou rady bezpečnosti koho se jim zachce a Iránci se připravují na ochranu svých spoluvěrců. Aby nebyla nuda, vypíná Ukrajina Krymu elektriku a Azerbajdžan ostřeluje z tanků Náhorní Karabach.

První polovinu roku se Evropa zabývala krachujícím Řeckem. To spolklo díky své neochotě se reformovat a sáhnout skutečně na peníze těch, kdo se po celá desetiletí obohacovali, neuvěřitelných 241 miliard Euro. Proběhly tam dvojí volby, aniž něco vyřešily, jedině komunistický ministr financí Yanis Varoufakis musel přece jen opustit politické jeviště.

A pak řekla paní Merkelová neopatrnou větu, že Německo nezná při přijímání válečných uprchlíků horní hranici. Tato jediná věta změnila Evropu navždy. Řecký problém upadl zcela v zapomnění, tsunami uprchlíků z celé Asie a Afriky tento problém zadupalo do země, od tohoto okamžiku bojuje Evropa o svou samotnou existenci. Zatím se nezdá, že by byla schopna přežít. Aspoň určitě ne, dokud Německu vládce paní Angela jako garant „vítací politiky“. Více než milion lidí zatím dorazilo do Evropy, zaplavili především Německo, Švédsko a Rakousko, ale brzy jim tyto země nebudou stačit. Kolik je mezi nimi opravdových válečných uprchlíků odhadují různé zdroje na 10 – 20 procent. Jak dostat ty ostatní ale zase do jejich domovských zemích, o tom nemá nikdo ani vzdálenou představu. Že mezi nimi jsou i teroristé, to víme, jen nevíme kolik jich je a hlavně, kteří to jsou. Ale jen mezi uprchlíky ze Sýrie sympatizuje podle anonymní dotazníkové akce s Islámských státem 15 procent lidí, kteří dorazili do Evropy. Čili zhruba 30 000 lidí. Evropa se musí připravit na to, že tito lidé budou chtít upravit svou novou domovinu podle svých představ. Silvestrovská noc v Kolíně nad Rýnem zřetelně naznačila, jak si to představují.

Vedle Řecka se volilo i v jiných Evropských i mimoevropských zemích. A nikde volby nepřinesly nic pozitivního. Polsko se volbou Kaczynského vydalo na cestu nacionalistického diktátorského režimu, na cestu, kterou už dávno nastoupilo Maďarsko a díky uprchlické vlně zmlkly i poslední protesty proti „demokracii orientované na hájení národních zájmů“ Jak svůj režim nazývá Viktor Orbán. Francie se ubránila nástupu Le Penové jen volebním trikem, který sám o sobě má s demokracií málo společného. Evropa dostala v tomto roce trhliny, zda se je podaří zacelit, či zda Merkelová pochovává dílo svého geniálního předchůdce Konráda Adenauera, je ještě otevřená otázka, která se ale stále více blíží k odpovědi „Ano“.

Volilo se i v Turecku a to dokonce dvakrát. Protože první volby nedopadly podle představy prezidenta Erdogana, muselo se volit podruhé a tentokrát turecký rádobydiktátor dosáhl svého. Turci neprokázali zralost, ve kterou jsme doufali a Evropa je díky třem či více milionům syrských uprchlíků na tureckém území vydána na milost a nemilost člověku, který na právo a svobodu nedbá. Člověku, který vede občanskou válku proti vlastnímu lidu, jen proto, že se nejedná o etnické Turky. Přesto mu Evropa musela slíbit statut bezpečné země a bezvízový styk. Paní Merkelová mu to byla slíbit týden před tureckými volbami a skoro na kolenou. Cesta do pekla se otevřela právě v roce 2015. Evropa se z oportunistických důvodů vzdala své identity.

Ale i volby, které se jen připravují, budí přinejmenším nevolnost. Donald Trump jako americký prezident? Pak budeme ještě na časy George Bushe Juniora vzpomínat jako na období míru a klidu. Jen skutečnost, že zpráva: „V březnu 2017 se ve Washingtonu setkali americký prezident Donald Trump se svými kolegy Vladimírem Putinem a Marií Le Pen, aby se poradili o dalším směřování světové politiky“ není zcela absurdní a nemožná, zvyšuje srdeční tep a vytváří sucho v ústech. Lidé obecně v roce 2015 přestali věřit na demokracii a její hodnoty. Mají pocit, že je tato nedokáže chránit a hledají alternativu. Motiv je vždy stejný – „demokracii ano, ale s mantinely“.  Problém je, že takové mantinely určuje vždy diktátor a určuje je podle svých- tedy nedemokratických  představ. Pokud by tento trend pokračoval, očekávají nás v blízké budoucnosti vzájemně znepřátelené diktátorské nacionalistické režimy po celé Evropě jako tomu bylo kdysi na začátku dvacátého století. Což vedlo k vzniku první a následně i druhé světové války.

