Sunna, Šía a hrozíci světový konflikt

Tak se zdá, že se svět definitivně zbláznil a centrum toho šílenství leží jednoznačně na předním východě. Tam už ožily i ty nejstarší animozity a bije se každý s každým. Co je ale horší, každý si hledá své spojence a co je úplně nejhorší, tato oblast je díky svým zásobám ropy v současném světě skutečně místem centrálního zájmu. Podobnost s rokem 1914 nebo spíš s lety bezprostředně před tímto rokem je stále nápadnější.

Rusové si leží ve vlasech s Turky, Turci s Kurdy, Alavité se Syřany, o chronickém konliktu Židů s Palestinci ani nemluvě (skutečně se o něm teď prakticky nemluví) a teď se do sebe ještě pustili Sunnité se Šíity, tedy Saúdská Arábie s Iránem. Ne, že by se tyto dvě skupiny muslimů někdy měly rády, ale tentokrát hrozí opravdu otevřená konfrontace.

Už dlouho mě rozdíl mezi těmito dvěma proudy islámu zajímal. Rozdíly mezi nimi, které se mi podařilo odhalit, jsou ovšem v porovnání s rozdíly mezi katolíky a evangelíky naprosto marginální. Podotýkám ale, že mí přátelé, se kterými jsem o problému hovořil jsou všichni sekularizovaní muslimové(šíité), kteří se v otázkách věrouky až tak nevyznají a jsou jim i dost ukradené, takže můj pohled nemusí být vyčerpávající a budu rád,když mi ho v diskusi někdo doplní či opraví.

Evangelíci (nebo protestanti, jak chcete) se liší od katolíků v mnoha důležitých, ba přímo stěžejních bodech. Nejen že neuznávají autoritu papeže, ale neuznávají ani kult svatých a tím pádem význam poutí. Procesí jako například na svátek Božího těla kategoricky odmítají. Volí si své biskupy. Neuznávají celibát a kněžské povolání mohou vykonávat i ženy. Protestanti neznají kult Panny Marie, který hraje v katolické víře stěžejní roli. Jejich největším svátkem je Velký pátek a ne Velikonční neděle, protože Kristus vysvobodil lidstvo svou smrtí a ne zmrtvýchvstáním. (Kalitolické slavení neděle má svou tradici opravdu ve vítání jara a zmrtvýchvstání vegetace, což má své kořeny nejen v židovské ale i v antické tradici a slaví se v nejrozmanitějších kulturách na celém světě). V centru bohoslužby reformované církve je slovo boží a ne rituál přijímání jako u mší katolických, užívá se zde zkvašený chleba a hlásí se tím k odkazu svatého Pavla, rozdíly jsou při křtu, biřmování atd.atd.

Naproti tomu rozdíly mezi sunnity a šíity se hledají dost těžko. Rozdíl je ve výkladu posloupnosti prvních imámů, kdešíité uznávají za nástupce Mohameda jen jeho přímé potomky, pocházející z rodiny jeho zetě Aliho (zavražděného roku 661), zatímco sunnité uznávají za nástupce Mohammeda všechny příslušníky jeho rodiny (tedy i jeho početné tchány, bratrance atd. atd.). Zatímco sunnity vede kalif (zástupce – rozuměj Mohamedův), šíity imám (vůdce).Přičemž šíité věří, že imáma dělá imámem neztratitelné bohem propůjčené charisma a toto mu dává neomylnost (podobně jako papeži) a jsou dokonce ochotni imámy zbožštit. Sunnité toto považují za kacířství, prorok zústává prorokem imám imámem a Bůh je jen jeden.

V praktickém životě a provádění věroučných pokynů se ale oba směry sotva odlišují. 5 božích příkazů mají totožných, i 4 sloupy praktického života jsou prakticky identické. Korán čtou i Peršané v arabštině, protože přeložen být oficiálně nesmí (bible se této vymoženosti ostatně dočkala se řídkými výjimkami až v patnáctém století), motlitby ať už v pátek v mešitě či každodenní privátní jsou stejné (šíité mají povoleno modlit se jen třikrát denně, sunnité trvají na pěti modlitbách, i když dvě z nich mohou být vykonány i ve stoje a jen krátce). Ale i šíité musí vykonat cestu do Mekky, i když je v rukou sunnitů, dokonce toho nejortodoxnějšího směru Wahhabitů, bez ohledu na to, že se tam k nim chovají jako k podřadným lidem. Někde jsem sice četl, že jako náhrada stačí navštívit posvátná šíitská místa, jako je například místo smrti Alího syna Husaina v Kerbele v Iráku, mí přátelé (šíité) mi to ale nepotvrdili.

Šíité sice sunnity obviňují ze zfalšování koránu a zřejmě i proto mají prohlášení Imámů  stejnou platnost jako písmo svaté, tedy korán, další rozdíly jsou ale jen v civilním právu, jako je stejné právo na dědictví mužů i žen u šíitů a takzvané  “manželství na čas za úplatu”, čili něco, co sunnité právem odsuzují jako formu prostituce.

