Protože jsou vánoce, je čas na vánoční příběh.Letos si trošku troufale dovolím zveřejnit dva úryvky z mé knihy „Herodes, židovský král“ (v druhém vydání se jmenovala „Já,Herodes“), kde židovský monarcha celou tu historii s narozením Ježíše vidí logicky poněkud jinak. Přeji příjemné počtení pro ty, kdo román nečetli.

 

 

Všechno bylo chmurné a zlověstné, cítil jsem, jako by na mne padalo celé nebe a vina celého lidstva. Zemí táhly karavany tisíců lidí, kteří mířili k hrobům svých otců, aby se dali podle příkazu nejjasnějšího Augusta sečíst, v Jeruzalémě provokovali dále farizeové, lidé oplakávali Hasmodeovce a já tiše zuřil.

A potom se to stalo. Bylo to krátce po svátku Posvěcení chrámu, tedy po dvacátém pátem kislewu, do zimního slunovratu chyběl asi týden. Tehdy mi přišel Ptolemaios oznámit, že mám návštěvu. Že mě přišli navštívit učenci z Babylonie.

„Co chtějí?“ zeptal jsem se nevrle. Neměl jsem náladu na vědce.

„Přinášejí dary a poselství,“ odpověděl Ptolemaios.

„Uveď je,“ řekl jsem otráveně. S babylonskými vědci se vyplatilo vycházet po dobrém. Jednak šly o nich zvěsti, že dovedou ovládat černé síly a použít je proti každému, kdo se jim postaví, jednak byli poddanými parthského krále Fraarta, s nímž se rozhodně vyplatilo nažívat v míru.

Přišli. Tři mágové, oblečení do obřadních rouch, s klobouky na hlavách, svědčících o jejich vysokých hodnostech. Na pláštích hvězdy, měsíc, slunce, zlata a stříbra, až oči přecházely. Tihle Mezopotámci si vždycky potrpěli na nádheru, jen co je pravda.

„Buď pozdraven, králi Herode, nechť žiješ věčně,“ pozdravili mne a poklonili se až k zemi.

„Vítejte,“ řekl jsem jim s nacvičeným úsměvem. Doufal jsem, že to nebude dlouho trvat. „Co vás přivádí do mé země z dálky tisíce mil?“

„Přicházíme po dlouhé cestě z Babylonu přes Palmyru a Damašek, jdeme už tři měsíce, abychom ti oznámili zvěst, která tě určitě potěší, králi.“

Zprávu, která by mě potěšila, jsem neslyšel už celé roky, proto ve mně vzplanula jiskřička naděje. Dal jsem jim pokyn, aby promluvili.

„Hvězdy, v nichž je vetkán osud lidí i národů, hvězdy, které jsme se učili po celé stovky let znát, a právě babylonská věda v tom udělala pokrok největší, tyto hvězdy přinášejí šťastnou zvěst tvému národu, králi. Protože právě v tyto dny se tvému národu narodil Vykupitel, král věčnosti, král všech věků.“

Jako by do mě vrazili šídlo.

„Jak to víte? Co je to za nesmysl?“ křičel jsem na ně. „V mé rodině se nikdo nenarodil, to bych o tom musel něco vědět! Jak se tedy mohl narodit král, když v královském domě o tom nic nevědí?“

Srdce mi svírala úzkost. Cožpak já jsem se narodil v královském domě? Nebo snad Saul? Nebo David? Tenhle národ má právě tu blbou vlastnost, že jeho největší králové se rodí po chlévech a neurozených domech. Dalo se tedy vyvrátit, co říkali tito hvězdáři?

„Promiň, pane jestliže jsme tě rozrušili?“ blekotal první mág vystrašeně. „Ale už potřetí v tomto roce došlo k setkání královské hvězdy Jupitera se Saturnem, který je hvězdou tvého národa. A protože k tomuto setkání došlo nyní v souhvězdí Ryb, které znamenají věčnost, jak jinak se dá vyložit toto znamení, než že se narodil Mesiáš, o němž víme, že ho tvůj národ už po staletí očekává.“

Klid, říkal jsem si. Klid, Herode, žádnou paniku, jsi král, neudělej ze sebe šaška, který padne na zadek před každou předpovědí. Vytáhni z nich co nejvíc a pak to využij. Jedno bylo jisté, tohle nebylo žádné farizejské spiknutí. Tady si s mým osudem hrály už opravdu hvězdy a ten, kdo jejich chod řídí.

„A kde se podle vás měl tento Mesiáš narodit?“ zeptal jsem se už vlídněji a znovu jsem usedl na trůn.

„Nezlob se, králi,“ řekl oni, „ale na to jsme se právě přišli zeptat tebe. Chceme totiž najít toho Spasitele a poklonit se mu, protože není vyloučeno, že bude ovládat celý svět a tedy je vždy vhodné být s takovým člověkem zadobře. A proto jsme i tu, abychom tobě poradili totéž, protože konečně tebe a tvé rodiny se bude jeho osud týkat více než nás.“

Zamyslel jsem se. „Ptolemaie!“ zakřičel jsem na svého sekretáře. „Přiveď nějakého zákoníka, vytáhni ho třeba z postele, přiveď ho sem, ale musím ještě teď ihned vědět, kde se má narodit Mesiáš.“

Dal jsem přinést pohoštění pro své hosty, kteří se mezitím změnou mého chování uklidnili a teď si střídmě svlažovali hrdla damašským vínem a sladkými koláčky.