Ani příroda svět tento rok nešetřila. Katastrofální zemětřesení v Nepálu si vyžádalo 8800 mrtvých a kompletně zničenou infrastrukturu této země. Je zbytečné argumentovat, že zemětřesení o síle 7,8 stupně Richterovy stupnice by mělo v Japonsku za následek jednu spadlou střešní tašku a v Kalifornii několik zraněných z dopravních nehod. V Himalájích stačí k naprosté katastrofě i zemětřesení této síly. Ale zřejmě jde jen o předzvěst dalších katastrof. Uzavřené hranice s Indií a pokusy o čínskou expanzi do této země dávají tušit další blížící se konflikt. Sice se síla tohoto zemětřesení nedá srovnat s katastrofou v Indonésii a Thajsku v roce 2004 či v Japonsku v roce 2011,dokonce ani s ničivým hurikánem Katrina z roku 2005, či tajfunem, který v roce 2014 zdevastoval Filipíny, země očividně přenechala letos iniciativu v sebezničení lidstvu samotnému, naznačila ale, že na nás nezapomíná. Pro případ,kdybychom v tom ničivém díle sami nestíhali. Už prý na nás připravila mimořádně silné el Niňo, na jehož působení se můžeme na příští roky připravit.

Extrémní vedra a sucho tohoto léta nemá obdoby. Více než patnáct dní byly teploty nad 35 stupňů ve stínu několikrát dosáhly dokonce hranici 40 stupňů. Něco, co střední Evropa zatím nepoznala. Ale neštěstí pokračovalo dál extrémně suchým a teplým prosincem a bouří, která ničí záplavami Island či severní Anglii (ale i Paraquay či Brazílii) žene nad severní pól vzduch o celých 40 stupňů nad obvyklý normál. Ani v otázce klimatu nebude svět už nikdy to, co býval. Zapomeňme na zelené louky a zahrádky, blíží se doba, kdy se počasí pokusí změnit i Evropu v poušť. Konference o klimatu sice slavila nadšeně komuniké které vydala, když se člověk na ně podívá zblízka, vidí jen další katastrofu roku 2015.Čína se například zavázala k snižování emisí „OD ROKU 2030!“a to v době, kdy se celý sever země dusí ve smogu. Dalších patnáct let se tedy dá počítat jen se zhoršováním. A pak? Bude ještě vůbec co zlepšovat. Odhlédnouc od toho, že američtí republikáni hned toto komuniké odsoudili a ohlásili, že v případě jejich vítězství v prezidentských volbách okamžitě z tohoto papíru vystupují. Světu, ovládaném jen penězi zřejmě není pomoci.

Kam to může vést, vidíme v suchem a hladomorem stíhané Etiopii,kde nepršelo už několik let. O kolik let před námi je ve vývoji Etiopie? Zatím jsme si mysleli, že je celá staletí za námi. Ovšem…

Svět se v roce 2015 změnil k horšímu. Nedá se zatím říct, zda to je trend nebo jen krátkodobý propad, eskalace lokálního konfliktu nebo začátek celosvětové katastrofy.

Na to vše bude muset dát odpověď rok 2016 a ty, které přijdou po něm. Přes všechna zlá znamení, kterými rok 2015 předznamenal budoucnost, existuje ještě možnost obratu. Ještě ano. Naděje ostatně, jak známo, umírá poslední. Přesto jsem na Silvestra neslavil, měl jsem pocit, že se i v tom roce 2015 cítím relativně bezpečně v porovnáním s nejistou budoucností.

Ale už stačí.

Slibuji závazně mým čtenářům, že příští článek bude mnohem veselejší.