Zřejmě je tento minimální rozdíl dán tím, že zatímco protestantismus vznikl jako směr snažící se reformovat církev a její učení, rozkol mezi Sunnou a Šíou vznikl na čistě politickém základě.

V letech 636 (Bitva u Kadeše) – 651 (smrt posledního iránského panovníka z rodu Sasánovsců Jezdegirda III.) dobyli Arabi celou starou Perskou říši (vyčerpanou nesmyslnou skoro čtyřicetiletou válkou s Byzancí, kterou nakonec prohrála) a přičlenili ji ke kalifátu. Iránci se na rozdíl od Egypťanů nenechali nikdy arabizovat, udrželi si svůj jazyk i kulturu, naopak jejich vlivy na kulturu arabskou jsou určujícího charakteru. Hledali tedy stále možnost své emancipace a vytvoření vlastního státu – jedinou možností bylo zpochybnit legitimitu vládnoucího kalifa. Šía tedy vznikla z emancipačního iránského procesu, proto je Irán dnes jejím centrem (s odnožemi v Jemenu, Iráku – modifikovanou podobou jsou i Alaviti v Sýrii, ke kterým patří Assadovský klan). Menšiny šíitů žijí ale i v Libanonu (hnutí Hisbollah, které se právě proto na štěstí pro Izrael nikdy nemůže spojit se sunnitským Hammásem) a bohužel i v Saúdské Arábii. Právě zde, v zemi, která se považuje za grálského strážce pravověří a vyznává sunnu v její nejpřísnější formě, jak ji učil Mohammed Al Wahhab, je 10-15 procent Šíitů. A naneštěstí (celkem logicky) ve východní části země u Perského zálivu, kde se nacházejí největší saúdské zásoby ropy. Když se člověk podívá na území obývané Šíity, uvidí půlměsíc obklopujícíí Perský záliv – od Iránu přes jižní část Iráku do severovýchodní části Saúdské Arábie až po Bahrain (tento ostrov je šíitský, což možná bylo důvodem, proč nepřistoupil ke Sjednoceným arabským emirátům – i když to neudělal ani sunnitský Katar). V tomto šíitském moři se topí jen ostrůvek sunnitského Kuvajtu.

Sunna und Schia

Události posledních dní nechávají tedy jen vybuchnout dlouhodobě doutnající konflikt v této oblasti.

Otázka je jen proč. Proč Saúdská Arábie popravuje politické vězně a právě lidi kalibru šíitského duchovního Nimra al Nimra, který nikdy nevyzýval k násilí, požadoval ale pro šítskou provincii autonomii? Něco pro Saúdy naprosto nepředstavitelného. Kdyby pak tento region, jehož hranice by musely být při autonomii vytyčeny, požadoval samostatnost, ztratili by svá ropná pole a tím i spojence USA a svůj význam. Rozhodli se udeřit a Nimr al Nimr přišel o život. Jasnější provokace snad ani nembyla možná a reakce Iránců, kteří přepadli a vyplundrovali saúdské velvyslanectví v Teheránu na sebe nedala dlouho čekat. Ať už spontánní nebo vyprovokovaná.

Samozřejmě přepadení velvyslanectví se nedá omluvit – navíc Irán má už pořádný černý bod z roku 1979, kdy jeho radikálové přepadlia na měsíce obsadili velvyslanectví USA. (Stálo to křeslo amerického prezidenta Cartera).Každá podobná akce vyvolává nepříjemné reminiscence. Což byl zřejmě i cíl celé akce. Saúdi se tak postavili jako oběť iránského násilí do stejné řady s USA. Vše to vypadá jako dobře připravená akce, která má Irán, který se právě zase stal hráčem světové politiky poslat zpět do “Říše zla.” Pokud by Iránci vypátrali jako provokatéry,kteří útok na velvyslanectví vedli saúdské špiony, bylo by vše hned o hodně jasnější – i když by se samozřejmě saúdský král ohradil a byl nesmírně pobouřen nad takovou lží. Iránská tajná služba má bohaté zkušenosti v pátrání po nepřátelích režimu, už za císaře Rézy byla velmi aktivní a po revoluci na svých aktivitách spíše přidala. Najde tedy vždy, co najít má, bez ohledu na to, zda jsou obvinění i vinni.

Kdo ovšem chce vypuknutí nekontrolovatelného konfliktu? Saúdská Arábie se svým geriatrickým vedením? Možné by to bylo. Zrušení sankcí proti Iránu by znamelo příliv iránské ropy na světové trhy a další pokles už i tak nízké ceny této suroviny. Navíc by se Irán stal hegemonem oblasti okolo perského zálivu. Saúdi nemají proti potenciálu iránské společnosti absolutně co postavit. Ani hospodářsky, ani vojensky, ale ani úrovní vzdělání či produktivity práce. Irán zažil před svou náboženskou revolucí osvícené časy vlády císaře Rézy Páhlavího a tyto časy občanské společnossti, kterou Saúdi nikdy nezažili, neupadly zcela v zapomenutí. Od roku 1979 uplynulo jen 36 let. Stačí si jen vzpomenout na sebevražedné masové protesty mladých Iránců proti násilnickému Ahmadžinehadovi a jeho vraždícím gardám. Po Teheránských ulicích chodí sice mladé ženy s předepsaným šátkem, nosí ho ale tak, aby zakrýval co nejméně, zatímco v Saúdské Arábii se zahalují do burky. Saúdi se mohou  spolehnout jen na své spojenectví s USA a zdá se, že zatím právem. Rada bezpečnosti odsoudila útok na saúdské velvyslanectví, o popravách politickýich protivníků se ale ani nezmínila, Saúdi tedy mohou pod ochranným pláštíkem amerického spojence popravovat koho chtějí a v jakémkoliv množství. Když jde o ropu, jdou lidská práva stranou. Znepokojení generálního tajemníka Pan Ki-muna nad saúdskými popravami vzbudily zuřivou reakci saúdské diplomacie a podrážděné mlčení diplomacie americké. V OSN se měří dvojím metrem!