Konečně přivedli jednoho třesoucího se člena synedria, který se už loučil se životem, protože náhlé předvolání ke králi mělo v posledním roce vždy jen jednu příčinu a jeden následek.

„Řekni podle pravdy a rychle, chceš-li, aby král k tobě byl milostiv,“ uhodil jsem na něj. „Řekni mi, kde se má podle proroků narodit Mesiáš.“

„Tak je psáno v Písmu,“ řekl on, třesoucí se na celém těle.“Prorok Micheáš hovoří:

„A ty Betléme efratský

               Ačkoliv jsi nejmenší mezi judskými rody

               Z tebe vzejde ten,

               Jenž bude vládcem v Izraeli.“

Z toho soudíme, králi, že až se narodí Mesiáš, narodí se ve městě Betlémě.“

„A to už vám Písmo neříká, kdy se má narodit? Nenarodil se už snad?“

„Ne, králi,“ roztřásl se zase znalec Zákona. „To Písmo neříká. Zato ale Zákon říká, že mají být zaživa zlámány kosti tomu, kdo by chtěl vypočíst příchod Mesiáše. Proto jsme se touto otázkou nikdy nezabývali.“

„Propusť ho domů, Ptolemaie, víme už, co jsme chtěli vědět,“ ukončil jsem jeho třas.

„A kde se nachází ono město?“ chtěl vědět hvězdář. „Chtěli bychom totiž složit tomuto králi své dary, zlato, kadidlo i myrhu, aby bylo uctěno jeho důstojenství.“

„Vyjdete-li z města Hliněnou branou, ctění hosté,“ vysvětlil jsem jim, „město Betlém se nachází na třech vršcích pět římských mil na jih od svatého města Jeruzaléma. Nevylekejte se ale jeho skromností, protože zdaleka nepatří k nejvýstavnějším městům mého království. Proto se nedivte mému úžasu, když jste mi přinesli zprávu o narození Vykupitele. Jděte v míru a pokloňte se tomu, jehož příchod vám oznámily hvězdy. A až ho najdete, vraťte se ke mně a řekněte mi, kdo to je, a kdo jsou jeho rodiče, abych ho mohl i já vyhledat a poklonit se mu.“

„Jistě, králi,“ řekl jejich mluvčí. „Proto jsme přece přišli za tebou.“

Když odešli, zavolal jsem Volumnia.

„Volumnie, pověsíš se těmhle chlapům na paty a nespustíš z nich oči. Uvidíš, komu se klanějí a toho hned na místě zahubíš i s jeho rodiči. Nikdo nebude ohrožovat mou královskou korunu a čas Mesiáše ještě nepřišel.“

Volumnius odešel. Čekal jsem celou noc, ale nepřišli ani hvězdáři, kteří mi to slíbili. Až ráno přišel Volumnius a oznámil mi:

„Pane, ti lidé určitě ovládají nějaká kouzla, protože se mým lidem ztratili v noční tmě a marně jsme na ně čekali na cestě mezi Jeruzalémem a Betlémem. Nešli ani jedním, ani zpátečním směrem. Nevíme tedy, komu se klaněli.“

„Kde jsou tví muži, Volumnie?“

„Obklíčili Betlém, aby nikdo nemohl opustit město, a čekají na tvé rozkazy, králi.“

„Dobrá, ať tedy vstoupí do města, najdou toho Mesiáše a namístě ho zabijí.“

„Nezlob se, králi, ale jak poznáme, který to je? Má nějaké zvláštní znamení, podle kterého bychom ho mohli poznat?“

To byla dobrá otázka. Jenže já na ni neznal odpověď.

Přemýšlel jsem dlouho, ale už dopředu jsem věděl, že je tu jen jedno řešení.

„Volumnie,“ rozhodl jsem. „Dáš pochytat všechny chlapce ve věku řekněme do dvou let, protože i hvězdáři se mohli mýlit v určení stáří a já chci mít jistotu. A všechny ty chlapce z Betléma i z vesnic s Betlémem sousedících pobiješ.“

Volumnius neměl ve zvyku pochybovat o mých rozkazech, ale teď vytřeštil oči.