3 Comments on Rok 2015 – rok katastrof nebo jen předzvěst věcí budoucích?

  1. Nuž, budúcnosť bude taká aké je konanie a myslenie väčšiny v spoločnosti. Podľa údajov z Nostradama sa kritickým bodom kolapsu stane rok 2019. Na rozdiel od roku 1917, keď zkolabovalo cárske Rusko, teraz končí jedna civilizácia. Neboli sme prví, nebudeme ani poslední.
    Bodaj by to bolo aspoň bez jadrovej vojny, lebo taký svet potom to by nestálo za život (a ani by nemal byť možný, podľa mňa).
    Ľudia si budú svojím konaním ubližovať do konca r. 2020, potom ich začne zabíjať príroda..Je to ako začarovaný kruh, len ono to pár storočí trvá/lo kým sa to ľuďom znásobené vrátí (2021,2023 – sopečné výbuchy, megazemetrasenia).
    Inak, podobná zmes sociálnych, globálnych a tektonických kataklyziem sprevádzala podľa mýtov aj odchod Atlantídy z javiska dejín…Uvidí sa, no je každopádne divný pocit, že minimálne tretina ľudského rodu má pred sebou len 3 až 7 rokov života..

  2. Vazeny pane doktore a spisovateli! Tak jsem si bohuzel svou nesikovnosti vymazala svuj prispevek, ale pokusim se ho reprodukovat. Moc a moc Vam dekuji za svuj nejkrasnejsi vanocni darek- Mefistuv rukopis. S knihou se mi poji humorna historka :Kyz jsem rozbalila pod vanocnim stromkem vsechny darky vcetne “vytouzenych” novych pohorek, uprela jsem na manzela tazavy pohled. Zcela jasne jsem si totiz pamatovala na jeho telefonat z knihkupectvi, ve kterem se me dotazoval na presny nazev Vasi nove knihy.
    Manzel ovsem vse poprel a ja nechtela kazit hezky vecer. Kdyz jsem pak umorena celodenni praci ulehala, polozil mi manzel Mefistuv rukopis na polstar. Pretizen praci proste zapomnel a kdyz vytahoval ciste pyzamo…….
    Takze se mi rizenim osudu opravdu Vase kniha stala spolecnikem a utechou po pro mne dost namahavych krkonoskych turach. Jsou sice krasne, ale jsem rocnik 62 a nohy mne dost trapi. Odolam nyni pokuseni Vam jako lekari vylicit sve trable. Ale ani odbornici na ortopedii ve Vojenske nemocnici mi moc nepomohli….
    Jinak pro mne {asi otrlou] byla kniha pro vanocni naladu vhodna az dost.Pripominka rudolfinske Prahy, ne prilis casta v historickych romanech, a nakonec rozhodnuti Michala Sandivoje, zadneho svatouska, nevydat pristroj, ktery by dekodoval tajemnou knihu, nebezpecnou pro cele lidstvo…prinasi kladny naboj a nadeji. Jenom se priznam, ze u letopoctu jsem porad pocitala, kolik chybi do zacatku 30lete valky. V soucasne dobe sleduji spanelsky serial o Karlu V, dedeckovi Rudofa. Tak se nam ty veci sbihaji.
    Jenom bych si dovolila malou ctenarskou pripominku a prosbu. Asi uz jsem odchovana starymi casi]y, kdy bohaty doslov autora ci jineho historika byl u romanu pravidlem. V Krkonosich jsem nemela internet, spoustu veci jsem si, ja zvedavec, nemohla ihned dohladat a stejne, hrozne rada bych si precetla Vas clanek, jak jste na to tema prisel, co ci kdo Vas inspiroval, jake zajimavosti a fakta jste nasel pri studiu historickych pramenu a co je naopak dilem Vasi autorske fantazie. Zvazte prosim, pane Polachu, podobne tema na Vas budouci clanek zde, urcite potesi i mnoho dalsich lidi.
    Jinak jsem vnimave cetla Vase posledni 2 clanky, jenom se neodvazuji je komentovat. Ale prave ta situace, kterou pravdive popisujete, mi bere odvahu znovu vzit do ruky Pad Carihradu….pred 20 lety to nebyl problem.
    Jeste jednou preji vse nejlepsi do roku 2016 a snad nas i v necem pozitivne prekvapi. Alespon ta nadeje. Moc dekuji. Jana L

    • Paní Jano! Děkuji za váš příspěvek, vidím, že jsem vám už tak trochu s mými knihami vstoupil do života. Vaši prosbu se pokusím vyplnit během několika příštích týdnů, ale musím samozřejmě dávat pozor – tak úplně si do karet nemůžu nechat nahlédnout, zejména ne od těch, kteří se na čtení “Mefista” ještě jen chystají.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.