Na saúdskou stranu se postavilo několik sunnitských států jako Súdán či Kuvajt, ale dokonce i šíitský Bahrain. Saúdská Arábie přerušila diplomatické kontakty s Iránem, odvolala svého velvyslance, zrušila všechny lety do Iránu. Kuriózem je ustanovení, že Iránci teď samozřejmě nemohou dostat vízum na cestu do Saúdské Arábie, poutníků do Mekky se ale toto omezení netýká. Proč by se měli Saúdi vzdát tak tučného zdroje příjmu, že? Jak to narafičí, to je mi záhadou, ale orientálnci jsou určitě dostatečně vynalézaví, aby to fungovalo.

Otázka je, nakolik se Američané postavili na správnou stranu. Saúdská Arábie ukázala svou neschopnost na poli politiky, diplomacie, lidských práv ale i vojenských akcí. Jen válka v Jemenu proti šíitským Hutiům spolkla už 60 miliard dolarů bez jakéhokoliv hmatatelného výsledku. Ono nestačí jen nakupovat nejmodernější zbraně od amerického spojence, člověk je musí umět i používat. Islámský stát je taky saúdským dítkem, jedno nakolik  nezvedeným. O salafistických hnutích v evropských zemích ani nemluvě (budu o nich mluvit asi za dva týdny).

Jenže možná zde šlo o něco jiného. Jednání v Sýrii mezi Iránem podporovaným Assadem a Saúdy placenou takzvanou “umírněnou opozicí” měla začít koncem ledna. Samozřejmě teď nezačnou. Někdo měl eminentní zájem, aby nezačala. Mohlo by to vést k dohodě o společném postupu proti Islámskému státu a následkem toho ke konci války v Sýrii, Někdo má eminentní zájem na tom, aby k tomu nedošlo a válka zde pokračovala. Možná už jen proto, aby do Evropy proudil dál neutichající proud muslimských utečenců, které Saúdi nejsou ochotni přijmout na své území, jsou ale ochotni financovat stavbu mešit v evropských zemích. Ale i bez této konspirační teorie – na válce se bohatne,  ve válce se zkoušejí nové zbrojní systémy, válkou si upevňují diktátoři svůj trůn. Jako Vladimír Putin. Nebo třeba Erdogan…

A nezapomeňme, už jen možnost konfliktu mezi Saúdskou Arábií a Iránem může hnát cenu ropy do výše a ukončit tak dlouhodobé “trápení” ropných koncernů. Snad jde jen o to. Pak by celý spor zůstal na diplomatické úrovni.

Nejhorší variantou byl byl globální sunnitsko-šítský konflikt v celé oblasti. Variantou s nepředstavitelnými následky nejen pro region předního východu, ale i pro Evropu a celý svět. Vytvoření satelitních šíitských států Jižního Iráku a východní Saúdské Arábie pod iránskou ochranou není v součastnosti aktuální. S dúrazem na slovo “aktuálně.” Irán potřebuje po dlouhé době izolace pod vládou mudžahedínů a šíleného Ahmadžinehada ještě čas, aby se dostal na světovou politickou šachovnici a stal se s na ní emancipovaným hráčem. Zřejmě i to je důvod současného konfliktu. Saúdi vidí poslední šanci, jak této možnosti zabránit. Mají štěstí, že jejich geriatrickému vedení (král Salmán bin Abd-al azíz má 80 let a korunní princ Mukrín je jen o 10 let mladší – v Saúdské Arábii nenastupuje na trůn po otci syn ale vždy nejstarší člen rodu, jako tomu bylo i u Přemyslovců až do doby Přemysla Otokara I.- stojí ne o mnoho mladší dogmatický ajjatolláh Sajjad Ali Chamenei mající 76 let. Pragmatický iránský prezident Hassan Ruhani, který Irán vyvedl z politické izolace, nemá stále ještě v zemi rozhodující slovo, proč tomu tak je a imám je v šíitském státě větší autoritou než prezident, jsem vysvětlil výše.

Šía vznikla z politických a ne náboženských důvodů. I v dnešním konfliktu se sice šermuje věroučnými otázkami, jde ale jen o politiku. O ropu, o peníze a s nimi spojenou moc.

            Jako  vždy.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.