„Děti, králi? Všechny děti? Vždyť jich může být i několik stovek!“

„Odkdy se ptáš na to, jak provést můj rozkaz, Volumnie? Tak málo si vážíš svého postavení u mého dvora? Neformuloval jsem snad svůj rozkaz dost jasně? Všechny – řekl jsem. Ať raději zahyne sto nevinných, než by měl jeden viník uniknout mé spravedlnosti.“

Volumnius odešel. A splnil rozkaz. Nebylo jich sto, ale jen padesát, které v ten den pobil. Byl mezi nimi i Mesiáš? Rozhodně tedy aspoň ten, koho za Mesiáše považovali. Odvrátil jsem další nebezpečí. Já vím, že příliš krvavě. Byl to zlý rok, Salome, a tenhle den byl ze všech nejhorší. „Vrah nemluvňat!“ křičí na mne mí poddaní a zbytečně jim dávám vytrhávat jazyky a stínat hlavy. Mluví tak stále, a protože jim je padesát málo, mluví o pěti stovkách. Takový nesmysl! Kde by se v díře, jako je Betlém, našlo pět set chlapců ve věku do dvou let? Možná jich nebylo ani padesát, možná jen čtyřicet devět, nebo dokonce čtyřicet osm! Z těch, které jsem na tu řeznickou práci poslal, neuměl nikdo dobře počítat. A vojáci vždycky přehánějí zprávy o počtech pobitých nepřátel. Co když jich bylo jen dvacet? Co když moje vina není zdaleka tak velká?

Ale lidem není dost ani těch padesát! Prý pět set! Ale ať je to nesmysl nebo ne, stálým opakováním se to stává pravdou. Není prý horšího zločinu než zabít nevinné dítě. Ale kolik dětí zahynulo ve válkách, které vedli jejich slavní králové Saul nebo David? Co je proti tomu těch padesát? Ale mně to neodpustí. Ani lidi, ani Bůh mi to neodpustil.

 

 

 

Něco to povím, Salome, na něco jsem dnes přišel, a proto jsem sáhl po noži.

Ne, Mesiáš se z mého rodu nenarodí. On se totiž narodil. Před těmi třemi roky se narodil, hvězdy přece nelžou a Babyloňané umí ve hvězdách číst. Nemohli se tedy mýlit. Jak to bylo? Konjunkce Jupitera a Saturna v souhvězdí Ryb. Třikrát za rok, důkaz, že se Židům narodil král všech věků!

A já ho přece nemohl zabít! Zbytečně tekla krev těch padesáti chlapců. Pokud Bůh seslal Mesiáše na zem, určitě také našel cestu, jak ho uchránit před mými meči. Jak, to nevím. Ale on žije. Nevím kde a už se to ani nedozvím, ale žije. Narodil se někomu bezvýznamnému, mimo královské lože, ale copak je tohle v našem národě tak nezvyklé? Narodil se snad Saul jako král? Nebo David? Nebo já?

Bude to trvat možná desetiletí, než se vynoří, ale pak se vynoří a národ mu padne k nohám a zapomene, že tu žil nějaký Herodes, o němž historikové psali, že byl Veliký.

Všechno bylo tedy zbytečné. Všechno to násilí, všechny popravy a masakry. K čemu to vlastně bylo? Strašné pomyšlení. Násilí slouží třeba zpočátku dobré věci, ale má jednu strašnou vlastnost- velice rychle se stane samoúčelným a potom už násilí slouží jen násilí. A nikdo si nevšimne, kdy k takovému zlomu dojde. Kdo jednou začal násilí používat k udržení své moci, stane se jeho otrokem. Už nemůže jinak, i kdyby chtěl. Tak to je, tak to Bůh vymyslel

Takže proč se vzpírat boží prozřetelnosti? Zbývá vykonat ještě poslední popravu. Nemá už žádný smysl držet v kobce nejschopnějšího z mých synů.

Proč by měl vládnout, když ani z jeho rodu se Mesiáš nenarodí? Je zbytečný jako já, jako ty, jako my všichni. Zbyteční musí zmizet, zvlášť když se provinili jako my.

2 Comments on Vánoční příběh -pohled z druhé strany

  1. Tato knizka patri k mym nejoblibenejsim. Patri k tem, ktere si rada kdykoliv prectu znovu. Ted o Vanocich se chystam na Mefista. Zato v poslednich mesicich nejiste prechazim kolem Padu Carihradu a vaham, zda knihu vzit do ruky. Trochu se bojim.
    Spisovatel jako Vy ma tu nadhernou schopnost prinaset lidem pohodu, duvod k zamysleni i pouceni a to jeste zvladate narocnou profesi. Mate muj obdiv.
    Preji Vam srdecne, Vazeny pane doktore a spisovateli, krasne proziti vanocnich svatku a hodne zdravi, stesti a tvurcich sil v pristim roce.
    Jana Ludvova

    • Děkuji za přání, potěšilo a hodně. Pádu Cařihradu se nebojte, byla to jedna z mých nejoblíbenějších knih a hodně mě inspirovala v mé tvorbě. Sice tragická historie, ale velmi silná. A drží se skutečně historických událostí, po té stránce Waltari prostě opsal jednu knihu faktu (bohužel jsem už zapomněl autora – hrozné, že?, ale tu knihu jsem měl v ruce). Ale velké city, tajuplnost a lásku na tragickém pozadí, to Waltari umí. Prostě melancholický Seveřan. Krásné vánoce. Mefisto sice není právě četba pro vánoční pohodu, ale doufám, že se vám bude i tak líbit.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.